Acamar komentáře u knih

Velmi abstraktní, proto obtížně popsatelná kniha. Podobně jako v Palomaru, toto putování imaginárními, fantaskními městy je především o vnímání pozorovatele ... Calvinův kouzelný dalekohled se snaží zachytit to viditelné i neuchopitelné, co utváří vše, jako vzájemnou vazbu prostoru, času (i v jeho kontinuitě) spolu s představami i realitou těch, co se v daném průsečíku nacházejí...a objevit to osobité, absurdně charakteristické, čím je lze vyjádřit a odlišit, stejně jako odhalit opakující se nerozlišitelnost.
Marco Polo/Calvino nenabízí jasný návod, jak s městy naložit, zato pestrobarevný
a širokoúhlý krasohled svého oka uchu posluchače. Nejlépe k opakovanému použití.

11 13.05.2023

To byl tedy poněkud dekadentní Romeo...a jeho zvláštní směsice silného romantického citu a sebeanalyticky cynického odstupu. Ne že bych si kdy v reále byť jen na moment chtěla vyměnit místo s Martou (ech, to by bylo po zábavnosti hned), ale takhle ve mně ta Radiguetova krutá a nezastírající otevřenost v popisu duševních pochodů zamilovaného, citově nezralého mladíka, díky jeho brilantnímu podání, mohla budit údiv nikoli pohoršený či zhnusený, ale čistě nad jeho sotva 18letou vyzrálostí literární i "psychoanalytickou".

12 29.04.2023

Stefánssonovy knihy nezklamou poetickým pohlazením...svým (vykradením Hrabalova slova) "krasosmutněním". Snad ještě více než v předchozích knihách jakoby popisoval souběžně a spojitě prožitky života z rubové i lícové strany zároveň, jak jsou vždy neoddělitelně spjaty, záleží jen na tom, kdo, kdy a odkud se na to dívá...a s tak širokoúhlou perspektivou nelze nevidět, že život, ať už jsou jím naše volby nebo ruka osudu, je především paradox, kterému nelze rozumět, jen zkoušet hledat odpovědi.
Kdo má atmosféru jeho knih, poetiky i tíže života, jeho všeobjímající a zevšeobecňující, nikoli však laciné (tedy z mého pohledu) postřehy rád, vstoupí do podobné řeky, snad jen s novinkou zviditelněného spisovatele-demiurga.

9 27.04.2023

Poctivě a pečlivě zmapovaný kus literární historie formou propojené mozaiky životních příběhů, stojících za jmény známými ze školních hodin...a toto podání má smysl i účinek, je-li suchopárným informacím dodán celkový kontext vzájemných ovlivňování osudů i tvorby.
O dramatičnost téměř beletrického vyprávění se starají především samotné postavy autorů, potažmo životní zvraty, které je potkaly, autorka se drží v rovině doložitelného, není -li to možné, spekulace jsou přiznané a velmi střízlivé...a soustředí se na rekonstrukci té pavoučí sítě jejich vzájemných vztahů, svébytnou filosofii a literární proud, které spoluutvářely a na nečernobílé portréty jednotlivých složitých osobností.

6 12.04.2023

Sama bych si dobrovolně život ve velkoměstě ani podobnou práci ve firmě tohoto typu nevybrala. Patrně mne svět autorčiny knihy, ta odcizenosti, anonymita a zaměnitelnost jednotlivce v obřím mraveništi, tlak na přizpůsobení se hektickému tempu výkonu atd. dokáží dostatečně frustrovat už předem. Což mne bohužel zřejmě limituje i nějak vnitřně souznít s knihou...ne víc než v té obecné rovině zlomového bodu, kdy tlak už je natolik nesnesitelný a síly spotřebované, že vzdát to je nejlepší, co lze udělat. Snad i proto mi výjimečně byl bližší lékař, který v sobě sebral sílu vymanit se z neopětované lásky, jeho natolik zranitelný stav, kdy aspoň na moment je schopen empaticky více vnímat konkrétní osudy, s nimiž se v té splývající šedi míjí.
Čte se to snadno až bleskurychle, má to přes tu úspornost určitý rytmus, uvěřitelnost, aktuálnost, což o to...ale vlastně i styl samotný byl pro mne ubíjející. Jednolitá a jednovrstvá linie upadání čím dál hlouběji, kterou autorka jen stupňuje přibývajícími hodinami nijak nepředvídatelného téhož, byť mezi ně vkládá retrospektivní prostřihy (ty však nemají valný význam) a polopatické analogie s okolní realitou...a jako udržovač napětí je účelně šponovaný okamžik, který avizuje v úvodu.

10 05.04.2023

Les, jak jej neznáme, a zdá se, že aspoň v evropském prostoru ani nepoznáme. Srozumitelně, v návaznostech, kde vše je provázáno se vším, pohledem praktika, věnujícího se ochraně lesa a přírody od mládí, jeho vlastní iniciativou nabyté zkušenosti (přičemž sympatický nezastírá ani vlastní chyby či neznalosti), boj s byrokracií...ale vlastně povšechně především o vlivu člověka na původní přírodu. Poučné, nijak povzbudivé (to snad ani nemohlo být) , a taky zahanbující, když je tak zřejmé, že počátkem i koncem bludného kruhu devastace je neznalost (i tam, kde by ji člověk předpokládal) a neochota vzdát se svého už navyklého stylu života v duchu rčení "po nás potopa". Stromy i les mám ráda, kdysi jsem je i jezdila vysazovat, ale...živě vidím sebe na jeho survival pobytu:(
Po přečtení nutně působí zažitý obraz našeho typického lesa jako nějaká sofistikovaná 3D kulisa.

To, co je na románu nejzajímavější a nejuhrančivější, jsou jeho skutečné hlavní postavy, stromy, ve svém přirozeném symbiotickém společenství - lese. Všechny ty informace vložené mezi řádky, ať formou popularizační, poetickou či metaforickou... a rozkošatělé dramatické příběhy románových lidských hrdinů, vtažených do jejich lesního světa, působí jen jako literární díleček člověka jejich mnohem staršímu a důležitějšímu příběhu... Čtenář (aspoň ten co vydrží) žasne, je fascinován, obohacen i vyděšen vším o čem netušil nic...a tady je možná zakopán pes toho, před čím se autor snaží burcovat. Každopádně silný podnět, třeba přečíst si konečně některou dlouho odkládanou knihu P.Wohllebena, kde to bude bez té nezbytné románové omáčky... rozšířit pohled na život za hranice lidského druhu a smyslů.

15 26.03.2023

Novela, jejímž epicentrem je život Barabáše, novozákonní postavy, za kterou podle evangelií zemřel Ježíš doslovně. Kristus jako reálně okrajová, přesto ústřední postava Barabášova osudu, zároveň Barabáš jako okrajový pozorovatel zrodu křesťanské víry.
Vyprávění, svým ničemu nestranným pohledem, pluje na hraně zkoumání, co (a proč) je víra, co zázrak a co realita, a žádnou jednoznačnou odpověď v sobě nenabízí...ale pohled na víru jako cosi, co vysvobozuje člověka z jeho osamělosti, coby skutečné říše smrti, ať už je to jakkoli, v sobě nese volbu odevzdat se této útěše.
Neokázalé, prosté, žádné hluboké psychologické prokresy, spíš jednoduché a pragmatické lidské úvahy...přesto se dotýká, nikterak povrchním způsobem, jedné ze základních, ač průkazně nezodpověditelných, životních otázek, stejně jako toho spektra základních, všem společných, emocí a vnitřních bojů.

10 19.03.2023

Na vydání nakladatelství Leda jsou Zápisky, dle mého značně nepříhodně, anotovány jako román.. sice je text seskupen v prozaické podobě, ale té nesouvislé tříšti vzpomínek na dětství a mladictví, střípků nahodilých historických scén a odkazů, pár něco jako deníkových záznamů, přehršel představ, fantaskních, úzkostných či až psychotických nebo úvah o životě, naprosto dominuje básnické vnímání světa, obraznost, smyslovost i hlubiny psyché, krása slov.
Asi žádný čtenář Zápisků nebude Rilkeho podezírat, že byl asertivní sangvinik, ale nemůžu si pomoct (navzdory zdejším komentům), já tam občas nacházela i, byť takovou fantaskní, kultivovanou, ale přesto ironií.

4 16.03.2023

Sbírka trochu jiná (aspoň co si paměť vybaví), hravá a svým objevitelským rámcem rozmáchlá do daleka, ale přesto autorův způsob vnímání stále znatelný, stejná vnímavost k drobným, čímsi paradoxním či absurdním situacím či větám, které se stávají jakýmisi pointami básní.

Ta vzrušující hrůza z předzvěstí cesty, neznámých světů..

"Kotvily při pobřeží
a stály má pevnině.
Některé se ukrývaly v domech.
Ovšem i domy pouze předstíraly,
že nejsou loděmi.
Další veliká se zdvíhala v kostele.
Starý stůl v krčmě léta odplouval,
židle se houpala.
Venku strměly stromy a
čekaly,
až se stanou stěžni, kýly, ráhny.
Uvnitř nábytek rozesýchavě přiznával
palubní prkna.
Kam se člověk podíval,
ve všem byla loď.
Žena a muž,
zbledlí,
zírali na sebe."

Ale také povědomá tíživá melancholie... na konci plavby, kdy se vracíme zbídačelí, přetížení a...

"Nedovedete si ani představit,
jak stejní jsme,
jak stejní jsme,
když se teď vracíme z opačné strany...
K zešílení stejní
sestoupíme nakonec na přístavní molo
a pomalu zamíříme
k Panně Marii Sněžné."

Se Stephenem Kingem, jakožto známým autorem hororů, které nevyhledávám, jsem dosud neměla to potěšení. Proto také volba na seznámení s jeho tvorbou padla záměrně na tento netypický výběr...a hned překvapení, že autorem předlohy filmu Vykoupení z věznice Shawshank je zrovna on.
Výběr je to pestrý. Shawshank, retrospektivní vyprávění třetí osoby o nezlomnosti lidské důstojnosti, vůle, vytrvalosti a naděje, navzdory všem ranám osudu vlastně pozitivní. Nadaný žák jako mrazící ponor do rozvířených temnot psyché, až fascinující jak se aktéři navzájem drží v šachu a vzájemný strach akceleruje spirálu hnusu...zanechá docela dost otazníků, co by bylo kdyby, co všechno se skrývá za spořádanými fasádami (doufejme vyšinutých) myslí...Tělo jako vzpomínka na jedno klučičí prázdninové dobrodružství, barevné, plné autentických emocí, dojmů, strachů, ale pod tím vlastně dost melancholické vyprávění o drsném dospívání v rodinných podmínkách, které už svým nastavením nedávají moc šancí do dospělého života. Dýchací metoda, příběh o příbězích, kde sama ústřední vánoční historka není tak zajímavá jako to, co se nakonec čtenář vůbec nedozví.
Kingův fanoušek se že mne nestal, což však není vina jeho psaní, nýbrž mých čtenářských preferencí....ale jako odpočinkový výlet mimo obvyklé vody líbilo.

19 28.02.2023

Takový jižanský Klub osamělých srdcí. Několik hlavních postav, propojených osobou hluchoněmého Singera, jehož pro jeho mlčenlivou zdrženlivost a laskavost srdce, povýší na jakousi až nadpřirozeně moudrou a všechápající bytost a jediného opravdového přítele...a z kapitol věnovaných právě tomu jeho pohledu vysvítá jak absurdní touha spatřovat v někom, co v něm není, tak i co ve skutečnosti dokáže způsobit právě ta obyčejná zdvořilá laskavost.
Děj není nijak zvlášť akční, všední život se svými trably a nenápadnými, nicméně drtivými tragédiemi, psychologie postav, které jsou si podobné svými vnitřními nekontrolovatelnými démony a boji (jen jejich předmět se liší), nevyrovnaností a osamělostí, o to důležitější je protiváha této šabloně se vymykajícího, průzračně jednoduchého Singera, který snad jako jediný se nezmítá ve vnitřním chaosu, pocitech a snech, prostě a konkrétně má rád a stýská se mu... vyznívá to všechno vcelku fatalistickou marností, až jsem ráda, že to čtu až nyní, ve víc než dvojnásobném věku, kdy dílo autorka vytvořila, a mé zkušenosti se životem jsou i příjemné:)

10 20.02.2023

Impresionistické obrazy posledních dní Rilkeho prapředka, na pomezí prózy a poezie, i zde, v těchto pár krátkých záběrech, je jeho "rukopis" poznatelný.
Zajímavý doslov překladatele Ondřeje Cikána o významu Korneta, a především o typických rysech Rilkovy poezie i vlastním postupu a důrazu při překládání jeho díla (s vlastní ukázkou překladu že Sonetů Orfeových, škoda že nepublikovaného). A kdyby nic jiného, aspoň už vím, že existuje, i co znamená "rilkování"...

Láska se svými vzlety i propady, planutím i úzkostmi pochyb, prolnutím i cizotou oddělení...vztah coby metafora stvoření světa, věčnou přítomnosti ráje i vyhánění z něj.
Slovně velmi hravé a vynalézavé, expresivní, naléhavé... přístupnější a snáze uchopitelné než Český orloj, ten mne přesto oslovil více.

11 14.02.2023

Elegie z Duina... srdeční záležitost. Tentokrát v překladu p. Suchomela a při srovnání s dříve čteným překladem Jiřího Gruši nedokážu rozhodnout, který se mi líbí více, každý má své silné stránky a působivost, nejlépe je pokládat vedle sebe a nechat doplňovat.
Složitá, abstraktní poezie. Přenáší tu atmosféru dní soustředěného vytržení, za jakého musely vznikat, ten pocit unášeného a pomíjivého zrnka písku, které se snaží pojmout a vyjádřit celý vesmír...průzorem přesahujícím hranice viditelného, popsatelného světa někam do hlubiny věčného toku bytí a jeho neustálého procesu tvoření, proměn i zanikání vedle omezeného výhledu zkušeností jednotlivce.

Sonety Orfeovy, také krásné, ač působí mnohem jednodušeji, blíž obvyklým podobám poezie, ale čerpají ze stejného rozpoložení mysli.

"Jediná vlno, jejímž
poznenáhlým mořem jsem
z všemožných moří jsi nejúspornějším
prostorem."

6 13.02.2023

Taková surrealisticko-cimrmanovská braková detektivka, která by klidně mohla ve své fantazii, bláznivých zvratech, odhaleních a nonsensech táhnout se jako pí do nekonečna...ale naštěstí ne a 60 stránek jen tak pro ukázku stačí nad hlavu. Jen tak, pro potěšení z hravosti něčí představivosti, nechat se překvapovat zákruty děje (který je zde samozřejmě naprosto nepodstatný), kouzlem jazyka, humoru...ale na druhou stranu, nepřečtením Oblého a Pelecha bych taky žádnou újmu neutrpěla.

Téměř pohádkový příběh... pobřeží oceánu v Bretani počátku 20.století, Štědrý den, po bouři, která zpustošila rybářskou ves, ztracená loď a ti, co s úzkostí čekají na návrat svých blízkých domů. Vcelku lineární vyprávění se dělí mezi ty na břehu a ty bezmocně uvízlé na moři, a skládá příběh o obyčejném životě v rybářské vesnici, o mnohých hledáních námořníků i naplňováních osudu, o těžkém údělu jejich lásek a rodin, kdy jediné co zbývá je neztrácet naději v jejich návrat. Neboť "kdo čeká, připoutává k sobě ty, na které čeká".
Prosté, milé... vědět to, byla by to ideální volba třeba na Štědrý večer, to by byla pohádka podle mého gusta...

5 12.02.2023

Číst divadelní hru je vždy trochu ošemetné, počítá s jinými výrazovými prostředky, různé adaptace jí mohou vtiskávat různá vyznění...přesto, po loňském Hamletovi (rovněž v Hilského překladu) rozhodně slabší a rozporuplný dojem. Stejně tak je asi mimo hodnotit z pohledu sociálního kontextu zcela jiné doby... nebo podezírat Shakespeara z černobílého posuzování, snad skrytě servíruje veškeré pokrytectví společnosti, ale se závěrem, který by hru učinil "přijatelnou"? No, nějak nevím, co si odnést, kromě věcí, co se nemění...že láska/spravedlnost/milosrdenství jsou stále stejně slepé a měří dvojím metrem a kdo jámu kopá, sám do ní padá.

7 06.02.2023

Příběh s prostým poselstvím, víceméně v souladu s očekáváním, v duchu představy indiánského etnika, žijícího v souladu s přírodou, svou tradicí, příběhy a mýty. Má to svou exotickou přitažlivost života spjatého s kontinuitou prostředí a národa... akorát s tou premisou běloch rovná se zlo, zloděj a ničitel (byť z pohledu původních obyvatel Ameriky historicky opodstatněnou) se nedokážu, jako s příliš černobílou, ztotožnit. Ač nejsem znalec historie předkolumbovské historie, ani ona myslím není jen ryze mírumilovná.

6 03.02.2023

Přes úctyhodný počet stran zdá se, že by tento román mohl být mnohem obsáhlejší, při autorově invenci vidět v předmětech, jež jeho hrdinů obklopují, nevyčerpatelný pramen historie a historek k vyprávění...takže omezení na (nejen, ale převážně) storionky a malbu zaniklého kláštera je vlastně střídmý výběr. Ovšem vplétat jejich příběhy v životní příběh postav, nechat jednotlivé linky se nepředvídatelně navzájem prostupovat, aby to dávalo hlavu, patu a pointu (leckdy až stupňované "pointy point") a bylo to, i v tomto rozsahu, čtení co nepřestane bavit, to je umění. Pravda, člověk musí být díky tomu (a kvůli neustálým přeskokům ve vypravěčské formě) ve střehu...a dle mého subjektivního vkusu autor už ke konci v milostné linii tlačil moc na pilu...ale jinak to bylo pro mne opravdu celou dobu nefalšované potěšení z četby.

9 23.01.2023