Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35576/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-mKf-35576.jpg
5
1284
1284
Debutový román Hany Andronikové spojuje několik časových rovin – Prahu v době okupace nacisty, Baťův Zlín, Indii třicátých let 20. století a americké Colorado „současnosti“. Ústředním motivem je příběh Tomáše Kepplera, za první republiky pracujícího pro firmu Baťa, a jeho ženy Rachel, židovské dívky, viděný jejich synem Danielem. Daniel po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických, kde se v Coloradu, v předvečer silvestrovské noci, setkal s majitelkou hotelu, starší ženou Anne, jež poté, co přežila koncentrační tábory Terezín a Osvětim, opustila Československo. Oba nečekaně zjišťují, že se jejich životní osudy v minulosti velmi prolnuly. Hana Andronikova za tento román získala Literární cenu Knižního klubu (2001) a cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku (2002). Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.... celý text
Přidat komentář
Těžko hodnotit tak výbornou knihu...nedostává se mi slov! Za nádherný český jazyk, za metafory, za tak rozmanitý děj, časovou linii, i když se v ní člověk někdy ztrácel, lásku, která nemá hranice....to všechno v jedné úžasné knize. Plně si neuvědomujeme výdobytky dnešní doby, v níž žijeme, co všechno nám nabízí a jak široké možnosti máme....při čtení tohoto příběhu, při popisu přežívání v koncentračním táboře Vám najednou dojde jedna věc: Lidský život je velmi drahocenný, ale v té době neznamenal vůbec NIC!
Skvost. Zaujme hned úvodní motto od Johna Donna „Mám pocit, že držím klíč od svého vězení ve vlastních rukou, jako by to byl meč…“
Prostřednictvím náhody (krmení koček) autorka spouští svátečně laděné vyprávění (zasazené do novoroční noci v symbolickém roce) dvou českých rodáků žijících v Kanadě. Odkrývají pohnutou historii svých předků.
Autorka strhujícím způsobem zachycuje život baťovských inženýrů, jejich každodenní dřinu v Indii. Osobní život hrdinů Andronikova prokládá mýty a legendami. Často používá aluze. Celkem otevřeně kritizuje Nietzscheho („A co třeba Nietzsche! (…) Treitschke, Nietzsche, Hitler. Jak se to rýmuje. Opojný mýtus o nadčlověku, který může všechno ve jménu nadřazenosti! Není to šílené?“ s. 87)
Linka o holocaustu je neotřelá – nejen zachycení života v terezínském ghettu, ale i drobné charakteristiky nacistických dozorců a dozorkyň, vytváří mozaiku, která není jen černobílá.
Zajímavé, že po Ráchelině knize jsem sáhl ke knize, jejíž hrdinkou je taky Ráchel.
Zajímalo by mě, jestli Jodi Picoult (Vypravěčka) Satan McCoy (Pekařova dcera) nebo Sissel Værøyvik (Ráchelina kniha) četly příběh Hany Andronikové.
„My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných.
(…)
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?“ (s. 281)
Nádherná kniha. Čerstvě zařazená do mého TOP výběru. Příběh hluboké lásky, ale taky hluboko zasunuté bolesti, která je ale nakonec tou láskou vyléčena. Okouzlily mě pasáže z Indie - už druhý indický příběh, který mě tak fascinuje. Určitě budu číst znovu.
Tato kniha mi připomíná plující květinový věneček po hladině. Je sice těžký, ale pohybuje se tak něžně a hladce...
Tak krásně napsanou knihu jsem už dlouho nečetla a přitom se dotýká tak těžkého tématu. Místy to není román, ale poezie. Četla jsem jedním dechem, je v ní tolik, krásy, lásky, bolesti i smutku a to vše v plné intenzitě. Je v ní humor, který vás rozesměje i nahlas.
Kniha je jako roztříštěné zrcadlo, jednotlivé střepy dějových linek a různorodých míst vás nakonec zavedou do slzavého údolí. A ty slzy kanou především proto, jakým způsobem vás k nim autorka vede. Vše do sebe zapadne, každý malý střípek se ukáže jako významný a ve vás zůstane tolik "kdyby" a "stačilo jen tak málo a.." a slzy tečou a tečou.
Budete mít chuť ji zhltnout, ale to by byla škoda, udělejte si na ni čas, klid a vychutnejte si každé slovo. A pokud vy vám něco uniklo, nevadí, tuto knížku nebudete číst jen jednou.
Neskutečná kniha, prolnutí nekolika náboženství, několika zemí, několika osudů... Baťův Zlín, Indie, koncentrační tábor, fronta, Toronto...nikdy bych si nepomyslela, že se děj knihy může odehrávat na tak odlišných a různorodých místech a přirom tvořit tak kompaktní celek. Vzpomínky na Indii proložené aztéckými mýty a bájemi vám dovolí utéci do fantaskních dětských světů, o to tvrdší je kontrast deportace živelné Ráchel do koncentračního tábora. Ačkoli autorka upouští od útoku na city a vypravěčský styl je spíše věcný, v závěru knihy jsem se neubránila "vzpomínkám, které tečou po tváři"...
Já jsem přečetla knížku jedním dechem, a po přečtení poslední stránky jsem jen zůstala zticha. Už dlouho jsem nečetla tak "plný" příběh, nesetkala se s tak dokonalým popisem lásky, už dlouho mě žádná kniha tak niterně neoslovila. Klobouk dolů, zesnulá paní spisovatelko. Za mne poklona největší.
... čte se nesnadno - je v ní hodně krásy i bolesti popsané v útržcích jednotlivých postav. Ale při bedlivém čtení se dá najít i špetka humoru: "Děda Otto mi řekl, že veškeré ponaučení a moudrost najdu v knihách. To měl recht. V Kámásútře bylo všechno, co jsem potřeboval vědět."
Úžasná kniha. Baťovský Zlín, Indie zač. 30. let 20. st., okupace Československa, židovské transporty, zimní Colorado r. 1989... Množství časových i místních rovin, přitom vyprávění plyne hladce, ovšem drama a emoce jsou v každém odstavci. Těžko se to popisuje, ale hrozně silně kniha přitáhne. Nádherný jazyk a styl psaní! Místy je to poezie! - tak nádherné prozaické pasáže popsané básnickým jazykem: "Vkleče se ponořil do záhybů žlutooranžových šatů a strhl ji k sobě. Vzpínal k ní ruce jako při horoucí modlitbě, zoufale a prosebně. Modlitba beze slov. Uvíznutí. Kůže a temně rudý mech koberce lemovaný havraními vlasy. Ta změť barev mu utkvěla v paměti. Slunce a krev." Doporučuji!!! Pět hvězdiček mi nestačí... ;-) :-) A velmi smutné pro mě je, že nelze už s napětím čekat na další knihy této dosud mladé autorky, protože již podlehla těžké nemoci... :-(
Neobyčejná kniha. Vyprávění o krásných věcech v době, která krásná nebyla ani trochu. Dílo plné lásky i v těch nejtěžších chvílích člověka, chvíle, kdy byste měli nenávidět ale vy nemůžete. Chvíle hledání a nacházení Boha i na místech, kde to nečekáte, kde prostě být nemůže. Chvíle, které vás drtí a svírají a vy nemůžete dělat nic, aby se to změnilo. Pocit bezmoci. Opravdoví lidé v opravdovém světě.
Bez patosu, bez hloupého filozofování, bez nudných míst. Líbilo se mi, že kniha měla spád. Stránky napěchované dějem, city a lidskostí, ale ne násilně. Spousta dojmů. Nelíbilo se mi, že nemám kapesník… ;-)
Neskutečná kniha pro náročné čtenáře. Mrzí mě, že jsem ji četla v době, kdy jsem byla nemocná a tudíž jsem se na ní nesoustředila na 100%. Spoustu věcí mi tam nedocházelo, unikalo a musela jsem si na ně přijít až v průběhu, nebo ke konci. Opravdu neskutečné proměny vypravěčů, jednotlývhc období, přímých i polopřímých řečí. Tak náročnou a dobrou knihu zároveň jsem dlouho nečetla. Tématika války a koncentračních táborů je tak ožehavé téma a přesto mě nepřestává bavit.
Silný příběh, velmi uvěřitelný a čtivě napsaný. Pro psychicky odolné jedince určitě moc krásné čtení. Já ale potřebuji, aby mě kniha nabila energií, povzbudila. Tahle kniha mě energeticky úplně vysála a dostala do deprese, že člověk je vlastně absolutně bezmocný. Ať se snaží, jak se snaží. V mnoha ohledech to v životě tak skutečně chodí, o tom žádná. Já ale hledám knihy, které mi dají naději. Nemusejí mít nutně happy-end a klidně mohou být i smutné. Ale nesmějí vzbuzovat pocit totální beznaděje. Nehodnotím tuto knihu záporně, neříkám, že je špatná. Jen zkrátka není pro mě.
Haně Andronikové se podařilo v knize vystihnout více dějových rovin, z nichž každá je svým způsobem zajímavá. Jímavý příběh ústřední dvojce je plný nádherných pasáží o lásce, který kontrastuje s pozdějším násilným odloučením. Na první čtení mě příběh dojal a přesvědčil o tom, že cenu za objev roku získal zcela právem. Smutnou skutečností je, že se nových knih od této autorky nedočkáme, protože ve čtyřiačtyřiceti letech podlehla rakovině prsu.
Pravě jsem dočetla a mám srdcebol.Krásný pribeh maminky a tatinka.Jako rodilemu Zlinakovi mi dej bezel pred ocima, jako bych byla jeho soucasti.Tyto hruzy uz se nesmi opakovat,zla na svete bylo spachano vice nez dost. Autorka je (byla) skvela vypravecka.Skoda ji.
Už dlouho jsem nečetla knížku, která by mě dojala, oslovila a kterou jsem doslova nechtěla opustit. Zvuk slunečních hodin není jednoduchý text, není to přímočaré čtení pro davy nebo nedej bože odpočinková četba. Prolínání časových rovin, střídání vypravěčů, řada polopřímých a nepřímých řečí - to vše vyžaduje pozorného a soustředěného čtenáře. Přidejte ke všem pozitivům taky krásnou češtinu a práci s jazykem a dokonalý zážitek je na světě. Nejvíce mě dojal a zaujal příběh Tomáše a Ráchel, milostná lovestory s tragickým nádechem mě dostal a bude ve mně rezonovat ještě dlouho. Nádherné čtení, které stojí za to číst!
Nádherná kniha plná barev, chutí a vůní... i když ta chuť byla někdy hořká. Krásný příběh, který má mimořádnou příchuť navíc pro rozené Zlíňáky :-) město je popsáno věrně.
Fenomenální kniha s fenomenálním dějem a kompozicí. Jedna z nejlepší knih, co jsem kdy četl. Poklona paní Andronikové.
Kniha dočtena. Ještě dlouho z ní budu vstřebávat dojmy. Jedno vím ale určitě, bylo to nádherné počtení. Snad jediné negativum, které ale nakonec v celkovém výsledku ani za negativum nepovažuji, je časté střídání vypravěčů, často i v rámci jedné kapitoly bez jakéhokoli oddělení, což působilo místy chaoticky. Kniha tak jednoznačně nepatří mezi ty, které zhltnete za jeden večer a ani to nedoporučuji, tuhle knihu je potřeba si užít, dát ji šanci, naučit se v ní orientovat a když do ní proniknete, budete doslova ohromeni, jako byste ty příběhy prožívali sami. Myslím, že o osudech jednotlivých vypravěčů budu ještě dlouho přemýšlet, zvláště o Ráchel, která v závěru odchází „na louku“, aby tam zůstala. Nemůžu se ubránit mrazení v zádech při představě, co následovalo. Přitom stačilo tak málo a všechno by to dopadlo úplně jinak..., tak málo..., aby Ráchelina matka neonemocněla a nerozhodli se k ní z Indie přijet, aby se Tom vzepřel své ženě a nikam neodjeli. V knize je zkrátka spousta momentů „kdyby“..., které donutí čtenáře přemýšlet ještě i dlouho po přečtení knihy.
Co musím z celé knihy vyzvednout nejvíce, je styl psaní. Tak krásnou češtinu jsem už dlouho nečetla. Jaký byl pro mě šok, když jsem po přečtení této knihy sáhla pro „odreagování“ po jedné nejmenované severské detektivce (hodnocené čtenáři nadprůměrně). Prvních padesát stran jsem si musela doslova protrpět a zvyknout si na tu „hrůzu“ nedokonalého překladu, který by mi jistě tak nedokonalý nepřipadal, pokud bych krátce předtím nepřečetla Zvuk slunečních hodin. Jedním slovem bylo čtení knihy nádhera, jaká škoda, že autorka už víc knih nenapíše.
Knizka se mi libila, i kdyz byla v druhe polovine hodne smutna. Jen jsem se nekdy trosku ztracela, kdo prave tu konkretni cast pribehu vypravi.
Hana Andronikova patřila bezesporu k nejtalentovanějším českým spisovatelkám a je ohromná škoda, že svůj boj se zákeřnou nemocí nakonec prohrála. Možná měla trochu více spoléhat na moderní medicínu, než na Šamany skákající okolo ohně kdesi v bohem zapomenuté Peruánské džungli.
Především je téměř k neuvěření, že jde o autorčinu prvotinu. Pozornost si zaslouží zejména fakt jak věrohodně, poutavě a přitom nenuceně dokázala autorka popsat a to poměrně často v této knize vyskytující se geografické, umělecké či jiné reálie z různých koutů světa, nebo naopak její až do morku kostí mrazivý popis hrůz a zvěrstev odehrávajících se za 2. světové války, kdy autorka popisuje všechny tyto okolnosti jakoby si jimi prošla na vlastní kůži ač samozřejmě nemohla. V celé knize navíc nenajdete ani jen náznak povrchnosti, nýbrž jen kopu čiré a ryzí lidskosti, která z hlavních hrdinů doslova prýští a to i v situacích, které si dnes jen stěží dokážeme představit. Mohu vám slíbit, že ještě douho po přečtení ve vás bude ona nezměrná lidskost rezonovat. To celé navíc zahalené v nezaměnitelném básnicko lyrickém hávu. A nejenom toto dělá tuto knihu tak skvělou a nezapomenutelnou..
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory prvotina láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Moc nečtu česku literaturu, ale někdy mě přece jen nějaká česká kniha zaujme. Toto je určitě jedna z knih, které chci mít v knihovně a jednou se k ní určitě vrátím. Knihu jsem přečetla jedním dechem a nedokázala jsem se odtrhnout od poutavého příběhu, který byl smutný a tak hezky vyprávěný. Příběh plný lásky, smutku, zoufalství, odehrávající se v Indii, ve Zlíně, v Americe, v době okupace, v koncentračních táborech, Příběh, který vykresluje dobu tak realisticky, až si připadáte, že jste součástí života hlavních hrdinů a doufáte, že vše dopadne dobře. Ale ne vždy tomu tak je a na konci knihy už nedokážete skrýt dojetí ani smutek nad osudem Ráchel, Tomáše a Daniela, kteří se vám dostali pod kůži. Už dlouho mě žádná kniha tak nedojala a nenutila, abych o ní tak dlouho přemýšlela.