Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532651/bmid_zahrada-65d5ff3f59de8.jpg
4
1883
1883
Pětatřicetiletý Jaroslav se vrací domů poté, co jako vyhořelý duchovní pastýř opustil své stádo. Ale starý dům se zanedbanou zahradou, který zdědil po smrti babičky, už něčí domov příliš nepřipomíná. Osamělý muž odvyklý kontaktu s normálním světem tu přesto najde kýžené útočiště, díky fyzické námaze se postupně zbavuje nadbytečných kil i černých myšlenek a po seznámení se sympatickými sousedy začne pomalu vylézat z tíživé ulity své samoty. Jednoho dne však i díky nim pochopí, co stojí za jeho celoživotním pocitem odcizení a proč je jeho naděje na šťastný život přinejlepším mizivá. Najde se někdo, koho Jaroslavovo děsivé tajemství neodežene? Kdo jej přijme takového, jaký je? A dokáže s tím on sám vůbec žít? Úspěšná tuzemská prozaička svou knihou otevírá jedno z nejtemnějších témat, jaké současná česká literatura nabízí.... celý text
Přidat komentář
Knížka je výborně napsána a namluvena, ale děj mě nijak nenadchl.
Dokázala jsem pochopit ten smutek, ten dopad na psychiku z chování ostatních lidí, ať to byli přátelé, sousedé, otec, i dřívější "spolupracovníci", ale to bylo tak vše. Pořád jsem čekala, že se situace nějak vyvine, že se nesrovnalosti vyřeší, ale nějak se nestalo. Nemám ráda, když někdo stále fňuká, rýpe se v sobě a nedokáže se vzchopit a udělat nějaký zásadní krok. Proč se vracet nebo zůstávat na místě, kde nás vše jen udusává, kde nemáme nikoho blízkého a naše pověst a drby o nás samotných nám nedovolují si svou situaci vylepšit? Vždyť svět je tak veliký a všude je tolik šancí. A právě tohle mi v celé knížce lezlo na nervy. Leccos bylo přitažené za vlasy a ten konec mě také nenadchnul.
Z paní spisovatelky jsem trochu zmatená, styl se mi líbí, ale ... Vrány úžasné, Chirurg nemožný (nedočteno) a teď toto. Nevím. Úplně nedoporučuji.
Opravdu silná kniha. Jako už po několikáté mě příběh Petry Dvořákové neskutečně rozčiloval, nutil poslouchat dál a současně strčit hlavu do písku a nedozvěděl se co bude následovat, těšit se až bude konec, ale bát se jak to celé dopadne. Hlavního hrdiny mi bylo neskutečně líto, svůj osud si nevybral a nikomu nic zlého neudelal. Zlobila jsem se na všechny ty zabedněnce kolem, ale současně, někde hluboko, hlodal červíček "Jak by ses k tomu postavila ty?" To je možná to, co je na knize nejvíce zneklidňující.
Zdá se mi, že už není na světě kromě téhle zahrady jediné místo, jde by o mě někdo stál.
Jak žít? Když člověk dostane do vínku dar, o který nestojí?
Příběh vypráví o knězi, který opustil svou službu Bohu a usadil se v domku po svých prarodičich. Ve zpustlém domě a ještě zchátralejší zahradě chce začít nový život. Zahrada je vlastně odrazem jeho vlastní duše a mysli. Je plný beznaděje, úzkosti a bezmoci. Neví co sám se sebou. Pak se ale pustí do malých oprav na domě a hlavně do zvelebování zahrady. Najde si práci, spřátelí se se sousedy a nakonec začne pěstovat ovoce a zeleninu, kterou se snaží prodávat. V životě začne Jarek (náš kněz) konečně vidět smysl a po dlouhé době i radost. Nic ale není tak veselé, jak to vypadá. A vše se může v mžiku zbortit jako domeček z karet.
Jarek postupně zjišťuje šokující pravdu o své sexualitě. Jaké zvíře dřímalo uvnitř něho.
Oni už to vědí! Vyhodím broskve na kompost, sednu si do trávy a nenávidím celý svět.
Příběh který otestuje čtenářovu toleranci, empatii i ochotu přemýšlet a důvěřovat ve věcech zdánlivě neakceptovatelných. Citlivým a nebulvarním způsobem kniha rozkrývá jedno z nejtabuizovanějsich témat intimního života.
Po přečtení této knihy jsem měla hoooodně rozporuplné pocity. Popravdě jsem ale myslela, že mne tohle téma jako matku dostane ještě mnohem víc. Žádný odpor. Žádná nenávist. Nic z toho se u mne nedostavilo. Já ho spíš jen litovala.
Za to, jaký se narodil nemohl. Zjistil to a bojoval s tím. Spíš mne štvalo, jak se zachovali sousedé a lidé, kteří ho znali. Jak lehké je někoho odsoudit. Ale kdo jsme abychom soudili? Navíc člověka, který ani nic neudělal? Neměli bychom se mu spíše snažit pomoci? A co kdyby se tohle stalo nám?
Svět se se mnou houpá, chce se mi plakat, protože vím, že je to konec. Už nikdy neuvidím tuhle zahradu. Nic nebude, protože já už tady nebudu. Nic, nic, nic.... nejkratší cesta k Bohu.
Hodně silné téma. Morální dilema na téma, které je snad největším tabu v oblasti sexuální deviace.
Styl psaní autorky je úžasný. Nádherná, vytříbená čeština s detailním popisem. Měla jsem úplně pocit, jako kdybych s Jarkem stála na té zahradě a všechny jeho emoce prožívala také.
Moc se mi i líbilo přirovnání jeho života k zahradě.
Ale popravdě. Čekala jsem od knihy trochu více. Nějaké to boom, které se ale nekonalo. Hodně psychologie, ale děje minimum.
Určitě bych ale knihu k přečtení všem doporučila.
A mé ponaučení k knihy: Než někoho odsoudime, zkusme se vžít do jeho kůže.
Teda... to byl mazec. Nejdřív jsem si říkala, co se z toho vyklube a pak jsem se bála, jak to dopadne.
Nejhorší na tom celém jsou pro mě rozporuplné pocity. Na jednu stranu cítím s Jarkem, na druhou stranu si říkám, co by se asi stalo dál, kdyby v ten moment k němu Anna nepřišla? A to si z toho beru - každá mince má dvě strany.
Nopanejo! Takhle nějak si představuji dobře napsaný příběh. Uvěřitelný, netrapný, nekulhající. Příběh, který žijete (nejste čtenáři, či diváci). Oddechla jsem si, když knížka skončila. Oddechla a další dva týdny jej měla živý v hlavě.
Brrrr... Šálek silné kávy. Autorka nám naservírovala všechno litost, soucit, zhnusení, strach i absolutně rozporuplné pocity.
Pokud bych dopředu věděla, jaký zvrat v knize nastane, dobrovolně bych se do toho nepouštěla, ale ve výsledku jsem ráda, že jsem knihu četla.
Čtivé, tísnivé i smutné, ale zároveň nesmírně zajímavé. Rozhodně se nejedná jen o nějakou teologickou rozpravu.
Přečetla jsem již podruhé. Je to masakr! Tak opravdové, uvěřitelné, procítěné! Zcela úžasný literární počin, zcela odvážný boj proti předsudkům. Super!
A zároveň musím říct, kéž by... kéž by to bylo vždycky takhle! Bohužel je v reálu toto téma spíš ta obrácená strana mince, čímž nemyslím předsudky, tím myslím ticho, jímž se problém přechází a za nímž se skrývají pošlapané, pokřivené a zraněné dětské duše..., protože je jich mnohem víc, než si umíme představit.
Chytlavé od první stránky. Je to tak ožehavé téma, že se zdráháte hlavnímu hrdinovi držet palce,protože má stigma darebáka, a přece to děláte, protože vám předkládá svoje nitro, kde je uvědomění a sebereflexe a vám se ho nechce tak šmahem odsoudit. Příběh, který by jistě nepokračoval úplně vesele, končí pozitivním momentem, a to je za mě dobře. Jarkova horská dráha nejela jenom dolů.
Silné téma a silný příběh. Vše se pomalu otevírá a příběh má tendence gradovat. Jsme svědky postupné cesty na vrchol a i následného úpadku. Ale je to cesta vrchol? A co je vrchol? Ať chceme nebo ne, postupně prožíváme všechno spolu s hlavní postavou a můžeme jen posoudit zda budeme věřit, naslouchat a chápat či nikoli. A konec? Příběh i hlavní postava by si určitě zasloužili o trochu víc. Nebo je to opět na nás abychom si domysleli? Pak ale příběh moc domýšlecí nebyl. Vše bylo podáno jasně a srozumitelně. Škoda, až na ten závěr to šlo.
Petra Dvořáková opět nezklamala, opět jsem nemohla přestat číst. Téma, které mě moc nezaujalo, nemám ráda moc ty církevní věci, moc jim nevěřím, ale jak jsem knihu začala číst, nemohla přestat číst, byla jsem vděčná za fronty u pokladen v obchodech a četla na mobilu. Hlavnímu hrdinovi jsem fandila, i když byl pro ostatní zloduchem, ale pochopila jsem, že nechtěl být takový, jaký byl, to je té na té knize fascinující, že se bráníte svému vnitřnímu zlu, ale ono vás může pohltit. Byla jsem ráda, že se našel aspoň jeden člověk, co mu pomohl. Opět jsem pochopila, že lidé umějí být hrozné ......, že empatie a pochopení naší společnosti nejde, v rychlém odsouzení jsme machři.
No, uvolil jsem se narad na doporučení manželky. Zprvu poměrně čtivé příjemné překvapení. Ichforma funguje, sic jsem stále cítil příliš citlivé a často nelogické pero ženy v hlavě muže. Prý jsem se měl stále těšit na nějaké neočekávané překvapení. Hm, ano nastalo v půlce. Ale skutečně? Toto je překvapení? A má toto něco reálného se skutečnou psychologií? Mám věřit těmto pochodům? No nastalo zklamání a knihu odkládám. Čekal jsem... něco...že to to pak bude více a bude gradovat, ale když se tak ohlédnu, nejde jen o lepší malinko psychologičtější dívčí vyprávění a la harlekýn napasované na můžskou duši a k tomu další naroubované boční výrostky. Nevím..vratím se k mé...klasické a silnější literatuře. Děkuji.
Knihy od Petry Dvořákové mě baví. Zde tomu nebylo jinak. Velmi zajímavé téma je tu propojeno s přírodou a lidskou duší. Po dočtení jsem měl plnou hlavu myšlenek nad velkými i malými otázkami. Sice nepříjemné téma na četbu, ale je to něco, co se ve společnosti vyskytuje. O příběhu knížka není, ale myšlenkově je to nekonečná studnice otázek a přemýšlení. Oceňuji i zajímavý konec, který jsem nečekal.
(SPOILER) Kniha mi opět potvrdila, že kamarádit s českými autory nebudu. Knihu jsem rozečetla na doporučení - autorka bravurně zvládla uchopit určitá témata, pospojovat je a vytvořit z nich silný příběh. Ne a ne. Ze začátku se dílko tvářilo, že by mohlo být snad i lyricky pojaté, jelikož je tu kladen důraz na zahradu, kterou se hlavní hrdina snaží vzkřísit jako svůj život k lepšímu. SPOILER. (Ne)děj se vlekl, protagonista cosi dělal a pořád se sami sebe ptáte, jestli je zahrada opravdu jediným motivem celé knihy. Kněz nevěří tomu, co říká a raději odejde z pozice. Vrací se do domu svých prarodičů, kde usilovně pracuje na zahradě. A aby to bylo trochu napínavější, nadhodí se téma pedofilie, což jde přece ruku v ruce s církví. Hrdina je nařčen, my můžeme a nemusíme s ním soucítit, hledáme pravdu mezi řádky, očekáváme vyvrcholení, ale ničeho se nedočkáme. Nemastné, neslané. Nudné. Zahrada mi přijde pouze jako dojný titul autorky smícháním těchto témat, aby to zaujalo čtenáře. Snažila jsem se v knize najít něco, co by mi potvrdilo, že četba stála za to, ale Dvořáková se jako opěvovaná autorka nijak nepředvedla.
Petra Dvořáková nám opět připravila neobvyklý čtenářský zážitek. Ona je prostě mimořádná spisovatelka, její všechny knížky mají neotřelý styl a přesah. Tato nemá ani 200 stran a přesto je tak hluboká a intenzivní, až přechází mráz po zádech.
I když slovo za-hra-da má v sobě to lehké slovíčko hra, tohle je hra jen na první pohled. Jarek se věnuje zahradě po svých prarodičích s neuvěřitelnou péčí, po odchodu z církve si stále hledá svoje místo ve světě a zdá se, že se mu to začíná dařit a najde si i nové přátele. Jenže něco v něm je úplně špatně. Jarek totiž nezapadá do správného světa dospělých a ač si ho docela oblíbíme, společnost a tedy naprostá většina z nás ho musí krutě odsoudit. I když vlastně nic neprovedl, okolní svět mu přiřkne ty nejhorší činy. I my jsme zcela vykolejeni, protože se vžíváme jak do pocitů vyděšených rodičů, tak do Jaroslavovy beznaděje a jeho temného dna.
Příběh vás zcela pohltí a možná si ho budete muset dávkovat po kouskách, abyste mohli vstřebat něco tak děsivě pravdivého. Líbil se mi konec, který přece jen naznačuje jakési řešení v podobě setkání s doktorem. Zdá se, že tady bude ta cesta pro smysluplný život někoho, kdo dostal od života jeden z nejhorších darů.
Jako milovnice koček si nemohu odpustit zmínku o úloze zrzavého kocoura. Smíření se s osudem je totiž vidět i ve vztahu k němu. Nejprve to byl pro Jaroslava jen plesnivý zmetek, ale postupně zjistil, že vlastně je to věrný kamarád, který ho zahříval tu nejhorší noc v jeho životě...
Začínám mít autorčinu tvorbu upřímně ráda. Je to má třetí přečtená kniha od Petry Dvořákové.
Řekla bych, že nejhorší pro náš svět je lidstvo samo. Lidé jsou různí a někteří dokáží být opravdu svině.
Líbí se mi autorčin styl psaní a i přes nelehká témata se knihy čtou naprosto samy a jedním dechem (maximálně dvěma :-) )
Poslední přečtenou knížkou loňského roku byla Zahrada. Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda, ať je hlavní postavou žena, muž nebo dítě, vždycky se jí povede zachytit je autenticky, uvěřitelně. Děj se zarývá do hloubky, není povrchní, vzbuzuje otázky, její knížky mi zůstávají pod kůží. Nejinak je tomu v Zahradě, kde autorka zpracovává kontroverzní téma. Myslím, že to zvládla skvěle.
Kniha byla dobře napsaná, čtivá. Ale chování hlavní postavy mě neuvěřitelně štvalo. Pořád to sebemrskačství a stížnosti. Neumět čelit problémům.
Čtivá a poměrně náročná kniha. Zpracovává velmi vážné téma a staví čtenáře do pozice, kdy se má pokusit pochopit hlavní postavu, ale i ostatní lidi.
Není to až tak těžké, když známe všechny informace a obě strany pohledu, ale jak bychom na to nahlíželi z pozice obyčejného člověka, který do hlavní postavy nevidí?
Kniha měla spíše pochmurnější tón, ale konec poskytl nějakou naději.
Dle mého názoru dost dobře zpracované téma.
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Kniha pro mě byla velkým překvapením - skvěle zpracovaný originální příběh. Překvapivý a hluboký závěr. Opravdu doporučuji k přečtení.