Adapa komentáře u knih
Za mě perfektní knížka a jedna z těch, kterou by za život měl přečíst každý člověk. Poprvé jsem ji četl někdy začátkem devadesátých let, když vyšla v češtině a v kinech kraloval Jurský park. Knížka vzbudila obrovský zájem o dinosaury, jak nikdy nic předtím. Je to prostě TOPovka… Vrátil jsem se nyní ke knize po skoro třiceti letech, co jsem film viděl snad už desetkrát a co dinosauři už pro mě nejsou takovou úžasnou věcí. I tak mě knížka vtáhla a od první stránky je tam poznat dokonalost mistra žánru – Crichtona. Je to asi jeho nejlepší kniha.
Od začátku mě to chytlo, to postupné odkrývání ještěrů až po klasické postupné vyvražďování jednotlivých obyvatel ostrova. Klasický Crichton, který má skupinu vědců (včetně matematika), kde jeden za druhým umírají.
Když jsem to v devadesátých letech četl poprvé, přišlo mi, že dinosauři musí být na dosah. Nyní v roce 2020 se pousmívám ději – klonování se moc neposunulo a auta na CD-ROMy nejezdí. Krásně to zastaralo, ale stále to má své kouzlo.
Rozhodně všem doporučuji.
Dokonalé sci-fi ze starých dobrých časů. Poprvé vyšlo časopisecky v roce 1956 a to stáří tomu přesně odpovídá. Děj románu se odehrává v blízké budoucnosti, v roce 1970, kdy je krátce po šestinedělní válce, která srovnala Washington se zemí, Los Angeles je největším městem USA a hlavní město je Denver. Auta jezdí sami asi jako dnešní Tesly, staví se roboti, fungují videotelefony, lidé podstupují hibernaci, ale zároveň používají psací stroje, logaritmická pravítka a neustále kouří cigarety.
Dan B. Davis byl právě podveden svou snoubenkou a svým obchodním partnerem. Vše zůstalo v troskách a tak se rozhodne spolu se svým jediným přítelem, kocourem Petem, postoupit hypotermii a prospat se do roku 2000. Než se nechá uspat, rozhodne si vše vyříkat s těmi, co ho zradili a špatně to pro něho dopadne. Díky tomu se ocitá v roce 2000 sám a bez prostředků. A spřádá plán jak vše napravit. Když zjistí, že se připravuje prototyp stroje času, využije toho a vrátí se zpět do své doby, aby napravil zradu a sešel se se svou osudovou láskou.
S tou osudovou láskou se Heinlein nějak pořádně sekl. Dívčině je v roce 1970 pouze 11 let, ale hlavní hrdina ví, že je to ta pravá, že si ji musí vzít. Jemu samotnému je třicet… Tak nějak nevím, co si o tom myslet.
Jeden z nejlepších Heinleinových románů, který rozhodně všem doporučuji.
Můj první román od Kinga, až mi je líto, že jsem se k němu dostal tak pozdě. Určitě sáhnu i po dalších Kingových knihách.
Neskutečně roztáhlé, plno dokonale popisných částí, desítky na první pohled naprosto zbytečných odboček. Mohlo by se to zkrátit o dobrých 500 stran, ale pak by to už nebyl King, ale jakýkoliv běžný autor.
Román se odehrává ve dvou časových liniích, v roce 1985 a v roce 1958. Více mě bavila ta část v 50. letech. Líbilo se mi, jak jednotliví Smolaři vzpomínali na 50. léta, po návratu do Derry viděli zarostlá hřiště, opuštěné domy. Připomínalo mi to mě, když se v roce 2023 vracím do svého rodného města, kde jsem v 80. letech prožil dětství a najednou je zde vše jinak.
V roce 1985 mají Žid Stanley Uris, hvězda radia Richard Tazier, architekt Ben Hancom, astmatik Eddie Kasbral, spisovatel hororů Bill Denbrough a tyranizovaná Beverly Roganová telefon od knihovníka Mike Henleyho, který jin připomene starou dětskou přísahu a informuje je, že To se vrátilo. Všichni jsou v šoku, vrací se jim vzpomínky, převrací život a Stanley dokonce páchá sebevraždu. Ostatní se vrací do Derry zabít To, protože se jim to v dětství nepodařilo.
V Derry vládne zlo. Dospělí ho nevidí, děti mizí a jedině děti se mu umí postavit. Je zde krásně popsané kamarádství, život o prázdninách, jízda na kole. King tady vzpomíná hlavně na své zmizelé dětství. Paráda.
Nesedělo mi, ale jak mohli vše zapomenout. A nad sexuální orgií jedenácti-dvanáctiletých dětí v závěru jsem se nestačil divit.
Doporučuji k přečtení. A kdo četl toto, měl by rozhodně sáhnout po románu Temné léto od Simmonse.
Čteno s několikaletým odstupem podruhé a opět mě to nadchlo a dostalo. Je to mnohem lepší jak první díl.
Za slabinu považuju, že většina postav z prvního dílu se ve druhém neobjevila. Postava meditátora Luo Ťi mi byla dlouho nesympatická, nudilo mě popisování jeho lásky k nereálné vysněné ženě a pak mi přišlo nelogické, když tu vysněnou ženu potkal a samozřejmě z toho byla dokonalá láska.
Nelogická, ale přitom geniálně naivní mi přišla myšlenka projektu Mandala – tedy Meditátorů.
I když hodnotím plným počtem hvězd, tak kniha je dost nevyrovnaná. Příliš pomalý úvod, spousta rozvláčného filozofování o ničem a naopak až příliš děje na posledních stránkách, kdy se vše tak zrychlilo a řešilo.
Koncepce myšlenky Temného lesa, která je vysvětlena až téměř v závěru je dokonalá a zní tak přesvědčivě pravdivě až z toho děsí a musel jsem si ji přečíst několikrát.
Rozhodně všem doporučuji k přečtení.
Mé druhé setkání s Joe Nesbem a jeho detektivem Harry Holem způsobilo, že jsem si četl do rána do pěti hodin, chvilku se prospal a pokračoval ve čtení dopoledne, abych konečně knihu dočetl.
V románu se setkáváme se dvěma časovýma liniemi, které se postupně protnou. V první odehrávající se ve 40. letech 20. století sledujeme skupinku mladých norských vojáků, kteří společně s Němci bojují u Leningradu. Ve druhé se na přelomu roku 1999 a 2000 setkáváme s Harry Holem, který je za postřelení amerického tajného agenta „povýšen“ na vrchního komisaře u Tajné policie a náhodně zjišťuje, že si kdosi do Norska objednal nejdražší odstřelovací pušku. V této druhé časové linii se setkáváme také s tajemným starcem umírajícím na rakovinu plic, ten si zbraň objednal, má plno peněz a chystá se před smrtí dokončit velký úkol.
Postupně zjišťujeme, že ti z norských vojáků od Leningradu, kteří přežili do roku 2000 nebudou přesně těmi, kterými se zdají. Je to klišé, ale od poloviny knížky jsem měl jistotu, kdo je pachatel, ten tajemný stařec. Při prvním setkání s Harrym Holem v románu Žízeň jsem měl podobnou „jistotu“ a Joe Nesbo mi ji na posledních stránkách dokonale rozmetal. Čekal jsem tedy i tady, že něco podobného přijde a když se Harry Hole honil za někým, kdo byl jasně nevinný, tak jsem si říkal, že to přeci nemůže být pravda, že by Harry Hole byl tak slepý a naivní. No a tentokrát byl.
Rozhodně doporučuji k přečtení a zjišťuji, že i když jsem Joe Nesba objevil s velkým zpožděním, kdy jeho díla zná už skoro každý, tak bude patřit k mým oblíbeným autorům.
Od pana Folletta jsem četl již skoro všechny jeho romány a s každým novějším vidím, jak „vykrádá“ sám sebe – šablonovité postavy, prakticky kýčovité motivy. S každým dalším románem mi přijde, že to už píše jako spisovatel z povolání, podle šablony a jen za účelem vydělání peněz… Ale daří se mu to. Hned v prvních větách komentáře kritizuji, odsuzuji, a přesto jsem knížku hltal a četl dále a dále.
Román Večer a jitro je výrazně čtivější než předchozí díl – Ohnivý sloup, kde se postavy rozběhly do celého světa a to románu škodilo. Držíme se zde Drengova přívozu a jeho okolí, sledujeme osudy stavitele lodí Edgara, normanské šlechtičny Ragny, mnicha Aldreda a jejich protivníků včele s biskupem Wynstanem. Je škoda, že postavy v románu jsou buď dokonale spravedliví (a k tomu krásní) a nebo podlí, zákeřní (a k tomu ještě oškliví).
I když kritizuji, musím dát pět hvězd a knížku všem doporučit. Jako oddechovka je to skvělé a těch cca 750 stran uteče a budete litovat, že jich není aspoň tisíc.
Anatomie lži, to je klasický Dan Brown a přitom zároveň i jiný Dan Brown. Oproti jiným knihám zde chybí nádech tajemna a záhadných symbolů. Je to svým způsobem politický thriller, kdy důležitá část se odehrává v Arktidě. Překvapilo mě, že na tolika serverech a v tolika anotacích se píše, že se děj odehrává v Antarktidě. Jak kdyby knížku ani někdo nečetl.
Český název knížky je dokonalý. Jedna lež a konspirace překrývá druhou. Nikomu se nedá věřit, každý zde má své zájmy. Cca v polovině knihy mě napadlo, kdo je skutečně tajemný patron, kdo tahá za nitky a nařizuje vraždy.
Knížka má kratší kapitoly, které se velmi dobře čtou. Každá kapitola končí nedopovězeným příběhem a láká to tak začít číst hned další kapitolu a dozvědět se, co bude dál.
Bezproblémová oddechová literatura pro vyčištění hlavy.
(SPOILER) Poprvé jsem Problém tří těles četl někdy před cca pěti lety, bylo to tehdy moje první setkání s čínskou literaturou a přišel z toho wau efekt, kdy jsem se téměř na celý víkend zavřel doma a jen četl, četl a četl. Nyní jsem shlédl seriál na Netflixu a tak jsem se rozhodl vrátit se po letech ke knize a vše si znovu připomenout. A zase se mi potvrdilo, že kniha je lepší než zfilmovaná verze.
Román přináší čínský pohled na věc, čínské myšlenky, čínská jména. Je to prostě jiné sci-fi než, kdy středobodem světa je vždy USA.
V románu se prolíná Kulturní revoluce v Číně a začátek 21. století, kdy přestávají platit některá základní fyzikální pravidla, někteří vědci páchají sebevraždu, jiní podivně umírají a svět propadá podivné virtuální realitě.
V 60. letech světem znechucená astrofyzička přežívající na odloučení tajné základně Rudé pobřeží vyšle přes Slunce zesílený signál do vesmíru a po devíti letech se ji ozvou mimozemšťané – Trisolané, kteří nevypadají mírumilovně. Jie Wen-ťie na signál odpoví a pozve mimozemšťany, aby dobyli Zemi, protože lidé si svůj svět nezaslouží.
Trisolané žijí 4 světelné roky od nás, na planetě se třemi slunci, které přináší chaos a zkázu. A tak se rozhodnou přestěhovat se na naši planetu, kam byli signálem pozváni. Jejich cesta má trvat 450 let. Jak poznávají lidi, pochopí, že za 450 let bude lidstvo mnohem vyspělejší než oni a dovede je porazit. Rozhodnou se proto potlačit lidskou vědu, která by je mohla ohrozit.
Čte se to opravdu skvěle. Jen jsem se neustále ztrácet v čínských jménech, ještěže na začátku je seznam hlavních postav, který jsem dost často používal. Autor dokáže na několika stranách popsat složité fyzické zákonitosti, vysvětlit několik dimenzí, lidský počítač, sofony (až jsem si připadal někdy jako naprostý blb, že jsem například nepochopil ten lidský počítač), ale někdy mu unikne motivace některé z postav nebo do očí bijící trhliny v plánu mimozemšťanů. Ale některé nudné pasáže, příliš složité fyziky i nelogičnosti s radostí odpouštím a dávám plný počet hvězd. A už sahám po dalším díle.
Tuto knížku jsem dostal kdysi dávno jako sedmiletý kluk a byl jsem z ní nadšený. Poprvé jsem zjistil, že existuje slovo "století" a záviděl jsem Alence, že ona žije ve 21. století a já jen ve 20. století. Knížku jsem v dětství četl několikrát, rozpadla se a změnila se v salátové vydání. Po 35 letech, kdy jsem ji četl poprvé jsem ji našel ve sklepě u rodičů a odvezl si ji domů a začal po večerech číst osmileté dceři před spaním... Bylo to čtení asi na dva týdny po večerech, kdy jsme se toulali po celém vesmíru a já byl rád, že jsem u ní probudil zájem o knížky. Ještě nikdy ji žádná knížka nebavila tak jak tato Alenka. A já si zavzpomínal na své dětství. Jen Tři kapitáni mi najednou nepřišli tak úžasní a profesor ze ZOO, ten strašně dospělý člověk, je najednou mladší jak já... Je to první knížka v mém seznamu přečtených a hodnocených knih, kterou jsem četl nahlas a fungoval vlastně jak audio přehrávač :)
(SPOILER) Skvělá kniha, kterou jsem nyní po třiceti letech přečetl podruhé. Seriál Cirkus Humberto jsem viděl nespočetněkrát, a díky tomu jsem si všechny postavy z knihy dokázal dokonale představit.
V příběhu sledujeme životní osudy Vaška Karase z Horní Sněžné, který se spolu s otcem dostane v Hamburku k Cirkusu Humberto. Od prvního dne ho svět cirkusu zcela pohltí a malý "Vašku" je najednou všude. Postupem času se z něj stává krotitel zvěře, krasojezdec, akrobat... K tomu se přidává spousta vedlejších postav neodmyslitelně spjatých s životem v maringotkách – seržant Vacátko, Vendelín Malina, osmačtyřicátník Jan Bureš, Krejholec a další. Mnoho z nich jsou Češi, kteří mají "zlaté ruce" a zvládnou vyřešit cokoli. Cirkus Humberto byl původně italský, převzali v něm vládu Němci, ale postupně, zejména díky Vaškovi, v něm začíná převládat český živel.
Vašek dospívá a aby mohl vést cirkus, musí se vzdát své první lásky a vzít si "z rozumu" Helenku, dceru ředitele. Jejich syn však pro cirkusové řemeslo nemá pochopení. Cirkus se postupně dostává do dluhů, až se nevyhnutelně blíží jeho zánik. Děj se pak přesouvá do Prahy. Na každé stránce knihy je patrný hrdý autorův vlastenecký duch a jeho nadšení pro vše české. Kniha, která poprvé vyšla v roce 1941, musela tehdy působit velmi povzbudivě, ukazujíc, že i Češi dokážou velké věci.
Ke konci knihy sledujeme, jak Vašek Karas stárne, ale objevuje talent ve své vnučce Lidušce, která se stává tanečnicí, a díky ní jméno Humberto přežívá.
Děj knihy začíná zhruba v roce 1864 a končí v roce 1925. Během tohoto období nás provází třemi generacemi cirkusáků. A opravdu, stojí to za to.
Má vzpomínka na dětství. Měl jsem téměř všechny verneovky, ale tato mi chyběla a často jsem si ji půjčoval z knihovny. Přišla mi taková moc cestopisná, málo dobrodružná. Teď jsem se k ní dostal znovu po více jak 30 letech.
V době svého prvního vydání to muselo být něco. Chápu, proč tato knížka Vernea proslavila. Dnes bohužel nové čtenáře asi nenajde. Dnešní desetiletí kluci po ní jen tak nesáhnou. Už několik let se svého syna snažím k verneovkám přivést, ale je to jiný svět, ani v televizi by ho to nebavilo. Škoda.
Z dnešního pohledu je knížka taková jednoduchá a naivní. Ale dnešní optika se na to prostě nedá použít. Sledujeme trojici cestovatelů, kteří přelétávají Afriku a popisují, co vidí, neznámé končiny, prameny Nilu, divoké domorodce
Zaujala mě tam myšlenka doktora Fergussona, že Evropa je už vyčerpaná a že budoucnost patří Africe, tam se brzy objeví nová pole, obilnice, tam vznikne nová velká říše, ve které vzniknou nové objevy a vynálezy, ještě mnohem větší a důležitější než parní stroje a elektřina. Verneovi spoustu věcí vyšlo, ale tady se seknul jak jen mohl. Škoda.
Knížka, která možná někoho vyděsí svou tloušťkou, ale rozhodně tam není napsáno nic navíc. Skvělý katastrofický román, který má dlouhý pozvolný úvod. V prvních kapitolách se skáče od Peru, přes Norsko po Vancouver a vše se krásně spojuje dohromady. Zdivočelé kosatky, inteligentní žraloci, tajemní červi, žahavé medúzy a „vybuchující“ krabi obsahující smrtící bakterii Pfiesteria Piscicida – to vše je jen takový úvod, kdy jsem si stále říkal, co je tou tajemnou inteligencí, která to ovládá. Bál jsem se, že autor do toho vloží myslící oceán nebo něco podobného, ale vymyslel to skvěle. Na Zemi máme celou dobu druhou inteligentní civilizaci (Yrr), která je starší než naše lidská rasa a rozhodla se nás vyhladit.
Oblíbil jsem si několik postav – hlavně Inuita Anawaka a Nora Johansona. Objeví se tu zde i spousta dalších postav, každá z nich získá svou důležitost, svůj osud – postavy jsou do hloubky popsané a poznáváme jejich osobní život. A proto i někdy překvapí jak snadno nechává Schätzing své postavy snadno zemřít – jak v reálném životě.
Kniha je sice sci-fi, ale vše vypadá tak reálně, tak obyčejně, tak uvěřitelně.
Trochu mě mrzel konec. Jak kdyby se autor vyděsil toho, že se blíží k tisící stránce a rozhodl se to rychle dokončit. Závěrečné setkání s Yrr mohlo být delší, mohlo to více pokračovat na to, co bylo potom.
Rozhodně doporučuji k přečtení a řadím k jedné z nejlepších knih, které jsem v životě četl. Rozhodně se k této knize za několik let rád vrátím.
(SPOILER) Třetí díl podruhé dočten a zůstávají jen krásné vzpomínky na tuto trilogii. Snad se Liou Cch´-sin do tohoto světa ještě vrátí.
Poslední díl trilogie je nejdelší, ale také nejslabší. Chybí mi oblíbené postavy z prvního i druhého dílu. Na začátku se vracíme do začátku krize, ale vše je takové uspěchané. Dlouho mi trvalo než jsem si ve druhém díle zvykl na meditátora a oblíbil si ho. Hlavní hrdinka třetího dílu si ke mně cestu nenašla. Naivní, hloupá, nelogická a neustále chybující nesympatická vědkyně.
Kniha je plná neskutečných zvratů a pádů. Je zde spousta vaty. Sestěhování lidstva do Austrálie je podrobně popsáno na desítkách stran, ale pak na několika řádcích zvrat a sestěhování zrušeno a svět poté popsán jen stručně.
Od chvíle, kdy došlo ke zničení Sluneční soustavy, mě knížka přestala bavit. Konec jsem dočítal už jen z povinnosti. 19 milionů let dlouhý let, vícedimenzní vesmír, kapesní vesmír apod. Už vím, proč mi od základky vždy vysvědčení kazila trojka z fyziky – prostě na toto nejsem.
Knížka měla skončit druhým dílem, bylo by to tak lepší. Přesto, když už byl třetí díl napsán, je potřeba si ho přečíst.
(SPOILER) Velice příjemná povídková sci-fi sbírka, kdy je poznat, že většina povídek vznikla už v padesátých letech. Krásně staré klasické kousky, takoví veteráni sci-fi.
Skoro v každé z povídek se člověk setkává s mimozemšťanem, ale je to takové lidské setkání.
Přistěhovalec mě chytl hned v úvodu. Daleká budoucnost lidstva a dopisy stále psané na psacím stroji a existuje zde potrubní pošta. Jedna z lepších povídek sbírky.
Projekt Kelly by se mi hodil jako krásně zfilmovaný jeden z dílu seriálu Krajní meze z 90. let. Mimozemšťan navštíví obyčejného lékaře a dá mu lék na všechny nemoci. Ale nemocí je i lidský intelekt.
Smutkem opilý je asi nejslabší kousek sbírky. Mimozemšťan je zkrachovalý břídil, který je věčně ožralej. Ale jako zdroj opilosti mu slouží vyprávění o lidském smutku. A lidé se chtějí zbavit smutku a mimozemšťané se chtějí zbavit svých ožralců - tak přichází zajímavý konec povídky.
Dvojník je jednoduchá povídka s nečekanou pointou a smutným koncem. Anglický název je vhodnější než český.
Smrt v domě je o setkání starého samotáře s rostliným mimozemšťanem. Zajímavé, lidské ale takové naivní.
Soused je asi nejlepší povídka sbírky. To je tak když zjistíte, že ta farmářská rodinka vedle vás není z Rumunska, jak si ostatní sousedé šuškají, ale jsou to dobráčtí mimozemšťané.
Všechny pasti Země se obejdou bez mimozemšťanů, ale setkáváme se zde s robotem hledajícím svobodu a lidskost. Zajímavé, ale místy nudné.
Bylo to mé prvni setkání se Simakem, určitě se pokusím od něho si přečíst i něco dalšího.
(SPOILER) Mé první setkání se Jo Nesbo a s jeho detektivem Harrym Holem a rozhodně nebylo poslední. Knížka mě od prvních řádků chytla a nutila číst pořád dále, neubránil jsem se ale srovnávání s Deaverem a jeho detektivem Lincolnem Rhymem. Harry Hole mi ale přišel lidštější a sympatičtější.
Ze stránek na mě dýchal norský chlad, Norsko měnící se v multikulturní stát. A vše to mělo svoje kouzlo.
V románu sledujeme vraždícího šílence, který si vyhledává oběti na Tinderu a svým stylem vražd je pokládán za psychopatického Vampýra. Přišel mi šílený a zároveň geniální, tak jsem čekal od prvních kapitol, že tam bude někde pachatel ve vyšetřujícím týmu Harryho, přesně jak to bývá u románů od Deavera. Dokonce jsem si v jednu chvíli musel některá norská jména vypsat, protože jsem se v nich ztrácel. U jednoho jsem si začal být jistý, že v tom musí mít prsty a najednou Joe Nesbo nahodil několik nenápadných náznaků a já po nich skočil a hned jsem věděl, kdo je pachatel, říkal jsem si, že to Nesbo odhalil tak okatě až je to škoda. A až na posledních stranách jsem najednou zjistil, že jsem mu naprosto skočil na falešnou stopu a nechal jsem se zmást. A to tak dokonale, že když hlavní pachatel byl odhalen, tak jsem si říkal, že je to jen hra.
Takže za mě rozhodně povedený děj a jsem rád, že jsem se tak nechal svést falešnou stopou. Rozhodně sáhnu i po dalších dílech této série. Jen škoda, že jsem začal jedenáctým dílem a ne prvním.
Rozhodně všem doporučuji k přečtení.
Výborný cestopis o kraji podél řeky Ussuri vyprávěný ruským kapitánem Arseňjevem, který se zde setkal s domorodým stopařem Děrsu Uzalou, který mu zachránil život a vzniklo tak mezi nimi přátelství.
Krásně se to četlo, je vidět, že Arseňjev ruský Dálný východ miloval a dokonale procestoval. Neustále jsem při čtení používal mapky na konci knížky, často jsem u toho také googloval a používal wikipedii. Ještě během čtení jsem si našel na youtube film Děrsu Uzala z roku 1961 a pustil jsem si ho, abych se lépe dostal do té krásné tajgy.
Nečekal jsem, že mě tak knížka tak chytne. Když jsem to tak četl, říkal jsem si, proč v roce 2023 se Rusové hrnou na západ, proč dobývají Ukrajinu, proč se raději nesnaží více se věnovat té úžasné zemi, kterou mají k dispozici.
Mrzí mě, že jsem se k té knize nedostal už dříve, jako kluk v 80. letech bych ji ocenil určitě více. Rozhodně všem doporučuji k přečtení.
Hard sci-fi a jedna ze dvou hlavních knih od Clarka. Každý, kdo má rád sci-fi by měl tuto knihu přečíst aspoň jednou. Poprvé jsem ji četl někdy před dvaceti lety, teď to bylo asi po páté a ten první wau efekt už tak nějak vyšuměl.
Ve 30. letech 22. století se ve Sluneční soustavě objeví tajemné těleso, které se ukáže jako vesmírná loď stará snad statisíce let. Lidstvo žije po celé kolonizované Sluneční soustavě a rozhodne se objekt, pojmenovaný Ráma, prozkoumat. Pozemská raketa přistává na obrovském Rámovi, nachází svět bez života, ale postupně se život v Rámovi probouzí. Lidé mají různé teorie, co se bude dít, Merkuřané se obávají a přichází s vlastním řešením.
Kniha je plná technických popisů, popisování gravitace, pólů, rovníku apod. Postavy jsou takové nudné, bez emocí. Ale to jsou téměř všechny postavy Clarkových většiny románů.
S odřenýma ušima dávám čtyři hvězdy a jdu se začíst do dalšího dílu série.
Knihu jsem četl kdysi před více jak 25 lety poprvé. Zapamatoval jsem si z toho jen, že někdo naivní vyrazil do stepi v Kazachstánu sbírat nějakou rostlinu na výrobu drogy a neustále u toho myslel na Ježíše.
Druhé čtení pro mě po těch letech bylo zcela jiné. Snad si z toho zapamatuji více. Číst knihu v 80. letech někde v SSSR, když čerstvě vyšla, asi bych z ní padnul na zadek a nevěřil, že něco takového může v socialismu vyjít. První náznaky prohnilosti systému, feťáci, zběhlý student z křesťanského semináře a pastýř, který chce návrat soukromého vlastnictví a kritizuje neustálé agitace, tlachání na politických schůzích atd. To je jen několik hlavních postav románu.
V dnešní době je to ale už takové vyčpělé téma. Už ho bereme jako běžnou kulisu, jako dobu minulou. Tak nás to neokouzlí, nenadchne.
Je to román a přitom to vypadá jak sbírka několika příběhů. Přeskakování v čase, v místě, od vlků po pastýře. Někde to nabere spád, že se hltá každé slovo a pak přijde spousta hluchých míst. Nejraději bych dal jen tři hvězdy, protože přišla doba, kdy jsem na několik dnů knížku odložil a nechyběla mi, ale protože to ve své době muselo být přelomové dílo, přidávám hvězdu navíc.
Skvěle napsaný postapokalyptický román. Četl jsem to hned po Turnusu, který tomu časově předchází. A je vidět, že Silo stojí o level výše. Má to chytlavé tajemno, zajímavé zvraty. Autorovi se podařilo skvěle udělat, že hlavní postavou je zde skutečně samotné Silo a lidi jsou jen jak figurky na šachovnici. Začnete číst zvyknete si na postavu a najednou umírá. Seznamujete se s novou postavou, na několika desítkách stránkách o ni podrobně čtete a najednou umírá. A zase je tu nová postava… Chvilku jsem měl pocit, stejně jak píše níže Gibis, že autor chce zabít všechny postavy, které mě zaujmou, na které si zvyku. Pak se to ale ustálí a vše se drží kolem Jules.
Rozhodně všem doporučuji a vidím, že jsem udělal chybu, že jsem se rozhodl číst to v chronologickém pořadí Turnus – Silo – Prach… Ze své zkušenosti doporučuji číst to tak, jak to autor původně napsal.
Knihu jsem četl podruhé, nenechala na mě už takový dojem, jak když jsem ji četl někdy ve druhé polovině 90. let. Když jsem ji poprvé odložil, tak jsem zůstal s otevřenou pusou a říkal jsem si, že to zní všechno logicky, že to tak musí být.
Nyní cca po 23 letech, co jsem to četl podruhé, tak už tak nadšený nejsem. Kniha je to plná dat, přesto čtivá. Vše do sebe zapadá logicky, zdá se to být vše naprosto pravdivé. Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Zcela určitě byl Stalin přinejmenším stejný hajzl jak Hitler. Ale Suvorova už tak nějak beru s rezervou – Hitler je tady vylíčen prakticky jak Stalinova figurka, Hitler byl donucen skoro k „obranné válce“ preventivním úderem proti SSSR. Stalin je do napadení SSSR popisován prakticky jako génius, všechno dokonale zvládá. Generál Tuchačevskij byl v podstatě neschopný důstojník a tím, že byl popraven při Stalinově čistce se nic nestalo, jen to Rudou armádu posílilo. Suvorov zcela zpochybňuje vliv represí v Rudé armádě – popravy, vězení – to vše podle něho Rudou armádu posilovalo a neubíralo ji na bojeschopnosti.
Suvorov píše akčně, konspirativně – od začátku je jasné, že Stalin je ten největší zloun, geniální zloun. A když došlo na útok Německa, jeho genialita přestala fungovat. Knížka je okořeněna citacemi ze všeho možného, proloženo sugestivními dotazy – připadá mi to, jak kdyby to byl svým způsobem nový Däniken nebo Sitchin. Ale nevidí za tím vším mimozemšťany ale Stalina.
Zkusil jsem si o panu Suvorovi něco vygooglovat a našel jsem spoustu diskuzí v angličtině a sem tam i něco v češtině – vyčítají mu početní stavy tanků, letectva. Našel jsem diskuze o tom, že píše nesmysly o rychlosti tanků na dálnici apod.
Při čtení knížky jsem několikrát použil google a wikipedii pro ověření některých věcí. A dost to nesouhlasilo. Například Suvorov píše o generálu Lukinovi (nikdy předtím jsem o něm neslyšel), že velel 19. armádě, v bitvě u Smolenska přišel o nohy (dál bojoval), padl do německého zajetí, po válce propuštěn ze zajetí a obratem šel do gulagu za to, že se nezastřelil. Ve skutečnosti (vygooglováno na anglických a německých stránkách) velel 16. armádě, vyznamenal se u Smolenska ale proslavil se hlavně svým velením ve vzajemským kotli, kde byl zraněn a až v zajetí mu Němci amputovali jednu nohu. Generál Vlasov mu nabídl ať se přidá k ROA, odmítl. Po válce byl navrácen do řad Rudé armády, ale jako invalida byl poslán do výslužby, nikdy se do gulagu nedostal.
A takových nepřesností je tam mnohem více – stačí jen googlovat.
Takže nehodnotím historickou přesnost, ale čtivost, myšlenku a mohu jen napsat, že je to skvělá kniha a rozhodně ji doporučuji.