Dabasir komentáře u knih

(SPOILER) Mé druhé setkání s Robertem Bryndzou a jeho šéfinspektorkou Erikou Fosterovou (poprvé jsem četl třetí díl série) mi potvrdilo, že autor má svůj pevně daný styl. Charakteristickým rysem jeho tvorby je začlenění LGBT postav, často s důrazem na jejich harmonické rodinné vztahy. Tento aspekt je v jeho knihách konzistentní, ale nijak nenarušuje napětí ani čtivost příběhu. Bryndza umí psát dynamicky a vtahuje čtenáře natolik, že se stránkami doslova prokousává v tempu blížícím se potřebě zjistit pravdu co nejrychleji.

Příběh sleduje Erikino pátrání po vrahovi krásné a bohaté dívky Andrey. Jako jediná vnímá spojitosti s dalšími nevyřešenými vraždami, avšak vedení policie její teorii odmítá, což vede k jejímu odvolání z případu. Přesto se nevzdává a pokračuje na vlastní pěst. Kniha se nevyhýbá klasickým detektivním klišé – Erika se ocitá ve smrtelném nebezpečí, její mobil je opakovaně vybitý ve chvílích, kdy by mohla získat klíčové informace, a její neústupnost ji často dostává do konfliktu s nadřízenými.

V příběhu se objevují klasické prvky napětí: bohatá aristokratická rodina s temnými tajemstvími, psychická zátěž hlavní hrdinky spojená se smrtí jejího manžela při policejním zásahu, konfrontace s nečekanými svědky i momenty, kdy se ocitá tváří v tvář vrahovi.

Přestože jsem vraha neodhalil dopředu, závěr mi přišel až příliš překombinovaný a přehnaně akční. Některé detaily působí nelogicky – například skutečnost, že Erika nepozná osobu, která kráčí těsně vedle ní, přestože ji dobře zná. Dalším příkladem je popis zanedbané ložnice bohaté rodiny, kde pod postelí objeví chuchvalce prachu vedoucí k tajné skrýši – těžko uvěřitelný prvek v prostředí, kde se neustále pohybuje služebnictvo. Sebevražda svědkyně v lese pak rovněž vyvolává otázky ohledně její věrohodnosti.

Celkově jde o svižnou detektivku, která splní účel napínavého čtení, ale nejspíš se k ní už nevrátím. Bryndza píše poutavě, ale jeho knihy jsou spíše jednorázovým zážitkem než díly, které by ve čtenáři dlouhodobě rezonovaly.

11 10.03.2025

Tuto knížku jsem si kdysi začátkem devadesátých let koupil za směšný peníz při vyřazování z městské knihovny. Trvalo mi ale snad dvacet let, než jsem ji začal číst, nějak jsem ji nedočetl, tak jsem se k ní dostal nyní snad více než třicet let poté, co ji mám v knihovně.

Knížka je to skvělá, ale nečte se vůbec snadno. Jak níže uvádí mgeisselreiter, kniha je plná detailních informací, někdy až na úkor čtivosti. Thor Heyerdahl na mne působí jako skutečný Indiana Jones. Procestoval to křížem krážem, poznal vše na vlastní kůži, vystudoval na univerzitách a pak sedl a vše popsal.

Na stránkách sledujeme nejen starověké civilizace jako Sumer, Chetity, Féničany, ale také Vikingy, Inky, Olméky, Aztéky a různé polynéské národy. Ale hlavně zde také sledujeme vývoj vodního dopravního prostředku – jak vznikla první plavidla. Byl dřív vor nebo člun. Heyerdahl prosazuje myšlenku rákosových vorů a člunů a jejich stopy vidí všude po celém světě. V Egyptě, v Mezopotámii, ale i v Andách.

Detailně jsou zde vysvětlovány principy mořských proudů, které podle něho měli vliv na starověké civilizace. Heyerdahl dokazuje, že starověké civilizace spolu obchodovali, měli kulturní styky a to nejen přes Atlantik, ale i přes Pacifik. Kultury ze středomoří se přes Atlantik dostali do Střední Ameriky. A z Ameriky naopak rákosové čluny vyplouvali do Polynésie. Dokazuje to na příkladech Galapág a Kokosového ostrova.

Vše zní tak krásně uvěřitelně, pravdivě. Donutí to zamyslet se nad tím. V závěrečné kapitole vše Heyerdahl shrnuje a popisuje včetně letopočtů. Pak přichází doslov PhDr. Stanislava Novotného, který v podstatě rozmetá a vyvrátí všechny Heyerdahlovy teorie. Na co potřeboval autor cca 400 stran textu, to na několika málo stranách pan Novotný popře. Je to zvláštní číst takový doslov, člověk si říká, jak ten Heyerdahl to vše správně nastudoval, doložil a najednou přichází studená sprcha s návratem do reality. Nevím, tak nějak se srdcem dobrodruha víc věřím, nebo více chci věřit Heyerdahlovým teoriím.

I když dávám knize jen mírně nadprůměrné hodnocení, protože někdy podrobná fakta o Polynésii nebyla můj šálek kávy, knihu doporučuji. A rád se k ní opět vrátím.

8 28.02.2025

K této knize jsem se vrátil asi po dvaceti letech, knížky od Carnegieho jsem měl rád hlavně koncem devadesátých let, když jsem jako student propadl kouzlu motivační literatury a osobního rozvoje.

Dále Carnegie je klasika, taková zastaralá klasika, je poznat, že většina textu se týká událostí ze 30. let 20. století. Také překlad odpovídá tomu, že bylo přeloženo začátkem 90. let, když do češtiny neproniklo ještě tolik anglických výrazů. Takže zde máme prodejce, obchodní agenty, sekretářky apod. Odstavce jsou také delší, souvětí jsou pečlivě napsána. Dnešní motivační literatura používá plno rádoby moderních anglicizmů a krátkých úderných vět.

Carnegie je čtivý, zde se jedná o výběr z jeho jiných dvou knih. Autor zde radí jak se zbavit starostí a začít žít život naplno, bez obav, bez deprese a stejně tak doporučuje jak získávat přátele a jak působit na lidi. Čte se to dobře, autor to prokládá příběhy amerických prodejců, podnikatelů, ředitelů apod. Vše jsou to příběhy 90 až 100 let staré. V prvních kapitolách to působí dobře, pak už mi ale přijde, že těch příběhů je až moc, stále jsou svým způsobem stejné a kniha mě začíná nudit. Asi jsem už dost zestárnul a nebo přečetl dost podobné literatury, protože při tomto poslední přečtení mě už tak Carnegie neposadil na židli jak naposledy před cca těmi dvaceti lety.

V závěru knihy mě upoutala výzva vydavatele, aby si čtenáři založili čtenářské konto, kam složenkou A mohou poslat až tisíc korun, knihy se jim budou pak posílat poštou, bez dobírky, pouze za poštovné 5,- Kč. Donutilo mě to podívat se i na stránky dnešního vydavatelství Talpress, vygooglovat si majitele nakladatelství a ze zvědavosti sledovat jeho životní cestu od 90. let.

5 22.02.2025

(SPOILER) Velice příjemné překvapení, ke kterému jsem se zde dostal na doporučení kolegy vvikinga. Velice dobře napsaný fantasy román s prvky historie a magie. Hlavním hrdinou je ruský bohatýr Ilja Muromec, který se zde objevuje jako člověk s velkou silou.

Na stránkách se touláme s Varjagy, Bulhary, Čeremisy a dalšími národy na území dnešního Ruska. Sledujeme, jak se kníže Svjatoslav snaží připojit nová území pro Kyjevskou Rus. Často více lstí než silou meče nebo sekery.

Existuje spousta verzí o tom, kdo byl Ilja Muromec, když žil, co dokázal. Také bohatýr Svatogor měl být obr, zde je to běžný člověk nadaný nadlidskou silou. Juraj Červenák se s tím dost dobře vypořádal a nedá se často poznat, co je jeho verze, co je mytologie a co je zaznamenaná skutečnost.

Křesťané, muslimové a pohané spolu bojují, intrikují a i se spojují.

Při čtení se nedalo nevzpomenout na pohádkovou knížku Krásu nesmírnou, kterou jsem před více jak pětatřiceti lety četl. Asi si ji budu muset najít na půdě a přečíst si znovu pohádky o Ilju Muromcovi.

V závěru knížky dochází na boj s drakem a zrod Kostěje Nesmrtelného láká na čtení dalšího dílu.

Rozhodně doporučuji.

11 18.02.2025

Moje druhé setkání s Dickem Francisem a opět se mi líbilo. Oproti očekávání jsou dostihy spíše v pozadí a koně se v příběhu objevují častěji na plátně než ve skutečnosti.

Hlavním hrdinou je devětadvacetiletý malíř Charles Todd, který přijíždí na víkend ke svému bratranci Donaldovi. Ten byl právě vykraden a při loupeži byla zavražděna i jeho manželka. Todd se náhodou setkává s další obětí podobné loupeže a zjišťuje, že oba poškození měli společné jedno – koupili obraz v Austrálii. Rozhodne se proto vydat na druhý konec světa a zjistit, co za tím stojí.

Kniha se čte velmi příjemně a nabízí ideální odpočinkovou četbu na páteční odpoledne. V jednu chvíli se sice Todd promění téměř v superhrdinu a detektiva, ale jinak je příběh uvěřitelný a působí realisticky.

Děj je svižný, plný napětí a nečekaných zvratů. Francis skvěle vykresluje prostředí uměleckého světa i dostihového zákulisí a nezapomíná na psychologicky propracované postavy. Přenesení děje do Austrálie a na Nový Zéland navíc přidává románu exotický nádech.

6 14.02.2025

(SPOILER) Další klasický sci-fi román Roberta A. Heinleina, který kombinuje teorii relativity s telepatií. Hlavní hrdinové, dvojčata Tom a Pat Bartlettovi, sdílejí telepatické spojení, jež se ukáže jako ideální pro komunikaci mezi mezihvězdnými loděmi a Zemí. Uběhlo sto let od prvních meziplanetárních letů, snad se tedy román odehrává kolem roku 2060. Pro lidstvo je důležitý Životní prostor – místo pro potomky. Je to takové místo, kde potomci budou moci růst, vychovávat rodiny, pěstovat širé lány obilí, prostor pro parky, školy a domovy. A to vše si bere za cíl Dálková nadace, která si vyhlédla Toma a Pata.

Zatímco Tom cestuje vesmírem, Pat zůstává na Zemi, což umožňuje Heinleinovi efektivně zpracovat relativistické efekty – pro posádku lodě plyne čas pomaleji než pro lidi na domovské planetě.

Krásná představa budoucnosti, na mezihvězdné lodi se každý den tisknou noviny s tím, co je na Zemi nového, co se děje v raketě. Posádka lodi vždy ráno čte čerstvě vytištěné noviny při snídani v jídelně. Takovou měl Heinlein představivost, ale nenapadlo ho, že kolem toho roku 2060 budou tištěné noviny dávno mrtvé.

Kniha nabízí napínavé dobrodružství a zamýšlí se nad osamělostí cestovatelů i nevyhnutelnými změnami, které přináší plynutí času. Heinlein se věnuje psychologii postav i etickým otázkám kolonizace vesmíru. Přestože jde o juvenile, tedy román pro mládež, příběh zůstává poutavý i pro dospělé čtenáře.

Než vylétnou mezihvězdné rakety je vše krásně popsané, také první chvíle na cestě ke hvězdám jsou podrobně popisovány. Ale jakmile lidstvo dorazí k jiným planetám, tak se děj smrskává na několik stránek a Heinlein jako by chtěl rychle román ukončit, nevyužít dále potenciál. Útok obojživelníků na neznámé planetě na lidské průzkumníky je zajímavý, ale naprosto nedotažený. A pak přichází i zvláštní happy end.

Četl jsem tuto knihu už asi po páté, rád se k ní vracím. Nyní jsem se k ní vrátil především z důvodu, že jsem potřeboval do čtenářské výzvy knihu z roku, kdy se narodil jeden z mých rodičů.

7 13.02.2025

Zajímavě vybrané téma o tzv. Voynichově rukopisu, kdy nevíme, zda je to jen falzifikát bez smyslu a nebo tajemný rukopis v neznámém jazyce, v neznámé šifře, která odolává po staletí prolomení.

Bohužel pan Vašíček zůstal v této útlé knížce jen dost na povrchu. Vždy jen něco nastínil, naťuknu a hned odskočil k něčemu naprosto jinému.
Z obrázků žen v rukopise se dostal k Meluzíně, bájné zakladatelce rodu Lusignanů a tam mě donutil zběsile googlovat, používat ChatGPT a zjistit, že nic nevím, když se zmínil jednou větou, že Renaud, potomek Meluzíny, se stál králem českým. Sakra, jak to ten Vašíček myslel, nikde o tom nic není. To mi teď vrtá hlavou mnohem víc než celý Voynichův rukopis.

V knížce se pan Vašíček zaobírá myšlenkou, že kdysi dávno Prahu založilo indické bratrstvo Sat Bhaiů, kteří k Vltavě doputovali z Allahabádu. Na několika českých pověstech dokládá, že Libuše znala hinduismus, jak bílý kůň podle indické tradice došel k Přemyslovi, kde se tady vzalo rčení za devatero horami apod. Toto bratrstvo experimentovalo s halucinogenními drogami, předalo to svým nástupcům a s nimi se setkal botanik Angelo z Florencie, který v halucinogenních stavech poznával tajemno, podivné světy a právě on je autorem tohoto podivného rukopisu.

Takové vysvětlení mi moc nesedí, ale zlaté prasátko na Vánoce jako vtělení boha Višny zde v Česku zní zajímavě.

7 09.02.2025

Velmi dobře napsaná kniha o večerní jazykové škole pro dospělé, kde sledujeme skupinku nově přistěhovalých emigrantů do USA, mezi nimiž vyniká především pan Hyman Kaplan. Ten má potřebu být za všech okolností šprtem, ale nedaří se mu to, protože neovládá taje jazyka své nové země.

Pan Kaplan a jeho spolužáci navštěvují večerní přípravnou školu pro dospělé, jejichž vyučujícím je profesor Parkhill. Jedná se o lidi, kteří se přistěhovali do USA a aby získali občanství této země, musí absolvovat tuto školu. Profesor Parkhill má mnoho trpělivosti – učí studenty nejen gramatiku, pravopis, synonyma, homonyma či idiomy, ale také psaní osobní a obchodní korespondence a vypráví jim o dějinách USA. Do výuky zařazuje volné diskuse, aby studenti mohli klást otázky, a inspiruje se příručkou Jazykové výuky cizinců od Plauta a Samishe, která zdůrazňuje důležitost humoru, postupného dávkování látky a hlavně trpělivosti.

Trpělivost však dostává zabrat především kvůli panu Kaplanovi – boubelatému muži s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima. Jeho snaživost je obdivuhodná – poctivě plní domácí úkoly, nevynechá žádnou lekci, ale jakmile se pokusí angličtinu aplikovat, vždy ji zkomolí do takové podoby, že profesorovi vstávají vlasy na hlavě. Navíc se vždy podepisuje H*Y*M*A*N* K*A*P*L*A*N, jako by tím chtěl zdůraznit svou jedinečnost. Někteří spolužáci ho obdivují, jiní by ho nejraději uškrtili.

Ze začátku kniha působí skvěle – neustálé přeřeky a jazykové chyby jsou vtipné a překladatel si zaslouží uznání za to, jak úskalí angličtiny dokázal přetavit do češtiny. Postupně ale humor začíná být repetitivní a to, co na začátku pobavilo, v pozdějších kapitolách už působí jako rutina. Ačkoliv je Kaplanova logika komolení angličtiny zábavná a jeho nadšení obdivuhodné, časem se jeho humor stává poněkud předvídatelným. Přesto kniha nabízí zajímavý vhled do procesu jazykového vzdělávání přistěhovalců a ukazuje, jak náročná může být práce učitele. Profesor Parkhill je v tomto směru skutečně obdivuhodný, i když se občas zdá, že Kaplanova energie je pro něj spíše trestem než požehnáním.

13 09.02.2025

Poutavě napsaná kniha o korzárovi a objeviteli Francisi Drakeovi. Jen škoda, že autor dost vynechal jeho dětství, mládí a rovnou nás hodil do víru děje v jeho dospělosti. Od prvních stran je poznat, že autor Derek Wilson je historik tudorovského období, je v tom odborník a tak nějak předpokládá, že čtenář jeho knih z této doby má už znalosti.

Kniha se věnuje především Drakeově plavbě kolem světa. Autor k tomu přidává i myšlenkové pochody, což přispívá ke čtivosti. Ale pak když se podívám například na anglickou wikipedii, tak si najdu, že to bylo trochu jinak. Pak je otázka, zda má pravdu kniha a nebo články na wikipedii.

Wilson k Drakeovi přistupuje dost nestranně. Dovede ho adorovat, ale zároveň i odsoudit za některé jeho činy – například vysazení těhotné Marie na ostrově Krabů. U tohoto ostrova Krabů jsem si dost uvědomil, jak mi tu chybí podrobná mapa nebo vysvětlivky. Nikde jsem o tomto ostrově nic nevygoogloval, wikipedie se o tom nezmiňuje.

V knize jsou také zajímavé vedlejší postavy, které se s Drakem plavily. Někdy se o nich dost autor rozepíše, pak zmizí a nic se o jejich osudu nedozvíme. Hodil by se tam jmenný seznam těch postav, někdy jsem si musel dohledávat, kdo je který námořník, lodivod, guvernér apod.

V literatuře poslední doby se píše o tom, že Drake při plavbě podél tichomořského pobřeží Ameriky doplul až k dnešnímu kanadskému ostrovu Vancouver. Podle této knihy doplul jen do Kalifornie a v poznámkách se objevuje informace, že dřívější historici tvrdili, že Drake doplul mnohem dále na sever, což bylo již vyvráceno. Tak a teď by mě zajímalo, kde je pravda.

Wilson zde dost srovnává Magallenovu plavbu a Drakeovu. Až mě to nutí si najít nějakou literaturu o první plavbě kolem světa.

Kniha se četla dobře, rád se k ní opět někdy vrátím.

8 29.01.2025

Zcela jiný Pludek, než na jakého jsem zvyklý z jeho volné románové trilogie. Ani bych nepoznal, že to psal stejný autor. Četlo se to velmi dobře, mrzelo mě, že jsem tuto knihu objevil až nyní a ne dávno v dětství.

Přenesl jsem se mezi západní Slovany a sledoval jejich marný boj s německým živlem. Sámova říše, Moravská říše a poslední pověst o Přemyslovi, to vše už jsem dávno znal, ale pověsti o bojích Polabských Slovanů pro mě byly prakticky neznámé. Většina Slovanů byla krásně ušlechtilá, čestná a Němci jsou naopak zrádní, hamižní a touží po ovládnutí nových zemí.

Krásně se v těch pověstech projevila slovanská rozdrobenost. Slované se dokázali spojit, ale po vítězství se hned pustili do sebe. Synové velkého knížete, který padl, se hned přidávají k těm, proti komu bojoval jejich otec, jen aby bojovali a intrikovali proti tomu, kde se v jejich vlasti nově ujal trůnu. A tak jedno slovanské město za druhým končí a stává se německým.

Líbilo se mi, jak Pludek používal česká jména měst, jen by se mi hodilo v závěru jejich současné německé pojmenování. Snažil jsem se to hledat na mapách, na wikipedii a na google. Ne vždy se mi to podařilo. Starhrad, Lubica, Dubín, Volyň, Pluna…

Každou pověst jsem se snažil si ověřovat, zjistit k ní více informací a tak jsem zjistil, že u často si Pludek vymýšlí i ve stylu Václava Hájka z Libočan. Kde se v roce 2025 uvádí, že není známo, kde se například některý kníže narodil, Pludek hned přesně ví, že to bylo například město Zvěřín a ví i přesně rok.

Škoda, že se takových knih nevydává více a není s nimi více veřejnost seznamována. Škoda, že se do této oblasti nevrací třeba čeští spisovatelé historických románů. Prožíváme severské ságy, různou historickou fantasy, ale tady kousek za dveřmi nám uniká krásná slovanská historie se svými bohy, statečnými vojevůdci, bratrovražednými body a velkým zánikem celých národů, jejichž jména většina lidí dnes už ani nezná.

8 20.01.2025

Náhodně jsem koupil v antikvariátu a ještě ten den jsem začal číst, ačkoliv jsem měl rozečtené jiné knížky. Je to autorova prvotina, ale dost mě překvapilo, jak dovedl vtáhnout do děje, přenést mě na dalekou Sibiř, donutit přemýšlet o prospěchářství a sovětské době. Kniha vyšla v roce 1958, překvapuje mě, na kolik chyb v SSSR tam autor upozorňuje jak otevřeně, tak mezi řádky – zaostávání za Amerikou, prospěchářství, šmelinářství, podvádění na stavbě, honění se za překračování plánu apod. Až se divím, že v 50. letech v SSSR takový román mohl vyjít.

Román je svým způsobem autobiografií, proto se i hlavní postava jmenuje Tolja. Zrovna odmaturoval a místo toho, aby šel na vysokou školu, rozhodl se odcestovat na Sibiř a stavět Irkutskou přehradu. Má své plány, své sny, svou naivitu. Jeho nejlepší kamarád Víťa nechápe, proč jde něco stavět, raději jde studovat ekonomii a posílá na Sibiř Toljovi dopisy, kde se ukazuje rozdíl mezi ideály a honbou za penězi.

Tolja na Sibiř putuje vlakem, v kupé potkává mamonáře, zloděje, naivní snílky a mladíky, kteří na tři roky odjíždí stavět přehrady na Angaře, aby si vydělali na krásný život v Moskvě, kam se pak chtějí vrátit. Na stavbě pak bydlí Tolja ve společné ubytovně, kde jsou většinou mladí kluci jako on, ale je mezi nimi i šedesátiletý Zacharič.

Kniha musela být hodně aktuální v době vydání v SSSR. Touha mladých lidí začlenit se do společnosti. Jakou cestou jít – přes školy prospěchářství a nebo poznat skutečný svět bezejmenných lidí, kteří budují. Kupodivu i když je to budovatelský román, chybí tam to sovětské budovatelské nadšení. Ani se nedivím, že cca 10 let po napsání této knihy Kuzněcov emigroval na Západ.

Tolja se v knize často zamýšlí nad rozporem, co se učil ve škole a jaký je skutečný svět. Při svém přemýšlení si například Tolja říká „A na všech maturitních večírcích na všech školách asi všichni slibují, že budou hodni jména sovětského člověka. To je divné, odkud se potom berou darebáci?“

Dostalo mě to natolik, že hodnotím plným počtem hvězd a doporučuji.

9 18.01.2025

(SPOILER) Tak jsem velice rád, že jsem dočetl poslední díl této série, ke které se asi už nikdy nevrátím. Tento poslední díl začal velice slibně, snad nejlépe ze všech předchozích dílů, připadalo mi, že autor píše více jak v poslední povídkové sbírce, kterou jsem hodnotil celkem kladně.

Na scéně se objevuje mladý kluk Stan žijící v Istanbulu, rozhodne se za zděděné peníze dostat na asteroid Gateway a stát se prospektorem na mimozemských lodích. Společně se svým tureckým kamarádem a americkou dívkou Estrellou se stávají trojící přátel. Má to děj, má to spád a nezvykle tomu chybí sex, protože je několikrát zdůrazněno, že Estrella je panna.

Díky Stanovi sledujeme dosavadní děj ságy z jiného pohledu, vracíme se k událostem, které jsme již předtím sledovali. Lidé se setkávají s Heechee, končí prospektorská doba a Stan s Estrellou se vydávají do Jádra, seznámit se s Heechee. Na palubě lodi se Stan dozvídá, že Estrella ztratila na asteroidu panenství a proto by ráda spala i s ním. Celá cesta za Heechee se mění v jedno velké sexuální dobrodružství a tím končí děj a zase se objevuje klasický Pohl, který mi tak vadil v předchozích dílech. Zase se asi zkouřil při psaní a neustále má najednou všude plno sexu, živé postavy a do toho postavy uložené ve strojích, které zase žijí své virtuální životy, kdy mají virtuální sex, virtuálně pijí neexistující virtuální nápoje, vaří neexistující jídla atd. atd. Pohlova posedlost sexem se tu projevuje například tím, když hlavní předností starověkého Marca Antoniuse je to, že byl sexuálním partnerem Kleopatry. Běžně by se napsalo milencem, partnerem, otcem dětí, ale Pohl to musí zase dosadit do sexu.

Na scéně se objevují různé postavy, včetně starého dobrého známého zloducha Wana, který spřádá zase své zločinné plány. Podle toho, kolik tomu Wan věnuje času, finanční a kolik Pohl věnuje stránek tomu velkolepému plánu, jsem očekával něco bombastického. A ona to je taková hovadina.

Další postavy se objevují, mizí, neustále plkají o ničem a řeší něco naprosto nezajímavého a já jsem se neskutečně těšil až to dočtu.

Nebýt toho velmi slibného rozjezdu, dal bych snad jen jednu hvězdičku.

8 14.01.2025

Nostalgický nedělní podvečer s mým rodným městem. Knížku jsem si kdysi pořídil hned jak vyšla, strávil jsem s ní několik dnů, zkoumal každou fotografii, přečetl úvodní text. Nadšeně jsem si ji pořídil ještě několikrát a rozdal dalším kamarádům narozeným v Žatci, kteří stejně jako já ale odešli z rodné hroudy.

Nyní jsem se cca po patnácti letech ke knize vrátil. Vychutnával jsem si každé slovo napsané o dějinách Žatce, neustále jsem se u toho díval na wikipedii, googloval některé letmo zmíněné události. Probudilo to ve mě nostalgickou atmosféru.

Nadšeně jsem se díval na staré fotografie, listoval jsem stále dokola i když jsem to zase přečetl.

Nežatečákovi asi ta kniha moc neřekne, ale všichni, kdo mají se Žatcem něco společného, by si ji měli pořídit a pravidelně se k ní vracet.

5 12.01.2025

(SPOILER) Ke Carterovi jsem se dostal tak nějak náhodou, ale přiznám se, že jako odpočinková četba mě to zaujalo a velmi dobře se to četlo. Ale je to takové příliš kýčovité, jak když Carter sám sebe vidí jak autora béčkového thrilleru / detektivky.

Detektiv Hunter mi tak nějak připomíná detektiva Harry Holea od Jo Nesbo. Hunter je dokonalý detektiv, řeší sériové vrahy, nemůže spát, miluje whisky (tady mi zase připomíná Lincolna Rhyme od Deavera) a vše dokonale vyřeší.

Anotace knihy je špatně napsaná, dost zavádějící. Hunter usvědčil sériového vraha, ale měl pochyby, že je to ten pravý vrah, když se po roce objeví podobná vražda, hned mu je jasné, že opravdu pachatel unikl.

Děj knížky se skvěle rozjede, ale pořád to tak nějak zavání naivitou a strojenou dokonalostí. Když chybí posledních cca 20 stran a pachatel nikde, tak si říkám, že to asi bude končit otevřeným koncem, abych si přečetl další díl a najednou bum bac, pachatel je ten a ten a Hunter na to přišel tak a tak. Cca 300 stran nám autor podává každý Hunterův krok, každou jeho myšlenku a najednou na posledních dvaceti stranách se dozvídáme vše, jak to Hunter odhalil, proč to tušil, co k tomu vedlo. Prostě takový těžko uvěřitelný závěr. A hlavně pachatel naprosto neodpovídá tomu, jak je celou dobu vrah popisován.

Dávám čtyři a půl hvězdy, protože se to dobře četlo, ale ta béčkovost, jedno klišé za druhým a naivita konce tomu prostě uškodila.

18 07.01.2025

(SPOILER) Detektivní román ze zajimavého prostředí černobylské zóny. V roce 2016 se objevují vraždy lidí, kteří jsou spojeni s vraždou dvou žen v den výbuchu černobylské elektrárny.

Na Ukrajině pátrá kapitán Melnyk, z Moskvy inkognito přijíždí poručík Rybalko, rodák z Pripjatě, kterého si najal Sokolov, jemuž byla zavražděna manželka a syn.

Vrah své oběti preparuje, do břicha jim vkládá vycpaného sokola a poblíž nechává vycpanou vlaštovku. Vše směřuje k jednomu podezřelému a já si celou dobu říkám, že musí přijít zvrat…

Rus Rybalko je černoch, někdy jsou lidé překvapeni jeho vzhledem, jindy nikoho nenapadne, co tam černoch dělá. Na začátku knihy se Rybalko probouzí na záchytce a doktor je překvapen, že černoch umí tak rusky. Stejně tak je na začátku knihy napaden rasisty, ale pak se skoro nikdo jeho vzhledu nepodivuje. Říkal jsem si, že autor to chystal rovnou pro Netflix s už mu tam chybí jen homosexualní linka… A v závěru knihy zjišťuji, že i homosexualni linka tady je.

Melnyk a Rybalko patraji po sve linii, ale svym zpusobem jsou oba stejni. Kdyz uz chtel udelat autor dva vysetrovatele, hodilo by se je odlisit nejak vice jednanim, myslenim nez barvou pleti.

Cetlo se to dobre, lakalo me to rychle docist, doporucuji.

11 05.01.2025

Další řady z motivačních knih, hodí se ale ideálně pro majitele marketingové firmy někde v USA, Kanadě nebo Británii.

Je zde 100 myšlenek z několika oblastí. Většinou na jedné straně krátký popis, na druhé straně jeden až tři praktické body. Některé myšlenky jsou zajímavé, donutily mě číst tu stránku třeba i dvakrát třikrát, jiné jsem rychle přelétl očima a nic mi neříkaly.

V jednom z pravidel se doporučuje vypnutí urgence e-mailu, tak mě nějak napadlo, co autor říká asi nyní v roce 2025 na všechny možné notifikace whatsappu, telegramu apod. v telefonu. Nostalgicky si povzdychávám nad e-maily v roce 2014.

Dobrá myšlenka je tam, že pokud zvedáte telefon, abyste volali právníkovi, aby Vám vyřešil problém, tak už je pozdě. Právníka je potřeba používat jako kondom - preventivně.

V podstatě jsem v knize nenašel nic nového, nic převratného, nic proč bych tu knihu doporučil. Prostě jedna z řady mnoha motivačních knih, tato ale nejde nijak do hloubky.

7 02.01.2025

Jednoduché čtení o pirátovi, objeviteli a oblíbenci královny Alžběty I. Na několika desítkách stránkách sledujeme Drakeův původ, první plavby k Africe, do Západní Indie a přes jeho nejslavnější platbu kolem světa pokračujeme k porážce španělské Armady až k jeho smrti.

Aby autor rozšířil ten krátký životopis, odbíhá často k tomu, kdo to byl Karel V., Hernando Cortéz apod. Během popisování anglických plaveb k Americe sledujeme mezi řádky velký rozdíl mezi Španělskem a Anglií. Velmoc své doby má plno zlata, kolonií a spí na vavřínech, ostrovní Anglie hnána touhou po ekonomickém zisku pomalu ale jistě přebírá vedení.

Četlo se to dobře, rychle, ale protože to bylo takové krátké a protože vím, že Ivan Brož uměl psát mnohem lépe, dávám jen čtyři hvězdy.

7 01.01.2025

(SPOILER) Curwoodovým románům jsem propadl kdysi jako kluk někdy mezi deseti patnácti lety, některé z nich jsem četl opakovaně. Kočovníci severu mě ale nějak minuli, knížku jsem si koupil až před nějakou dobou z nostalgie v antikvariátu a teď na ni došlo. Vrátilo mě to do mých klukovských let, kdy jsem snil o životě v Kanadě nebo na Aljašce.

Curwood miloval severskou kanadskou přírodu, obdiv k té divočině je poznat na každé stránce. Sledujeme zde osud malého medvíděte Nýwy, kterému lovec Challoner zastřelí matku a ujme se ho, aby ho společně se svým štěněte Mikym dovezl své dívce, ke které se po téměř třech letech v divočině vrací.

Při plavbě na kanoi se mláďata, připoutaná pro bezpečnost k sobě provazem, poperou, spadnou do vodopádu a lovci se tak ztratí. Po několik měsíců spolu loví a stanou se nerozlučnou dvojící. Nýwa pak usne zimním spánkem a Miky se vydává na toulky po okolí, začne vykrádat pasti lovce Jakuba le Buaua a ten se rozhodne ho zabít. Nakonec ho chytne a rozhodne se z něho udělat vraždícího psa na psí zápasy. Miky se nechce nechat zkrotit.

Na dalších stránkách sledujeme zakousnutí lovce, krádež psa, velké psí zápasy a pak samozřejmě krásný happy end, kdy se setkává znovu Miky nejen se svým pánem Challonerem ale i Nýwou, který se probudil ze zimního spánku.

Rozhodně stojí za přečtení i v době, kdy už nejsme kluci a na zádech si neseme už těch pár křížků.

7 01.01.2025

Po čtvrtém díle série Heechee jsem měl chuť už s Pohlem skoncovat a nikdy s ním nepokračovat. Ale řekl jsem si, že zkusím prolistovat ještě tyto povídky a uvidím, jak to dopadne. A ono mě to chytlo. Tento pátý svazek ze série Heechee je naprosto jiný než vše dosavadní, nejedná se o deset povídek, ale v podstatě jen jednu, ostatní jsou jen takové dokumenty, krátké shrnutí apod. A bavilo mě to číst. Asi kvůli tomu, že tady nebyla samá přímá řeč, samé dialogy a tlachání o všem a o ničem pořád dokola.

Povídka Obchodníci z Venuše mě tak zaujala, že jsem ji okomentoval samostatně. Je to velice zajímavý příběh Audeeho Waltherse, který za každou cenu potřebuje vydělat peníze, aby si zachránil svůj život a milionářského turisty Boyce Cochenoura a jeho dvacetileté milenky Dorrie. Je to psáno téměř stylem sci-fi padesátých let a stojí to rozhodně za přečtení.

Díky této povídkové sbírce jsem zjistil, že Pohl umí psát, když chce umí dobře vše popsat, vysvětlit. Jen mu někdo měl asi poradit, že nemá používat neustále přímou řeč, filozofování o blbostech, tlachání o sexu a mohlo vše být zajímavější.

Většina věcí zde popsaných je už vysvětlena v předchozích čtyřech dílech, ale tady to je napsané logicky, stručně, zajímavě. Takže rozhodně to stojí za přečtení.

9 29.12.2024

Před čtyřmi lety jsem začal číst tuto Heechee sérii, nadšeně jsem si pořídil všechny díly a pak jsem se zhrozil toho čtení a po třetím dílu sérii odložil na potom. Teď po čtyřech letech jsem se vrátil a už chápu, proč jsem tehdy nepokračoval. Ne, nejsem asi ta správná cílová skupina. Ta knížka pro mě byla katastrofa a utrpení.

Robinette Broadhead je mrtvý, uložený v digitální paměti, je nejbohatším „člověkem“ a do všeho tak nějak kecá. Neustále si vytváří své fyzické dvojníky, kteří se účastní setkání s živými lidmi. Do toho ale neustále má simulace s dalšími neživými, bývalými lidmi a svým programem Albertem Einsteinem. V těch simulacích neustále mluví o tom, co pije za drink, jak neexistuje ani on, ani ten drink.

Je to jak kdyby se autor totálně zkouřil a měl myšlenky jen na sex a na alkohol. A k tomu je potřeba přidat nějaký rádoby děj, takže se tady objevují tajemní Vrahové, kteří chtějí konec rozpínání vesmíru a my sledujeme na x desítkách stránek filozofování o tom, proč to dělají a jaký vesmír si představují.

Nejvíce mě asi tak nějak bavila ta část o cca dvanáctiletých dětech (dvou lidských a jednom heechee), kteří se z asteroidu dostanou na planetu Zemi, na Tahiti. Ale i zde se objeví dva staří teroristi, kteří uprchnou z vězení (v tom vězení, má jeden z nich na noc robota, který vypadá jak mladá dívka, aby si mohl užívat sexu), děti unesou a zase jeden z teroristů má neustále potřebu přemýšlet nad tím, jak si na konci užije s tou cca dvanáctiletou dívkou.

Většina knihy je neustále jen tlacháním o tom, že virtuální simulace jsou dokonalé a rychlé a dá se v nich všechno, skutečný čas je neskutečně pomalý a nudný. Dále jsou tu Vrahové a všichni se jich bojí, všichni jsou z nich podělaní strachy, protože to a protože tamto. A musíme to slyšet neustále dokola.

A závěr je takový závěr, že i sám Robinette přemýšlí, co je to za konec a je to konec nebude to konec a co bude za milion let. A než se k tomu konci doletí, tak se zase musí zmínit, že virtuální osoby v dokonalé simulaci pijí a užívají jen sexu – no, na ten popis potřebovali o dost víc prostoru než moje dvě řádky tady.

8 28.12.2024