RobertRoberts
přečtené 86
Který vítr mám proklínat
2011,
Marina Ivanovna Cvetajeva
Příteli, z jakých jdeš k nám zemí? Který vítr mám proklínat? Mít s tebou román nechce se mi. Máš černou krev a loupíš rád. Z tvé černé vatry každou chvíli v dívčí zrak jiskra dopadne. Tvůj zájem, příteli, je milý - a stejně milé je mé ne. --------- Dvě slunce chladnou - slituj se, slituj Pane! To jedno na nebi, druhé v mé hrudi plane. Já z těch dvou sluncí - odpouštím si svou vinu? - já z těch dvou sluncí šílím a leta hynu. A obě chladnou - už hřejí jen skromně - a první zchladne to, ve kterém je víc ohně.... celý text
Osamělost prvočísel
2015,
Paolo Giordano
Lidé už od nepaměti milují příběhy, jejichž hrdinové jsou nešťastnější než oni, aby doplnili svoji mozaiku citů o chybějící článek s absolutní smůlou. Ten článek, který i zanedbatelnému pocitu štěstí dává přijatelnější rozměr, aby ono prožité dostalo punc skutečnosti a my tak své přesvědčení, že náš život za něco stojí. Je to přesně ta síla, které pomáhá lidem přežít války, živelné pohromy, ale i hluboké osobní krize. Pravděpodobně to je důvodem, proč se prvotina tohoto autora stala velmi rychle bestsellerem a získala několik cen a podle mého zcela zaslouženě, neboť už od prvních vět se střemhlav propadnete do světa anorektičky a osamělého, těžkopádného paka, s dlaněmi jako dřevorubec. Na malou chvíli se tyto dvě, zdánlivě bezvýznamné nuly stanou středem vašeho vesmíru. Budete si je pamatovat ještě dlouho po přečtení poslední stránky, protože celé je to mrazivé, poutavé a naprosto podmanivé...... celý text
Doba z druhé ruky
2015,
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Rusové jsou zvláštní národ. Žijí na dohled Evropanům, ale nejsou to Evropané. Jakoby to byl úplně jiný světadíl, jiná planeta. Indoktrinace, útlak, bída, vodka... ale také vyjímečná literatura, filosofie, umění... Jakoby lidé potřebovali k rozmachu a prosperitě tíživé životní podmínky. Možná, že pernamentní tlak podporuje kreativitu a pohodlí přesný opak? U mě rozhodně ano. Většina z nich žije v nouzi a přesto Putina milují. Ptáte se proč? Dal lidem pocit, že všichni do jednoho jsou součástí velkého Ruska! A také ukázal prstem na nepřítele. Světlana Aleksijevič nezatěžuje vyprávění lidí vlastními interpretacemi. Je to sentimentálně rozcítěné (za Sovětského svazu jsme byli všichni stejní, mluvili jsme jedním jazykem...), děsivé (z lágrů se vraceli, tedy pokud se vraceli, lidské trosky), zmatené (nechápu tenhle nový svět), bolestné, smutné, tragické. Konec rudého člověka je krvavý, stejně jako jsou krvavé jeho dějiny. A z této skrumáže rozmanitých osobních zážitků a emocí proniká na povrch jeden obzvláště děsivý fakt: vždyť tento národ je traumatizován celá staletí - v podstatě od svého vzniku!! Rusko je doslova krví a represemi prosycená zem a my můžeme děkovat Bohu za prozíravé a umírněné panovníky jakými byl Karel IV a další. Ale lze nazývat štěstím, že například díky informační globalizaci můžeme namísto řešení vlastních problémů pohodlně řešit ze svých obýváků problémy jiných lidí, jiných kultur a krajin? A naivně věřit, že je skutečně řešíme? - od utečenců přes ruskou duši, americkou kriminalitu, islámské náboženství, Sýrii... až po děti nějaké paní Novákové kdesi v Norsku. Já především věřím, že stále budou existovat a to na všech úrovních společenské hierarchie i lidé s ochotou, schopností a možností konat i proti většinovému názoru. Jinak by demokracie byla dlouhodobě neudržitelným stavem společnosti. Existovat autority, ze kterých je cítit síla a současně jakási rodičovská laskavost - neboj, i ty si já! Protože to právě oni formují podobu demokracie ať už pozitivně či negativně. --- „Neustále mluvíme o utrpení. Je to naše cesta poznání. Lidi ze Západu nám připadají naivní, protože nestrádají tak jako my, mají na každý neduh nějakou medicínu. Kdežto my jsme seděli v lágrech, za války jsme zemi poseli svými těly, holýma rukama se přehrabovali v jaderném palivu v Černobylu. A teď sedíme v troskách socialismu. Jako po válce. Jsme tak ostřílení, tak omlácení. Máme svůj jazyk. Jazyk utrpení.“... celý text
Obratník Raka
2012,
Henry Miller
Kniha je doslova kopancem do rozkroku, bleskem z čistého nebe a ledoborcem pro moralistické a zapšklé odsuzovače sexu v literatuře. Jde nejenom o erupci živelnosti, nevšední radosti ze života, nespoutaného života, oslavu sexuálních radovánek, ale i o vyjádření lidskosti a její slabosti člověka žijícího na okraji společnosti v sevření zavšivených hotelů, pronájmů u přátel, hladu, strádání a odříkání. Zavítáte s ní do světa prostitutek, smradlavých pajzlů, laciných restaurací a nahlédnete do zrcadla tehdejší Paríže v meziválečném období. Bohémský život umělců přicházejících do této Mekky umění je jitřením jejich ran, neduhů, zvrhlostí, rouháním a propíráním vlastní sexuality na okraji společnosti. Kniha vám předestře život umělecké smetánky, převážně Žido Američanů s důrazem na jejich tělesné potřeby, ruku v ruce s živočišným nutkáním ukojit své základní pudy. Dělá to však tak vnímavě a erudovaně, že budete mít z tohoto nevšedního stylu psaní blažený pocit, že jste cosi promeškali a doba, kdy Paříž byla městem kavárenských literátů, sochařů, malířů a ostatních umělců je nenávratně pryč. Přesně ta doba kdy Paříž připomínala noblesní kurvu - z dálky vás okouzlí a vy už se nemůžete dočkat kdy ji padnete do náruče. Za pár minut vás však zaplaví prázdnota a zhnusíte si sám sebe, jakoby vás někdo podvedl! Pokud tedy máte chuť na vyburcování vaší fantazie až do krajnosti, ale i na poetické úvahy od náboženství až po přerozdělení moci ve světě, pokud toužíte nasát atmosféru meziválečné Paříže, nenechte se zmást zdánlivou obscéností za jakou byla kniha označovaná a určitě si ji přečtěte.. btw: ohodnotit tuto knihu odpadem může snad jen duševně zaostalý a pomatený vyznavač kultu Moudrostí starých Toltéků.. „Ty, Táňo, jsi můj chaos. Proto zpívám. A tím, kdo umírá, vlastně nejsem já, ale svět, který se svléká z kůže času. Pořád ještě žiju, kopu v tvém lůně, do nějž chci vepsat skutečnost.“... celý text
Ravensbrück
2012,
Steve Sem-Sandberg
Plně souhlasím s tím, že kniha je místy hodně zmateně napsaná (nicméně např. část o pobytu v Ravensbrücku je napsána naopak velmi dobře), ale i tak je její informační hodnota pro obdivovatele Mileny Jesenské zcela nezpochybnitelná, protože i mně coby jejímu velkému příznivci přinesla mnoho nových informací o životě této pozoruhodné ženy a jelikož jsem ve Vídni kde také nějakou dobu žila pracoval a stále toto nádherné město často navštěvuji, byl jsem ve svém živlu hned dvakrát, protože po místech kde Milena ve Vídni pobývala a která navštěvovala, kudy se například procházela s Franzem Kafkou velmi často chodím aniž bych o tom měl vůbec tušení! Určitě se tam tentokrát cíleně vrátím a budu se toulat po zašlých stopách Mileny Jesenské právě s touto knihou v ruce - všechna místa i ulice mám už vypsané :-). A i proto nemohu jinak než hodnotit plným počtem.. „Co se stane, až líc a rub, vnějšek a vnitřek už od sebe nepůjdou rozeznat, až naleštěná zrcadla přestanou odrážet tebe, jaký jsi, kdo potom rozhodne o tvých potřebách?“... celý text
Já, Jůtuber
2015,
Tereza Hodanová
ztráta času
Jůtuber je tvor zcela zbytečný a společnosti nic nepřinášející. Stydím se za současnou generaci těchto idiotů..
