5236 komentáře u knih

Celým příběhem, na první pohled obyčejným a snad i krapet zdlouhavým, je protkána zvláštní úzkost, nepříjemné napětí a v poslední třetině i očekávání, že se každým okamžikem stane něco hrozného. To se nakonec naplní, a to ve velkém. Opakování frází, foreshadowing, zvláštní atmosféra a znepokojivé, někdy až strašidelné výjevy. Hloubkový ponor do nefunkčního vztahu otce a syna, s nímž je v kontrastu upřímná, vlastně až dojemná láska mezi Vikim a jeho přítelem. Touha po svobodě, touha po pomstě, touha po spravedlnosti. U některých scén jsem se vyloženě bála. Skvělá kniha, a ten konec... nezapomenutelný zážitek.

6 12.12.2022

Začátek je strašný a po prvních několika stránkách nechybělo málo k tomu, abych knihu zklamaně odložila zpátky do poličky.

Hlavní hrdinka Jana, arogantní rádoby intelektuálka, dává čtenáři hned v prvním odstavci důležitě na vědomí, že je jiná a speciální. Ostatní holky mezi sebou údajně neustále jenom soutěží a řeší jen kluky a šminky, zatímco ona by raději debatovala o literatuře. Proto se prý s dívkami nekamarádí (zajímavé, že v následujícím textu zjistíme, že má dvě dobré kamarádky, zatímco o žádných kamarádech se vůbec nic nedozvíme). Doufala jsem, že tento od reality zcela odtržený postoj bude dále v knize kritizován nebo že Jana dojde k prozření, ale nestalo se tak, spíše právě naopak. Ostatní aspekty knihy ale nesympatickou hlavní hrdinku dokázaly víceméně vykompenzovat.

Povídka Milenci, kterou Jana překládá a která představuje jednu ze tří dějových linií knihy, je výborná a nemám jí prakticky co vytknout. Linie v Japonsku je docela poutavá a napínavá, linie v Praze zase dýchá nostalgicky akademickou atmosférou. Autorka vůbec umí dobře vystihnout atmosféru a prostředí, kde se příběh odehrává. Prvky magického realismu děj osvěžují, nebála bych se je využít víc. Líbí se mi i milostná linka, přirozeně do příběhu zapadá, naopak linka Kristýny a jejího otce ději absolutně nic nepřidává, nedává v něm smysl a nemá žádný velký význam nebo pointu ani sama o sobě.

Konec je bohužel uspěchaný a nelogický (nemluvím o jeho otevřenosti, s tou bych se smířila), čekala jsem od něj víc. Knize by taky prospěla lepší korektura, překlepů je tam na můj vkus příliš, stejně jako opakujících se slovních spojení.

Celkově šlo o zábavnou oddechovku s docela neotřelým příběhem a dobrou atmosférou. Myšlenka rozdvojení duše při intenzivním zážitku je hodně zajímavá, autorka se jí ale mohla věnovat víc a jít o něco víc do hloubky. Mám za to, že ji nedotáhla úplně do konce.

5 15.10.2022

Alena Mornštajnová má podmanivý a až neuvěřitelně čtivý styl psaní. V Haně rozehrává mnohovrstvý příběh, který je už ze své podstaty bolestivý a hluboce dojemný - na konci jsem jen vzlykala a zoufale přemítala nad totálním rozvratem lidství - jenže v něm něco chybí.
Za velký klad považuji realistické zobrazení fyzických a hlavně naprosto devastujících psychických následků holokaustu - zdá se mi, že díla s podobnou tématikou tento strašlivý aspekt celé věci spíše opomíjejí. Líbilo se mi také, že titulní hrdinka byla až do svého příchodu do Osvětimi velmi nesympatická a dělala jedno špatné rozhodnutí za druhým, stejně jako každý druhý obyčejný člověk, což příběhu dodalo na opravdovosti a jeho tragédii to přineslo ještě další rozměr.
Pokud ale Mornštajnová nechtěla mnohdy jen klouzat po povrchu, román měl být aspoň třikrát delší nebo se měl zaměřit pouze na jednu ze tří generací. Ponořit se více do hloubky by mu vůbec neuškodilo. Jak bylo potřeba projít v co největší rychlosti co nejdelší časová období, často byl běh událostí čtenáři natvrdo a dosti polopaticky nadiktován, a to včetně některých věcí (jako třeba motivace všech možných postav), které by spíš raději měly zůstat mezi řádky. Toto mi vadilo zejména v druhé části knihy, stejně jako vesměs libovolné přeskakování vypravěče z jedné hlavy do druhé. Navíc bylo sice fajn sledovat, jak jednotlivé střípky příběhu na konci zapadly dohromady, některé zvraty ale působily až zbytečně akrobaticky a směšně, jako ten s Idou, který byl vyvedený do absurdna a místo překvapení či šoku ve mně vyvolal jen tázavé povytáhnutí obočí.
Rozhodně to není tak, že by se mi Hana nelíbila - příběh o osudových chybách a strašlivých lidských tragédiích mě naprosto ohromil, dokonalý ale nebyl a až nezdravě nekritický obdiv, jemuž je na platformách jako je tahle vystaven, si úplně nezaslouží.

13 27.07.2019

Jedna z nejpůsobivějších knih, které se mi kdy dostaly pod ruku. Znepokojivá, dechberouci a hrozným, zvráceným způsobem krásná.

Donna Tartt me naprosto oslnila svým vytříbeným jazykem (čteno v originále) a mistrovskou schopností vykreslit ponurou atmosféru Vermontu, ale i dynamiku mezi skupinou rozmazlených snobů, jejichž poetickou estetikou a hýřivým stylem života je hlavní hrdina z nižší střední třídy tak fatálně fascinován. Román řeší širokou škálu témat, od sociálních rozdílů, přes závislost, násilí a psychické zdraví až po svá ústřední témata, krásu a vinu, které člověka dokáže zbavit asi jen smrt. Na první pohled působí jako antická tragédie, kdybyste ji zasadili na americkou univerzitní půdu 80. let, ale ve skutečnosti je něčím mnohem víc.

Spousta důležitých věcí se člověku v plném rozsahu spojí až ke konci, a tak přestože nemám ve zvyku knihy číst dvakrát, Tajnou historii si i přes její délku chci pro její plné docenění určitě přečíst znovu. Už jen proto, abych se přesvědčila, jak moc celou tu dobu jednotlivé postavy manipulovaly sebou navzájem, a co je důležitější, jak mistrně se hlavnímu hrdinovi dařilo manipulovat se čtenářem samotným. Je až k nevíře, k jakým myšlenkám dokázal člověka přivést. Nejprve si usilovně přejete, aby už konečně došlo k ústřední události, která je avizovaná už na obalu knihy a které se díky Bunnyho odporné povaze vyloženě nemůžete dočkat. Když pak ale váha toho činu nemilosrdně drtí životy všech (anti)hrdinů, rozkládá jim vztahy a před vámi se otevírá plná šíře jejich charakterů, začněte tak trochu zpochybňovat i ten svuj.

Epilog jsem musela psychicky zpracovávat několik dní. Během nich jsem si ve svém životě nebyla jistá snad ničím, kromě toho, že s Donnou Tartt jsem ještě rozhodně neskončila.

12 05.06.2019

Byla jsem od přečtení Honu odrazována, ale nechtěla jsem se nechat přesvědčit - na to mě až příliš zaujala ústřední myšlenka člověka skrývajícího se ve světě upírů pomocí složité metodiky, jejíž sebemenší narušení pro něj znamená jistou smrt. Byla jsem velmi zvědavá, jak se s logickou výstavbou takového světa autor vypořádá, nakonec mi ale bohužel nezbývá než konstatovat, že v tomto svém úkolu Fukuda hluboce selhal. Jeden logicky nesmysl střídá druhý - upíři jsou extrémně rychlí, ale jen když se to autorovi zrovna hodí, a přestože nepoužívají mimické svaly, Gen se čas od času zmíní, že se některý z nich usmál. Všechny tyto nekonzistentní prvky působí velmi rušivě, ještě podstatně významnější diskomfort mi ale způsobovaly dialogy. Ty jsou neskutečně šroubované a nevěrohodné, čemuž se ale nedá moc divit, když je pronáší tak charakterově ploché postavy. Stačí si vzít samotného hlavního hrdinu - jeho hlavní charakteristikou je fakt, že je nadprůměrně krásný (ale pozor, celý život tím trpí) a pak taky nadprůměrně chytrý (tím samozřejmě trpí úplně stejně), nic víc bych o něm ani bezprostředně po přečtení nejspíš nedokázala říct.
Dvě hvězdičky dávám za nápad, jakkoliv nepodařeně zpracovaný, a za čtivost a určitý stupeň napětí, který mě donutil knihu dočíst až do konce.

6 09.05.2019