2mig1 komentáře u knih
Je zde vidět snaha napsat něco velmi hlubokého. Ale bohužel na mě působí celý příběh až moc mělce a celá Namiho cesta po jezerní hladině spíš jen tak klouže. Hodně se zde sází na náhodu a věci nedořečené. A na erekci. A přestože většinou nemívám nic proti ní, tak zde mi přišla až moc častá a bezúčelná. Za mě velký potenciál bez naplnění.
Jednou jsem se pokoušel číst slavnou Jane Austen. A stále nechápu, proč je ona tou ikonou literární romantiky. Stejně jako u Tolstého Kareniny oceňuju u Hardyho působivost vykreslení citů jednotlivých postav a vztahů mezi nimi. Zde podtrhnuto občasnou trefnou ironií. Alespoň co se první poloviny knihy týče. Druhá už je na tom o něco hůře a tempo snižuje místy přílišná popisnost. Ale dá se přežít, stejně jako trochu hluché finále ve znamení, kdo si počká, ten se dočká.
Příběh o tom, jak se postavit tváří tvář strachu a čelit realitě. Emocionální dopad síly Armageddonu, kterému Bruce Willis nedokázal zabránit.
Archaický jazyk z pasáží z minulosti mi připadal až nechtěně směšný a dost mě iritoval. Linie ze současnoti ubíhala tudíž lépe. Škoda toho, protože místy jsem tu tajemnou atmosféru cítil. Ale vždy se během pár vět zase ztratila. Celkově to byla dost úmorná kniha.
Vlastně stejný problém jako u Feťáka - napsáno dobře, ale úchvatně nezajímavě. Popravdě jediný zajímavý na Teploušovi je to, že téma závislosti na drogách přebíjí téma neopětované "lásky" k příteli hlavní postavy. Teplouš je vlastně dost zavádějící název. Feťák 2 je trefnější. Burroughsovy dopisy už zaujmou o něco víc, i když i ty nakonec sklouznou k feťácké monotónnosti.
Je znát Burroughsova osobní zkušenost - evidentně ví, o čem píše. Každopádně i těch několik desítek stránek neustálého bloudění v kruhu je ve výsledku dost ubíjející a nedokáže udržet pozornost.
To jsou osobní zážitky Andrého Acimana? Pokud ne, opravdu těžko chápu způsob, kterým se propojil se svou hlavní postavou. Ten tok myšlenek, opravdovost, hloubka, téměř hmatalená atmosféra italského letního venkova. Vrcholem je pro mě dialog Elia s otcem na konci příběhu. Jedna z nejpůsobivějších knih, kterou jsem četl.
Je to sympatický čtení a příběh, který bych v pubertě vlastně rád zažil. Ale vadilo mi, že Becky Albertalli píše ne jako čtrnáctiletá, ale jako by jí bylo čtrnáct.
Dočetl jsem Broučky a cítím se asi jako Phoebe, když dokoukala skutečný konec Věrného Reka.
Připitomělé odstíny měly alespoň dokonalý penis a byly trapně vtipný. Tohle je jenom trapný a bez penisu.
Perlička na dně *** / Ostře sledované vlaky ****