RobertRoberts
diskuze u autorů
Jan Balabán vynikal především svou pozorností k nepovšimnutému, naprostým soustředěním k postavám, místům i časům, které jsou obvykle mimo záběr. S jeho knihami není možné relaxovat ani se příliš bavit. Spíše se očistit, nadechnout a vidět věci jinak. Protože tady je život s veškerou jeho složitostí, slabostí, se všemi krachy a nedokonalostmi - ale není to svět nesmyslný a jeho obyvatelé nejsou politováníhodní ani zbyteční. V Balabánových povídkách se hodně mluví, ale také hodně vidí - jsou velmi obrazné. Autorovým nevtíravým pozitivem je rozestavění postav a rozehrání situace. Jeho prózy nemají obvykle pointu, nekončí se, naopak se otevírají něčemu novému, neznámému, tomu co je za obzorem..
Baudelair se ve svých básních zaměřuje především na svou duši, na nevšední pocity, na protiklady víry a skepse, něhy a vzdoru, radosti a zoufalství. Hledá krásu v ošklivosti, tvrdí že člověk nemůže dosáhnout štěstí, vyjadřuje odpor k přetvářce. Tvrdí, že jediná cesta, jak uniknout nudě, je pokusít se vydobýt krásu ze zla, satana, z bolesti, neřesti, prodejné lásky, ze vzpoury proti Bohu. Jeho estetickým ideálem je monumentalita zla, nicoty a smrti. Tvoří estetiku hnusného - sugestivní poezii, ve které autor pro vyvolání estetického zážitku používá i surová a expresivní slova. Nakonec byl proto také stíhán za urážku náboženské etiky, morálky a dobrých mravů. Baudelaire zřejmě po ztrátě všech svých ideálů upouštěl od přehnaných citů a vášní a začal psát zatrpkle, puntičkářsky si dával pozor na skladbu veršů, básně skládal rafinovaně a hranice poezie posouval výrazně jiným směrem.
F. M. Dostojevskij zcela nepochybně položil základy moderním vědám o lidské duši. Jeho stěžejními tématy charakteristickými pro většinu jeho děl je neustálá zmítanost člověka na hranici dvou světů, dvou sfér bytí - dobra a zla. A byl to právě on kdo definitivně ukončil spory o podstatě lidské přirozenosti, když zcela přesvědčivě dokázal, že dobro a zlo je s lidskou přirozeností nerozlučně spojeno. Nejen totiž duše jeho hrdinů, ale i duše současného člověka je rozvrácená, vše má dvojí podobu, člověk je vystavován mnohým pokušením, zlo se mu ukazuje v podobě dobra a svádí ho. Dostojevskij se zaobírá člověkem v okamžiku hluboké duševní krize. Právě tehdy je totiž možné dozvědět se mnoho o lidské přirozenosti. V duši jeho hrdinů se odehrává složitý a nerovný dialog mezi dobrem a zlem, stejně tak i dialektika vzahů mezi soucitem k utrpení lidí a egocentrickou touhou být pánem nejenom svého osudu, ale i strůjcem všeobecného blaha.
Dostojevského však vidím především jako velkého existencialistu a humanistu, který otevřeně, výstižně i předvídavě reagoval na problémy své doby. Množství otázek, které nastolil zůstávají otevřeny dodnes. Vzhledem na význam a hloubku tvorby i jeho myšlenek, je potřebné poukazovat na stále aktuální ideový odkaz jeho děl..
Osoba Mileny Jesenské je lidmi téměř bezvýhradně zmiňována pouze ve spojení s Franzem Kafkou, což nevnímám jen jako jejich omezenost, ale především to považuji za obrovskou křivdu vůči její osobě a zejména pak vůči jejím literárním schopnostem. Často je také nazývána Kafkovou milenkou proti čemuž se musím ohradit, protože ona jeho milenkou nikdy nebyla! Ne tedy milenkou v tom slova slova smyslu, pod kterým si takto označenou ženu lidé představují dnes. Byla zejména jeho životní láskou, oporou a také tím nejintimnějším zpovědníkem. Na téhle rovině to ovšem také zůstalo. Mimochodem Kafka trpěl celý svůj život nízkým sebevědomím a mimo jiné strachem ze svého sexuálního selhání a to platilo i v případě Jesenské.
Důrazně odmítám její redukci ženské existence na pouhou adresátku z dopisů slavného muže!
Vždy, když vidím nějakou její fotografii, vybavím si šlechtičnu z 16. nebo 17. století. A dovolím si tvrdit, že ona jako taková šlechtična psala! První věc, která vás při čtení této autorky doslova udeří do obličeje je vytříbenost a propracovanost jejího jazyka. Vlastně mi velmi připomíná Boženu Němcovou a to nejen psaním, ale i vnímáním světa okolo sebe a celkovým pohledem na něj...
(v komentáři budu pokračovat později....)
Václav Hrabě je jedním z nejoriginálnějších československých básníků a to zejména díky jazyku, kterým psal. V něm se totiž kloubí nádherné metafory se syrovými výrazy. Dokázal zachytit lidské pocity a emoce do neuvěřitelných tvarů. Tyto pocity a emoce pak bez přetvářky nazval pravými jmény. Nešťastnou lásku k infekci, mladistvou zamilovanost k šílenství, k horečce. To všechno poté zasadil do nocí zalité Prahy.
Na rozdíl od beatniků Hrabě nebyl tak drsný, ale dokázal své básně napustit jakousi nezkušenou láskou, která básně namáčela v romantické, intimní poezii. Na druhou stranu si však zanechal dekadentní rysy spjaté s beatnickou generací. Tak jak jsou rozpolcené a nevybouřené jeho básně, taková byla i jeho duše..