RobertRoberts přečtené 86

Ať vejde ten pravý 2010, John Ajvide Lindqvist

Román „Ať vejde ten pravý“ se v literárním světě zjevil odnikud. Neznámý spisovatel svou prvotinou mnohé překvapil, šokoval i dojal. Nazvat jeho dílo upířím románem by bylo trochu zavádějící a to ne proto, že v něm nejsou žádní upíři, ale proto, že tento žánr je v posledních letech zprofanován paskvily pro limonádové čtenářky. Lindqvist při hledání vhodných kulis pro postmoderní lovestory mezi šikanovaným Oskarem a upírkou Eli nezacházel daleko. Svůj příběh situoval do prostředí, z kterého sám pochází - stockholmského předměstí Blackeberg. A i když mu někteří vyčítají, že trochu kazí idylický obraz Švédska (ten je dnes bohužel v troskách kvůli úplně jiným věcem), tak se zdá, že si nemohl vybrat lépe. Autor podává fakta bez okolků a možná právě onen sociální podtext s vydařeným popisem stárnoucích alkoholiků či násilí páchaného dětmi, které plodí zoufalství a outsidery, je mnohem děsivější než zmínky o bytostech sápajících se lidem po krku. Autorovi se zcela mimovolně podařilo vytvořit osobitý žánr - sociální horor. Přesto, že tato kniha vypráví o teanagerech, težko říct, jestli ji naplno pochopí. To co hlavní hrdinka Eli v tomto díle prozrazuje totiž spíše vyvolává otázky, než aby nabízelo odpovědi. Celkově jde o velmi dobrý román vyrovnávající se s nástrahami a strastmi puberty a dospívání..... celý text

Jakobijánův dům 2012, Alá’a Al-Aswání

Román Jakobijánův dům byl celé dva roky nejprodávnější knihou v arabském světě. Blízký východ trpí schizofrenií, veřejným nepřítelem číslo jedna jsou Spojené státy, ale hrdiny rodinných albumů jsou synové, kterým se v této krajině podařilo prosadit. A mezi ně se zařadil i Alá´a Al-Aswání. V podstatě by se dalo říci, že kniha je o tom jak Egypťané přicházejí o iluze. Chudoba velké části obyvatel je téměř hmatatelná, korupce sahá až do těch nejvyšších politických pater, náboženství je rozděleno podle majetku - je zde islám pro bohaté a islám pro chudé, většina ženských postav v románu je sexuálně zneužívaná a k tomu všemu všudypřítomný extremismus. Egyptská realita obsahuje všechno možné, ale především je hořko - trpká, zbavená všech iluzí o demokracii.... celý text

Rozhoupaný dech 2010, Herta Müller

Nobelova cena je věc ošidná a to nejenom ta za mír. Ani nobelovka za literaturu totiž není osvobozená od celosvětových „společenských objednávek“. Čtenář je tedy ostražitý, recenzenti už dopředu skeptičtí. Jen knihkupci mají radost z bezplatného marketingu. U oceněného románu Herty Müllerové z prostředí lágru na sklonku 2. světové války je však i další důvod k opatrnosti, neboť jsou téměř povinnou jízdou každého zainteresovaného autora. Pro teprve sedmnáctiletého Lea Auberga, hlavní postavu, je deportace do sovětského lágru částečně vysvobozením, neboť doma se svým homosexuálním zaměřením riskuje problémy a chce tedy absurdně „vyklouznout z náprstku velkoměsta“. Jeho start do života dospělých je však plný šílených okolností. Po nekonečné cestě v dobytčáku se ocitá spolu s ostatními v kolonii utrpení, bezvýznamnosti a především hladu. Leo přestává být velmi rychle hlavní postavou, kterou se stává právě onen hlad, neboť „anděl hladu nikdy nechybí, vstoupil do mozku“ a i přesto, že odejde, vrací se ještě silnější. Obyvatelé tábora postupem času rezignují, pohybují se pouze setrvačností. Jednotlivé věci získávají jména, i ta nejmenší výhoda nebo ukradený kousek chleba se stává Událostí! Dech každého je doopravdy rozhoupaný, ještě stále však znamená záchvěvy života, který může každým okamžikem vyhasnout a skončit pochovaný kdesi v ruské stepi. Lágrová litertura v podání Müllerové je jiná, daleko od klišé jiných táborových deníků. Střídání krátkých a delších kapitol představuje rozhoupaný dech, který je však nakonec dost silný, aby Leo přežil a vrátil se domů. Slovní spojení lágrový lyrismus zní jako protiklad, ale tento román dokazuje, že je to možné. Müllerové slovní obrazy jsou však místy až příliš košaté a nesrozumitelné..... celý text

Studenti, láska, Čeka a smrt (Deníky 1916 – 1920) 2012, Galina Nikolajevna Ďurjagina

Rodná vlast hlavní hrdinky Alji je zničená, zalitá krví a přesycená nenávistí k lidem jako je ona: „Žádný buržoazista nesmí zůstat naživu. Postřílíme vás jako psy i s těmi vašimi bílými límečky, vy svině inteligentní,“ tlumočí revoluční filosofii ruského lidu jeden z komisařů, bývalý řezník, který hlídá dobytčí vagóny třetí třídy se zamřížovanými okny. V tomto provizorním vězení při nekonečné cestě na Sibiř uz všichni ztrácí i poslední zbytky lidské důstojnosti a pak, na konečné v Omsku, přicházejí i o zbytky svobody. Alja má však ještě dostatek sil, aby zaznamenávala do svého deníku události, které se vzpírají její citlivé duši, avšak vůči kterým už začíná být imunní. Když se poprvé setkala se smrtí, otřáslo to s ní. Když později vidí sadistické mučení a veřejné vraždění lidí, které znala, děsí ji to. Bezmocně se ptá: „Bůh dal lidem život, úžasný, ale krátký. Proč lidé chtějí uloupit jeden druhému něco, co se nedá nikdy vrátit zpět?“ Tento její deník se později stane jedním z nejdojímavějších a nejvíce autentických svědectvích bolševického teroru. Kniha je reálným obrazem světa, který si dnes můžeme jenom představovat a ocitnete se s ní u zrodu režimu, který změnil životy miliónů lidí. Bylo velmi zajímavé a poučné číst knížku, která je v Rusku stále zakázaná a která sloužila nacistickému Německu jako propaganda vůči Rusům a která je také šokujícím a mrazivým svědectvím doby, v které jsou pošlapávány základní lidské hodnoty, vzdělání a pravda.. „Už si neumíme ani představit, jaké to je mluvit jinak než šeptem, uléhat ke spánku bez oděvu, jaké to je přežít třeba jedinou minutu bez strachu, že nás někdo zastřelí. Copak jsou ještě na světě lidé, kteří jedí bílý chléb a cukr, skutečný bílý cukr?“ „Ještě je tady Rusko. Stále ho miluji i když mu už nerozumím.“... celý text

Mezi kladivem a kovadlinou: Dvacáté století v osudech literárních osobností Ruska 2013, Ivana Ryčlová

„Myslí si, že jsou mozkem národa, avšak ve skutečnosti nejsou mozek, ale hovno,“ vyjádřil se v roce 1922 Lenin o příslušnících ruské inteligence, které se rozhodl navždy vystěhovat z nového sovětského státu a uspořádal na ně doslova hon. Napsal to v dopise Maximu Gorkému, v té době už jeho oponentovi, který z emigrace vyjádřil Leninovi své znepokojení nad deportacemi. A právě tento úvod předznamenává obsah knihy ve které Ivana Ryčlová líčí fundovanou a zajímavou mozaiku o vzorku spisovatelů, kterých často rozpolcený vývoj ztělesňoval složitosti a brutalitu totalitního režimu. Při strhujícím líčení jejich pohnutých osudů se autorka nestaví do úlohy soudce ani moralizátorky, avšak polarita mezi začátkem a koncem knihy, tedy mezi Gorkým a Šalamovem, je přeci jen zřejmá. Jeden, nejvlivnější ruský spisovatel, například velmi dobře věděl o gulazích a hledal pro ně slova ospravedlnění, ten druhý v nich strávil nekonečných sedmnáct let. Právě Maximu Gorkému je věnována asi největší část knihy, jelikož byl jediným ruským spisovatelem, kterého společenské postavení dosáhlo význam politického činitele s nesmírně komplikovaným osudem, intelektuálem, kterého životní peripetie symbolizují pozici mezi dvěma mlýnskými kameny - tedy v tomto případě jak sám s oblibou říkal „mezi kladivem a kovadlinou“.... celý text

Analfabetka, která uměla počítat 2014, Jonas Jonasson

Největším problémem této knihy je to, že se až zoufale snaží podobat té první. Nedá se říci, že by Jonasson ztratil svou bohatou fantazii a humor, občas se při čtení i zasmějete, kniha vás dokáže trochu vtáhnout do děje, překvapit i vytvořit jakési napětí. Ale suma sumárum jde stále jen o slabý odvar jeho debutové knihy a čtenáři nezůstává nic jiného, než jen neustále srovnávat. Zatímco však Stoletý stařík byl napsán z čisté radosti, Analfabetka je napsána podle šablony - stoletého staříka zde nahrazuje geniální děvče ze slumu, místo slona je tu atomová bomba, nákladní auto nahradil autobus a nakonec dojde i na konfrontaci s představiteli moci a zákona, neboť hlavní hrdinové se samozřejmě pohybují na jeho hraně. A to je největším problémem této knihy. Snaží se připomínat Staříka - ať už celkovou stavbou knihy, humorem, nečekanými zvraty, neobvyklými situacemi či výskytem důležitých a významných osobností. Autor v knize opakovaně předstírá humor, který už vtipný není, a po přečtení si čtenář uvědomí, že to už tady vlastně bylo, že to celé je pouze a jen opakovaný vtip..... celý text

Čerň a stříbro 2015, Paolo Giordano

Paolo Giordano se v této útlé novele pouští do vážných existenciálních témat a především se vrací k tomu co umí nejlépe. Tedy k literárnímu ztvárnění nebezpečí, která nejsou na první pohled vůbec zřejmá. Vzduchem tady totiž nelétají kulky a nepobíhají teroristé, podobně jako v jeho posledním románu Tělo. Zůstává zde pouze rozechvělý člověk se svou zranitelností, žijící ve světě, kde lidé neumírají ve světle dobrodružství, nýbrž všedně. Ony pomyslné nálože čekající na výbuch jsou zde ukryté v samotných středech lidských životů a dokonce i uprostřed vztahů, jenž kdysi působily tak bezpečným přístavem. Čerň a stříbro je příběhem umírání, falešných nadějí, odcizení, nepřátelství a pomíjivosti. Paolo Giordano je zpátky ve své nejlepší formě jako mistr sugesce, emocí a nepotřebuje k tomu ani příliš mnoho stránek..... celý text

Macbeth 2008, William Shakespeare

Macbeth patří k nejznámějším tragédiím jednoho z největších dramatiků v našich dějinách. Je to tragédie úpadku člověka posedlého ambicemi a touhou po moci, která vede až ke zločinu. Tragédie člověka který trpí. Trpí, neboť se ztotožňuje se svými myšlenkami a identifikuje se s falešným egem a jeho historií vytvořenou svou vlastní myslí. Je doopravdy vrahem? Nebo jsou události, které se odehrávají jen výplodem jeho fantazie? Macbeth je omámený myšlenkami, jeho pocit identity ústí do příběhu který vypráví. Ztotožnění se s tímto příběhem je příčinou jeho emocionálního utrpení jenž prožívá. Žije v otroctví vlastního sobeckého rozumu, který mu způsobuje bolest. Avšak ono utrpení stejně tak vytváří i možnost procitnutí. Vysvobodí se z nadvlády vlastní mysli, přestane vytvářet svůj čas a najde svou vlastní jistotu tady a teď? Přetaví vzdor na akceptování a pochopí, že to co cítíme a vnímáme nejsme ve skutečnosti my? Nalezne své skutečné bytí, své skutečné já?... celý text

Útěky – Lída Baarová 2015, Josef Škvorecký

Lída Baarová měla v sobě zvláštní kouzlo. Kamkoliv totiž vešla, všechny ženy v jejím okolí přestaly jakoby náhle existovat. Za první republiky se o ní v Čechách také říkalo: „Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči barové." Pohled na život kdysi populární umělkyně je hodně rozporuplný. V časech, kdy v koncentračních táborech umírali milióny lidí se důvěrně stýkala s jejich vrahy, z kterých si mnozí vysloužili všeobecné opovržení a jako zločinci stanuli před norimberským tribunálem. Na straně druhé Lída Baarová však nikomu vědomě neublížila i když by jí zřejmě stačilo zmínit se byť jen slovem. Zlom v jejím životě přišel v roce 1945 po neslavném konci Hitlerovi Třetí říše a zániku protektorátu Čechy a Morava. V dubnu utekla do americké okupační zóny v Německu, avšak američané ji vydali příslušníkům česko-amerického oddílu generála Bohuslava Ečera, který v tehdejších okupačních zónách pátral po válečných zločincích. Herečka byla po řadě nekonečných výslechů obviněna z velezrady a tak se z hvězdného nebe ocitla rázem doslova v bahně. Netýkalo se to však jen Lídy Baarové. Herečka Adina Mandlová za svého života vyprávěla, že kdyby tenkrát neskončila ve vězení, tak by ji rozzuřený dav doslova zlynčoval. V Praze např. tehdy dav gardistů vlekl po Národní třídě režiséra Svitáka. Jakási žena vykřikla, že je vrahem Karla Hašlera, a během pár okamžiků byl rozlíceným davem ubitý k smrti. Dlužno podotknout, že to byl nacista, který se přidal k NSDAP. Její životní příběh zasazený do doby ve která žila mne doslova fascinoval. Tím nejpodstatnějším pro mě však zůstává to - že ať už se o ní říkalo cokoliv, ať už měla okolo sebe jakékoliv lidi, včetně Hitlera, Goebbelse, či Himmlera, nebo Göringa, tak Lída Baarová fakticky nikdy nikomu neublížila. Nebyla to žádná kovaná nacistka, která by byla schopná někoho udat. Ostatně když byla na konci roku 1946 propuštěna z vězení, naše úřady toto museli konstatovat. Jednoduše řečeno - nikdo jí nikdy neprokázal udavačství, podporování nacismu ani spolupráci s gestapem. Lídu Baarovou bychom neměli soudit, ale snažit se ji především pochopit! A mnohé k tomu snad přiměje právě tato skvělá kniha. Omámená slávou doplatila dle mého názoru na svou naivitu, nezkušenost a mladost. Vždyť tehdy jí bylo pouhých jednadvacet let.. „Milovala jsem zločince, ale to přece ještě není zločin."... celý text

Zvuk slunečních hodin 2013, Hana Andronikova

Hana Andronikova patřila bezesporu k nejtalentovanějším českým spisovatelkám a je ohromná škoda, že svůj boj se zákeřnou nemocí nakonec prohrála. Možná měla trochu více spoléhat na moderní medicínu, než na Šamany skákající okolo ohně kdesi v bohem zapomenuté Peruánské džungli. Především je téměř k neuvěření, že jde o autorčinu prvotinu. Pozornost si zaslouží zejména fakt jak věrohodně, poutavě a přitom nenuceně dokázala autorka popsat a to poměrně často v této knize vyskytující se geografické, umělecké či jiné reálie z různých koutů světa, nebo naopak její až do morku kostí mrazivý popis hrůz a zvěrstev odehrávajících se za 2. světové války, kdy autorka popisuje všechny tyto okolnosti jakoby si jimi prošla na vlastní kůži ač samozřejmě nemohla. V celé knize navíc nenajdete ani jen náznak povrchnosti, nýbrž jen kopu čiré a ryzí lidskosti, která z hlavních hrdinů doslova prýští a to i v situacích, které si dnes jen stěží dokážeme představit. Mohu vám slíbit, že ještě douho po přečtení ve vás bude ona nezměrná lidskost rezonovat. To celé navíc zahalené v nezaměnitelném básnicko lyrickém hávu. A nejenom toto dělá tuto knihu tak skvělou a nezapomenutelnou..... celý text

Sedmiramenný svícen 1964, Josef Škvorecký

Do letošního roku jsem si mimo jiné slíbil, že dám šanci i autorům, kterým jsem až do této doby nevěnoval příliš velkou pozornost. A to těm českým. Náhoda tomu chtěla, že jako první se mi do ruky dostal soubor těchto krátkých povídek od pana Škvoreckého a musím říci, že to byl vstup na pole české literatury se vší parádou. Tak citlivě a lidsky napsané příběhy obyčejných lidí navíc poznamenaných válkou se totiž jen tak nevidí. Tento úryvek na který hodně dlouho nezapomenu (jestli někdy vůbec) jest toho snad důkazem: „Šla jsem,“ vyprávěla, „a najednou proti mně jde Andula Malinová, holka, s kterou jsem chodila do školy. Hnala se jak splašená, s deštníkem, a v ruce držela Kinorevui. Asi na rande. A já do koncentráku. Ona do bijáku, já do koncentráku, víš, Danny, já jsem najednou — a proč já? Proč já? Proč ne Andula Malinová? Chtělo se mi otočit se a jít taky. Ani ne na rande. Domů. Do toho našeho zasmrádlýho, ponurýho bytu, kde se jenom fotr potil strachem. Ale ne tam. Ale sotva mi to projelo hlavou. Věděla jsem, že prostě musím jít do koncentráku, i když Andula Malinová může jít na rande, že já musím do koncentráku a ona ne, protože takhle to na světě je, vždycky jeden jde na rande, druhý do koncentráku, a tak jsem se táhla dál a před sebou jsem viděla strejce Ohrensteina v nejlepších šatech, v koverkotovým svrchníku —“... celý text

Kmotr Mrázek III - Válka kmotrů 2009, Jaroslav Kmenta

Přiznávám, že druhý díl této trilogie (Krakatice) jsem úplně vynechal, neboť pouze přepisy odposlechů bych asi nedal. Ostatně k úplnému znechucení a totální deziluzi o demokratických principech v naší zemi mi měrou vrchovatou stačil díl první a tento závěrečný.... celý text

Kmotr Mrázek 2008, Jaroslav Kmenta

Jen málo lidí v naší republice mělo tak široký seznam kontaktů na podnikatele, bankéře ale také na politiky a vysoce postavené policisty, jaký měl boss českého podsvětí František Mrázek. Neméně zarážející je i to, že v podstatě na každého z těchto lidí měl nějakou špínu. A pokud náhodou neměl, tak ji dříve či později našel nebo byl velmi schopný ji jednoduše vytvořit. Mrázek měl například velmi sofistikovaný a léty zdokonalovaný systém získávání informací z policejních struktur. Policisty začínal finančně podporovat už během jejich studia a později, když postupovali na kariérním žebřičku, Mrázek své investice nekompromisně zúročoval. Geniálně jednoduché, že? Vlastně musíte tohoto člověka svým způsobem obdivovat. Tedy snad až na Karla Gotta, kterého ke svým plánům dokázal také chytře využít :-) Mrázek zaměstnával policii už od poloviny 80. let jako obyčejný vekslák (od walkmanů a digitálek za pár stokorun se však dopracoval k miliardovému majetku - na vyučeného lakýrníka v invalidním důchodu jde o slušný počin, nemyslíte?), ale opakovaně sa mu dařilo před spravedlností unikat. S pádem komunistického režimu se možnosti Mrázka značně rozšířili a on tak vybudoval rozsáhlé impérium založené na podvodech, nesplácením úvěrů svých dceřiných společností a jak uvádím výše také na precizně budovaných kontaktech u policie, tajné služby BIS, Národně bezpečnostním úřadu a v politických kruzích. Mrázek měl za vládnutí ČSSD těsné kontakty s vysokými úředníky státní správy - přes ministra financií se dokonce usiloval o získání práva na deblokaci ruského dluhu! a tehdejšímu šéfovi Úřadu vlády ČR defakto dohazoval své vlastní kandidáty na protikorupčním policejním útvaru a BIS! Nezastírám, že se mi u toho všeho čtení nechtělo chvílemi i zvracet. A nebudu si nic marně nalhávat a snažit se utěšit tím, že dnes je to jinak. Bohužel není! Na závěr si dovolím jedno varování. Tuto knihu nečtěte pokud nechcete ztratit veškeré své iluze o té naší malé a údajně spravedlivé, demokratické zemi. Jestli ovšem ještě nějaké máte...... celý text

Gejša 2006, Arthur Golden

Filmové zpracování této knihy jsem viděl nesčetněkrát a nezastírám, že jde o mou doslova srdeční záležitost. Jedná se o audiovizuální orgasmus (ne nadarmo obržel tři! Oskary - za kostýmy, kameru, výpravu) navíc s jedním z nejkrásnějších soundtracků jaké kdy spatřili světlo tohoto světa a i proto jsem ke knize kterou jsem se odvážil vzít do ruky až po dlouhých deseti letech od jeho premiéry přistupoval s mírnou skepsí. A bohužel jsem se nemýlil. Snažit se totiž pouze slovy vykreslit všechny ty nádherné scenérie světa ve kterém Gejši žijí, jenž jsou doslova pastvou pro oči je totiž téměř nemožné. (Byť třeba jen dechberoucí záběry japonských reálií či pestrobarevných kimon které Gejši oblékají). Tenhle svět totiž musíte vidět na vlastní oči, nestačí o něm jen číst. A pokud ho jednou spatříte tak cokoliv jiného bude v porovnání s tím pouze lacinou kopií. Pakliže zachycení tohoto světa pomocí slov možné je, tak si bohužel konkrétně tento autor dle mého ukrojil až příliš velké sousto. (Doslova mistryní v popisování reálií a vytváření takříkajíc živých obrazů za pomoci pouhých slov je např. spisovatelka Jarmila Loukotková). Bohužel mu nepomohlo ani jeho studium umění se specializací na Japonsko kde dokonce i nějakou dobu pobýval. Tohle je přesně ten případ kdy film předčil knihu a to ve všech ohledech. Ale kniha napsána špatně rozhodně není, to určitě ne... Btw: S Japonci mám jedno společné. Stejně jako oni šílím z odhalené ženské šíje.. „Nemůžeš si říkat pravá Gejša, dokud nedokážeš zastavit muže jediným pohledem..“ „Oslavuj tento okamžik Sayuri. Dnes v noci všechna světla v Hanamachi svítí pro tebe..“... celý text

Milena Jesenská 2015, Alena Wagnerová

Možná, že znáte takové ty autobiografie, kdy obdiv autora vůči popisované osobě mnohdy přerůstá do heroizace až mystifikace a vzniká spíše hrdinský epos než dílo samotné, a možná že znáte i existující biografie kde je na jedné stránce tolik latinských slov, že pro samé stromy nevidíte les a nakonec ty drbů a laciných senzací chtivé slátaniny kdy už jen jejich obálka připomíná design prášku na praní a naznačuje pro jaké spektrum čtenářů je určena. Nic z tohoto se však netýká této knihy... Milena Jesenská byla nejen vynikající novinářkou a spisovatelkou s nádherně propracovaným a vytříbeným jazykem, ale také odvážnou, obdivuhodnou, silnou a velmi inteligentní emancipovanou ženou (mimochodem jejího intelektu se většina mužů bála a Franz Kafka byl jedním z mála kdo s ní dokázal v tomto držet krok) žijící vlastním, pestrým a pozoruhodným životem s pohnutým osudem, který nebyl ušetřen dopadů a tragických zvratů historie první poloviny 20. století a já se při čtení knihy nemohl zbavit pocitu, že nečtu literaturu faktu, ale román! Sepsat příběh této ženy takovýmto lidským a živým způsobem na jedné straně, avšak i dostačně věcným a neutrálním na staně druhé považuji za největší kvality tohoto díla. Linie prezentování faktů a nabízení interpretací bez podsouvání a vnucování vlastních názorů a přesvědčení je narušována jen na několika málo nepodstatných místech jistou mírou feminismu, který však bezpochyby k biografii tak silné osobnosti jakou byla Milena Jesenská prostě patří. Nezastírám, že jde o jednu z nejlepších biografií jaké jsem kdy četl (zřejmě i jednu z nejlepších knih tohoto roku), navíc doplněnou množstvím dochovaných fotografií. Na závěr si dovolím tvrdit, že nejde o knižní novinku pro široké masy, ale lahůdku pro opravdové fajnšmekry, kteří ji zcela jistě spořádají za jediný večer stejně jako já. (Knihu jsem si zakoupil dnes dopoledne a recenzi píši nadšený a nadmíru spokojený tentýž den večer)... celý text

Soumrak model čili Kterak se filosofuje kladivem 1913, Friedrich Nietzsche

Když jsem se před napsáním tohoto komentáře podíval (a já věděl, že to nemám dělat) na zdejší „Žebříček 100 nejlépe hodnocených knih“ byl jsem mírně řečeno rozčarován. Pochopím, že tam není ani jedna kniha od Nietzscheho, ale ona tam není kupříkladu ani jedna od mého milovaného Dostojevského a s tím se smiřuji jen velmi těžce! Mám sto chutí tuto stránku ignorovat do konce svého života. Stejně tak jako ignoruji ženy, které nečtou Dostojevského. Tedy alespoň pokud hledám něco hlubšího.. ----- Pro kompletní Nietzscheho dílo jde podle mne o zcela zásadní knihu, kterou v jistém smyslu vidím jako jeden z nejpevnějších pilířů. Sic rozsahem útlá kniha, ale svým obsahem by dokázala zaplnit hned několik knihoven. Pro mě jde jednoznačně o jeden z vrcholů filosofie vůbec. Vždyť jen jeho definice svobody je v několika málo větách napsána tak, že ani nejlepší pasáže liberálních autorů ve vrcholné formě se ji nemohou rovnat. A to už jsem jich pár přečetl. „Čím se měří svoboda u jednotlivců i u národů? Odporem, jejž třeba překonati, námahou, kterou stojí udržeti se nahoře. Nejvyššího typu svobodných lidí bylo by hledati tam, kde se neustále překonává největší odpor: pět kroků od tyranie, na samém prahu hrozícího zotročení. Hodnota nějaké věci není mnohdy v tom, co se jí získá, nýbrž v tom, co se za ni zaplatí – co nás stojí.“... celý text

Dopisy lásky 1971, Božena Němcová

„Kdyby té lásky, té poezie ve mně nebylo, jakže bychom my spolu žili? To by to bylo se mnou špatně dopadlo, neboť jsem všecku důvěru k tvému srdci a úctu před tebou ztratila; kdybych nebyla přišla k lepšímu rozumu, bylo by to tak zůstalo. To však je pravda, že když jsi vzdálen, se mi zdáš pěknější a že po tobě častěji si zatoužím. Je to přirozené a tobě snad také tak je. Když jsou dva ustavičně pospolu, všecky svoje potřeby jeden před druhým vykonává, pěkné, nepěkné, tu se zevšední jeden druhému. Není pak touhy ani poezie, je to jen zvyk a potřeba, co je k sobě vábí, - a to je, co se mi protiví.“... celý text

Genealogie morálky: polemika 2002, Friedrich Nietzsche

Nezbytnost pro každého člověka, který chce tvrdit, že myslí. Můžete tuhle knihu milovat, možná se ji i pokoušet kritizovat (z jaké asi pozice?), můžete ji odmítnout (a tedy vlastně přijmout!), ale nemůžete ji obejít. Jde o Nietzscheho vrcholné dílo, které převyšuje problém morálky a předznamenává rozhodující otázku pro filosofii 20. století - tedy problematiku všeobecných, objektivních pojmů, a to především pojmu PRAVDA. Mnoho lidí se domnívá, že Nietzscheho filosofie je filosofií beznaděje a ztraceného lidského individua ve světě nekonečné relativity a chaosu, ale právě tahle kniha by měla každého chápavého čtenáře přesvědčit, že Nietzsche se celý svůj život pokoušel o osvobození našich stoletími uvězněných lidských myslí a lidských individuí a o jejich vyzdvižení na dosud nepoznanou úroveň..... celý text

Lolita 2013, Vladimir Nabokov

Pokud čekáte knihu plnou zvrácené erotiky budete zklamáni, žádné oplzlosti se nekonají - jen šíleně zvláštní perverznost a láska. Příběh je napsán s lehkostí která vás pohltí a ocitnete se tak v hlavě člověka, který bojuje proti svým démonům. V průběhu čtení pocítíte každé jedno rozhodnutí Humberta a na vlastní kůži prožijete jeho radost i bolest. Budete cítit každou jeho výčitku a strach, nikoliv však z toho, že ho potrestají, ale že ji jednou navždy ztratí. Napříč knihou, napříč Amerikou se ztratíte v hlubinách Humbertovi lidskosti. Chvíli budete nenávidět jeho, jindy naopak nenávidět ji. Ano, tohle všechno ve vás dokáže Nabokov, doslova mistr psaného slova vyvolat. Co víc dodat. Snad jen čtěte a prociťte tu bezmeznou bezmocnost ve vzduchu..... celý text

Pařížská manželka 2011, Paula McLain

Hned na první pohled mě na této knize upoutal její přebal společně s informací, že jde o román první, veřejnosti nejméně známé manželky E.H., které literární historie nevěnuje příliš velou pozornost a musím říci, že autorka knihy udělala velmi dobře, když nechala tento příběh vyprávět samotnou Hadley. Jejími slovy a životní cestou představuje Hemingwaye jak ho doposud neznáme - jako mladého citlivého muže, zranitelného a lidského, probouzejícího se po nocích ze svých děsivých snů z první světové války a také současně začínajícího ještě nevydaného autora. V první třetině této knihy se dozvíte, že Headley i Hemingway jsou poznamenáni svými traumaty z dětství. Headley se nikdy nedokázala vyrovnat s tragickou smrtí své starší sestry a dominantní matky a také sebevraždou svého tatínka. Ale protože vypravěčkou je právě Headley, je to především její příběh, je to osud viktoriánsky vychovávané Američanky z malého města, která se ocitne s egocentrickým a komplikovaným Hemingwayem v tehdejší bohémské Paříži a tak jako Paříž byla pro Hemingwaye doslova láskou na první pohled, byl naopak mladý Ernest ztělesněním lásky a štěstí pro tehdy osmadvacetiletou dívku s pochmurným dětstvím, která tyto pocity až do této doby vůbec nepoznala. Headley se však také na druhou stranu jen těžko seznamuje s životem tehdejší bohémy, protože ji vůbec v ničem nepřipomínal její dosavadní život na starém kontinentu. A i když měla ráda konverzace na inteligentní úrovni, velmi postrádala finesu evropanek... Zatímco Hemingway se chtěl stát známým spisovatelem, ona toužila po stabilním manželském životě a rodině - tedy po všem čeho se Ernest tolik bál. Jinak si však velmi dobře rozuměli a navzájem se doplňovali. Ernest ji značně rozšířil obzory a nabádal ji k spontánnosti, ona pro něj byla domovským přístavem a stálicí, kde se cítil v bezpečí. A přestože bohémská opilecká setkání a diskuze do ranních hodin nevyhovovaly její představě rodiného života tak svého manžela v jeho tvořivé práci podporovala. Právě vytrvalé a trpělivé Headley vděčí Hemingway za své úspěšné začátky! Nakonec i ve svém memoáru Pohyblivý svátek se zmiňuje o tom, že častokrát v životě litoval své zrady vůči Headley a jeho rozvod s ní byla jedna z jeho největších životních chyb a byla to také právě Headley, které jako jediné! před svou sebevraždou (život ukončil výstřelem z brokovnice) zavolal. Byla to také jeho jediná manželka (celkem byl čtyřikrát ženatý), která nebyla novinářka.. Tento román má zcela jistě drobné vady na kráse, a odborníci na Hemingwaye mohou sem tam zapolemizovat. Jenže v tomto případě nejde o knihu pro akademiky, ale o knihu pro příznivce kvalitního a zajímavého čtení, pro ty kteří čtou pro potěšení a toho se právě těmto lidem dostane měrou vrchovatou.. ----- Dobře,“ souhlasil. „Jen se snažím říct, že nikdo nejspíš nechápe, že já tohle potřebuju. Potřebuju tě.“ Sedl si a pak mi pohlédl do tváře, až jsem měla pocit, že se pod jeho pohledem rozpustím. „Doufám, že budeme dost šťastní na to, abychom spolu zestárli. Člověk na ulici potkává takové ty páry, které jsou spolu už tak dlouho, že jednoho od druhého sebe nedokážeš rozeznat. Jaké to bude?“ „Chtěla bych vypadat jako ty,“ řekla jsem. „Chtěla bych být tebou.“... celý text