2mig1 komentáře u knih
Opět úžasný popis prostředí a skvělá charakteristika postav, kdy z nich jejich nejednoznačnost dělá skutečné lidi z masa a kostí. Zaujme i originální zápletka. Nicméně i přes to všechno byl problém se do textu plně ponořit a děj poněkud postrádal spád. Průměrný hodnocení dávám v kontextu Kingových děl, které jsem doposud četl. Celkově jde ale i přes zmíněnou výtku o velmi dobrou knihu.
Moll Flandersová je taková soft verze Justiny Markýze de Sade. Ubírá na peprných detailech, zato jí zůstává stejná kolovrátkovost, která je místy až ubíjející. Hlavní postava vám sice neustále připomíná, že dojde pokání, a varuje vás před životem v područí nebezpečných a zhoubných tužeb, ale vám je to vlastně úplně jedno.
Zatím nejpůsobivější titul od Kinga. První polovinu sice nejspíš ovlivnil fakt znalosti děje, ale závěr byl i přesto fenomenální. Boj o Jackovu duši (a tělo) byl až fyzickým zážitkem, který mi vymáčknul slzu z oka.
Taková až předpisově klasická staromilská detektivka, která neurazí, ale ani nenadchne.
Příjemný čtení. Sympatický postavy. Trochu překvapující, že hlavními postavami nejsou až tak oba Willové a že pozornost se odvrací trochu někam jinam.
KDO JEŠTĚ NEČETL, AŤ NEČTE ŽÁDNÝ KOMENTÁŘE!!! Ani ten můj!
Příběh vraždy chlapce začíná velmi dynamicky. Prolínání scény veřejného zatčení a výpovědí očitých svědků je neskutečně sugestivní. Zápletka je dokonale zamotaná a naprosto jsem se zabral do vymýšlení té správné varianty, jak a co se vlastně stalo. King vás v tuto chvíli nechá detektivní zápetkou natolik pohltit, že přestanete myslet na to, že vlastně čtete Kinga. Napomáhá tomu i fakt, že King nepíše jen ryze horové příběhy. A pak přijde ten zlom, kdy vás King zaskočí obratem ve vyšetřování a vy se vrátíte do doby, kdy jste hltali Akta X (jsem rád, že jsem o tom před čtením nevěděl). Postupně do sebe začíná všechno zapadat, King opět skvěle profiluje všechny postavy a dokáže se vcítit do jejich mysli (červená brčka místo očí - geniální podání dětského vnímání reality). Byl bych dal nejvyšší hodnocení, nebýt však finálního aktu. Přestože i nadále je popis působivý (vstup do jeskyně, kde čekal On), tak celkové tempo si hodně sedne na zadek a čekal jsem od závěrečné konfrontace přece jenom víc. Poznámka na konec - skutečně nechápu rozhodnutí ponechat český název Outsider, když je v překladu celou dobu jmenován Cizinec.
Ok, opět bylo trochu znát, že King rád natahuje (tisíc stránek To je toho zářným příkladem). Nicméně o co pomalejší první tři čtvrtiny, ve kterých máte fúru času stát se "členem" rodiny hlavního hrdiny, tím údernější závěr, kde vám skutečně stojí chlupy na ruce hrůzou a hnusem. A jak tak pročítám komentáře některých uživatelů - hrůza a děs podle mě skutečně nespočívá v počtu mrtvých a množství prolité krve. Události a skutky, kterých se hlavní postava na konec dopustí, či je k nim donucena vyšší mocí, to je skutečná hrůza a děs. Proto chápu, proč je kniha označována za Kingovu nejděsivější. A to sám děti nemám. "Tatínku!"
Jako kluk jsem Foglara nečetl. Ani nevím proč. Jediným zářezem bylo nepříliš profláknuté Když duben přichází. Ale musím říct, že i teď v dospělosti mají Stínadla skutečně něco do sebe. U některých pasáží, především při čtení Tleskačova deníku, jsem měl husinu až na zadku. Sice nevím, do jaké míry to má na svědomí kniha samotná a na kolik pocity ovlivňovaly mlhavé vzpomínky na scény ze seriálu ze 60. let, který jsem jako malej kluk viděl, ale nehodlám se v tom nijak rejpat. :)
Vždycky si říkám, že ty válečné romány jsou vlastně pořád to samé dokola. Ale zatím si vybírám tak dobré kusy, že ono je to pořád dokola taky hodně dobře napsaný. Opět jsem měl problémy s tím, abych vstřebával množství postav, zde mi to ke všemu ještě navíc stěžovala finská jména, což bylo skutečné válečné peklo. Neznámý voják je z té zajímavější skupiny děl, kde sice v černobílém vidění věci nejste na té "správné" straně barikády, přeci jenom šlo se ve jménu Hitlera, ale ono je to uprostřed bojů vlastně jedno. Pořád jde o tragický osud člověka, kterého semlely dějiny a vůle vůdců a který se snaží jen přežít. A takové štěstí nemají všichni.
Mé první setkání s komiksem. V grafickém vydání. Filmů mám nakoukáno dost. Takže jsem se prvních pár sešitů spíš učil tento žánr číst a vnímat. Musím přiznat, že jsem si k tomu nevybral zrovna tu nejlehčí látku. Ale ten temný příběh plný postav mě vlastně pomáhal překonat první nesnáze s tím, abych komiksu jako takovému porozuměl, a dodával mi sílu číst dál a dál. A nakonec jsem díky postavám a zvratům přestal dumat nad tím, že čtu text v bublinách, přestal jsem vnímat přemítání nad tím, jestli čtu bubliny ve správném pořadí... a to je znakem toho, jak dobrý tento příběh je,
Překvapilo mě, jak málo prostoru zde slečna Marplová má. A jen co přijde, tak ví. Ale v tom vlastně asi vězí to kouzlo. Příjemně staromilské. A zatím mi anglická dáma přirostla k srdcí víc než její belgický kolega.
Slavné. Úmorné. Což asi mělo vystihnout podstatu. Ale osobně se nerad při souboji s knihou cítím jako stařec a moře.
Takové milé hříčky s Disneyho postavami. Přijatelně americké. :)
Dějově možná ne příliš obsáhlé, vlastně možná ani ne moc záživné. Ale rozhodně mrazivé a neuvěřitelně prorocké.
Zastydnutí v trapně laciné erotice 90. let. Vlastně tu zbývá jen to, aby se látky zhostil Vít Olmer a natočil podle této útrpnosti film.
Alžběta mě zklamala. Já čekal krev a hrůzu. A dočkal jsem se nekonečného kličkování v kruhu, kdy jeden přichystá léčku na druhého, ale sám už je léčkou polapen. Kdy jeden popoběhne sto metrů po lese a rázem se ocitá ve výchozím bodě. Oživení od stereotypu léček a podvodů přichází s příjezdem Alžběty do Bratislavy. Ale stačí pár stránek a jsme tam, kde jsme byli. Samozřejmostí je násilné zpárování všech dobromyslných postav, oněž se prakticky nemá smysl strachovat, protože na rozdíl od anonymních umučených dívek, přežívají všechno, i sebevražedné pády z hradeb čachtického hradu. Nebo zámku. Už nevím, odkud to ta holka skočila. Mimochodem co se toho mučení a koupání v krvi týče, je vše zmíněno skutečně jen okrajově a po podzemních chodbách plných cel a mučidel se spíš jen bloudí, než aby se v nich mučilo a stáčelo životodárnou tekutinu.
Jako sorry, ale Becky Albertalli se se svým pisálkovstvím může jít bodnout. Theo jí to nandal na plný čáře. (Ale i tak pro mě zůstává Simon jedním z nejlepších filmů tohoto roku, to zas jako jo.) Chytře zvolený styl vyprávění, kdy se střídá Danielův a Kitův pohled na věc, nutí číst dál, aby se člověk dozvěděl, jak danou situaci vnímá ten druhý z hrdinů. Díky tomu přimhouřím oko i nad snad až příliš idylickým světem Kita a nad snad až příliš velké ignoraci traumatického světa Daniela. Mimo areál školy. Mimochodem ta pro mě byla velkým zjevením. V dobrém slova smyslu. Netuším, zda nějaká taková škola u nás skutečně existuje, ale fascinoval mě mikrosvět školních pozemků, který v sobě mísil takové to, co známe z amerických seriálů, s českým prostředím. Takové až bezmístí, kde Dawsonův svět potkává Nás všechny školou povinné.
Čtivý příběh vypovídající o vzniku slavné vily. Ať už plný fikce nebo založený na pravdivých osudech. Nejzajímavější byla pro mě linie vídeňských pobytů, opředená určitým tajemstvím, zakázeného ovoce a nejistoty pomíjivého štěstí, které si člověk v danou chvíli vlastně ani neuvědomuje. Opakem toho byla chvílemi až nudná, zdlouhavá a vcelku nezajímavá poslední třetina knihy z doby soudruhů, kde si nešlo najít cestu ani k jednomu z aktérů milostného trápení. Zoufale jsem se chtěl vrátit k původním postavám. Co jsem moc nepochopil a co mi přišlo samoúčelné, byla autorova až posedlost lesbickými charaktery. Kdo napočítá v příběhu víc než dvě heterosexuální ženy, má u mě lístek do kina na filmovou verzi. Na tu se ostatně dost těšim, takže vítěz interní soutěže půjde do kina pravděpodobně se mnou :D Bude alespoň s kým rozebrat, jak se filmaři poprali se samotným závěrem, který je už v knize dost na hraně dobrého trapnovkusu.
Uchvacoval mě ten všudypřítomný pach konce, smrti, rozkladu. Obdivuhodný je i nekonečný tok vět a myšlenek. Nicméně mám pocit, že jsem pro toto dílo ještě intelektuálně nedozrál.
Zajímavý portrét člověka, který honbou za dokonalostí zapomněl na své blízké a především sám na sebe. Pozornost udržovalo střídání pátrání hlavní postavy po spásné chuti, kdy popis jídel byl až mučivě realistický, a výpovědi (nejen) osob hlavní postavě blízkých, které byly až mučivě a bolestivě upřímné. A ne že bych byl tedy nějaký kruťák, ale ty výpovědi mě mnohdy zaujaly víc.