JP
diskuze u autorů
Je až k neuvěření, že i přes mraky žánrové literatury, které se u nás každoročně vydá, od autorů klasik, autorů současných i neznámých, dokonce i nehodných pozornosti, se někdo tak plodný a živelný, jako byl Harlan Ellison, dočkal pouze publikace jedné sci-fi antologie "Dangerous Visions" (1967), která navíc ani nebyla čistě jeho prací, ale jako editor do ní přidal povídku a uspořádal ji. Držitel ocenění (6x Hugo a 5x Nebula Awards), který se nebál otevřeně komentovat jakékoliv téma. Vzhledem k tomu, jaký mraky nezáživnejch braků se u nás publikují mě fascinuje, že tady nic od něj nevyšlo. Asi za to chtěl Harlan peníze, he. Jeho nejznámější výtvor "I Have No Mouth, and I Must Scream" (jejíž šestistránkový koncept dokončil po zaplacení zálohy Frederikem Pohlem během jedné noci) je naprosto geniální šíleností (dokonce je to i oblíbená povídka Elona Muska a myslím si, že velkou měrou sdílí pochmurnou vizi a nebezpečí, do jakého se řítíme s AI). Definitivně autor, kterého bych v budoucnu rád probádal hlouběji, vzhledem k jeho přístupu k práci a psaní (jednoduše, po všech těch momentech, co jsem s ním viděl na internetu, jeho osobnost je neuvěřitelně výbušná a fascinující a věřím, že stejně taková je i jeho tvorba). Doporučuji i dokument: Dreams With Sharp Teeth (2008). Myslím si, že dům Harlana Ellisona je jedno z nejzajímavějších míst, jaké jsem viděl. Pravý spisovatel, myslitel, kreativní a nesmírně inteligentní osoba, jen tohle může stvořit. Mimochodem mě i zaujalo, za jak směšně malé peníze Harlan psal v počátcích, ale psal neustále... dokonce i když sloužil v armádě, po pochodu, kdy všichni padali držkama do posteli, Harlan byl malej, drsnej vlk, co si stáhl psací stroj s sebou na hajzl a pracoval potom na knize. A psacích strojů má opravdu požehnaně, bylo fajn v dokumentu zpětně vidět Robina Williamse ve svém živlu.
Syrový a čistý styl, průzračný jako čirá voda, bez příkras, jak sám Šalamov říkal, tohle není literatura, tohle je prostě pravda. Z dosavadních autorů mi asi nejvíce připomněl ani ne tak ostatní okolo války (a koncentračních táborů či gulagů) orientované prozaiky, jako spíš Cormaca McCarthyho, díky jeho minimalistickému stylu a syrovosti. Jenže je pořád diametrální rozdíl mezi člověkem, co píše skutečností inspirovanou fikci ať působí sebeautentičtěji a je sebevědečtěji podložená a někým, kdo si doopravdy prošel sovětskými gulagy, zápasil den za dnem o přežití, kdo byl zlomený, ale přesto jdoucí. Šalamov vás ve svých prózách definitivně něco naučí o životě a o tom, jak se na něj dívat.
"This system make of us slaves. Without dignity. Without depth. With the devil in our pocket. This incredible money, this money, this shit, this nothing. This paper, who have nothing inside. Movies have heart, bum-hum-bum, have mind, chhhhhhhhhh, have power, have ambition. I wanted to do something like that. Why not?" (...) "Why dont you have an ambition? Why? Have the greatest ambition possible. You want to be immortal? Fight to be immortal. Do it. You want to make the most fantastic art movie? Try. If you fail, it's not important. We need to try." (Alejandro Jodorowsky, Jodorowsky's Dune)
'Básník filmu', jehož tvorba je zcela svébytná a nesrovnatelná s čímkoliv, co jste kdy mohli vidět dříve a jsem si jist že i s čímkoliv, co teprve uvidíte poté (osobně musím doporučit Zrcadlo, které bylo především o Tarkovského mámě a pak samozřejmě Stalkera to jsou díla na předních pozicích). AT neměl dobrou paměť, ale vždycky to byl nostalgický typ člověka, což je mi blízké - pokud uviděl určitý podnět, vyvolával v něm okamžitě emoce. Cítil víc emoce, jako si třeba pamatoval lidi, nebo situace. Věřil, že čas nám daný je nutné využít duchovním zušlechťováním sebe sama skrze umění. A to pro něj bylo celým jeho životem. A právě proto mi jeho tvorba tolik říká a proto se s ním velmi ztotožňuji. Emoce jsou vším. Od něj mám definici pro umění, že pravda = krása = skutečnost. Film pro něj byl prostředek, jak tvořit tzv. "konzervy času". Tarkovskij byl perfekcionista a měl ve svém milovaném Rusku (rovněž fascinující shoda lásky ke své rodné vlasti, ne nějak národně, ale k zemi jako takové) problémy s režimem, ne ani tak proto, že by se jakkoliv vyslovoval proti nim, ale protože se nevyslovoval ani pro ně a pokud nepočítáme jeho studentské filmy, natočil pouze sedm snímků: Ivanovo dětství (1962), Andrej Rublev (1966), Solaris (1972), Zrcadlo (1975), Stalker (1979), Nostalgie (1983), Oběť (1986).
Syrovost a odstup.
Detaily.
Násilí.
Neodvratitelnost konce.
Cormac McCarthy moc dobře ví, jak psát, jaká slova použít a jak sám říká, radši si povídá s odborníky a vědci, než aby zabíjel čas s ostatními spisovateli nad nějakým filozofováním u čaje. Minimalismus jeho dílům vskutku sluší, ale i přesto nemůžu říct, že by psal něco jednoduchého, už od pohledu musí být všem hned jasné, že jde o díla neuvěřitelně komplexní a že Cormac je možná jeden z mála spisovatelů, který přesně ví o čem píše a taky proč, možná proto, že se ke knize staví jinak, než většina spisovatelů a to sice jako k určité formě vědeckého projektu. Navíc vychází i velmi často ze skutečných událostí (chystaný Suttree, Krvavý poledník, Dítě boží - právě tyhle díla mi od něj sedí nejvíc). Vidím ho, jak dělá měsíce výzkum na danou látku, navštěvuje místa, snaží se sehnat informace, ne přes internet, ale postaru, zkoumá a pátrá. Pak sedne, den, co den a píše, píše a píše, přepisuje, přepisuje, přepisuje, dokud to nedopiluje do formy, která se mu přesně líbí. A to je podle mě taky důležité, jako tvořící člověk můžete po mém stylu buďto dlouho čekat... a pak, až "TO" přijde, hodně naráz dřít, dokud "TO" máte (nedoporučuju) a nebo, jako můj kamarád kytarista, prostě hrát, hrát, hrát, dokud nezjistíte, že tohle je to ono, co hledáte. Nejvíc se mi líbí, jak i přes neúspěch u čtenářů pokračoval v McCarthy ve psaní a vlastně ho to vůbec nebrzdilo, takhle se alespoň stojí za vlastní prací a navíc ten poměr knih, pokud počítáme čistě spisovatelskou dráhu, tak "jen" deset (ale neberte mě špatně, já jsem naopak právě ten kdo je rád za každýho spisovatele, co moc nepíše), jde vidět, jak zvítězila kvalita nad kvantitou, což se naprosté většině dnešních spisovatelů povedlo maximálně obráceně. A nebudu je jmenovat.
McCarthy je ztělesněním toho, co v literatuře hledám, tvůrce mnohovrstevnatých děl s podtextem, zasazeným a vycházejícím z reálných historických událostí, tvůrce, který na sobě pracuje a tvoří příběhy, které jsou hodny zapamatování. Snad jen škoda, že se do předních příček čtenářů dostávají jeho poněkud průhlednější a mdlejší, přesto stále neoddiskutovatelně kvalitní, věci.
Dnešní mladé generaci, a obvzláště těm následujícím, čím dál obtížněji čitelný autor, protože pěje chválu na náš jazyk. Někdy i jedna jediná jeho věta vydá za deset stránek.
Aby to bylo jasnější, řekněme, že když už dnes někdo čte, je to většinou brak (píchnu do vosího hnízda a označím zde všemi zbožňovaného Stephena Kinga, který je archetypem), lidi jsou prostě zvyklí na jednoduché věty, vyvarování se složitostem, klidně ať je to třeba pět set stran dlouhé, jen když to odsýpá a nenutí příliš zaměstnávat mozek. Vančura volí kratší rozsah, ale vyžaduje čtenářovo soustředění, protože co věta, to možnost ocitnout se v jiné situaci, co věta, to pocit. Někdy je obtížné se chytit jeho archaismů, jindy zas dlouho přemýšlíte, nad tím, co kdejaké slovo znamená, nebo co ve vás vyvolává - asi na to musí být nálada.
Bezmyšlenkovité braky jsou tu "žánrové" "z hlediska žánru" mistrovské kusy 90-95%, zatímco Markéta Lazarová je tu hodnocena jako podprůměrná kniha. Že někdo čte, to z něj ještě génia nedělá a Vančura, to je poezie v próze. Není snadné ho číst.
Dnes nám učitel v občanské nauce říkal, jaký to byl, mimojiné, dobrotivý (a naivní) člověk a lidumil. Shledal jsem to jakýmsi zvláštním způsobem půvabným, obvzláště dnes. A Havlova smrt, jakoby byla tečkou za myšlenkou demokracie, která se tu nakonec zhroutila v cosi obludného. Těžko říct, jaký k němu zaujmout postoj, jsou tu určité diskutabilní věci, ale nikdo není svatý. Ale pro devadesátá léta mám definitivně slabost a V.H. k nim určitě bude patřit a to ať jako negativní nebo pozitivní postava.
Abych byl přesný, zatím jediný člověk, z nějž mám dojem, že využil výhody grafického románu tak, jak se sluší a patří, že pochopil tohle médium a jak s ním pracovat. Na tvorbě tohohle člověka si vylámala zuby i kdejaká beletrie, dokonce i kdejaká pořádná klasika.
Veřejnost stále vnímá comic-books jako podřadné umění, ale řekl bych, že od doby, co přišel tenhle zarostlý chlapík se na bitevním poli hodně změnilo. A ano, v drtivé většině jsou comic-books brak nejhoršího kalibru, protože je to pro ně nejvýhodnější, ale Alan Moore, to je ryzí legenda. Jeho díla Z pekla, Strážci, V jako Vendeta - to jsou jednoduše mistrovské kusy, ať se na to díváte z jakéhokoliv úhlu a stále aktuální, ne-li víc, než v době vzniku. Můžeme hovořit o štěstí, že jsou zpracovány jako comic-booky, protože uznejte - fungovaly by jako próza? Nemyslím si.
„Pokud je něco jednoduché, nedělám to. Pokud je to téměř nemožné, pokouším se.“ - Terry Gilliam
Nikdo by to nikdy neřekl nahlas, ale podle mě nejzásadnější člen Monty Python, který udělal valnou většinu jejich práce (pomineme-li Flying Circus, tak Meaning of Life, Holy Grail, Life of Brian, celá trilogie nese naprosto citelný rukopis, který můžete spatřit i u pozdějších filmů, na nichž Gilliam pracoval, jako Král rybář, 12 opic, Strach a hnus v Las Vegas, nemluvě o Crimson Permanent Assurance, krátkém filmečku, uvedeném před Meaning of Life). Rovněž, jako já, je Terry obdivovatel Kafky, občas se dokonce objeví i v Praze. Jeho imaginace snad nezná hranic. Z uměleckého hlediska je pro mě Terry tou nejzásadnější osobou, ať už ve sféře scénáristické, výtvarnické, ilustrátorské nebo režijní, v něm jsem se zkrátka našel. Onen absurdní fantaskní pohled na vše obyčejné. Smýšlím velmi podobně jako on, v mnoha ohledech a proto je mým velkým vzorem. Jenom mě trochu mrzí že po fiasku s natáčením The Man Who Killed Don Quixote, které je zachycené v dokumentu Ztracen v La Mancha, o němž Woody Allen pronesl, že "Toto je noční můra každého režiséra", tak od té doby jakoby Terry rezignoval a začal už tasit trochu slabší nebo podivnější kalibry, kterým nejsem schopen buď dost dobře rozumět a nebo už mi toto období zkrátka nic neříká. I když je s Terrym obtížná domluva z pozice producentů (přezdívku Captain Chaos nemá jen tak pro nic za nic), i přesto zamrzí, že talent tohoto člověka jde poslední dobou absolutně vniveč.
Jedna z mála zajímavých osobností americké kultury především šedesátých a sedmdesátých let, ke které mě přivedl naprosto úžasný kultovní film Terryho Gilliama 'Strach a hnus v Las Vegas'. U nás tato nejznámější Thompsonova kniha, z níž film vychází, vyšla pod názvem 'Strach a svrab v Las Vegas' a nutno dodat, že je stejně zběsilá a šáhlá jako film. Mezi adaptaci a předlohu bych tudíž v tomto případě dal rovnítko.
Ve zdejším životopise je docela lakonicky uvedeno, že Hunter zemřel, ve skutečnosti si však tenhle ujetý génius prostřelil hlavu na samotě, ve své chatě, zatímco jeho vnoučata pobíhaly vedle v pokoji (prý si myslely, že spadla knížka). Thompson byl živý, aktivní, pracovitý, výstřední, temperamentní člověk, který si pevně stál za svými názory a především si chtěl život užít ve všech ohledech - takový svéráznější americký pábitel. Měl rád zbraně, a ještě radši z nich střílel, bral drogy, jezdil jako šílenec ať už autem či na motorce, pil whiskey s ledem, politicky se angažoval (jeho snaha o zvolení na pozici šerifa v roce 1972 a snaha legalizace marihuany) a především jako novinář, a to chtěl především, stvořil nový druh žurnalismu - tzv. Gonzo žurnalismus, kdy je novinář přímým účastníkem děje, o němž píše, namísto aby pouze lakonicky oznamoval fakta. Nutno říct, naprosto to k němu sedí.
S Thompsonem je neoddělitelně spjat i kreslíř Ralph Steadman (pro mě velká inspirace z oboru, kterému bych se sám rád profesně věnoval), jehož ilustrace celý životní styl a postoj tohohle aktivistu a experimentátora přímo doplňují. Jeho osoba, to pro mě už navždy bude mít silný nádech nostalgie, protože mi připomíná období, kdy jsem se i já cítil svobodný a alkohol a cigarety u mě byly na denním pořádku. Nijak převratně, ale prostě - ta nálada, to léto, ty vzpomínky, ta zběsilost, ten život.
Upřímně se divím, že Thompsona u nás víc nepublikují (Strach a svrab, Rumový deník - vyprodané, už řadu let, já sám jsem měl štěstí, že jsem Strach a svrab získal jako poslední knihu na skladě). Thompson kompletně přepisoval knihy od Fitzgeralda a Hemingwaye na svém psacím stroji, jen aby věděl, jaký je to pocit napsat něco tak velkého. Podle Johnnyho Deppa je Thompson jeden z nejdůležitějších autorů 20. století, který změnil způsob psaní. Hunter měl spoustu známých i z řad celebrit a je s ním i spousta rozhovorů v TV, nemluvě o dokumentech, v nichž na něj všichni dodnes rádi vzpomínají - ten muž byl zkrátka osobnost.
I dnes zasluhuje pozornost, nejen o čem Hunter psal, ale i jak o tom psal, jak žil, o co se snažil. Nedovedu si představit, jaká zábava a zároveň šílenství s ním asi musela být. Nejspíš proto je to jeden z mála lidí, které mě jaksi soustavně baví studovat. Podle mě by zasloužil víc pozornosti i u nás, i když je aktivitou orientován víceméně do USA. Škoda.
Hunter S. Thompson je pro mě synonymem pro divokost, užívání si života, vztyčenou pěst, impulsivní chování, paradoxně i zmíněnou pracovitost (byl to dříč, co pracoval, aby uživil celou rodinu už od mlada) zábavu a s tím spojený i alkohol a drogy. U spousty jeho životních dokumentací se člověk skvěle nasměje - třeba rozpis všeho, co obvykle denně pozřel, kromě monstrózní snídaně a tun kokainu. Ve výsledku to ale nebylo o nějaké rebelii, ale o prostých a základních právech. Chtěl žít svůj život, tak, jak on sám chtěl. A to až do posledního momentu. Něco Čechům zcela nevídané.
Hunterův dopis, který napsal těsně předtím, než se zastřelil: "No More Games. No More Bombs. No More Walking. No More Fun. No More Swimming. 67. That is 17 years past 50. 17 more than I needed or wanted. Boring. I am always bitchy. No Fun – for anybody. 67. You are getting Greedy. Act your old age. Relax – This won’t hurt."
V Hrabalovi vidím pravou českou poetiku dob minulých, jak on půvabně vylíčil tu českou náturu, ty šlapající cyklisty, výpravčí, elektrikáře, umazené dělníky z fabrik, to vše i kdyby bylo podle některých nezáviděníhodné, mě fascinuje. Talenty můžete vidět všude okolo sebe, Hrabal podle mě to zrnko talentu, tu perličku na dně, viděl vlastně v každém, něco si prožil a nějak o tom podal svědectví. Toho si velmi cením. Psal zkrátka krásně a jestliže znáte svůj kraj, tu svou rodnou hroudu, musíte Hrabala docenit. Obdobně jako třeba DJC velmi česká záležitost.
Jako jeden z mála se vymanil z té škatulky, té představy, měšťácky vnímaných intelektuálů a symbolicky se víceméně navrací k prapůvodním kořenům - člověk a příroda, přesněji řečeno rozkol uvnitř člověka a k němu příroda; proti jeho jednoduchému stylu by mnozí lidé mohli mít námitky, ale na to se to čte až příliš ladně a vyvolává příliš mnoho (emocí). Jestliže někoho uznávám, protože dokázal psát stravitelně, s nadějí a jiskrou i o nehezkých věcech, tak je to právě Hesse. Jeho tvorba hladí po duši.
Stepní vlk je obecně považován za jakýsi základní kámen, ale řekněme, že to není úplně tak typický Hesse, ta kniha je odlišnější, zmatenější a těžší, než je u něj obvyklé - ale přesto paradoxně ideální pro seznámení s autorem. Doporučuji zejména Demiana, Narcise a Goldmunda... a samozřejmě Siddhártu. Hra se skleněnými perlami mě neoslovila.
Vždycky mě rozesměje už jen fakt, že tenhle člověk začal psát, protože se nudil, když se mu jednoho večera rozbila televize. I přes generační 'Klub rváčů', který bych se nebál nacpat do předních příček dnešních kanonů a který se dá číst pořád dokola díky naprosto bezkonkurenční struktuře, chytlavosti a grácii, s jakou je kniha napsaná, ale autor už víceméně pouze bloumá v síti experimentu. Četl jsem teda po Klubu rváčů už jen 'Snuff' a 'Prokleté'. Debut zůstává nepřekonán a to je pro každého autora těžká situace. Zaslepení fanoušci sice hltají vše i s navijákem, ale o tom to není. Na druhou stranu, jeho tvůrčí svoboda, humor a náměty samy o sobě z něj dělají unikát hodný minimálně kultovního statusu, na stranu druhou, tahle svoboda experimentu je dnes vzácná, věřím že si ji svého času užívali spíš abstraktní malíři, u spisovatele není zrovna obvyklá.
"K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří zejména dvě vady, komplementárně spojené. Je to neschopnost udržet myšlenku a druhá vada, neschopnost myšlenku opustit..."
Jen fragment jednoho z nejgeniálnějších Smoljakových výstupů. Určitě nejsympatičtější cimrmanolog ze všech, herec neherec, režisér mnoha pozoruhodných kousků a hlavně člověk, který uměl rozesmát. A to nebylo a není málo.
Mimo to, že volí ujetě originální kulisy pro své příběhy a má zcela nenapodobitelnou strukturu a styl svých příběhů se s Kurtem shodneme v mnoha věcech, počínaje tím, že Svět dneška je neuvěřitelně absurdní... ale tak to chodí. Vytkl bych snad jen to, že se mi zdá, že jeho postavy jsou málo živé, bez emocí, spíše figurky ve hře, než charaktery. Což je jediná věc, která ale jeho knihy u mě dost sráží. Ta mechaničnost a flegmatismus jeho postav. Říkám si to pokaždé, když od něj něco čtu - všechny ostatní složky totiž fungují.
Takto Kurt sám hodnotil svoje knihy:
Mechanické piano: B
Sirény z Titanu: A
Matka Noc: A
Kolíbka: A+
Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewatere: A
Jatka č. 5: A+
Vítejte v opičárně: B-
Happy Birthday, Wanda June: D
Snídaně šampiónů: C
Groteska: D
Kriminálník: A
Květná neděle: C
Níže čtu zajímavou fanouškovskou kritiku a jaksi nad tím jen vrtím hlavou. Howard Phillips Lovecraft byl jediný spisovatel, který mě přiměl bát se u čtení. A to vám můžu zaručit, že mě jen tak něco nerozklepe, odmalička jsem sledoval horory v TV. Ale u Lovecrafta jsem se jaksi dostal až k onomu děsivému jádru jeho historek a neviděl jej jako literární celek, ale jako obraz, myšlenku, pocit. Což je důležité... Lovecraft mě naplnil hrůzou i přes svoji strohost, absenci stylu nebo jakéhokoliv zaujetí či vášně. Popravdě je někdy vyloženě na nervy ho vůbec číst, zejména jeho ranou tvorbu, což nic neubírá na tom, že náměty jsou i tak originální (ale ta nezaujatost a strohost právě díky faktografickému líčení dává jeho příběhům až dokumentární, realistické vzezření - jak popsat nepopsatelné). A tomuhle člověku navíc vděčíte za Stephena Kinga. Ne, nebyl jeho matka, ale když byl Stephen malý, Lovecrafta četl a de facto jej to přivedlo k hororu a lidské emoci - strachu jako takovému. Ale myslím, že Lovecraft obecně měl vliv na většinu hororových spisovatelů, filmařů, i hudebníků. V podstatě už je ikona a jeho odkaz je stále živý. Jako příklady mohu uvést kreslíře Richarda Corbena, legendu v oboru, který nakreslil mnoho Lovecraftových povídek, Metallicu, ta udělala čistě instrumentální skladbu 'Call of Ktulu', Kája Saudek nakreslil obálky pro sebrané spisy, i když to tuším bylo jen jako dluh, a jak se můžete dočíst pokud jde o hudbu, řada undergroundových kapel na Lovecrafta taky odkazuje, stejně jako řada dalších spisovatelů - Houellebecq o něm napsal kritickou práci, která vyšla jeho regulérní kniha, u nás zatím ne (moc rád bych se k tomu ale dostal, možná zkusím sehnat anglickou verzi), Škvorecký o něm napsal esej, stejně jako několik dalších význačných spisovatelů, na které si teď bohužel nevzpomenu, Lovecraft je dnes pojem a jeho život a dílo se analyzuje, řekl bych dost podobně jako život a dílo Franze Kafky - oba potkal dost podobný osud, oba psali v podobných podmínkách s podobným zázemím a literatura pro ně byla ne přímo totéž, ale dost podobnou stezkou.
3.4.19 (Zaujalo mě označení, které použil China Miéville pro Lovecrafta: brakový modernista (pulp modernist)
Sám za sebe mohu doporučit tyhle Lovecraftovy práce: Dagon; Za stěnou spánku; Chrám; Z neznámého světa; Herbert West - Reanimátor; Krysy ve zdech; Hudba Ericha Zanna; Bezejmenné město; Volání Cthulhu; Pickmanův model; Hrůza v Dunwichi; Případ Charlese Dextera Warda; Chladný vzduch; Barva z vesmíru; V horách šílenství
