Aceituna komentáře u knih
Brautigana miluju. A nejvíc asi právě za tuhle kížku. Tak trochu psychadelické hravé dílo o šťastném světě, kde se přes všechny barvy tak nějak pozapomnělo na smysly a hlubší význam bytí. Ale vy si tu knížku samozřejmě pochopte jak chcete…
Jsou knížky, které má člověk rád, a pak ty, které bytostně nenávidí. Po přečtění jsem předala dál, protože jsem si prostě pána Much nemohla nechat v knihovně. Golding odhaluje ty nejhorší pravdy o lidské povaze. Číst tuhle knížku prostě fakt bolí, vnitřně bolí. Je to skvěle napsané dílo. Možná bohužel.
Poezie v próze, knížka, která jde až na dřeň, do hlubin lidského srdce.
Někdy se prostě zamiluješ do postavy v knížce, i když víš, že z toho bude jen krátkodobý platonický románek. O to s větší nedočkavosí obracíš stránky.
Díky Martinu Kuškovi za Černého Rysa (tajuplného, svobodomyslného, odvážného), za jeho divoké temné oči a za nečekaně dramatické dobrodružství z krásných Křivoklátských lesů. Znovu objevovat krajinu, kde jsem vyrůstala, očima někoho jiného, s příběhy z dob již dávno minulých, byla nezapomenutelná cesta, kterou jsem hltala každým řádkem.