Acamar komentáře u knih

Tuto tenkou knížečku jsem náhodně koupila a rychle přelouskala asi před rokem. Čas od času mám potřebu "sebe rozvojové" nalívárny, asi si o to psychika řekne. V knihkupectví mne zaujal její titul, a přišlo mi jako příjemná změna pro jednou prostě nedělat nic. Žádná očekávání jsem neměla, tak snad o to víc jsem byla mile překvapená. Asi jsme se potkaly ve správný čas na správném místě...Taky mám z tohoto populárního žánru něco načteno, nečekám bezpracné zázračné životní převraty a jsem srozuměna s tím, že se často jen recyklují stará učení nebo techniky, přiznaně nebo pod novými názvy, z jiných úhlů... A ať už F.K. patentuje své techniky jakkoli, pro mne je důležitá ta praktická využitelnost konkrétně pro mne, že zrovna ty jeho zrovna mně sedly na první dobrou, po prvním vyzkoušení, nečinilo mi obtíž je praktikovat téměř denně a můžu konstatovat, že na mne do velké míry fungují (a nemyslím že by to bylo placebo efektem, na to už mám něco odzkoušeno). Asi bude záležet na očekáváních, pro mne bylo dostačující, že ačkoli tyto techniky nejsou přímo meditační, jsou výborné využitelné i v tomto ohledu, a jsou mi přínosem i pokud jde o naprosto všední život a potýkání se s různými drobnými či většími fyzicky nebo emočně ne tak libými dny. Míru vnitřního klidu a schopnosti fungovat jakžtakž ve stavu tzv. flow mám dost jinde...a myslím i hodně zásluhou využívání této jednoduché metody, ač je její základ v knize rozvětven do mnoha variací.

Pokus o biografii tajemné Toyen, která díky nesdílnosti samotné malířky o svém životě a jejímu upravování informací, vždy zůstane do určité míry spekulativní. Obraz Toyen v podání Andrey Sedláčkové má rysy silné a vyhraněné osobnosti (což nemůže překvapit), mlčenlivé, obětavé a loajální ke svým blízkým, ale léta exilu a postupný rozpad jejího umělecky spřízněného světa, odchody nejbližších osob a čím dál větší osamělost se čtou tíživě. Má druhá o Toyen, po knize Mileny Štráfeldové, a srovnání rozhodně ve prospěch A.S. Méně fiktivních fantazií a "románových" vsuvek, pokrývá celý život, mravenčí práce pokud jde o osudy obrazů, dohledatelné zdroje..a hlavně spousta obrazového materiálu, který se sice dá dohledat jinde, ale u biografie malířky je to tak nějak nasnadě přiložit.

18 06.02.2024

Rodinná historie, s kràtkými úponky genealogie o pár generací nazpět. Zprvu v duchu úsměvně nostalgickém (z valné části zásluhou dědy Alexandra s babičkou Šlomit), s přibývajícími stránkami houstne a těžkne, až je nepochybné, že ve skříni byl pohřben pořádně ukrývaný a umlčený kostlivec Ozova dětství. Poslední desítky stran románu už se emotivně valí jako z vypáčené Pandořiny truhličky...uf. Na pozadí se lze dočíst i o přelomových letech budování Izraele, spoustě různorodých, nespojitých a vzájemně si dost cizích vlivů, jako intelektuálští přistěhovalci, kteří se více cítili Evropany, idealistů nového státu v podobě"dělníků" v kibucech, politických půtek...ale to vše spíše optikou chlapce a dospívajícího Amose, jež je od útlého dětství svědkem neustálých ideologických debat své rodiny a blízkých známých...poněkud v mlze a povzdálí za oknem malého bytečku na Kerem Avraham.

9 17.01.2024

Soubor próz, jež nejsou snadno a zcela uchopitelné rozumem. Autorova spjatost s prostorem, místem, krajinou jakožto svým základním kamenem identity otevírá zvláštní, až neosobní a nepersonifikovanou perspektivu, která se prolíná všemi fejetony, povídkami i krátkým románem Jinací, kde se vše děje v jakémsi magickém místě i časové smyčce opakování. Rozmanité, poetické, meditativní, nostalgické, fantaskní, filozofické...procházka Ukrajinou s ukrajinským Procházkou.

6 10.12.2023

Že je Jméno růže dnes už klasikou postmoderního románu je známo, takže každý, kdo s nimi má svou čtenářskou zkušenost, má i povědomí, do čeho jde. Vrstvy (dle rozpoznatelné odbornosti autora) se prolínají a čtenář přepíná pozornost od dějových linií a fikce, vkomponované do reálií, k abstrakcím a teoriím, mezi nimiž lze vystopovat i tu blízkou autorovi, jako osobní vklad, ohnisko a úhel pohledu nebo jakousi jednotnou mentální nitku, protkávající román napříč vrstvami. Taky si ověří, jak chatrné jsou jeho znalosti, a jak je vše nejednoznačné a relativní, v takto komplexním obraze, kde univerzální Pravda je jen pošetilostí či pýchou ducha nebo zvůlí moci. A nepřekvapí jej ani, že nakonec je to, víc než o čem jiném, literatura o literatuře.
V podstatě tematické vrstvy docela rezonovaly s tím, co mi je blízké, ač jsem se párkrát přistihla, že detailnosti některých pasáží už mi byla nějak nad vstřebatelnou míru. A tak tentokrát nejvíce zabodovala ta nejpovrchnější vrstva...z čiré nostalgie nad mou raně čtenářskou fascinací neprůstřelně logickými dedukcemi pána z Baker street. A vůbec nevadí, že i tento Sherlock byl postmoderní (a možná ne tak úplně uvěřitelný svým dobovým a profesním zasazením), spolu se svým mladičkým Watsonem to byli, tím labyrintem středověkého řádového života, průvodci nadmíru příjemní.

32 09.11.2023

Fascinace mýtickým světem, jako čímsi věčně existujícím na pozadí dějin, kultur, života, jen pod rozdílnými místními jmény a úpravami...její postup tímto svazkem lze sledovat od počátečních zaujatých cest, zkoumání souvislostí a úvah, dál a hlouběji, do osobních autobiografických novel i přítomnosti, až za hranici rozumu... osudová fascinace, osudová láska a osudová nemoc Gérarda de Nerval.

6 10.10.2023

Kompaktní novela, která se neúprosně valí jako balvan, jehož sílu jednou uvedenou do pohybu, nejde zastavit. Možná není podstatné, co jej rozhýbalo, zda to zvát náhodou nebo osudem, jasný je pouze ten bod bez návratu. Hlavní postava to nahlíží svou optikou, která je zvláštně prostá všech emocí, hlavně jakékoli sebe/lítosti, a jen jako nezúčastněný zapisovatel znalecky vhlíží do skutečných, nijak přikrášlovaných (nejen vlastních) motivů, jež dráze udávají její směr. Série impulsivních rozhodnutí, jejichž náboj je již mimo dosah emoční paměti.
Knihy anotované jako existenciální ve mně většinou vzbuzují dojem, jakým si představuji prožívání života pod antidepresivy... základní úzkost "léčená" vyzmizíkovaním schopnosti hlubších, silnějších citů a vazeb. Šedý tunel osobního příběhu, bez chápání smyslu a světla na konci.

9 01.10.2023

Zvláštní román. Několikaměsíční výseč života čtyřicátníka po návratu z nemocnice, nijak akční a zvratové dění, nic než ubíjející všednost denních půtek s rodinou, sousedy, srovnávání se s otcovou smrtí, práce neoceňovaného scénaristy a dvě malá vybočení z všednosti, která se však nikam nevyvrbí. Co však dělá knihu pro mne zajímavou je její rozporuplná a neškatulkovatelná hlavní postava, která má potenciál svou životní filosofií především iritovat...mne však paradoxně ten sebeironický cynismus vůči sobě i světu a smysl pro komično či absurditu nějak nevadil, takhle bezpečně na papíře. Snad i tím silným podtextem plynutí na hraně deprese, kdy se občas vylíhne myšlenka na vymanění se, ale není energie, víra že by to mělo smysl...a ne nadarmo se kniha jmenuje rozum. Nezařaditelné, ale ten civilní tok textu a naprostá autentičnost, zdá se zcela bez snahy cokoli přimalovávat, jsou působivé.

11 28.09.2023

Rafinované soukolí součástek Třetího strážníka dá se zcela nenápaditě přirovnat k MacCruiskeenově černé skříňce nebo De Selbyho systému zrcadel. Důmyslnost originálního konstruktéra, jenž všechny použité odkazy, vlivy a teorie poskládal k sobě právě tímto způsobem a promazal svým jazykem jako nejmilovanější bicyklici, nedokážu sice vůbec do hloubky rozklíčovat, a tím pádem asi patřičně ocenit, což mi však nebrání, abych ji nevyjádřila obdiv. Raději přídavnými jmény jako absurdní, surreálné, komické, metafyzické, hravé, zdaleka ne tak nelogické, jak se dlouho jeví, a taky znepokojivé... naštěstí nám autor, nechceme-li projít kafkovskou proměnou (třeba v mém případě v autobus) nabízí jako alternativu De Selbyho osvědčenou teorii přepravování.

9 14.09.2023

Dvě linie románu, rozlišené barvou písma i náladou, propojené jen letmým náznakem a abstraktním motivem rozjímání nad odlišností dvou kultur...jak bývají představy jedněch o těch neznámých druhých iluzorní, pokud máme kořeny úplně jiné, zda je možné do nich proniknout, pochopit nebo ovlivnit.
Stránky odsýpají velmi lehce, jazyk je osobitý a úsečně ironický, přesto se až do konce vtírá otázka co tím chtěla autorka vlastně říct... Žádné zjevné vodítko zde není, tak nezbývá než si utvořit vlastní dojem. V tom mém bude kniha zachycena jako jakási nesnadno uchopitelná, absurdně ironická a zároveň tísnivě existenciální imprese postav, osaměle uzavřených ve světě, do nějž se jim nepodařilo proniknout.

8 04.09.2023

Něco málo velmi základních, jednoduchých meditací pro zklidnění a vyrovnanost, ale především nesmírně citlivý, pečující přístup k vlastnímu i cizímu trápení...Esence hojivé laskavosti a soucitu.

Anotace vystihuje pestrost a širokoúhlý záběr všech těchto lyrických reflexí a přicházejících tázání...svět vně i vevnitř uchopený osobitou, organicky provázanou směsicí všech fazet pohledu.

Orfeovský mýtus si mne v letos čtené poezii nějak sám vyhledává...ukázka z titulní básně:

Sestup do podsvětí v kůži živých
může způsobit jen láska.
Neslyšet než dech, který následuje stín
sestupovat; klesat bez závaží ironie
do mrtvolného šera,

a v něm se osmělit zvířecí chůze,
oslích můstků, skotačivých chmatů,
žabích skřeků, paroží chromého jelena,
koně přeskakujícího potok,
pleskotu chodidel o skleněnou hladinu,

odvážit se líbat břečťanové údy,
nechat se ovíjet liánami,
prochvívat se ospalými větry,
smát se sluncem v zemi stínů.

Jen touto hrou přivoláváme živé,
ostrou píšťalou vyvádíme je ven
aby svět zachvátila svatba.

Tento krátký příběh směřuje sice na muže se slabostí vůči alkoholu, jistě se v něm však může najít každý se sobě vlastní slabůstkou...pak tato smutnoúsměvná půlhodinová jednohubka míří za všemi těmi více či méně zjevnými zázraky příležitostí a darů, jež byly promarňovány věčným rozptylováním a oddalováním třeba až na svatého dyndy... Škoda tak malého prostoru, na této ploše Pan spisovatel nerozbalil své mistrovství jako v románech, snad šlo o co nejčitelnější poselství, snad vzhledem k okolnostem sepsání mu zbylo jen na tento hořký úsměv.

8 15.08.2023

Pocit ponížení, hlubokého studu a výsměchu je životně nebezpečný... své by asi mohli říct i dnešní dospívající, bez ohledu na zcela jiné životní kulisy. Mušce se dařilo jim unikat divokým vzdorem, odmítavostí a pohrdáním, ale na zneužití její náhlé důvěry a otevření se citu, toho co si snad ještě chránila pro sebe, nebo pro nějaký "lepší" svět či budoucnost, je už krátká.
Expresivní, přitom syrově realistická novela, která se nedotýká jen tou bídou, jako smutkem nad nevšímavostí okolí... ale Bernanos nezobrazuje černobíle Muščino okolí jako kruté, možná tak slepé, a spíš je to celé nějak zacyklené v dramatickém kruhu nešťastných interakcí, kdy dívka tak uvyklá tvrdosti života kolem, i potenciálně vlídnou a pomocnou ruku ani přijmout nedokáže.

Zajímavá a záslužná kniha lesníka, ale především ochránce přírody o ekosystému lesa v různých souvislostech. Popularizační formou, jednoduše, čtivě, z různých úhlů pohledu a bez zabíhání do náročnější odbornosti...v krátkých kapitolkách dokáže pro tyto prastaré obyvatelé naší planety "lobovat" v mnohém širším měřítku než samotnou svou lesnickou profesí. Jeho vize o návratu k původním pralesům a rozšíření pohledu lidstva na rostliny coby živé bytosti s vlastními právy znějí, při současném způsobu života i počtu lidí jako utopický běh na dlouhou trať, ale jsou vlastně jak svým způsobem nezbytností, tak by měly být i samozřejmostí.
Při letmém pročtení komentářů mne zaujaly některé výtky nad "přílišnými" emocemi nebo personifikací... zvláštní. Jako by odborník či vědec byl pro neskrývanou náklonnost k předmětu své činnosti snad méně způsobilým odborníkem, nebo to aspoň neměl dávat najevo. Přitom soudím, že právě ta zjevná láska ke stromům a přístup k nim jako k bytostem je právě tím, co zapůsobí na čtenáře právě tak, aby to změnilo jejich pohled na stromy a jejich život a nepostradatelný význam pro nás.

Jediný román francouzkého architekta na téma jemu blízké, zrod cisterciánského opatství Thoronet. Zvolená forma deníkových zápisků "mistra díla" navozuje dojem nebeletristických náhledů do období začátků stavby, života malého společenství mnichů na ní se podílejících, všedních problémů s tím spojených...a to pro mne nejzajímavější, úvahy středověkého stavitele o architektuře, popis vlastního tvůrčího procesu plánu stavby, zohledňujícího tehdejší okolnosti, prostředí, dostupný materiál a lidi, smysl a účel klášterního komplexu. Proces spojující tato východiska s vlastní vizí konečného výsledku coby průsečíku nejlepších možností, tvar který nabývá uměním citlivého propojení prostoru, světla a materiálu.
Přestože kniha díky spoustě úvah působí spíše jako zamyšlení architekta nad architekturou, posun do středověku jako kulisy, v nichž se ocitl člověk uvažující soudobě a toho klasicky románového - děje, psychologie, popisů apod.tam tolik není, četba to byla zajímavá, inspirativní a lákající architekturu vnímat jiným pohledem.

11 21.07.2023

Publikace spojující starodávné mystické a spirituální učení s jeho novodobou podobou, provazující je se současnými výzkumy a poznatky z vědeckého světa biologie a neurovědy, psychologie či kvantové fyziky. Velmi komplexní a logicky pochopitelné, myslím i dost srozumitelným způsobem (aspoň pro ty, kteří se s tím nesetkávají poprvé), a zároveň i prakticky využitelné návodem na několik konkrétních meditačních postupů. Neslibuje jednoduché a okamžité zázraky pro každého, jako některé podobné, nenáročnější publikace, ale věřím že důsledným praktikováním by bylo zkoušejícím opravdu možné dosáhnout minimálně zlepšení svých životních obtíží, případně experimentátorům přinést zajímavé zážitky.

Básně zahalené do hluboké bolesti a stesku jako všeprostupujícího, paralyzujícího, téměř hmatatelného, na dosavadní život nečekaně dolehnuvšího příkrovu...prosté patosu, zdobnosti i mnohomluvnosti, niterné a éterické, jako poletující pocity, myšlenky, sny a představy. Tíživé, ale i smrt přesahující, v obrazech přetrvávající přítomnosti všude kolem - zahradě, dětech, živoucích vzpomínkách...

"Čím více zacházíš
tím jsi blíž.

Když tolik chybíš
náhle se zpřítomníš.

Mezi světy útlá mříž
proplaveš, prostoupíš."

Jedna z knih, která opisuje život ústřední postavy v různých životních etapách a rolích pohledem zvenčí. V jednotlivých kapitolách, prostřednictvím lidí, kterým, ať už letmým, či dlouhodobějším a provázanějším způsobem protla cestu, autorka nabaluje do celkové mozaiky i jejich příběhy, a tedy i odlišná životní témata současnosti. Až mne málem zklamalo, že jedna kapitola byla psána přímo pohledem hlavní postavy...a že z mého pohledu nic moc jiného či osvětlujícího nepřinesla, než vhled do dalšího myšlenkového kruhu, s nímž se člověk v životě potká a srovnává. Kniha je to přemýšlivá, pestrá, psychologie postav nejednoznačná... ale pro mne šíře záběru a různorodost pouze načrtnutých, neustále střídajících se témat, provázaných jen občas se opakujícími aktéry do zdánlivého celku, na úkor hloubky ponoru, a tím ani moc neumožňuje navázat k sobě ten správný vztah, aby zanechala otisk v paměti.

6 18.06.2023

Metafora promarněnosti života v neustálém čekání, mimo jakoukoliv vlastní kontrolu i vliv. Permanentní kolotoč dojmů a následných obrazů v Zamově fantazii...příslibů, milostných i kariérních, jež se míhají v rychlém sledu přiblížení na dosah a okamžitému vzdálení. Výřez tří časových úseků v rozmezí deseti let, v každém Zama propadá o kus hlouběji vzdálen slibné minulosti i očekávání a blíže drsnému završení. Absurdní, temně existenciální groteska s tragikomicky ješitnou a sebestřednou karikaturou v hlavní roli, jež v nečekaném kontrastním posunu závěru působivě zmrazí.

5 29.05.2023