Dabasir přečtené 397

Pirátova plavba kolem světa 1986, Derek Wilson (p)

Poutavě napsaná kniha o korzárovi a objeviteli Francisi Drakeovi. Jen škoda, že autor dost vynechal jeho dětství, mládí a rovnou nás hodil do víru děje v jeho dospělosti. Od prvních stran je poznat, že autor Derek Wilson je historik tudorovského období, je v tom odborník a tak nějak předpokládá, že čtenář jeho knih z této doby má už znalosti. Kniha se věnuje především Drakeově plavbě kolem světa. Autor k tomu přidává i myšlenkové pochody, což přispívá ke čtivosti. Ale pak když se podívám například na anglickou wikipedii, tak si najdu, že to bylo trochu jinak. Pak je otázka, zda má pravdu kniha a nebo články na wikipedii. Wilson k Drakeovi přistupuje dost nestranně. Dovede ho adorovat, ale zároveň i odsoudit za některé jeho činy – například vysazení těhotné Marie na ostrově Krabů. U tohoto ostrova Krabů jsem si dost uvědomil, jak mi tu chybí podrobná mapa nebo vysvětlivky. Nikde jsem o tomto ostrově nic nevygoogloval, wikipedie se o tom nezmiňuje. V knize jsou také zajímavé vedlejší postavy, které se s Drakem plavily. Někdy se o nich dost autor rozepíše, pak zmizí a nic se o jejich osudu nedozvíme. Hodil by se tam jmenný seznam těch postav, někdy jsem si musel dohledávat, kdo je který námořník, lodivod, guvernér apod. V literatuře poslední doby se píše o tom, že Drake při plavbě podél tichomořského pobřeží Ameriky doplul až k dnešnímu kanadskému ostrovu Vancouver. Podle této knihy doplul jen do Kalifornie a v poznámkách se objevuje informace, že dřívější historici tvrdili, že Drake doplul mnohem dále na sever, což bylo již vyvráceno. Tak a teď by mě zajímalo, kde je pravda. Wilson zde dost srovnává Magallenovu plavbu a Drakeovu. Až mě to nutí si najít nějakou literaturu o první plavbě kolem světa. Kniha se četla dobře, rád se k ní opět někdy vrátím.... celý text

Pověsti dávných časů 1976, Alexej Pludek

Zcela jiný Pludek, než na jakého jsem zvyklý z jeho volné románové trilogie. Ani bych nepoznal, že to psal stejný autor. Četlo se to velmi dobře, mrzelo mě, že jsem tuto knihu objevil až nyní a ne dávno v dětství. Přenesl jsem se mezi západní Slovany a sledoval jejich marný boj s německým živlem. Sámova říše, Moravská říše a poslední pověst o Přemyslovi, to vše už jsem dávno znal, ale pověsti o bojích Polabských Slovanů pro mě byly prakticky neznámé. Většina Slovanů byla krásně ušlechtilá, čestná a Němci jsou naopak zrádní, hamižní a touží po ovládnutí nových zemí. Krásně se v těch pověstech projevila slovanská rozdrobenost. Slované se dokázali spojit, ale po vítězství se hned pustili do sebe. Synové velkého knížete, který padl, se hned přidávají k těm, proti komu bojoval jejich otec, jen aby bojovali a intrikovali proti tomu, kde se v jejich vlasti nově ujal trůnu. A tak jedno slovanské město za druhým končí a stává se německým. Líbilo se mi, jak Pludek používal česká jména měst, jen by se mi hodilo v závěru jejich současné německé pojmenování. Snažil jsem se to hledat na mapách, na wikipedii a na google. Ne vždy se mi to podařilo. Starhrad, Lubica, Dubín, Volyň, Pluna… Každou pověst jsem se snažil si ověřovat, zjistit k ní více informací a tak jsem zjistil, že u často si Pludek vymýšlí i ve stylu Václava Hájka z Libočan. Kde se v roce 2025 uvádí, že není známo, kde se například některý kníže narodil, Pludek hned přesně ví, že to bylo například město Zvěřín a ví i přesně rok. Škoda, že se takových knih nevydává více a není s nimi více veřejnost seznamována. Škoda, že se do této oblasti nevrací třeba čeští spisovatelé historických románů. Prožíváme severské ságy, různou historickou fantasy, ale tady kousek za dveřmi nám uniká krásná slovanská historie se svými bohy, statečnými vojevůdci, bratrovražednými body a velkým zánikem celých národů, jejichž jména většina lidí dnes už ani nezná.... celý text

Legenda o řece 1960, Anatolij Vasiljevič Kuzněcov

Náhodně jsem koupil v antikvariátu a ještě ten den jsem začal číst, ačkoliv jsem měl rozečtené jiné knížky. Je to autorova prvotina, ale dost mě překvapilo, jak dovedl vtáhnout do děje, přenést mě na dalekou Sibiř, donutit přemýšlet o prospěchářství a sovětské době. Kniha vyšla v roce 1958, překvapuje mě, na kolik chyb v SSSR tam autor upozorňuje jak otevřeně, tak mezi řádky – zaostávání za Amerikou, prospěchářství, šmelinářství, podvádění na stavbě, honění se za překračování plánu apod. Až se divím, že v 50. letech v SSSR takový román mohl vyjít. Román je svým způsobem autobiografií, proto se i hlavní postava jmenuje Tolja. Zrovna odmaturoval a místo toho, aby šel na vysokou školu, rozhodl se odcestovat na Sibiř a stavět Irkutskou přehradu. Má své plány, své sny, svou naivitu. Jeho nejlepší kamarád Víťa nechápe, proč jde něco stavět, raději jde studovat ekonomii a posílá na Sibiř Toljovi dopisy, kde se ukazuje rozdíl mezi ideály a honbou za penězi. Tolja na Sibiř putuje vlakem, v kupé potkává mamonáře, zloděje, naivní snílky a mladíky, kteří na tři roky odjíždí stavět přehrady na Angaře, aby si vydělali na krásný život v Moskvě, kam se pak chtějí vrátit. Na stavbě pak bydlí Tolja ve společné ubytovně, kde jsou většinou mladí kluci jako on, ale je mezi nimi i šedesátiletý Zacharič. Kniha musela být hodně aktuální v době vydání v SSSR. Touha mladých lidí začlenit se do společnosti. Jakou cestou jít – přes školy prospěchářství a nebo poznat skutečný svět bezejmenných lidí, kteří budují. Kupodivu i když je to budovatelský román, chybí tam to sovětské budovatelské nadšení. Ani se nedivím, že cca 10 let po napsání této knihy Kuzněcov emigroval na Západ. Tolja se v knize často zamýšlí nad rozporem, co se učil ve škole a jaký je skutečný svět. Při svém přemýšlení si například Tolja říká „A na všech maturitních večírcích na všech školách asi všichni slibují, že budou hodni jména sovětského člověka. To je divné, odkud se potom berou darebáci?“ Dostalo mě to natolik, že hodnotím plným počtem hvězd a doporučuji.... celý text

Chlapec, který bude žít navěky 2008, Frederik George Pohl Jr.

Tak jsem velice rád, že jsem dočetl poslední díl této série, ke které se asi už nikdy nevrátím. Tento poslední díl začal velice slibně, snad nejlépe ze všech předchozích dílů, připadalo mi, že autor píše více jak v poslední povídkové sbírce, kterou jsem hodnotil celkem kladně. Na scéně se objevuje mladý kluk Stan žijící v Istanbulu, rozhodne se za zděděné peníze dostat na asteroid Gateway a stát se prospektorem na mimozemských lodích. Společně se svým tureckým kamarádem a americkou dívkou Estrellou se stávají trojící přátel. Má to děj, má to spád a nezvykle tomu chybí sex, protože je několikrát zdůrazněno, že Estrella je panna. Díky Stanovi sledujeme dosavadní děj ságy z jiného pohledu, vracíme se k událostem, které jsme již předtím sledovali. Lidé se setkávají s Heechee, končí prospektorská doba a Stan s Estrellou se vydávají do Jádra, seznámit se s Heechee. Na palubě lodi se Stan dozvídá, že Estrella ztratila na asteroidu panenství a proto by ráda spala i s ním. Celá cesta za Heechee se mění v jedno velké sexuální dobrodružství a tím končí děj a zase se objevuje klasický Pohl, který mi tak vadil v předchozích dílech. Zase se asi zkouřil při psaní a neustále má najednou všude plno sexu, živé postavy a do toho postavy uložené ve strojích, které zase žijí své virtuální životy, kdy mají virtuální sex, virtuálně pijí neexistující virtuální nápoje, vaří neexistující jídla atd. atd. Pohlova posedlost sexem se tu projevuje například tím, když hlavní předností starověkého Marca Antoniuse je to, že byl sexuálním partnerem Kleopatry. Běžně by se napsalo milencem, partnerem, otcem dětí, ale Pohl to musí zase dosadit do sexu. Na scéně se objevují různé postavy, včetně starého dobrého známého zloducha Wana, který spřádá zase své zločinné plány. Podle toho, kolik tomu Wan věnuje času, finanční a kolik Pohl věnuje stránek tomu velkolepému plánu, jsem očekával něco bombastického. A ona to je taková hovadina. Další postavy se objevují, mizí, neustále plkají o ničem a řeší něco naprosto nezajímavého a já jsem se neskutečně těšil až to dočtu. Nebýt toho velmi slibného rozjezdu, dal bych snad jen jednu hvězdičku.... celý text

Žatec 2010, Petr Hlaváček

Nostalgický nedělní podvečer s mým rodným městem. Knížku jsem si kdysi pořídil hned jak vyšla, strávil jsem s ní několik dnů, zkoumal každou fotografii, přečetl úvodní text. Nadšeně jsem si ji pořídil ještě několikrát a rozdal dalším kamarádům narozeným v Žatci, kteří stejně jako já ale odešli z rodné hroudy. Nyní jsem se cca po patnácti letech ke knize vrátil. Vychutnával jsem si každé slovo napsané o dějinách Žatce, neustále jsem se u toho díval na wikipedii, googloval některé letmo zmíněné události. Probudilo to ve mě nostalgickou atmosféru. Nadšeně jsem se díval na staré fotografie, listoval jsem stále dokola i když jsem to zase přečetl. Nežatečákovi asi ta kniha moc neřekne, ale všichni, kdo mají se Žatcem něco společného, by si ji měli pořídit a pravidelně se k ní vracet.... celý text

Dvojitý kříž 2012, Chris Carter

Ke Carterovi jsem se dostal tak nějak náhodou, ale přiznám se, že jako odpočinková četba mě to zaujalo a velmi dobře se to četlo. Ale je to takové příliš kýčovité, jak když Carter sám sebe vidí jak autora béčkového thrilleru / detektivky. Detektiv Hunter mi tak nějak připomíná detektiva Harry Holea od Jo Nesbo. Hunter je dokonalý detektiv, řeší sériové vrahy, nemůže spát, miluje whisky (tady mi zase připomíná Lincolna Rhyme od Deavera) a vše dokonale vyřeší. Anotace knihy je špatně napsaná, dost zavádějící. Hunter usvědčil sériového vraha, ale měl pochyby, že je to ten pravý vrah, když se po roce objeví podobná vražda, hned mu je jasné, že opravdu pachatel unikl. Děj knížky se skvěle rozjede, ale pořád to tak nějak zavání naivitou a strojenou dokonalostí. Když chybí posledních cca 20 stran a pachatel nikde, tak si říkám, že to asi bude končit otevřeným koncem, abych si přečetl další díl a najednou bum bac, pachatel je ten a ten a Hunter na to přišel tak a tak. Cca 300 stran nám autor podává každý Hunterův krok, každou jeho myšlenku a najednou na posledních dvaceti stranách se dozvídáme vše, jak to Hunter odhalil, proč to tušil, co k tomu vedlo. Prostě takový těžko uvěřitelný závěr. A hlavně pachatel naprosto neodpovídá tomu, jak je celou dobu vrah popisován. Dávám čtyři a půl hvězdy, protože se to dobře četlo, ale ta béčkovost, jedno klišé za druhým a naivita konce tomu prostě uškodila.... celý text

Vlaštovky z Černobylu 2023, Morgan Audic

Detektivní román ze zajimavého prostředí černobylské zóny. V roce 2016 se objevují vraždy lidí, kteří jsou spojeni s vraždou dvou žen v den výbuchu černobylské elektrárny. Na Ukrajině pátrá kapitán Melnyk, z Moskvy inkognito přijíždí poručík Rybalko, rodák z Pripjatě, kterého si najal Sokolov, jemuž byla zavražděna manželka a syn. Vrah své oběti preparuje, do břicha jim vkládá vycpaného sokola a poblíž nechává vycpanou vlaštovku. Vše směřuje k jednomu podezřelému a já si celou dobu říkám, že musí přijít zvrat… Rus Rybalko je černoch, někdy jsou lidé překvapeni jeho vzhledem, jindy nikoho nenapadne, co tam černoch dělá. Na začátku knihy se Rybalko probouzí na záchytce a doktor je překvapen, že černoch umí tak rusky. Stejně tak je na začátku knihy napaden rasisty, ale pak se skoro nikdo jeho vzhledu nepodivuje. Říkal jsem si, že autor to chystal rovnou pro Netflix s už mu tam chybí jen homosexualní linka… A v závěru knihy zjišťuji, že i homosexualni linka tady je. Melnyk a Rybalko patraji po sve linii, ale svym zpusobem jsou oba stejni. Kdyz uz chtel udelat autor dva vysetrovatele, hodilo by se je odlisit nejak vice jednanim, myslenim nez barvou pleti. Cetlo se to dobre, lakalo me to rychle docist, doporucuji.... celý text

Ďáblův advokát 2014, Caspian Woods

Další řady z motivačních knih, hodí se ale ideálně pro majitele marketingové firmy někde v USA, Kanadě nebo Británii. Je zde 100 myšlenek z několika oblastí. Většinou na jedné straně krátký popis, na druhé straně jeden až tři praktické body. Některé myšlenky jsou zajímavé, donutily mě číst tu stránku třeba i dvakrát třikrát, jiné jsem rychle přelétl očima a nic mi neříkaly. V jednom z pravidel se doporučuje vypnutí urgence e-mailu, tak mě nějak napadlo, co autor říká asi nyní v roce 2025 na všechny možné notifikace whatsappu, telegramu apod. v telefonu. Nostalgicky si povzdychávám nad e-maily v roce 2014. Dobrá myšlenka je tam, že pokud zvedáte telefon, abyste volali právníkovi, aby Vám vyřešil problém, tak už je pozdě. Právníka je potřeba používat jako kondom - preventivně. V podstatě jsem v knize nenašel nic nového, nic převratného, nic proč bych tu knihu doporučil. Prostě jedna z řady mnoha motivačních knih, tato ale nejde nijak do hloubky.... celý text

Pirát jejího Veličenstva 2009, Ivan Brož

Jednoduché čtení o pirátovi, objeviteli a oblíbenci královny Alžběty I. Na několika desítkách stránkách sledujeme Drakeův původ, první plavby k Africe, do Západní Indie a přes jeho nejslavnější platbu kolem světa pokračujeme k porážce španělské Armady až k jeho smrti. Aby autor rozšířil ten krátký životopis, odbíhá často k tomu, kdo to byl Karel V., Hernando Cortéz apod. Během popisování anglických plaveb k Americe sledujeme mezi řádky velký rozdíl mezi Španělskem a Anglií. Velmoc své doby má plno zlata, kolonií a spí na vavřínech, ostrovní Anglie hnána touhou po ekonomickém zisku pomalu ale jistě přebírá vedení. Četlo se to dobře, rychle, ale protože to bylo takové krátké a protože vím, že Ivan Brož uměl psát mnohem lépe, dávám jen čtyři hvězdy.... celý text

Kočovníci severu 1973, James Oliver Curwood

Curwoodovým románům jsem propadl kdysi jako kluk někdy mezi deseti patnácti lety, některé z nich jsem četl opakovaně. Kočovníci severu mě ale nějak minuli, knížku jsem si koupil až před nějakou dobou z nostalgie v antikvariátu a teď na ni došlo. Vrátilo mě to do mých klukovských let, kdy jsem snil o životě v Kanadě nebo na Aljašce. Curwood miloval severskou kanadskou přírodu, obdiv k té divočině je poznat na každé stránce. Sledujeme zde osud malého medvíděte Nýwy, kterému lovec Challoner zastřelí matku a ujme se ho, aby ho společně se svým štěněte Mikym dovezl své dívce, ke které se po téměř třech letech v divočině vrací. Při plavbě na kanoi se mláďata, připoutaná pro bezpečnost k sobě provazem, poperou, spadnou do vodopádu a lovci se tak ztratí. Po několik měsíců spolu loví a stanou se nerozlučnou dvojící. Nýwa pak usne zimním spánkem a Miky se vydává na toulky po okolí, začne vykrádat pasti lovce Jakuba le Buaua a ten se rozhodne ho zabít. Nakonec ho chytne a rozhodne se z něho udělat vraždícího psa na psí zápasy. Miky se nechce nechat zkrotit. Na dalších stránkách sledujeme zakousnutí lovce, krádež psa, velké psí zápasy a pak samozřejmě krásný happy end, kdy se setkává znovu Miky nejen se svým pánem Challonerem ale i Nýwou, který se probudil ze zimního spánku. Rozhodně stojí za přečtení i v době, kdy už nejsme kluci a na zádech si neseme už těch pár křížků.... celý text

Cesta na Gateway 2006, Frederik George Pohl Jr.

Po čtvrtém díle série Heechee jsem měl chuť už s Pohlem skoncovat a nikdy s ním nepokračovat. Ale řekl jsem si, že zkusím prolistovat ještě tyto povídky a uvidím, jak to dopadne. A ono mě to chytlo. Tento pátý svazek ze série Heechee je naprosto jiný než vše dosavadní, nejedná se o deset povídek, ale v podstatě jen jednu, ostatní jsou jen takové dokumenty, krátké shrnutí apod. A bavilo mě to číst. Asi kvůli tomu, že tady nebyla samá přímá řeč, samé dialogy a tlachání o všem a o ničem pořád dokola. Povídka Obchodníci z Venuše mě tak zaujala, že jsem ji okomentoval samostatně. Je to velice zajímavý příběh Audeeho Waltherse, který za každou cenu potřebuje vydělat peníze, aby si zachránil svůj život a milionářského turisty Boyce Cochenoura a jeho dvacetileté milenky Dorrie. Je to psáno téměř stylem sci-fi padesátých let a stojí to rozhodně za přečtení. Díky této povídkové sbírce jsem zjistil, že Pohl umí psát, když chce umí dobře vše popsat, vysvětlit. Jen mu někdo měl asi poradit, že nemá používat neustále přímou řeč, filozofování o blbostech, tlachání o sexu a mohlo vše být zajímavější. Většina věcí zde popsaných je už vysvětlena v předchozích čtyřech dílech, ale tady to je napsané logicky, stručně, zajímavě. Takže rozhodně to stojí za přečtení.... celý text

Anály Heechee 2005, Frederik George Pohl Jr.

Před čtyřmi lety jsem začal číst tuto Heechee sérii, nadšeně jsem si pořídil všechny díly a pak jsem se zhrozil toho čtení a po třetím dílu sérii odložil na potom. Teď po čtyřech letech jsem se vrátil a už chápu, proč jsem tehdy nepokračoval. Ne, nejsem asi ta správná cílová skupina. Ta knížka pro mě byla katastrofa a utrpení. Robinette Broadhead je mrtvý, uložený v digitální paměti, je nejbohatším „člověkem“ a do všeho tak nějak kecá. Neustále si vytváří své fyzické dvojníky, kteří se účastní setkání s živými lidmi. Do toho ale neustále má simulace s dalšími neživými, bývalými lidmi a svým programem Albertem Einsteinem. V těch simulacích neustále mluví o tom, co pije za drink, jak neexistuje ani on, ani ten drink. Je to jak kdyby se autor totálně zkouřil a měl myšlenky jen na sex a na alkohol. A k tomu je potřeba přidat nějaký rádoby děj, takže se tady objevují tajemní Vrahové, kteří chtějí konec rozpínání vesmíru a my sledujeme na x desítkách stránek filozofování o tom, proč to dělají a jaký vesmír si představují. Nejvíce mě asi tak nějak bavila ta část o cca dvanáctiletých dětech (dvou lidských a jednom heechee), kteří se z asteroidu dostanou na planetu Zemi, na Tahiti. Ale i zde se objeví dva staří teroristi, kteří uprchnou z vězení (v tom vězení, má jeden z nich na noc robota, který vypadá jak mladá dívka, aby si mohl užívat sexu), děti unesou a zase jeden z teroristů má neustále potřebu přemýšlet nad tím, jak si na konci užije s tou cca dvanáctiletou dívkou. Většina knihy je neustále jen tlacháním o tom, že virtuální simulace jsou dokonalé a rychlé a dá se v nich všechno, skutečný čas je neskutečně pomalý a nudný. Dále jsou tu Vrahové a všichni se jich bojí, všichni jsou z nich podělaní strachy, protože to a protože tamto. A musíme to slyšet neustále dokola. A závěr je takový závěr, že i sám Robinette přemýšlí, co je to za konec a je to konec nebude to konec a co bude za milion let. A než se k tomu konci doletí, tak se zase musí zmínit, že virtuální osoby v dokonalé simulaci pijí a užívají jen sexu – no, na ten popis potřebovali o dost víc prostoru než moje dvě řádky tady.... celý text

Hodinářův trik 2024, Jeffery Deaver

Klasický Jeffery Deaver, který Vás nutí číst pořád dál a dál, neodkládat knížku a přemýšlet nad každou stránkou, nad každou postavou, která se tam třeba jen mihne, protože o pár desítek stran dál zjistíte, že ta postava byla dost důležitá. Hned v úvodu se zase objevují tři rozdělané případy, včetně pádu obrovského jeřábu, takže ze stylu předchozích případů Lincolna Rhyma je jasné, že se tyto tři případy zase protnou. Celkem brzy se zjišťuje, že za pádem jeřábu stojí hlavní Lincolnův protivník – Hodinář. A tak je hned jasné, že teorie o sociálním bydlení je jen zástěrka. Hned mne napadla moje vlastní teorie, ale když o několik stránek dále tato teorie napadla i Lincolna, tak je jasné, že jsme oba vedle jak tak jedle. Deaverovi romány jsou vždy překombinované, případ v případu, teorie v teorii a přesně tak je tomu i zde. Takže i zde vím, že ať se objeví jakákoliv přesná teorie a jistota, že zrovna tak to je a ten konkrétní člověk je objednavatel Hodináře a jde mu o to a to, tak pokud zbývá více jak cca 30 stran textu, tak je jasné, že ta teorie je špatná. V prvním díle série, možná ještě ve druhém nebo třetím ta překombinovanost teorií a zvratů byla taková přirozená, někdy i šokovala. Ale teď, když je to už šestnáctý díl, tak to působí nevěrohodně a až uměle natahovaně. Líbila se mi krátká zmínka o Praze, kde se Hodinář plánoval sejít se svou partnerkou. Když v závěru knihy umírá hlavní Lincolnův protivník a jeho partnerku se nepodaří dopadnout, tak je jasné, kdo bude nepřítelem v dalších dílech série. Tak se sám sebe ptám, v kolika dalších knihách bude Lincoln pronásledovat Ženu X. Každopádně dávám plný počet hvězd, protože jsem se u toho skvěle odreagoval a přečetl to dost rychle.... celý text

Robinzoni vesmíru 1973, František Běhounek

Tato kniha mě v dětství minula a poprvé jsem si ji přečetl až nyní, a je to škoda. Kniha krásně zastarala, je to taková Verneovka napsané v Československu v 50. letech minulého století. Kosmonauti ve vesmíru píší inkoustovým perem, používají papírový blok, logaritmické pravítko, vaří si guláš a kouří cigarety. Je 23. století, Země žije v ideálním komunismu, lidé právě vybudovali na Měsíci atmosféru a chystají se ho kolonizovat stejně jako Mars. A do toho se objevuje ve Sluneční soustavě kometa Sperenskij, která hrozí střetem se Zemí. Vědci zkoumají problém tří těles, se kterým jsem se tak poprvé setkal někde jinde než ve stejnojmenném čínském románu. Zachránit svět před zničením se vydává posádka kosmické lodi RM-12 pod vedením starého kapitána Roberta Bertranda. Plán je jednoduchý, přistát na kometě, umístit tam atomové nálože, odletět a výbuchy kometu zničit – už je jasné, kde se Bruce Willis inspiroval ve filmu Armagedon. Ale nic nejde podle plánu. Při přistání na kometě je raketa poškozena, nálože nevybuchnou tak jak mají, kometa se sice odchýlí, ale z odvážné posádky jsou robinzoni vesmíru, kteří na kometě putují sluneční soustavou. Schází se v knihovně, listují časopisy, studují hvězdné ročenky, debatují v klubech, vypráví si o vesmírných dobrodružství. Nějak tu chybí napětí, pořádný děj. A přichází plán na záchranu. Přeletí se z komety Sperenskij na Halleyovu kometu, která zrovna letí zpět k Zemi. Hodnotím průměrně, protože jsem se místy dost nudil.... celý text

Dákové 1973, Hadrian Daicoviciu

Docela mě to zklamalo, chyba ale asi byla spíše ve mně, že nejsem správná cílová skupina. Neznám příliš rumunské dějiny a geografii, tak jsem se neustále ztrácel a přišlo mi, že Daicoviciu to neumí napsat čtivě, tak aby zaujal jakéhokoliv čtenáře. Kniha mi přijde určena především pro Rumuny, kteří svou zem znají. Námět jinak celkem zajímavý. Málo jsem toho věděl o Dácích, takže mě to donutilo dost googlovat, toulat se na wikipedii. Překvapilo mě, jak velký vliv měli řecké osady na černomořském pobřeží na Dáky. Líbilo se mi, že každou teorii dovedl Daicoviciu obhájit. Pokud někde byly dvě nebo tři protichůdné teorie, uvedl je všechny a zdůvodnil, proč která by mohla být pravdivější. V textu se často odkazuje na svého otce, který byl také akademik a studoval dějiny Dáků.... celý text

Tajemství mayské studny 2005, Erich von Däniken

Od Dänikena jsem četl již snad polovinu jeho knih, poprvé jsem se ale setkal s jeho beletrií a přiznávám se, že mě to bavilo. Dva třináctiletí mayští kluci mají být obětování bohu Kukulkanovi, ale podaří se jim skrze obětní studnu dostat do budoucnosti, do roku 1992, kde se setkávají s mladým švýcarským doktorem Peterem a jeho přítelkyní Helgou. Skrze dvojici mladých kluků se Peter a jeho přátelé dozvídají o životě Mayů, o jejich náboženství, hrách, významech pyramid. A zjišťuje se, že archeologové spoustu věcí interpretovali naprosto špatně. A hlavně Kukulkan není bůh, ale je to kosmonaut z dálky. Čekal jsem naivní happy end a k mé radosti nepřišel, takže to dávám jako plus pro autora. Překvapilo mě několik nelogičností. Například v roce 1992 všichni běžně používají euro nebo prakticky všichni obratem přijmou fakt, že mayští kluci jsou ze 14. století, ale mají problém připustit si, že by Kukulkan nebo jiní bohové mohli být mimozemšťané – jak kdyby to byla naprosto nová teorie, o které v roce 1992 nemohl nikdo slyšet. Přečetl jsem to za jeden nedělní večer, čte se to dobře a chtělo se mi to rychle dočíst, abych věděl, jak to dopadne.... celý text

Židé příčinou světového neklidu? 2015, Arthur Gwynne

Kratičká brožurka několika článků, které vyšly a anglických novinách v roce 1920, krátce po ruské říjnové revoluci. Zamyšlení nad tím, že za všechny revoluce ovládají židé. Ale nejsou to běžní židé, proto pravověrným židům autor nic nemá, to několikrát zmiňuje, snad aby nemohl být obviněn z antisemitismu. Za všemi tajnými organizacemi od dob templářů, přes zednáře, ilumináty apod., stojí židovská sekta, hebrejští spiklenci, kteří chtějí ovládnout svět. Autor dokazuje, že prakticky za všemi revolucemi té doby jsou jen židé. Z 50 nejdůležitějších politiků revolučního Ruska je 42 židů. Revoluce roku 1905 v Rusku – vyvolána židy. Mladoturci, kteří dovedli k pádu Osmanskou říši – ovládáni židy. Maďarská republika Rad – židé. Revoluce v Portugalsku – židé. A tak by se dalo pokračovat dále. A jedou přesně podle plánu, který byl popsán v Protokolech Učených starších Sionů. Nejsem si tím jist, asi se jedná o Protokoly sionských mudrců – tak je znám já. Krom toho obviňování židů ze všeho mě zaujaly tři myšlenky – židé nedopustí silné Polsko, protože to by znamenalo slabé Německo. A Evropu musí ovládat silné Německo a Rusko. Druhou myšlenkou je, že cíl ruských bolševiků (tedy židů) je ovládnutí Cařihradu a přes něj Jeruzalému. Je to tam zmíněno jen jednou větou, nijak to není rozvedeno. Nikdy jsem se s touto myšlenkou nesetkal, takže mě to dost zaujalo. A třetí myšlenka je, že v Palestině je 20 % židů a 80 % Arabů, židé nikdy nepřipustí emigraci židů do Palestiny, protože to je proti jejich plánu na ovládnutí světa. Ani pořádně nevím, jak to hodnotit. Je poznat, že to je soubor článků. Dost chaoticky napsaných, také je tam docela dost překlepů. Mám to doma v knihovně asi osm let, teď jsem po tom náhodně sáhl a konečně to přečetl, nevím, zda se k tomu ještě někdy vrátím.... celý text

Legenda o zničeném městě 1986, Perč Zejthuncjan

Velice povedený historický román, který jsem poprvé četl asi před třiceti lety. Bylo to tehdy moje první setkání s arménskou historií. Od té doby uběhlo spoustu let a na Kavkaze jsem jak doma a povahu Arménů znám z osobní zkušenosti. Zejthuncjan popisuje vládu arménského krále Aršaka II., který vládne Arménii, která vírou patří k Byzanci ale myšlením spíše k Persii. Polovina jeho knížat by chtěla spojenectví s Byzancí a druhá by se klidně vzdala nové křesťanské víry a přijala perské zvyky. A mezitím je osamělý král Aršak II., který svým myšlením předběhl dobu, ale krutostí a chováním právě do té doby patří. Aby si nemusel vybírat mezi dvěma říšemi, rozhodne se vybudovat své město, kam pozve všechny chudáky, psance, vyvrhele, aby začali svůj nový život, aby budovali pod jeho ochranou město svobody, skutečně nezávislé město. Svého bratrance Nersese, skvělého vojevůdce a požitkáře donutí stát se katholikem – hlavou arménské církve. Svého synovce Glena se rozhodne zavraždit, jeho manželku si vzít za ženu. Zabíjí svého oslepeného otce Tirana. Slibuje přátelství hned císaři a hned šáhovi. Chová se jak slon v porcelánu a nakonec poštve všechny prosti sobě – svůj lid, královnu, Byzanc i Persii. Milované město se mu hroutí před očima a vidí, že obyčejný lid nesdílí jeho sen, nechce se být za svou svobodu. Aršak upadá do perského zajetí, je přikován řetězem ke zdi a tak dožívá své poslední dny, kdy přemýšlí nad svou vládou. Bylo to velmi dobře napsané. Svým způsobem mi to připomínalo romány od Liona Feuchtwangera. Vadilo mi často nelogické chování některých postav. A dost velké zjednodušení. Vygoogloval jsem si osudy jednotlivých osob a zjistil jsem, že mezi katholikem Nersesem a králem Ašrakem byl velký spor o křesťanství, král prosazoval arianismus, katholik samostatnou arménskou církev – není o tom v celé knize ani zmínka. Význam králova města mi naopak přijde až příliš přeceňován, než tomu ve skutečnosti bylo. Rozhodně doporučuji k přečtení a pochopení jiného myšlení a poznání exotického kousku země.... celý text

Obchodníci s vesmírem 1987, Frederik George Pohl Jr.

Před několika lety jsem se s nadšením vrhl na sérii Gateway od Frederika Pohla a zděsil jsem se, jak dokázal autor promrhat potenciál a nepodařilo se mi dodnes sérii dočíst. Když jsem náhodně koupil před několika dny Obchodníky s vesmírem v antikvariátu, bál jsem se do toho začíst. Během několika dní jsem snad pětkrát přečetl první kapitolu, protože jsem vždy zapomněl, o čem to bylo. Až jsem se začetl a dostal se cca na padesátou stranu, nemohl jsem se odtrhnout a chtěl jsem pořád pokračovat dále a dost mě to chytlo. Je poznat, že to bylo napsáno někdy začátkem padesátých let. Odehrává se to někdy kolem roku 2050. A v tom světě budoucnosti všichni chodí pro informace do knihoven, neustále kouří, píší na psacích strojích ale hlavně žijí v přelidněném světě, který ovládají reklamní společnosti, které dávají své inzeráty (ve stylu reklamy z první republiky v Československu) i do knih a nebo je promítají na okénka v letadle, aby se cestující jen tak nemohl kochat pohledem ven. Mitch Courtenay je reklamní šéftextař a dostává od svého šéfa zakázku snů. Nalákat lidi na kolonizaci Venuše. A tím proti sobě postaví druhou velkou reklamní společnost, která v rámci obchodních praktik je odhodlána ho zavraždit. Ale také po něm jdou i vlastní kolegové z firmy a najednou se mu celý život bortí. Manželka Kathy je odtažitá a více se zajímá o trpaslíka Jecka O´Shea, který díky svým třiceti kilogramům váhy byl prvním astronautem, co doletěl na Venuši. Kolegové projekt sabotují, flákají se, vymýšlí si údaje. A když se to Mitch snaží napravit, najednou padá na společenské dno, pod cizím jménem se stává sběračem chlorelly v Kostarice, setkává se s tzv. konzouši, kteří jsou proti konzumní společnosti, proti všemu, co dosud Mitch uznával. Po večerech studují speciální spisy a jsou jak bolševici v evropském meziválečném období. Z Kostariky se Mitch dostává až na osídlený Měsíc a tam odhaluje, kdo je ve skutečnosti jeho odtažitá manželka, dostává se zpět do své kategorie a odhaluje spiknutí, které ale dále pokračuje. A pak přichází překvapující závěr, který mi přišel až překombinovaný, ale tak nějak ve stylu utopistických levicových myšlenek v 50. letech minulého století v USA. Ani to nebylo tak sci-fi, ale spíše dost dobře napsaná satira na kapitalismus, na konzumní společnost. Člověk má jen svou cenu tím, že kupuje další a další zboží, čím více vydělává, tím více kupuje a dává vydělat svým bratřím. Čím nižší IQ, tím lepší, protože se nechá krásně ovlivnit reklamou. A protože se musí prodat všechno, máme tu i reklamu na dětské cigarety Šlučík. Čím dříve děti budou kouřit, tím více budou kouřit v budoucnosti jako dospělí. Za sebe rozhodně doporučuji a hodnotím čtyřmi hvězdami.... celý text

Kolumbus přišel jako poslední 2005, Hans-Joachim Zillmer

Vše, co jste kdy učili v dějepise před rokem cca 1500, bylo naprosto jinak. Vše je zfalšované římskokatolickou církví, která stvořila nové dějiny, aby potlačila vše staré. Těmito dvěma větami se dá shrnout celá knížka. Římská říše? Existovala, ale ve skutečnosti to byla řecká říše na východě a Keltové ve střední Evropě. Řím byl nevýznamný a až katolická církev ho vytvořila, aby měl papež kde sídlit. Latina? Umělý jazyk, který vznikl ze staroněmčiny, která byla prajazykem Keltů, kteří ovládali celou Evropu (částečně se o moc dělili s Etruskama a Řekama) a ještě dokázali zkolonizovat Ameriku. Mniši v klášterech vymysleli z ničeho různé evropské jazyky, aby se mezi sebou Evropané nedomluvili - takové druhé babylonské zmatení jazyků. Takže mniši, kteří podle oficiální školní historie nedokázali nějaké rolníky apod. naučit latinsky, naopak své vymyšlené jazyky dokázali naučit celé národy a přinutit je, aby zapomněli na svou původní staroněmčinu - to přeci dává logiku :) Temný středověk neexistoval, několik století v posledních tisíciletích bylo přidáno škrtem pera. Antická literatura neexistuje – vznikla až za posledních cca 500 let v katolických klášterech po Evropě. Bohové v Latinské Americe byli Vikingové a Keltově. Existoval pevninský most spojující Evropu s Amerikou přes Grónskou a Island… Lidé ještě cca před pěti tisíci lety žili společně s dinosaury. No, autorovy to do sebe všechno zapadá, vše má dokonale vyřešené, ve svých vlastních časových osách se orientuje, já se v tom ztrácel. V Americe se století ubírají, v Evropě přidávají, tím se dostáváme sem a tam a pak se nemůžeme divit, že indiáni z Ameriky útočí mezi mořskými národy na Egypt faraónů. No, jak to zhodnotit… Asi bych neřekl, že je to ztráta času to číst. Že v lidské historii jsou nějaké nesrovnalosti je pravda. Takže je potřeba na každé šílené teorii najít alespoň kousek pravdy a přidávat si ho do vlastní skládačky toho, jak to mohlo vypadat. V závěru si jen říkám, zda tomu všemu Hans-Joachim Zillmer skutečně věří a nebo je to jen takový marketingový tah na prodej všech jeho knih, kde všechny své teorie postupně spojuje.... celý text