2mig1
komentáře u knih
Ztracena v bílém šumu
Javier Castillo
(SPOILER) Javier Castillo má štěstí, že píše lehce. Čtení ubíhá celkem svižně. Smůlu má v tom, že stvořil vcelku nesympatickou hlavní hrdinku a že samotný hledání/vyšetřování je tak trochu odsunutý na druhou kolej a postrádá nějaký větší napětí. Točí se totiž pořád v kruhu a ta jedna mrtvola, která se v průběhu děje objeví, je vlastně jenom na efekt. Zda mě otevřený konec navnadil na další díl série, ještě pořád nevim.
Obecné dějiny hanebnosti
Jorge Luis Borges
Jako cvičeníčka fajn, no. Ale že by mi z toho něco utkvělo v hlavě, to se říct nedá. Snad možná pirátka. Možno brát jako kuriozitu, jako plnohodnotnou knihu nikoli.
Štědrosaurus
Tom Fletcher
Vtipný, dojemný, krásně ilustrovaný. A i když ne tolik propracovaný jako Vánoční prasátko od Rowling, tak spolu s ním další kandidát na tradiční vánoční čtení.
Viděla jsem vraždu
Agatha Christie
Překvapivě brutální, co se týče oběti. Netuším, zda Agatha i v jiných příbězích nechává vraždit děti. Ke kladům patří i napínavý finále. Celkově má ale příběh poněkud línější tempo.
Tiché vody
Bohumil Havlasa
Ve své době prý nejlepší román jsem si předstvoval trochu jinal. Z očekávání se vyloupla taková trochu zmatená červená knihovna, kdy jsem ztrácel přehled v tom, kdo po kom vlastně jede. Nechybí samozřejmě ani poctivá romantická tragédie.
Království
Jo Nesbø
Můj první Nesbø mimo sérii Harryho Holea. A taky tedy poněkud zklamání. Sice tradičně skvělý a syrový popis prostředí i charakterů. Ale jinak se vše děje tak nějak nuceně, tváří se osudově, aby vše na konec vyplynulo tak nějak do ztracena.
Život a doba Michaela K.
John Maxwell Coetzee
Je to přesně ten typ knihy, která je dobrá, to jistě. Taky je to ten typ knihy, kterou si jako čtenář tak nějak odškrtnu, že jsem ji absolvoval, splnil. A hotovo. Fajn, ale nějak extra jsem z toho odvázaný nebyl.
Čtyři roční doby
Stephen King
Dýchací metodě a Ritě jsem sice nedal plnej počet, ale asi spíš jen proto, abych je alespoň trochu odlišil od Nadaného žáka a Těla. Pokud by byla ta možnost, prvním dvěma zmíněným bych dal pět a druhým dvěma šest hvězd. Famózní soubor povídek, jedno z nejlepších čtení (a to nejen v rámci Kingovy tvorby), které jsem v životě absolvoval. Nadaný žák má v sobě neskutečný napětí, kdy netušíte, jak se situace zvrtne v další větě. Tělo, v jehož putování party kámošů za mrtvolou jsem vlastně moc nevěřil, netušil jsem, co v tom King dokže najít, mě ve svém finále naprosto rozložilo. Prostě neskutečný.
Žhářka
Stephen King
Musím bohužel konstatovat, že jsem se právě prokousal prozatím nejslabší Kingovou knihou. Jsem u něj zvyklý, že se ve větším prostoru věnuje popisu postav a prostředí. Nevadí mi to, přispívá to k opravdovosti a máte pocit, že ti hrdinové jsou skutečně lidi z masa a krve. Zároveň ale byly zatím Kingovy příběhy taky plné dynamiky a napětí, případně nostalgie. A to je problém Žhářky. Dynamika a napětí zde úplně chybí. King opakuje myšlenky a zmiňuje opakovaně různé detaily a způsobuje tím, že se těch 400 stránek neskutečně vleče. A vždycky, když si už myslíte, že se stane NĚCO, King navazuje atmosféru osudovosti, tak se vlastně nestane vůbec nic (výpadek proudu během bouřky). Za mě tedy u Kinga poněkud zklamání.
Běh o život
Richard Bachman (p)
Musím přiznat, že jsem asi čekal trochu něco jinýho. Filmovou verzi s Arnoldem Schwarzeneggerem jsem sice neviděl, ale podle fotek jsem si představoval něco velkýho. Jasně, adaptace je adaptace :) No a dostal jsem vlastně vcelku komorní příběh, jehož některý detaily mi až nepříjemně přípomínaly dnešní svět. Ta komornost ovšem platí jen do finále. Který je ve velkým kontrastu k předchozímu ději a King se na něm skutečně vyřádil.
Plavec ve tmě
Tomasz Jedrowski
Prakticky celou dobu, co jsem knihu četl, mi v hlavě naskakovalo srovnávání s Dej mi své jméno. Zaujalo mě, jak dějově podobný příběh, může mít naprosto odlišné pocitové zabarvení. Vedle prosluněného vyprávění z italského venkova kontrastuje plavec mdlým šedivým socialistickým Polskem, kde podmínky pro vztah dvou mužů jsou nulové. Ruku v ruce s tím jde opět dvojice charaktérů, kde jeden je připravený jít do vztahu navzdory obvyklým konvencím, zatímco druhý je okolím svázán a uvězněn v maskování svého skutečného já. Příběh je napsán svižně a čtivě a stejně jako jeho italský protějšek dokáže věrohodně přenést emoce na čtenáře.
Kavárna v Kodani
Julie Caplin
Předvídatelný děj, kdy závěr je jasný už v druhé kapitole. Ale co, jak skončí Pretty Woman, taky poznáte už z plakátu. (Jasně, do týhle klasiky má Julie Caplin daleko). Důležité u tohoto žánru je ale to, že výsledek není debilní třeba jako padesát odstínů čehokoliv, že děj je zaplněn vcelku sympatickými postavami a odehrává se ve fajn prostředí. Všeho zmíněného se v tomto dánském výletu dočkáme, takže s čistým svědomým hodnotím jako prima čtivý průměr a zkusím absolovat i další výlety.
Smrt na Nilu
Agatha Christie
Škoda pomalejšího rozjezdu. Čekal bych, že se mrtvoly dočkám dřív než v polovině příběhu. Ovšem druhá polovina je svižnější a mordy se nešetří. Pro mě až trochu překvapivě. Opět jsem měl menší problém se orientovat ve větším množství postav, ale ustál jsem to se ctí.
Vánoční prasátko
J. K. Rowling (p)
Rowling umí vytvářet pohádkové světy jako nikdo jiný. A umí taky skvěle ždímat emoce. A obojího se čtenáři ve Vánočním prasátku dostane ve velké míře.
Na smrt
Jozef Karika
Když jsem si přečetl anotaci a nahlédnul na zdejší hodnocení, měl jsem na knihu děsnou chuť. Ovšem ta se během stránek změnila téměř na pachuť. Opět se totiž ukázalo, že lidem evidetně stačí závažnost tématu, aby dílo vynesli do nebes. Ale ono jen téma skutečně nestačí. 700 stránek je úmorná délka. Jelikož děj připomíná strukturou seriál Vyprávěj, kdy se hlavní hrdinové až násilně připletou ke všem důležitým událostem historie, napětí se vytrácí. Někdy se člověk cítí až trapně. Vážně si autor myslel, že někdo skočí na hru "hodný pak doktor Mengele"? Ani snaha jít na dřeň v popisu násilných scén úplně nefunguje a zavání až parodií (onanující mafián s kanibalistickými sklony). Alespoň nějaké tempo nabral příběh na posledních cca 100 stranách, ale i tak jsem spíš než čtenářské uspokojení cítil úlevu, že tu nudu mám za sebou. Prosim vás, ještě ti, kteří se tu dojímají nad tím, co s člověkem dokážou hrůzy války. Víte, že je to fikce? Ač byla válka nepochybně drsná a hrůzná, tohle s postavami Karla a Viktora udělal autor, nikoli válka :) Závěrem - snaha tu byla cítit, ale tak úplně se nezadařilo.
Nejtemnější část noci
Jeremy Finley
(SPOILER) Svižně napsané, napínavé. Nostalgický dárek pro fanoušky Akt X. Výtka přichází k závěru, kdy se najde až moc ztracených lidí naráz.
Snuff
Chuck Palahniuk
Pod veškerou tou explicitou a perverzí se ukývá intimní a vlastně dost dojemný příběh.
Černý tulipán
Alexandre Dumas, st.
Na základě filmu (verze s Alainem Delonem), který jsem viděl jako malý kluk, jsem se těšil na romantický dobrodružství maskovaného šlechtice. A dostal jsem vcelku nezáživnou báchorku a mladíkovi posedlém cibulkou tulipánu, který si celý děj příběhu nehne z vězeňské cely.
Bábovky
Radka Třeštíková
Je smutné, jaký podprůměr se může stát bestsellerem. Přehled všemožných klišé snad Třeštíková okoukala v telenovelách (její obraz zlé šéfky ve mně vyvolával salvy smíchu), postavy už snad plošší být ani nemůžou. Od třetí kapitoly jsem začal ztrácet v tomhle vynuceném propletenci přehled a letmo načrtnuté osudy aktérů mě absolutně nezajímaly. Jedinou povedenou scénou bylo setkání manželky a milenky a ověřující telefonát. P.S. : Radko, je to Spongebob. Žádný dítě mu neříká Houba, proboha. Spongebob!
Koláčky a spiklenci
Theo Addair (p)
Dalo by se říct, že ono je to vlastně celý tak nějak naivně napsaný. Ale co na tom. Vyvažujou to sympatický postavy, kterým člověk fandí a ke kterým se s chutí po prvním dílu vrátí. A vyvažujou to i emoce, který člověkem chvilkama až neskutečně cloumají. Ano, řeč je o konfrontacích Daniela s otcem a kapitola s koncertem (tu scénu jsem úplně živě viděl na filmovým plátně). Zaujme i spiknutí přátel z okruhu hlavní dvojice, který vás tak trochu vrátí do dětství ke hrám o nalezení bájného pokladu. Možná zváštní přirovnání, ale já při tom takový pocity měl. Na začátku jsem sice měl trochu pochybnosti, kam se bude příběh Kita a Daniela ubírat, a trochu jsem se bál, zda, bude-li autor dál pokračovat v zavedením stylu vyprávění z prvního dílu, bude tento styl nadále funkční a zajímavý. Ale pochybnosti nebyly na místě - se zavedeným stylem si Theo pohrál a zápletka vyplynula přirozeně z nastavených kolejí předchozí knihou.