RobertRoberts přečtené 86

Květy zla 2015, Charles Baudelaire

Baudelaire je jako touha žít a zemřít v jedné minutě. Je jako něco co křísíme každé ráno, jako pravda a spravedlnost, touha a chtíč, jako vítězství i síla; a všechno co najde dokáže sesbírat ze země, chrstnout lidem do tváře a přitom se tváří jako pravá ruka Šalamounova. Je však i prokletí, ponížení, marnost a hanba. Je jako náš svět, tak půvabně odporný až člověk přestává dýchat. Přijde čas kdy dekadence tohoto básníka bude tím nejkrásnějším na světě..... celý text

Zápisky z Mrtvého domu 2006, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Nejpůsobivějším uměleckým obrazem v této knize je zevšeobecněné vyobrazení trpícího, zotročeného lidu, pozbývajícího všechna práva pod nadvládou svých trýznitelů. Právě tento obraz vytváří hluboce humanistickou, ušlechtilou, pravdivou a čistou atmosféru celého díla. Je to obraz lidí, jejichž charakter je znetvořený nekonečným utrpením a ponížením; a přeci tito lidé - při všech často nesmírně podstatných nedostatcích, slabostích a neřestích osob, v díle vyobrazených - povstanou nad nimi jako moudří, silní, nadaní, okouzlující, k uskutečnění jiného, spravedlivého, rozumného života. Svým humanistickým významem se tato kniha bezesporu vyrovná nejlepším dílům světové literatury, která vyobrazují ušlechtilý charakter lidí.... celý text

Nětočka Nězvanovová 2000, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Vztah mezi Nětočkou a Káťou, který prochází bouřlivými přeměnami od vzájemné ignorace po oboustranně důvěrný vztah; silné přitažlivosti po absolutní odpudivost. Láska (ne nutně ve formě zamilovanosti mezi mužem a ženou) se stává směsicí složitých, protichůdných pocitů, sklonů, tužeb, slov, gest i činů. „Kvůli mně tě zavrhnou, zahrnou tě pohrdáním, posměchem, protože jsem pro ně tak bezvýznamný! Jak jsem vinen tím, že jsem tě nebyl hoden. Nauč mě - víš, já to nechápu, nepochopím, nijak to nepochopím - nauč mě, jak roztrhnout život vejpůl, jak si vyrvat srdce z prsou a žít bez něho? Když si jen pomyslím, že tě už nikdy neuvidím, nikdy, nikdy! Až na tebe zvednou kámen, kdo první ho zvedne? Nebudou se rozpakovat, zvednou tisíce kamenů! Opováží se toho, protože vědí jak. Zvednou je všechny najednou a prohlásí, že jsou sice bez viny, ale hřích vezmou na sebe!“... celý text

Nebe nezná vyvolených 1992, Erich Maria Remarque (p)

Tahle kniha je v podstatě jako já. Poetická, melancholická, tak trochu romantická, ale skrze to všechno neúprosně prosakuje tvrdá realita života. A jediné co s tím můžete dělat je brát věci tak jak přicházejí a čekat na Smrt.. „Ty rozumíš mně a já tobě, a v tom je ta naše bída.“... celý text

Kuře melancholik 2002, Josef Karel Šlejhar

Neviditelný 2012, Jaroslav Havlíček

Hlavní hrdina jako egocentrický sociopat, jenž se ožení z prospěchářství aniž by tušil, jaká plavba oceánem šílenství ho čeká. A autor knihy J. Havlíček? Bez nadsázky český Dostojevskij! Díky za tento mistrovský kousek ke kterému se ještě určitě vrátím..... celý text

Útěk do divočiny 2007, Jon Krakauer

Chris McCandless dokázal překročit vlastní hranice a splnit si své sny bez ohledu na jejich následky. Udělal to, o čem většina lidí jen sní a nebo tlachá v hospodě u piva! Ukázal záda civilizaci ve chvíli, kdy se rozhodovalo o jeho budoucnosti, nepodlehl vábení konzumní a plastické společnosti, dokázal opustit vyšlapané cesty a vydal se strastiplnými chodníky prvních průkopníků. A i když jeho únik skončil tragicky, má můj hluboký obdiv za to, že přetvořil své sny ve skutečnost. Tato kniha je oslavou života, je o překročení vlastního stínu a zbavení se okovů civilizace. Říká nám, že i když zdánlivě nemáme na výběr, vždy existuje možnost volby a je jenom na nás, jakou cestou se vydáme a že i dnes je možný návrat k přírodě, jen nesmíme zapomenout, že jsme sice její součástí, ale nestojíme nad ní! Podcenění její síly se totiž většinou rovná ztrátě vlastního života. Ironií se mi zdálo být, že Chris nejprve společnost odsuzoval, uvědomoval si její negativa, ale později si na svých cestách díky své přátelské povaze vytvořil mnoho silných přátelství. Ale mám za to, že to bylo tím jak postupem času zrál. Nakonec si uvědomil, na samém sklonku svého života, že "Happiness is only real when shared", tedy že - Štěstí je jen tehdy skutečné, je-li sdílené! btw: Kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo se nebojí měl by vědět, jak v lese přežít. Kde je autobus, tam totiž bude pravděpodobně i cesta...... celý text

Krysař 2008, Viktor Dyk

Smysl a obsah samozřejmě chápu, ale styl jakým je příběh napsán mne vůbec neoslovil..

Démon 1954, Michail Jurjevič Lermontov

Na literatuře všeobecně je krásné to, že je v ní neustále co objevovat. Já právě objevil Lermontova a ruský romantismus je mému srdci zase o něco blíž. Nakonec musím zopakovat větu, kterou jsem již použil v hodnocení u Václava Hraběte: Jakoby smrt v mladém věku byla géniům souzena.. „Jak únavné je po čase hledat smír v marném zápase a marně prahnout po spáse. Hned nechtít nic, hned na všem lpět, vše chápat, znát, mít rozum břitký, vše zatracovat bez výčitky a nenávidět celý svět.“... celý text

S elegancí ježka 2008, Muriel Barbery

S hodnocením této knihy jsem poněkud v rozpacích. Autorka mi připomíná našeho věhlasného “kuchaře“ Babicu (ten je mimochodem schopný umíchat i Ebolu), který se rozhodl, že uvaří své nejlepší jídlo, které bude hodno minimálně jedné Michelinské hvězdy! A chce toho dosáhnout tak zoufale moc, že do jednoho hrnce nahází všechno co najde v kuchyni a jejím nejbližším okolí - nebo ještě dál. A stejně tak milá paní Barbery nahází do toho svého hrnce plno odkazů na francouzskou, americkou, ruskou či japonskou kulturu - od skladatelů, spisovatelů, přes filmy až po básnické haiku. Jenže stejně, jako z Babicova tak i z jejího hrnce nevzejde v tomto případě i při sebelepší snaze nic jiného než guláš. Prachsprostý, obyčejný guláš, kterým pokud někdo bude chtít zaujmout mne, tak má jednoduše smůlu. Pokud budu mít opravdu hlad tak si ho dám, ale o nášup si rozhodně neřeknu. A na mém nevalném úsudku o jeho kulinářském umění už vůbec nic nezmění ani nevábně vypadající dezert z pytlíku ozdobený šlehačkou ve spreji, který v tomto případě zastupuje onen kýčovitý příběh s ještě kýčovitějším koncem. Dvě hvězdy za snahu, ale určitě ne Michelinské. Navoněná bída.... celý text

Kupec benátský 2007, William Shakespeare

Tuto hru vidím především jako kritiku náboženské a rasové nesmiřitelnosti, ale vůbec ne jako nějakou pohádku, nebo dokonce komedii jak se někteří o tomto díle vyjadřují. Jde o dílo, které vyobrazuje antisemitistické počátky, jenž postupem času odsoudí celou židovskou rasu k likvidaci. Klíčová je replika ve které Shylock zdůvodňuje, proč chce maso a ne peníze. „Nemá Žid oči? Nemá Žid ruce, tělesná ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Není snad živ ze stejného jídla, nezraní ho stejná zbraň, netrpí snad stejnými nemocemi a neléčí ho stejný lék, není mu snad v zimě stejná zima a v létě stejné teplo jako křesťanovi? Když do nás píchnete, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad? Když nám ubližujete, nemáme se mstít? Když ve všem ostatním jsme jako vy, budem stejní i v tomhle.“ Jinak jsem se znovu přesvědčil o tom, že ČÍST divadelní hry není můj šálek kávy. Divadelní hra patří na divadelní (potažmo filmová) prkna. Teprve tam získává tu správnou šťávu (gesta, mimika, skutečné emoce) a ne jinak je tomu i v tomto případě v podání vynikajícího Al Pacina!... celý text

Zápisky z podzemí 1989, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Tak tohle byla doslova drtivá ofenzíva na mou nebohou mozkovnu. Tím hůř, že jsem tuto povídku četl před spaním a ještě dlouho do noci jsem měl závity rozpálené do běla z toho, jak jsem se snažil tento odbržděný a nemilosrdně řítící se vlak úvah alespoň částečně rozklíčovat. Někdy nad ránem můj mozek tento marný boj konečně vzdal a já mentálně vyčerpán upadl do vysvobozujícího komatu. Dostojevskij mne zavedl do nejhlubších zákoutí lidského vědomí, do bahnité smradlavé kanalizace plné páchnoucí krysích děr. Do světa existenciálního trápení a odcizení. Měl jsem možnost na tomto místě spatřit ten nejvíce znepokojující obraz člověka jaký jsem kdy viděl. A bez rozpaků přiznávám, že v některých jeho částech jsem viděl sám sebe. Tohle totiž není jen příběh, to je nastavené zrcadlo a někdy mnohdy děsivé a znepokojující. Naprosto geniální záležitost a jeden z klíčů do Dostojevského složitostí! Na závěr se ptám: Co je lepší? Laciné štěstí, nebo vznešené utrpení??... celý text

Bílé noci 1958, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Bílé noci v sobě obsahují zvláštní atmosféru snu o štěstí, atmosféru snu fantastického a mámivého, jako jsou ony noci samotné. Je to skutečná báseň v próze, z které sálá lítost za pravým životem kterého jsou lidé zbaveni a byl jim nahrazen neplodným, samotářským sněním. Je to vyprávění o hluboké abnormálnosti a zvrácenosti podobného snění, o potlačování skutečného života a také o tom, že je nemožné, aby se romantický snílek vrátil ke skutečnosti. Byl to také kouzelný obraz dívky, plné života a lásky, která zůstává jen marnivým přeludem, který onoho člověka na chvíli zlákal. Autor jakoby říkal: Jak krásný je život na zemi, kdyby všichni lidé byli tak dobří, něžní, lidští a milující až k sebeobětování, jako moji hrdinové.. „A znovu se ptáš sama sebe: Co jsi udělal se svými nejlepšími lety? Kde jsi pohřbil svůj nejlepší čas? Žil jsi či nežil? Pohleď, říkáš si, pohleď, jak svět vychládá. A léta uběhnou a za nimi přijde chmurná opuštěnost, o holi přijde třaslavá staroba a za nimi teskníce žal. Vybledne tvůj fantastický svět, odumřou, povadnou tvé sny a opadají jako žluté listí se stromů. Ó, Nastěnko! Bude tak smutné zůstat samoten, naprosto samoten, a nemít ani čeho litovat - ničeho, vůbec ničeho - protože všechno to, co jsem ztratil, všechno to, všechno nebylo než hloupá kulatá nicka, bylo to jen snění!“... celý text

Něžná (1 povídka) 1999, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Hovězí kostky 2014, Emil Hakl (p)

Směrem od první k poslední povídce se jejich hrdinové stávají stále více protřelými, oprýskáni neustálými souboji sice s menšími nadějemi, ale stále větším stoicismem a také cynismem. Emil Hakl, vrah přebytečných slov, nakrájel své příběhy na stejně velký tvar hovězích kostek - všechno ze stejného masa jednoho chlapa, který se pomalu vaří do finální podoby osamělého pozorovatele života. Hakl váží každou svou slabiku a rytmus svých povídek jako básník kterým nakonec také je. Buší do čtenáře jako Héfaistos do kovadliny, ale jakmile má chuť tuto drsnost vyvážit, vystřihne momentku nebo perspektivu detailu přírody, hospody, případně vám naservíruje homeopatickou dávku lásky. Anabáze hrdiny začíná výpravou do socialistického Bulharska, naplánovanou jako lék na ochladlé mladé manželství, hop nebo trop, či spíše trop v jasné ofenzívě. Neschopnost zvládnout každodennost se nezlepšuje. A tak utíká se spacákem do přírody trochu hledat sám sebe, jenže v lese je všechno možné jen ne jeho pravé Já. Opakuje se motiv vztahových trojúhelníků, dále na parníku potkává podobně životem omletého přítele, který má místo nefunkčních vztahů dysfunkční a jelikož je těžké vybrat co je lepší, bude nejlepší na to přidat nějakou tu lysohlávku. Někteří muži, kteří jako mladí či už dospělí zažili změnu režimu si sice vychutnávali tu divokokou a free atmosféru let devadesátých s následně pocítěným kapitalismem, ale nezapadli, nenaskočili do onoho vlaku s názvem Bohatý do rakve. Možná na to neměli schopnosti, možná žaludek, snad odvahu. Uvízli ve vlastním mikrokosmu svých kamarádů, ohlušujíc se alkoholem, jídlem, ritualizovanými řečmi o všem a o ničem, sem - tam ještě zkoušejíc štěstí u žen, ale většinou už jen pozorujíc všechno z dálky. Filosofové a lůzři.. Vypravěč tvrdí, že není na útěku, ale na ústupu. To dělají podle přísloví ti moudřejší. Přežívá stěží sám, sotva vydělá na nájem a pivo a neumí zabezpečit dítě, které cestou někde vyprodukoval. Muži Emila Hakla jsou však rádi tací jací jsou. Mají hluboko do kapsy, jsou trošku osamělí, svobodní outsideři, avšak volní jako ptáci. To, jak jejich život vypadá není ranou osudu, je to jejich vlastní volba. Nevyhovují jim trvalá pouta a platí za to samotou. Pocit, které jedny děsí jim přináší úlevu a klid. Jestliže jsou sami, nemůžou nikoho zklamat. Uznávám, že tato kniha je především pro Husákovy děti, ale musím se smát dnes náctiletým pipinám či nagelovaným blbečkům, kteří tuto kniho kritizují a bagatelizují. Zůstaňte raději dál u svých Harry Potterů a Padesáti odstínů šedi, protože kdo nezažil - nepochopí a vlastně ani neví o čem se v této knize píše. Hovězí kostky jsou totiž především generační výpovědí! a na poměry české literatury napsány hodně slušným nadprůměrem..... celý text

A přesto říci životu ano: (Psycholog prožívá koncentrační tábor) 1996, Viktor Emil Frankl

Tahle utlá knížka by měla patřit mezi základní literární díla z nacistických lágrů a to z vícero důvodů. Například pro svou stručnost a jednoduchost. Především však z důvodu, který vyslovuje její podtitul „Psycholog prožívá koncentrační tábor.“ Jak píše Frankl jsou dva druhy čtenářů: ti kteří koncentrák přežili a ti ostatní! Kniha by mohla být pro obě tyto strany naprosto zbytečná: ti první přeci všechno zažili na vlastní kůži a ti druzí to stejně nebudou schopni pochopit. A právě proto se Frankl rozhodl psychologicky objasnit to, co v koncentračním táboře prožíval běžný vězeň, přičemž si to většinou neuvědomoval, a zároveň popsat jeho prožitky tak, aby tomu mohl porozumět i ten, kdo tuto zkušenost nemá. Každého kdo knihu přečte, dotkne se nejen realita koncentračních táborů, ale zřejmě to zasáhne i jeho vztah k vlastnímu životu. Frankl dokázal v lidském pekle vydestilovat nejzásadnější myšlenky o lidské podstatě, které mají univerzální platnost a zároveň se mu podařilo zprostředkovat děsivou skutečnost těchto lágrů. Šokující je například to, že holokaust ve své nejtvrdší formě nebyl uzavřený plotem z ostnatých drátů - k vězňům se v podstatě stejně přistupovalo i za zdmi tábora, když pracovali pro stavební firmy od kterých se jim dostávalo jen minimum “stravy“ v očekávání vysokého pracovního nasazení. Frankl se také zmiňuje o psychologii sadistických dozorců, kápů a udavačů. Čtenář také možná přijde na to, že my všichni, ať už si to připouštíme nebo ne, žijeme v perspektivě koncentračních táborů.. Tím nejpodstatnějším a nejobdivuhodnějším na celém příběhu se mi však jeví to, že po skončení války netoužil po pomstě (i přes všechny ty hrůzy kterými si prošel, i přes všechno co mu válka vzala a způsobila) a sformuloval svou filozofii naděje, víry a smyslu života za každých okolností! A o tom je tato kniha především!! ----- “Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“ “Korunován je prožitek navrátilce líbezným pocitem, že se po všem tom protrpěném už ničeho na světě nemusí bát – ničeho, kromě svého Boha!“... celý text

Jak je důležité míti Filipa 2005, Oscar Wilde

4/5 a to jen z důvodu, že jde o divadelní hru, která tedy patří především na divadelní prkna a já nejprve viděl její brilantní televizní adaptaci v podání Abrháma, Hanzlíka, Šafránkové, Konvalinkové atd. a ať jsou knižní dialogy sebeskvělejší, tak živé zpracování navíc mistrně sehrané posouvá tuto hru přeci jen ještě o level výš. Pouhá kniha oproti tomuto zůstává jen “chudou“ příbuznou ať je to jak chce..... celý text

Pod skleněným zvonem 1996, Sylvia Plath

Každý zřejmě tuto knihu Silvie Plath začne číst s pocitem, že jde v první řadě o básnířku. Což je samozřejmě pravda, ale byla to také vybroušená mozkovna s nadprůměrným IQ a sledovat její doslova nezadržitelně řítící se vlak úvah, názorů a myšlenek je hodně náročné. Kniha má poměrně jednoduchý děj a o to větší důraz klade autorka na emoční stránku svého díla. Její schopnost výstižné metafory je zachycená už v názvu díla - pocit, že je uvězněná pod skleněným zvonem, který v průběhu děje náležitě rozvíjí. A rozhodně bych litoval, kdybych si nechal ujít byť jen její pasáž o smyslu básní v lidském životě: "Esther, víš, co je to báseň?" „Ne, co?" já na to. „Smítko prachu." A sotva se začal usmívat a tvářit se pyšně, odvětila jsem: „To jsou i ty mrtvoly, co pitváš. To jsou i ti lidé, co si myslíš, že je léčíš. Jsou jenom prach a prach. Dobrá báseň podle mě vydrží mnohem dýl, než sto takovejch lidí dohromady. Lidé si je můžou zapamatovat a v duchu opakovat když budou nešťastní, když je bude něco bolet nebo když nebudou moci usnout." A i tato kniha je takovým smítkem prachu, které vede alespoň k částečnému pochopení ženy tak zranitelné a sebedestruktivní, jakou byla Sylvia Plath.... celý text

Dáma s kaméliemi 2008, Alexandre Dumas, ml.

Dobový román vyprávý skutečný příběh vznešené, vydržované ženy. Při čtení této knihy jsem se nemohl zbavit pocitu, že muzikálový film Moulin Rouge čerpal námět právě z tohoto díla. Oba příběhy mají stejnou dějovou linii - nádherná a žádaná kurtizána se zamiluje do hezkého, nemajetného muže a chce opustit bohatsví a přepych ve kterém doposud žila. Nakonec pro vyšší zájmy od své lásky odchází a znovu se vrhá do světa peněz a prodejné lásky. Silný a dojemný příběh však neodsuzuje dívku, která prodává své vlastní tělo, ale hledá především důvody proč tomu tak dělá! Hlavní hrdinka Markéta je rozumné a milující stvoření, které se počas celého děje vyvíjí. Od dívky do větru, až po člověka se srdcem překypujícím láskou. Dumas v této knize bravurně vykreslil čistotu a oddanost lásky dvou mladých lidí a v žádném případě nejde o jakýsi laciný erotický příběh jak by se mohlo zdát. Dumasové ve Francii jsou pro mne totéž co Shakespeare v Anglii.... celý text

Největší z Pierotů 1954, František Kožík

Příběh francouzského mima českého původu Jana Kašpara Deburaua, přináší nejen zajímavé reálie ze života Paříže v období napoleonských válek, ale je i poutavým obrazem životní pouti hledajícího a po lásce toužícího člověka, který byl v období útisku i poslem naděje. Knihu nakonec hodnotím plným počtem i když ještě pár stran před koncem jsem byl rozhodnut “pouze“ pro čtyři hvězdy. „Jejich čtyřikrát devět franků, jež se rozhodli platit tak dlouho, než ho divadelní svět objeví a porozumí mu, zachránilo divadlu Kašpara Deburaua. Jejich čtyřikrát devět franků, které každého devátého zazvonily v Kašparově v kapse, umožnily mu žít a hrát.“... celý text