Acamar komentáře u knih
Silná kniha i čtenářský zážitek. Na toto téma jsem, jako většina, už něco četla, a zde se mi líbí zpracování, které mi přijde takové civilní - neokázalé, téměř až intimní, působivé. Není postaveno na vylíčení co nejzrůdnějších zvěrstvech koncentračních táborů, ale je soustředěno na pohled titulní postavy, její "rozpad". Pomalu a nenásilně prozrazuje příběh jejího tragického osudu od dob začátků války až po "vyvrcholení" pobytem v Terezíně a Osvětimi na pár stránkách. Důraz je na srozumitelné vyjádření dopadu všech událostí na Haninu psychiku, na postupnou změnu jejího vnímání sebe sama, (až téměř ztráty jakékoli identity, sebehodnoty), pocitů viny, snahy o návrat do života prostřednictvím neteře Miry...
Obohacení knihy o příběhy dalších postav (Mira, sestra Rosa, matka Elsa, případně těch pár vesměs slabošských mužských postav) umožnilo pohled na Hanu zvenku, postupné rozehrání jejího příběhu a naději na konci příběhu.
Určitě jsem četla o holocaustu více ohromující a emocionálně zasahující knihy, ale i tento malý osobní střípek pohledu na jedinou ženu prošlou tímto soukolím se mi líbil.
Přestože žánr sci-fi nevyhledávám, kniha mne oslovila. Vyznívá trochu zastarale, ale v tom dobrém slova smyslu. Nepůsobí tolik dramaticky, neobsahuje vyhrocené bojové scény, soustředí se na myšlenku, jak je naše zdánlivě vyspělá civilizace křehká a snadno se může jedním okamžikem zhroutit a vrátit o staletí zpět. Všechno je popisováno velmi věrohodně, autor řeší snahu o přežití v nových podmínkách realisticky a prakticky. Boje proti trifidům zde nemají vrch, jsou jen pozadím pro budování nového života. Tísnivě působí pocity hlavních postav z náhlé osamělosti, kdy již nejsou jen členy stáda a hledají nějaké souputníky pro vytvoření nové společnosti. Zajímaly by mne i další osudy komunity ostrova, popídím se po volném pokračování románu.
Orlová, Karviná, Stonava, Darkovské lázně a další místa se kterými je spjata první polovina mého života ... jeden osobní důvod, proč jsem na tento chválený debut byla tak zvědavá.
Zklamaná jsem nebyla, z mého pohledu se Karin Lednické povedlo mentalitu lidí zde žijících, jejich podobu života i priority, zachytit dobře (ač tedy nepocházím z hornické rodiny a doba je o sto let dále, stále tam z atmosféry knihy mnohé přežívá).
Literárně/čtenářsky to sice nebyly žádné orgie, jazyk knihy je prostý a jednoduchý, ale dobře "ladí" k tomu, o čem se v knize píše, je čtivý... a také sympaticky neodvádí pozornost k umu autora, ale ponechává v centru pozornosti hlavní postavy a jejich životní příběhy. Jsem ráda za přiblížení i mně málo známých faktů z historie Karvinska, za tento "hold" oblasti, kde by "genia loci" asi málokdo hledal ...
A mimochodem, volba na "Šikmý kostel" je, aspoň za mne, opravdu povedená, mnohokrát jsem kolem projížděla, a tato stavba (zejména za ranního oparu či smogu, ve vytěžené, prázdné měsíční krajině karvinských "lagun") působí opravdu přízračně...
Že je Jméno růže dnes už klasikou postmoderního románu je známo, takže každý, kdo s nimi má svou čtenářskou zkušenost, má i povědomí, do čeho jde. Vrstvy (dle rozpoznatelné odbornosti autora) se prolínají a čtenář přepíná pozornost od dějových linií a fikce, vkomponované do reálií, k abstrakcím a teoriím, mezi nimiž lze vystopovat i tu blízkou autorovi, jako osobní vklad, ohnisko a úhel pohledu nebo jakousi jednotnou mentální nitku, protkávající román napříč vrstvami. Taky si ověří, jak chatrné jsou jeho znalosti, a jak je vše nejednoznačné a relativní, v takto komplexním obraze, kde univerzální Pravda je jen pošetilostí či pýchou ducha nebo zvůlí moci. A nepřekvapí jej ani, že nakonec je to, víc než o čem jiném, literatura o literatuře.
V podstatě tematické vrstvy docela rezonovaly s tím, co mi je blízké, ač jsem se párkrát přistihla, že detailnosti některých pasáží už mi byla nějak nad vstřebatelnou míru. A tak tentokrát nejvíce zabodovala ta nejpovrchnější vrstva...z čiré nostalgie nad mou raně čtenářskou fascinací neprůstřelně logickými dedukcemi pána z Baker street. A vůbec nevadí, že i tento Sherlock byl postmoderní (a možná ne tak úplně uvěřitelný svým dobovým a profesním zasazením), spolu se svým mladičkým Watsonem to byli, tím labyrintem středověkého řádového života, průvodci nadmíru příjemní.
Sto let Maconda a historie rodu Buendíů, s nímž jakoby osud města stojí a padá.
Už chápu, proč je tato kniha považována za stěžejní Marquézovo dílo ... živočišné, plnokrevné, silné a nezdolné postavy (mužské i ženské), z nichž i přes určité podobnosti každá má svůj zvláštní zapamatovatelný osud, nedostižný vypravěčský talent vykrystalizovaný do vrcholné formy, obohacený o poetické, snové prvky magického realismu (které mi u Marquéze občas připadají nejen jako metafora, ale i jako určitý způsob humorné, absurdní nadsázky) ... Koncentrované, kompaktní dílo, které pocitově vydá za několikanásobný počet stran. Naštěstí jsem byla na něj tak vyladěná, že se mi v postavách orientovalo naprosto snadno a vyprávění mne nejen bavilo od první po poslední stranu, ale její čtení na mne (i přes melancholické poslední strany) jako bonus ještě působilo svou vitální atmosférou jako značná energetická vzpruha:)
Realita padesátých let, jak ji jadrně, hovorově a bez obalu pojmenovává mladá holka, která se, částečně i vlastní nerozvážností a drzostí zaplétá do mašinerie moci ... Příběh, co začíná ještě poměrně nevinně prázdninovou nudou v práci, vypořádáváním se s intrikami a pomluvami kolegů spolu s peripetiemi rodiny, kde schází otec, peníze i správné kádrové zařazení, postupně dynamicky graduje na výpověď, ve výsledku možná působivější než řada podobných knih - díky autentickému pohledu, jak doba donašečství a udavačství, těch malých osobních voleb obyčejných lidí mezi vyčůraným konformismem a strachem nebo nechutí přidat se k tomu, s čím vnitřně nesouhlasí, deformovala všechno a všechny.
Román, ve kterém mi nechybělo nic - příběh, tah a spád, silné emoce, nečernobílost i překvapivé zvraty, čtivý, osobitý a přirozený styl i přesah za příběhem.
Noční můra. Spálená, umírající planeta a na ní zbytky lidí bez nánosu civilizačních zábran. Bylo by zbytečné specifikovat katastrofu, ke které došlo (myslím není těžké domyslet), stejně jako jsou už zbytečná jména ... nadosobní, archetypální příběh otce a syna na cestě jako nesmyslný akt naděje v něco lepšího. Holý, úsečný styl a dialogy, neboť toto není svět, kde je čas a energie pro něco jiného než zajištění toho nejzákladnějšího - pít, jíst, zahřát se a najít bezpečný úkryt. Přežít do druhého dne a nanovo. Ale proč? Ve světě, kde rozum vidí, že neexistuje žádná budoucnost ... je to víra, síla vůle žít a doufat nebo jen instinktivní pud sebezáchovy?
Některé obraty v ději byly jako pěst na oko a četla jsem propracovanější knihy tohoto žánru (třeba dodnes nezapomenutelné Bídné roky) ... ale asi ne knihu s tak tíživou a koncentrovanou atmosférou bezútěšnosti a zmaru.
Reálný případ dvojnásobné vraždy z první poloviny 19.století, který tehdy hýbal veřejností, a obviněná mladičká služebná Grace, jejíž vina nikdy nebyla spolehlivě prokázana.
A nutno říct, že i M.Atwoodová se nějakému jasnému závěru (byť v rovině románové fikce) obratně vyhnula. Zato vytvořila podmanivý a čtivý příběh, jehož jádrem jsou vzpomínky Grace, vylíčené po letech věznění mladému psychiatrovi dr.Jordanovi, lehce prokládané úryvky z dobových materiálů týkajících se vraždy, pasážemi romantických básní, osobními dopisy a periferním příběhem onoho ambiciózního psychiatra, kličkujícího mezi vdavekchtivými ženami.
Přestože čtenář po dočtení románu nemá ani o píď jasněji, jak se to s Grace vlastně seběhlo, troufám si říct, že nejenže není rozhořčen, ale naopak spíš fascinován geniálně matoucí hrou Grace (tedy její stvořitelky) s psychiatrem (čtenářem) ... Ačkoli sdělí celý svůj životní příběh včetně událostí kolem vraždy, její výpovědi jsou tak obratně formulované a plné možných náznaků, že se lze jen dohadovat, zda je obětí justice a veřejného mínění, chytrou manipulátorkou, lhářkou a vražedkyní, psychicky nemocnou nebo posedlou osobou...a i na samotném konci jejího životního příběhu se jí daří zůstat stejně záhadnou a neproniknutelnou. M. Atwoodová prostě umí!
Do životního příběhu dvou nevlastních bratrů, spojených pouze postižením netradiční (ne)výchovou matkou, propadlou opojení érou hippies a new age, autor propašoval svou sžíravě trefnou kritiku sexuálně osvobozené, ale citově vyprázdněné, stále něco hledající a postrádající západní společnosti.
Pokud se čtenáři podaří oprostit od pocitu, že Houellebecqem předkládané teorie jsou jediná možná realita, může mu toho kniha spoustu nabídnout. V opačném případě (zvlášť je-li mu přes čtyřicet) bude mít minimálně na pár dní zaděláno na solidní depresi...Silná kniha, překračující obvyklý rámec beletrie.
Další z klasik sci-fi...vícevrstevnatá, s velkou příměsí psychologického románu, s místy hororovou, místy až meditativní a filozofickou atmosférou.
Krátká rozsahem, minimalistická dějem, ale nabitá otázkami - jak navázat vztah a komunikaci s něčím naprosto nepochopitelným a odlišným, čeho chtějí lidé svou expanzí mimo pozemský svět vlastně docílit, co všechno pohřbí lidská mysl a jak se srovnat s jejími zhmotnělými tajnostmi...Ale především, fascinující oceán, o jehož typech vln byla v Lemově fantazii vydána plná knihovnička studií.
Pro mne špičkou žánru naprosto zaslouženě.
Rozporuplná, a možná trochu nevyrovnaná kniha s překrásně poetickým názvem, u které tentokrát chápu jak nadšené, tak zklamané zdejší komentáře.
Byly chvíle, kdy se mi četla obtížně a chvíle, kdy mne velmi nebavila (jako pro většinu komentujících pasáž knihy odehrávající se na lodi, přízračná, nepřehledná a matoucí, s proměnou hrdinky v jakousi nezmarnou destruktivní Nemesis). Ale pár dní po dočtení zůstávají spíše ty pozitivní dojmy...Na prvním místě samozřejmě poloinuitka Smilla, krajně vyhraněná podivínská postava, jejíž kombinace smíšených genů, buldočí vůle, inteligence, nedůvěry a neurotické citlivosti míchá sarkasmus chladného vědeckého mozku s intuicí prastaré lovecké kultury a smutkem a steskem vykořeněné osamělosti. A je to velmi působivá kombinace, spolu se zasazením na vzdálený sever vytváří jedinečnou atmosféru knihy. K tomu jako koření nahlédnutí do pro mne neznámých dánsko-grónských reálií a poučné "perličky", díky kterým se asi změní můj pohled na tu otravnou záležitost, jako je sníh...
Přestože je pro mne severská mentalita i severská literatura stále trochu vzdálená a cizí, díky Smille a jejímu citu pro sníh se asi nějaký ten kousek ledu prolomil.
Také se musím přiřadit k zástupům obdivovatelů této klasiky, i mne spolehlivě přikurtovala svým bravurně zvládnutým romanopiseckým řemeslem na několik dní do křesla. Ve filmové nebo televizní podobě bychom se nejspíše minuly (asi proto, že nežehlím:), ale v knižní formě jsem neodolala...
Její postavy, ač mohou působit v rámci současné literatury trochu černobíle (ale raději jen příjemně vyhraněné a jednoznačné), dokázaly probudit ten správný zájem o jejich životní příběhy i emoce. Ničí osud a cesta zde nebyly úplně hladké a lehké, ale těch pár stran, kde se uzavírá příběh Dessie a Toma Hamiltonových, budu vydýchávat ještě dlouho.
Fandit člověk musel spoustě z nich, Sam a Lee díky své laskavé moudrosti a filozofování jsou asi všeobecně na špici, ale k srdci mi stejně nejvíce přirostli Abra s Calem, pro svou vitální odvahu čelit jakékoli realitě.
Nejsem skeptik a mám své velké oblíbence i v současnější literatuře, ale tohle je opravdu mistrovská ukázka toho, jak vypadá román.
Dalo by se říct detektivka, ovšem "uvařená" Dostojevským, takže v knize lze najít vlastně všechno. Ačkoli nepostrádá napínavost a gradaci případu vraždy a jejího vyšetřování, tato linie je trochu na periferii... Je tu milostný příběh, vášnivě spalující emoce, pochyby a útrapy nábožensko-filozofického hledání ... ale především psychologie postav, jimž je často společná hrdost, expresivní emocionalita a dramatická gesta, v čele s mužskými zástupci rodu Karamazových, jako ukázky jak podobný genetický základ může krystalizovat různými cestičkami.
Nakolik na mne působil román jako trochu chaotická změť všeho možného, plná nejrůznějších odboček a poloh, jako celek to vytváří mnohovrstevnatou, barevnou knihu o radosti i bídě lidského bytí, ať už s Bohem či bez něj.
Zajímavá a záslužná kniha lesníka, ale především ochránce přírody o ekosystému lesa v různých souvislostech. Popularizační formou, jednoduše, čtivě, z různých úhlů pohledu a bez zabíhání do náročnější odbornosti...v krátkých kapitolkách dokáže pro tyto prastaré obyvatelé naší planety "lobovat" v mnohém širším měřítku než samotnou svou lesnickou profesí. Jeho vize o návratu k původním pralesům a rozšíření pohledu lidstva na rostliny coby živé bytosti s vlastními právy znějí, při současném způsobu života i počtu lidí jako utopický běh na dlouhou trať, ale jsou vlastně jak svým způsobem nezbytností, tak by měly být i samozřejmostí.
Při letmém pročtení komentářů mne zaujaly některé výtky nad "přílišnými" emocemi nebo personifikací... zvláštní. Jako by odborník či vědec byl pro neskrývanou náklonnost k předmětu své činnosti snad méně způsobilým odborníkem, nebo to aspoň neměl dávat najevo. Přitom soudím, že právě ta zjevná láska ke stromům a přístup k nim jako k bytostem je právě tím, co zapůsobí na čtenáře právě tak, aby to změnilo jejich pohled na stromy a jejich život a nepostradatelný význam pro nás.
Historický román, životopis Michelangelův - to vyzní žalostně chudě pro popis tohoto osmisetstránkového obrazu ze slov ... Intriky mocných šlechtických rodů, "mafie" papežského stolce, fanatický mnich Savonarola, pragmatik Machiavelli ... a plejáda dalších a dalších, těch nejvěhlasnějších historických jmen zasazených do kontextu své doby, do neustálého mocenského a kulturního varu renesanční Itálie, v níž i Michelangelo svádí svůj zápas duše a hmoty.
Jak už bylo níže v komentářích zmíněno, Karel Schulz není klasickým románovým vypravěčem, spíše slovy maluje obrazy viděného jako výtvarník, exaltovanými výkřiky a opakováním načrtává a nechává působit duševní "muka" postav, protkává mnohými citacemi, antickými kulturními i filozofickými odkazy, kázáními, někdy zase karikujícími zkratkami sarkasticky shrnujícími marnost pinožení mnohých postav (vesměs tedy těch nesympatických)...a dokáže tak čtenáře plasticky přenést do svého barvitého, neuvěřitelně věrohodně působícího světa renesanční Itálie.
Jediná vada na kráse - jak už také bylo v komentářích mnohokrát zmíněno - je nedokončenost díla. Že by Leonardova pomsta?
Nevím, zda za jedinečnou atmosféru Stefánssonových knih mohou jeho básnické počátky, život na tak specifickém místě jako je Island, nebo něco úplně jiného.
V několika příbězích pár obyvatel jedné islandské vesnice, kde cizí dopis na poště je přetřásanou místní událostí, se neděje nic neobyčejného, jen život se vší jeho všedností, nudou, osamělostí, smutkem, pudovostí a radostí z malých věcí jako je pohled na ženy v obepínajících šatech ... Jeho nadhled je stejně chápavě laskavý, jako ironický, a jako červená nit se knihou táhne poezie radosti, bolesti i nezodpověditelnosti smyslu lidské existence.
Příběh mladého hulána Toniho, náhodně vtaženého do osudu rodiny zmrzačené dívky, nenápadně utahuje šroub řetězcem událostí, jehož "úhelným kamenem" je slabost sdělit nemilosrdnou pravdu nebo nést důsledky milosrdné lži ... Autor si vybral jako ústřední téma soucit, pojal jej do hloubky a na Tonim (i na ostatních členech rodiny) ukázal jeho odvrácenou stranu, kde soucit ve spojení s povrchní, nedůslednou povahou, nepřináší nic dobrého. A do kontrastního světla postavil doktora Conrada, s jeho vědomou a zodpovědnou podobou soucitu. Přesto mi ale slabocha Toniho, který do té doby nemusel řešit nic závažného, bylo spíše líto, i on byl obětí své dobrosrdečnosti vystavené celkem krutému a bez sebeobětování neřešitelnému citovému nátlaku.
Nádherné čtení pro všechny milovníky psychologických románů, kterým nevadí všudypřítomné rozpitvávání emocí a motivů až do nejskrytějších hlubin. A také pro všechny milovníky krásného jazyka, který číst je potěcha sama o sobě.
Jako u K.I. obvykle, mnohovrstevnatý a znepokojivě "zpytující" román. Pohybovat se jen po rozvážně pomalé a poklidné hladince děje příliš nemá smysl, protože jeho knihy jsou pěkně kalné rybníčky, kde skutečné gró se skrývá v těch nepřehledných, temných a zapáchajících usazeninách u dna. Ještě hlouběji za alegorií osobní a kolektivní pamětí...za iluzí zapomnění, kde to co se už jednou událo, dále žije, bolí a tak nedá skutečně zapomenout. Působí poněkud bezútěšně, že Ishiguro neslibuje happy endy a lásku/odpuštění, co přes hoře přenáší...a je taky pěkně záludný, když nikoho nezbaví zodpovědnosti... koneckonců úkolem archetypálního převozníka není rozdělovat, jen klást otázky...kdo rozhoduje jsme bohužel my.
Sci-fi, kde nehraje prim literární stránka, jako hrátky s formou, psychologií a charaktery postav, dramatičností nebo akčností děje, brnkání na čtenářovy emoce...v tomhle ohledu je kniha poněkud suchopárně bezbarvá. Působí spíše jako popularizace současných vědeckých teorií vestavěná do sci-fi příběhu, propojující reálie (pod čínskou optikou) s abstraktní imaginací, kterak by mohly být tyto poznatky aplikovány v hypotetických podmínkách kontaktu či střetu dvou planetárních civilizací. Protože astro/fyzika mne laicky docela zajímá a autor ji uměl podat (aspoň pro mne) srozumitelně, bavilo mne to. Nakolik byl kde "mimo" posoudit nedokážu, co mi přišlo v knize nelogické, se týkalo spíše věcí, které naopak autor bez vysvětlení postavil jako danost (schopnost komunikace s Trisolarany), věci kde si z praktického hlediska neumím představit, že by určité události jaksi unikly pozornosti veřejnosti (jako rozřezání lodi) nebo nevíra vědců ve vlastní civilizací spojená s naivní adorací neznámé civilizace apod. Slouží zápletce, aby dílky skládanky mohly zapadnout do celku, ale kniha díky nim působí nedotaženě. Nejsou to však tak zásadní vady na kráse, které by mi čtení zkazily nebo odradily od zájmu o pokračování.
Mlčící bůh Šúsaku Endóa ... mladému zapálenému misionáři nezbývá, než hledat odpovědi na všechny líhnoucí se otázky a pochybnosti v sobě. A že jich - na jednu nikterak rozsáhlou knihu - je požehnaně.
Neokázalá kniha, kde vše je jaksi obyčejně všední, bezvýznamné a až trapně ubohé. Tolik jiné než představy pátera Rodriguese o šíření víry, včetně té nejvyšší oběti, mučednictví ... a proces prohlédání vlastních iluzí, naučených zásad a přesvědčení je pro něj jeho křížovou cestou s nečekaným vyústěním.
Krátce vystihnout "jádro" románu není jednoduché, zanořuje se do hlubokých vrstev psychiky a emocí, s daleko obecnějším přesahem než pouze vztahování se k víře v Boha, a nutí čtenáře zpytovat sama sebe v měnících se úhlech nastaveného zrcadla, zrcadla jeho Egu.