Aiwa komentáře u knih

Místo odpad by se hodilo „podpal“. Kniha je jedním slovem otřesná. Četla jsem v angličtině, takže se nemohu vyjádřit k českému překladu, který je ale prý také výživný. Zjednodušeně – autorka má velmi chabou slovní zásobu, se kterou dokázala popsat přes 500 stran a to je výkon, a fantazii poněkud postrádá (i v těch „erotických scénách“). Začátek ujde – hezké nezkušené děvče potká mladého hezkého pracháče se zvláštní zálibou. Ona je naivní husa, která by mohla sloužit matkám za vzor, jak nevychovávat dceru. I když uznávám, že má i světlé chvilky. On má letadlo, vrtulník, auta a mučící kumbálek. Jedná se o „erotický román“, ale erotiky tam najde člověk pomálu. To, co je škatulkováno jako milostná scéna, u mne místy vyvolávalo smích (viz blbá fráze, jak je Anastasia neustále „připravená“, v tom nejhorším slova smyslu). Chabou psychologizaci postav se snažila autorka suplovat „vnitřní bohyní“ slečny A., která je taky pěkná slepice a navíc otravná. Plytkost je asi nejvýstižnější charakteristika děje. Pozitiva – díky neustálému opakování sloves a frází jsem si zafixovala některá nová slovíčka (koulení očima, okusování rtů, různé typy úsměvů a úšklebků, větu jsi na mne naštvaný/á?), nemusím truchlit nad „bídnou“ úrovní své angličtiny, když rodilý mluvčí je schopný napsat toto a ještě z toho mít bestseller. Negativa – stručně a soudně viz výše, jinak si přečtěte knihu (na vlastní nebezpečí)

Lásce a tmě dlužím už drahnou dobu komentář. Bezpochyby si ho zaslouží. Co mám ale psát? Že se jednalo o mou první knihu od Amose Oze a od té doby jsem přečetla nezanedbatelnou část jeho díla a hodlám pokračovat. Že jsem se s tou „bichlí“ vláčela k Jadranu a samozřejmě každý den na pláž, čemuž odpovídalo mé poněkud nerovnoměrné opálení. Že jsem ji přečetla „jedním dechem“, prožívala bolesti i radosti spolu s autorem, a to s intenzitou, kterou nepamatuji. Že osobitý pohled na vznik státu Izrael a život v něm mě silně oslovil, stejně jako rodina Klausnerů. Že zůstane v mé paměti i v mém srdci, dokud mě nenavštíví Alzheimer. Nic naplat. To se nedá vypovědět, to se musí zažít/přečíst.

11 17.11.2016

Do Skořicových krámů mě, myslím, přivedl R. Kapuscinski a jeho kniha Impérium. Úryvek z dotyčné publikace mě tak nadchnul, že jsem vyrazila do knihovny a přinesla si poetický klenot. Schulz bezpochyby stvořil „nadpozemskou“ a kouzelnou knihu, ale já nejsem příliš poetická osobnost, proto „jen“ 4 hvězdy (prozatím?). Nemohu neuvést výrok Bohumila Hrabala: „Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl." Já se sice nepřestěhovala, ale vždy ráda zajdu na návštěvu.

7 22.10.2014

Tak skvěle se nám Černý les tvářil a vyklubal se z něj takový ... propadák. Prosklený dům uprostřed temného lesa, žádní sousedé v dohledu, nedořešená traumata z minulosti, rozlučka se svobodou a parta podivných lidí – to je přece skvělá kombinace. Tak proč to tady nefunguje? Protože autorka sepsala románek pro náctileté se všemi nutnými ingrediencemi a v poněkud zvětralé podobě. Prapodivně vystavěná zápletka, povrchní, ploché a někdy naprosto pitomé postavy, nevyzrálá hlavní hrdinka, jazyk na úrovni základní školy (dnes už možná střední), přesvědčivost motivů na bodu mrazu. Ta tragédie, když se holka nevyrovná s tím, co se stalo v 16 (je jí 26)!!! To hrozné tajemství, které každý s trochou fantazie odhadne ještě před polovinou. Fakt, že vrah mi byl jasný hned po činu, ale natvrdlá hlavní hrdinka se k odhalení nedohrabe, dokud ji nepraští po kebuli. A že je jí přisouzeno povolání spisovatelky detektivek (sic!), je už jen shnilou třešničkou na notně oschlém dortu. Jedna hvězdička za nápad, i když ne originální, a strašidelnou atmosféru, kterou autorka kupodivu dokázala vykreslit poměrně dobře.

6 17.11.2016

Mé první literární setkání s hororovým žánrem. A velmi úspěšné. Při čtení mi místy běhal mráz po zádech a nějakou dobu jsem se bála zhasnout lampičku na nočním stolku. Nejvíce mě zaujaly povídky Soudce Harbottle s motivem, že když je pozemská spravedlnost krátká, posvítí si na vás nějaká „jiná“, a upírská Carmilla (hlavně zmínka o Moravě;-)). Pronásledovatel je četba vhodná, pokud se v noci potulujete sami po dlážděných ulicích. Zelený děs děsí optimálně, jen by mě zajímalo, proč se v originále nazývá Green Tea. Nejméně děsivý, v hororovém slova smyslu, byl Pokoj v hostinci Dragon Volant - v podstatě taková morbidnější detektivka. Knihu vřele doporučuji všem milovníkům hororového žánru. Kam se na ni hrabou dnešní filmy.

6 14.05.2014

Pár faktů než knihu vezmete do ruky – anotace je celkem zavádějící, není to o Africe, v podstatě jde o červenou knihovnu, k čemuž se nepřizná ani obálka. Celý příběh připomíná takové ty filmy à la Harlequin edice, kterými nás komerční televize krmily v pátek nebo sobotu večer. Příběh je plný klasických žánrových klišé. Měla přítele, ale nějak na ni zapomněl, měl přítelkyni, ale ta se s někým zapomněla. On je umělec (jak jinak), ona těžce vydělávající právnička, toužící po troše lásky. Ona má zlou a intrikánskou kolegyni, on má dost problémů sám se sebou. Do toho tady máme rádoby detektivní zápletku, páč geniální právnička nám převálcuje celé policejní oddělení, a hromadu překážek, které musí naši hrdinové překonat. Výsledek - plytký, povrchní románek s dobrým koncem, místy poněkud uspávající. Jestli si nepotrpíte na červenou knihovnu, tak se knize obloukem vyhněte.

5 21.07.2015

Vzhledem k nehynoucí lásce k Harry Holeovi a těžkým sympatiím ke Carlu Morckovi jsem logicky došla i do Švédska na návštěvu k „Larsovi a Keplerovi“. Nebudu napínat – kniha skončila v mém seznamu „přeceňovaných knih a zklamaných očekávání“. Ale popořádku. Chvíli trvalo, než jsem akceptovala styl psaní a ani poté mi četba žádnou velkou potěchu nepřinášela. Příběh – na začátku pomalejší rozjezd, pak slušná akcelerace s překvapivým závěrem a nakonec neskutečná nuda. Musím konstatovat, že komisař Linna mi je těžce nesympatický a tak nějak "cizí", jeho kousky pokládám za těžko uvěřitelné atd., ale ten konec a popis osobní tragédie?, to už bylo moc. Aby mě tak otrávil popis osudu hlavní postavy, to nepamatuji. Paradoxně jsem pocítila sympatie k dotyčnému psychopatovi. To znamená jediné – pryč odtud.

Po přečtení Roku v Provenci od Mayleho jsem se těšila na další knížku o Francii a kulturním šoku přistěhovalců. Sáhla jsem po profláknutém Merde. A neudělala jsem dobře. Ze začátku mě to nudilo a nutila jsem se do čtení. Pak se kniha rozjela, ale neoslnila. Moje charakteristika knihy: předvídatelné, místy až neuvěřitelné a přehnané, k tomu poněkud vulgární v kombinaci s prvoplánovitým humorem, který pak už ani nepobaví. Přijde mi, že se autor místy snažil až příliš. I když mu to přineslo své ovoce. Další díl riskovat nehodlám.

5 24.04.2014

Četla jsem ji přes půl roku (v originále). Nebavilo mě to a bylo mi úplně jedno, jak kniha dopadne. Nebýt nutkání všechny knihy dočíst, odložila bych ji. V čem byl problém? Bylo tam toho až moc, ovšem stylem „stokrát nic umořilo osla“. Příběh Jennifer a jejího „šamstra“ byl tak neuvěřitelný, až to bralo dech. Do toho tam máme manžela a jeho sekretářku a paní na úklid, která měla kupodivu taky nějaký minulý život, a kámoše Jennifer… Další z hlavních postav je mladá novinářka, která to má s mužskou populací taky složité (autorka nás samozřejmě neochudí o detaily) a absolutně nechápu, jak si při své pracovní morálce zachovala místo. Občas mi kniha připomínala dětská léta, kdy v televizi běžel Dallas – nějaká ta amnézie, zmizení, něco jako zmrtvýchvstání, smrt u koho by to nikdo nečekal, fascinující objevy a Kongo. Kongo?!

4 18.12.2014

Na začátku četby jsem hořce litovala, že jsem se do něčeho takového vůbec pouštěla. Kniha se četla ztěžka, musela jsem se soustředit na dlouhé věty, podivné metafory a prolínání dvou odlišných příběhů. Když jsem se ale dopracovala zhruba do poloviny, Faulknerův styl jsem si zamilovala. Najednou se mi četlo lehce a vtáhlo mě to děje. Od té doby jsem přečetla další jeho knihy a patří mezi hrstku mnou milovaných autorů. Kniha je podle mne tak trochu obět své slávy a navíc je studentům nucena jako povinná literatura, což je docela hororová kombinace. Divoké palmy podle mne nejsou pro každého. Buď se s autorovým stylem vyrovnáte, nebo ne. Jiná možnost asi není. Zároveň vyžaduje určitou vyzrálost čtenáře. Příběhy nejsou dějově nejpoutavější, ale v kombinaci se stylem psaní mě svým způsobem zaujaly.

4 16.01.2014

Uvedení knihy předcházela masivní reklama na leckterých knižních blozích. I já se nachytala. Natěšena na nějakou záhadu, pletenec lží, ze kterého se vyloupne šokující pravda atd. Realita - další nenáročná young adultovka, jak příběhem, tak stylem psaní. Začátek ujde, ale později tempo upadá, motivy se opakují, až nakonec dojdeme k, ehm, závěru (míněnému jako vysoce překvapivý??), což lze nazvat asi tou největší katastrofou z celé knihy, i když překvapivý byl, tedy nepříjemně. Myšlenka po přečtení – ten film jsem už viděla (fakt, vy ne? - viz komentář Lenory).

3 21.07.2015

K Nočnímu pavoukovi jsem se dostala víceméně náhodou. Začátek vypadal slibně – pošahaný tvor s vojenským výcvikem předvádí husarské kousky, aby se dostal svým obětem do bytu (mříže mají očividně své uplatnění i ve vyšších patrech), a chytit ho se jeví jako, mírně řečeno, problém. Je povolán ostřílený penzionovaný detektiv, který dostane k ruce dva svérázné policisty. Potud dobrý. Jenže detektiv má manželku, která má vlastní problémy v práci, a lidi, se kterými má problémy, mají taky své problémy, o které nás autor neochudí. Ukáže se, že manželka má problém i se svým manželem. Detektiv chodí do bistra, kde obsluhuje bývalá psychoanalytička, která má taky něco a očividně na sebe berou. Policistka s x-krát omílaným přízvukem balí bývalého kolegu pana pavouka, až ho klofne. Do toho se nám tam přidá chlápek od armády, který má nějaké postranní úmysly a sexy moderátorka z televize, jejíž úmysly jsou úplně jasné. Sem tam nějaká vražda. Kupodivu už v půli knihy pavouka lapí do sítí, ale on uteče a jede se dál a komplikuje se to a já ztrácím pozornost. Knihu jsem dočítala s největším úsilím. Světlé akční chvilky přehluší sem tam nějaký problém některé z milionu postav. A to je ten problém. Množství postav a sub-zápletek je přílišné a otravné. Já vím, že na konci se to propojí, ale méně by bylo více. Aspoň to dobře skončí – všichni jsou spokojení a spárovaní a pavouci rozmázlí na stěně. Pro mne to byl spíš detektivkový průměr.

3 24.04.2014

S Domem na prodej jsem se mořila skoro měsíc. Moje myšlenky oscilovaly mezi - když už to skončí, Emma a její život mě nezajímají, rodinné problémy zúčastněných jakbysmet. V době, kdy jsem knihu četla, jsem navíc nedobrovolně skončila v roli „realitního makléře - amatéra“ v jedné skandinávské zemi. Naštěstí jsem neměla chuť zabít nikoho jiného než autorku knihy, případně několik hlavních postav. Každopádně za tento Dům na prodej bych plnou cenu opravdu nezaplatila.
Proč to? Styl psaní je prostě úmorný. Spousta pitomých detailů ze soukromí, přičemž některé momenty zavánějí až trapností. Další postavy, především z řad kolegů od policie, nepůsobí věrohodně, stejně jako dialogy mezi, no, kdekým. Hlavní představitelka je kapitola sama pro sebe – mám silné pochybnosti o jejích mentálních schopnostech a soudnosti, což je u policistky docela problém. Hodnocení směřovalo ke 2 hvězdám, přece jen jsem četla i něco horšího, leč závěr dojem trochu vylepšil. Ale! když celou knihu zmíráte nudou, tak pár stran na konci vaši frustraci neodvane. Úmyslem autorky bezpochyby bylo vyrobit zápletku na další díl(y), v tomto případě poměrně laciným způsobem. Ono závěrečné rozřešení nebylo příliš propracované a kolikrát mě přepadl pocit, že tam něco nepasuje, zas se to ale obešlo bez zbytečných keců. Nakonec - toto bude asi SPOILER – taky docela naštve, když se případ po tolika stranách a utrpení čtenáře vlastně nevyřeší, respektive k vyřešení povede minimálně dalších 300 stran.

2 02.03.2017

K přečtení mě nalákal rozhovor s překladatelkou, která nadšeně vyprávěla, jak si během překládání vyhrála. Poutavý příběh hloubavého chlapce v kombinaci s působivou grafickou úpravou mě navrátil kamsi do dětských let a svůj pocit z ní bych popsala jako okouzlení, ale nikoliv bezduché. Kniha podnítí fantazii, přiměje vás si tak trochu hrát a zopakovat morseovku. Dílo je víceméně perfektní, ale poslední část poněkud zaostává. Chvílemi jsem měla pocit, že ji psal někdo jiný nebo autor nevěděl, co dál a něco tam rychle lupnul, ať to máme zajímavější, což nezabralo. Za poslední část ubírám jednu hvězdičku. Ale i tak kniha zůstává na čestném místě v mé knihovně a ráda se k ní někdy vrátím, když na mne půjde splín nebo nuda.

2 21.07.2015

Detektiv sympaťák + poznáváme Anglii + přínosné informace (o zvonech) + slušná zápletka se špetkou suchého humoru. Výsledkem je kvalitní detektivka a pocit, že na zvony se už nebudu nikdy dívat stejně. Doporučuji a chystám se na další díly.

2 02.09.2014

Jak jsem nedávno psala v komentáři u autorky: Somaly Mam si svůj příběh vymyslela (a velmi dobře ho prodala). Časopis Newsweek provedl šetření a zjistil, že její životní příběh se odvíjel úplně jinak. Vše si nechala následně prověřit nadace Somaly Mam Foundation, kde působila. Výsledek - Somaly rezignovala a ředitelka nadace prohlásila, že ji výsledek vyšetřování zarmoutil, ale děkuje Somaly za práci, kterou odvedla v boji proti obchodu s lidmi. No, nadace se asi přejmenuje. Podle CNN měla navíc Somaly Mam podněcovat další dívky, aby šířily smyšlené příběhy o tom, jak se staly obětmi sex traffickingu. Smutné...

Nedá mi to a musím zde zmínit pár úryvků z místy odlehčeného článku P. Formánkové: Propaganda pro nejmenší. „V souvislosti s kampaní za boj proti mandelince bramborové… se objevují dokonce spojení jako reakční imperialistický hmyz, brouci s vlastnostmi imperialistických vrahů, šestinozí vyslanci Wall Streetu“. Nemluvě o povolání Ferdy Mravence do boje proti „americkému brouku“ - O. Sekora: O zlém brouku bramborouku. O mandelince americké, která chce loupit z našich talířů (44). Co dát rodičům k Vánocům? „Už vím, táta každý večer čte si dřív než usíná, dám mu tedy tuhle knížku od soudruha Lenina“ (47). Ježíška a spol. bylo třeba nahradit. „Postavy pastýřů, tří králů či andělů nahradili horníci, družstevní rolníci a pohraničníci“ (48). Pro toho, kdo nezažil...

Knížku jsem dostala někdy na základní škole a stala se na dlouhou dobu mou nejoblíbenější. Je sepsaná jasně, srozumitelně a přitom plná informací. Kladně hodnotím i velmi pěkné obrazové zpracování. Člověk se při jejím prohlížení tak nějak nenásilně vzdělává. Dodnes se k ní ráda vracím.

2 18.01.2014

Po přečtení Ženy v kleci, kterou jsem zhtla jedním dechem, jsem se nadšeně vrhla na Zabijáky. A měla jsem problém je vůbec dočíst. Mne to prostě nebavilo. Příběh, kdy skupinka bohatých, rozmazlených a znuděných spratků pro zábavu napadá a vraždí lidi (a samozřejmě jim to díky vlivu rodičů či jich samotných prochází) mi přijde ohraný. Tohle téma bylo několikrát zpracováno a kolikrát mnohem zajímavěji než u Adler-Olsena. To, že pachatele od začátku známe, tomu taky moc nepřidá. Oproti prvnímu příběhu pokulhávají Zabijáci i v jízlivém humoru, kvůli kterému se mi Žena v kleci tak zalíbila. Každopádně si ale přečtu další knihy.

2 16.01.2014

Jak se „starožitnost“ mého věku dostane k módnímu výstřelku pro teenagery? Samozřejmě podivným a notně bizarním způsobem. Zvědavost mi nedala a protrpěla jsem 50 odstínů „vyvítečeho“. Při bloumání internetem (a přemýšlení, zda jsem na palici já nebo ona autorka) jsem zjistila, že E. L. James se „inspirovala“ (čti vykradla) Stmíváním. Viděla jsem také kus upířího „filmu“ – asi po hodině mi došlo, že nesleduji parodii, ale opravdovou filmovou verzi. No, kniha je prý lepší než film. Jdeme do toho. V zájmu sebevzdělávání a možnosti porovnání s onou „inspirovanou“ knihou jsem si sehnala anglickou verzi. Paní Meyer píše o něco lépe, má širší slovní zásobu, používá nejen klávesnici, ale i mozek, příběh není tak otravný jako u zmíněného epigona, ale co si budeme povídat, výkvět světové literatury to není ani omylem. Být mi o deset let méně, tak by mě kniha možná bavila anebo taky ne. Kdo ví. Nebylo to nejhorší, ale každopádně nic pro mne.

1 17.11.2016