Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532651/bmid_zahrada-65d5ff3f59de8.jpg
4
1885
1885
Pětatřicetiletý Jaroslav se vrací domů poté, co jako vyhořelý duchovní pastýř opustil své stádo. Ale starý dům se zanedbanou zahradou, který zdědil po smrti babičky, už něčí domov příliš nepřipomíná. Osamělý muž odvyklý kontaktu s normálním světem tu přesto najde kýžené útočiště, díky fyzické námaze se postupně zbavuje nadbytečných kil i černých myšlenek a po seznámení se sympatickými sousedy začne pomalu vylézat z tíživé ulity své samoty. Jednoho dne však i díky nim pochopí, co stojí za jeho celoživotním pocitem odcizení a proč je jeho naděje na šťastný život přinejlepším mizivá. Najde se někdo, koho Jaroslavovo děsivé tajemství neodežene? Kdo jej přijme takového, jaký je? A dokáže s tím on sám vůbec žít? Úspěšná tuzemská prozaička svou knihou otevírá jedno z nejtemnějších témat, jaké současná česká literatura nabízí.... celý text
Přidat komentář
Někteří pod mým komentářem píší, že od druhé půlky knihy je zvrat a ne pro každého přijatelný. Pro mě však byla horší první polovina, kdy jsem s tím chtěla praštit. Autorka, podle mě, vůbec nemá šajn o víře a o církvi, je to podle ní jen vymílání mozků, věřící jsou fanatici.. Téma je daleko, daleko hlubší. Druhá půlka mě zaujala, nové téma, nová těžká dilemata, moc hezké vyústění - snad jen na tomto místě jsem mohla zahlédnout něco hlubšího, poodhrnutí duše člověka a Boží přijetí.
Wau - ohromně těžký příběh, ale tak skvěle napsaný, že musí dostat plný počet. Když jsem s knihou začínala, tak jsem si nedovedla představit úplně, o čem vlastně je. Nikdo si to nedokáže ani představit, jak těžký ten život může být.
Klobouk dolů před zpracováním!
Po precteni mam strasne smisene pocity. Pani Dvorakova psat umi, cetlo se to jednim dechem.
Velmi náročné téma. Díky pohledu do myšlenek a pocitů hlavní postavy se sami zamotáte do toho, jestli je vám ho líto nebo jste jím naprosto znechuceni
Já nějak nevím, jak správně vyjádřit své pocity, já vlastně asi opravdu nevím... netuším, zda-li autorka chtěla být kontroverzní a pak už zase ne, nevím, proč se vydala formou novely a vlastně tak nějak celkově postrádám smysl této knížky právě v takovéto nepropracované podobě. Logicky emoce vzbudila a chvíli nebylo snadné překročit práh hnusu, nicméně... já zkrátka nevím, snad jsem očekávala víc psychologicky vrstvený román a mám dojem, že si čtenář podobného žánru ono "víc" zkrátka zaslouží.
Netušila jsem, o čem tato kniha je a za mě nevím, co k tomu napsat. Ne. Za mě ne. Musela jsem se donutit ji vůbec dočíst.
Uf, to byl náročný příběh, navíc na tak ožehavé téma. Ta marnost a zoufalství hrdiny, která se dostavila po první známkách naděje. Nešlo se odtrhnout, přestože jsem se bála, co bude následovat. Pohled z druhé strany na něco, na co mají všichni jasno. Díky za konec příběhu, kéž by každý našel "svého" doktora.
Ze začátku jsem se nudila, že jsem chtěla odložit. Nakonec se to zlomilo, že jsem druhou polovinu zhltla, ani nevím jak. Obsah není pro každého. Rozkvetlou zahradu rozhodně nečekejte. Kdo čte Petru Dvořákovou, tak ji ani nemůže očekávat...
Napsat knihu na toto téma, klobouk dolů, ale rozebrat tuto knihu si musí každý sám. Nebudu psát, že ji doporučuji, protože chápu, že toto téma není pro všechny.
Pane jo! Co dokáže 180. stránková kniha vyvolat za emoce. Petra je mistr psaného slova, to je mazec.
Ze začátku jsem si říkala, o čem kniha bude, že se vlastně nic neděje. Nešťastný muž se vrátil do rodné vesnice a bojuje se životem, změnou, domem.
Ale pak přišel zvrat. A už to jelo. Co bych dělala já na místě sousedů? Jak bych k němu přistupovala?
A morální dilema jelo až do konce. On je špatný, ale nejsou sousedi ještě horší? Nezhoršují to a nepřibližují ho k zlomu, kdy to něco bouchne? A bude to jeho nebo jejich vina, protože ho k tomu dohnali? Tolik otázek, tolik úvah, to jsem celou knihu zažívala.
Dlouho po dočtení mi kniha rezonovala v hlavě a neustále jsem nad ní přemýšlela. To je u mě známka kvality.
Nevím, jak Petru námět napadl, ale to je taková pecka, že prostě nemám slov. Geniálně zpracované neskutečně těžké téma. A tohle já od knih čekám.
Nemám co vytknout. Jednoznačně nejlepší kniha za leden. Tohle si přečtěte.
Knihu jsem nedocetla. Čekala jsem něco úplně jiného. Úplně knihu jako odpad nehodnotím, Jaroslava je mi i líto, ale číst to nedokážu. Příliš silné téma na mne.
Vlastně nevím, co si o tom, kam děj směřoval myslet. Nečekala jsem to. Překvapilo mě to. Nepříjemně. A jakmile jsem zjistila, o co se jedná, čekala jsem jiný konec.
Rozhodně hnus. Kdybych tušila, kam se bude příběh ubírat a o čem knížka ve skutečnosti bude, rozhodně bych jí neotevřela. Do poloviny je všechno v pohodě, dokonce se zdá, že by mohlo jít i o tu zahradu, chyba lávky. Nakonec jsem byla až moc zhnusená a v šoku na to, abych dokázala knihu dočíst.
Těžko říct, co na to říct. Nemá smysl to dlouze rozebírat. Diskuse o obsahu by byla nekonečná a nepřinesla by žádné rozřešení. Takže ano, cíl splněn - výborně napsané, protože uvěřitelně, kniha vtáhla a vyvolává emoce.
Kniha nutí určitě k zamyšlení. Chvíli sympatizujete s Jaroslavem a za chvíli mu vyčítate nedostatek odvahy, že se nechá tak lehce porazit aniž by se bránil. Každopádně, co mě zarazilo a nad čím budu muset ještě dlouho přemýšlet je otázka církve. Opravdu je tak zkostnatela? Falešná?
S ohledem na rozsah knihy jsem si říkala, že se bude jednat o čtení na jedno či dvě odpoledne, popravdě jsem měla problém knihu vůbec dočíst. Ne proto, že by byla špatně napsaná a nezajímavá, naprosto naopak! Ale téma a jeho zpracování se mě tak hluboce dotklo, že jsem neměla sílu hned pokračovat. Je to skvělý příklad toho, jak na malém prostoru lze obsáhnout tolik zásadních věcí, vykreslit nejniternější kouty lidské mysli, nechat rezonovat vyřčené i jen naznačené.
Po ohlasech na knihu jsem se ji trochu bála, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Autorka skvěle zpracovala velmi těžké téma.
Obávala jsem se nechutných detailů, ale kniha byla spíše o vnitřním rozpoložení člověka, který bojuje proti tomu jaký je, co cítí a ví, že je to špatně.
Petra Dvořáková je mou oblíbenou autorkou a těším se na další, kterou si od ní přečtu.
Její knihy jen tak nezapomenu, jsou mi přínosem a dlouho o nich přemýšlím.
Zahrada jako místo útěku. Před lidmi, Bohem a sebou samým.
Tak to má Jaroslav Havlát, který zdědil po své matce starý dům se zahradou. Poté, co opustil církev se na něj spousta lidí dívá skrz prsty, nechápou ho, odsuzují. Jedině tichá zahrada jakoby ho chápala, mlčíc, neodsuzujíc, nechává proudit tok jeho myšlenek a naslouchá.
Přesto se Jaroslav seznámí se sousedy, kteří mají děti. A přítomnost dětí ho těší víc než přítomnost dospělých.
Pocity pochopení a zároveň neuvěřitelného zhnusení. Za mě zajímavá kniha, která otevírá tabuizované téma z jiného úhlu pohledu.
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Takový krátký příběh, který stačí pojednat o tom, o čem má, ačkoliv konec je hořký a vlastně bych si vnitřně přál nějaké větší (možná i pro Járu pozitivnější) vyústění.
Docela mi vadí zde autorkou přijatý stereotyp - obtloustlý, zpocený muž, bývalý kněz, který má jakýsi "problém". Asi proč ne, ale s těmito atributy bývá často popsaný "problém" spojován.
Viděl bych to i na 3/5, ale k postavě jsem si dokázal vytvořit vztah a trápil jsem se společně s ní. "Problém" citlivě popsán, každý ho ale z těchto lidí prožívá jinak a je jiný. Někdo si ho užívá, někdo ne, někteří si soucit zaslouží, někteří ne.