Aliii
komentáře u knih

Ke knize mě přivedla čtenářská výzva, nejsem cílová skupina věkem ani žánrem. Zápletka je dost předvídatelná, na můj vkus se tam také příliš opakují stejné momenty, myšlenky a pocity. Zařadit knihu do historické literatury je přinejmenším nadnesené...
Těšila jsem se vlastně jen na část příběhu z knihovny a hvězdičku navíc dávám za dokonalou obálku.


Krátká povídka s originálním námětem, ale zpracování mohlo být určitě lepší. Příběh mi přidal pro dané téma až moc strohý a nepropracovaný. Na druhou stranu autor dokázal i tak vystihnout frustraci, která plyne hlavnímu hrdinovi z jeho nepřijímání společností a vrstevníky.


Neuvěřitelně laskavá, moudrá a inspirující kniha, plná myšlenek a úvah o životě, lidech a hodnotách. Určitě stojí za více než jedno přečtení.


Analfabetka mě (po)bavila a říkám si, jak by se jí asi dařilo u nás v ČR :-D Absurdní humor autora JJ se mi zamlouvá a i když jsem se zrovna neválela smíchy po zemi, při čtení jsem se pořád usmívala a těšila se na další kapitolu.


Nejvíc se mi líbily poslední 2 pohádky, asi i proto, že schéma a námět víceméně odpovídaly klasickým pohádkám. Čekala jsem však, že budou pohádky zajímavější.
U dvojjazyčné knihy bych také ocenila, kdyby k vysvětlovaným slovíčkům byla doplněná výslovnost.


Poměrně dlouho jsem se začítala a dost často mi připadalo, že se autor až moc opakuje. Násilí bylo brutální a bylo ho hodně, scény byly opravdu podrobně vykreslené, což bylo pro mě spíš na škodu - mám radši, když mám jako čtenář aspoň nějaký prostor pro vlastní představy a nejsem jen konzument toho, co mi autor naservíruje.
Na hodnocení měly bohužel vliv i nepřesnosti v překladu (např. "pospávala mu s manželem", "dobytek se zde pěstuje"). Vím, že za to autor nemůže, ale dojem ze čtení to kazí.


Autorka má můj obdiv, že se provdala do Japonska a zvládla se začlenit do tak rozdílné kultury. Její postřehy byly většinou zajímavé a týkaly se běžného života, kterému se turista jen těžko přiblíží.
Neseděla mi však osobnost autorky - některé popisy mi připadaly dost sebestředné, povýšené a až přehnaně kritické. Také mi přišlo škoda, že z Ameriky a Francie nebylo v deníku popsáno nic.
Hvězdička navíc za manželovy příspěvky a japonský (a mužský) pohled na situace.


Pro plné docenění všech narážek určitě nemám načteno potřebné množství ruské literatury. To mi ale nezabránilo, abych se u knihy usmívala, bavila, přemýšlela, lovila v paměti kdysi nabité znalosti a představovala si sebe v kůži Saši Privalova, jak se snaží vypořádat s nově objeveným spojením vědy s magií.


Kniha mihla být klidně o třetinu kratší, hodně informací se opakuje.
Zajímavou částí byly rady a zkušenosti rodičů - některé byly i úsměvné.


Nebýt kniha pokračováním životního příběhu Louisy Clarkové, asi bych si ji nepřečetla - nejsem tak úplně cílová skupina. Louisa je však natolik výrazná hrdinka, že mi to nedalo a nemohla jsem se odtrhnout. Autorka toho chudince Louise zase naložila víc než dost, ale při čtení jsem byla spíš zvědavá, jak se s tím popere než abych jí litovala.
Té romantiky bylo na mě přece jen trochu moc, proto ta hvězdička dolů.


Ke čtení jsem se dlouho odhodlávala, odrazovala mě týnština. Díky překladateli a jeho uzpůsobení (rusky neumím, angličtinu docela zvládám) to ale nebyl vůbec problém a význam většiny slov lze intuitivně odvodit.
++SPOILER
Docela by mě zajímalo, jestli se Burgess léčbou inspiroval v protialkoholní léčebně - Alexova léčba nějak nápadně připomíná účinky antabusu.
++
Kromě etických otázek, ve mě kniha vyvolává i spoustu otázek, co autora vede k tomu, aby popisoval násilí takhle brutálně. Zda něco takového zažil, páchal nebo se jedná o jeho skryté fantazie. Možná to má souvislost s tím, co se stalo jeho ženě, těžko říct.
Každopádně bude teď nějakou dobu o čem přemýšlet...


Ani nevím, co napsat, kniha mi vzala všechna slova. Anne byla neuvěřitelně zajímavou osobností a ještě jsem se u náctileté(ho) nesetkala s takovou mírou životní moudrosti, sebereflexe a nezdolné chuti pracovat na své osobnosti a na tom stát se lepším člověkem. Velká škoda jejího tragického osudu, mohla toho opravdu hodně dokázat...


Moc pěkná knížka, jejíž příběh se mi líbil více než film (tam zase vyhrává zpracování). Autor má bohatou fantazii a zapojuje do ní i čtenáře - hlavně v továrně, kdy vám před očima ožívá ten fantastický sladký svět plný originálních cukrovinek. Škoda, že Wonkova čokoláda není k dostání, jdu si dát aspoň tu "normální" ;-)


I přes větší počet stran jsem Smrtící bílou dočetla poměrně rychle. Příběh se četl dobře a i když nemám ráda červenou knihovnu, tak u Robin a Cormorana mi ty jejich tanečky kolem nevadí :-)
Co mě ale zarazilo byl všudypřítomný product placement, kdy místo piva, cigaret a dalších výrobků byly použity konkrétní značky a v textu to neznělo úplně přirozeně.


Musím přiznat, že Bratři Karamazovi pro mě byla fakt výzva a nebýt zavřených knihoven, tak bych je snad ani nedočetla. Vůbec mi nesedl Dostojevského styl, postavy mi šly dost na nervy a nějak se neumím srovnat s ruskou povahou (vykreslenou dokonale, to se musí autorovi nechat). Vadily mi i neustálé narážky typu - " o tom až později", "k tomu se snad ještě dostaneme", kterých byly snad desítky.
Navíc Dostojevskij zpochybňuje svou knihu hned v úvodu - buď to myslel vážně (pak jí neměl čtenářům vůbec předkládat) nebo to udělal se záměrem "pohlazení ega", což dost nesnáším...
Ale abych jen nekritizovala, oceňuji pasáž o zpochybňování smyslu víry a úlohy církve a také vykreslení postav.


Zvláštní, zajímavý a hodně emotivní příběh, vlastně mnoho příběhů. Autor má velmi osobitý styl a kniha je plná myšlenek a otázek k zamyšlení.


Říkala jsem si, že tahle kniha bude výzva. Květiny mám sice ráda, ale zahradničení mě vůbec neláká, spíš naopak. Karel Čapek ale nikdy nezklame. Hned úvodní popis boje zahradníka s hadicí mě rozesmál a příjemně naladil na další čtení.


Tyhle povídky se mi trefily do noty. Některé byly předvídatelné, ale vůbec mi to nevadilo. Narozdíl od jiných povídkových sbírek jsem se při čtení nenudila a nemusela se nutit do dalšího čtení. Autorka mě dokázala rychle zaujmout.


Milá kniha, která pohladí po duši každého milovníka zvířat. Při čtení se nelze ubránit úsměvu, pan Čapek to se slovy umí výborně a není problém si živě představit situace, o kterých píše.


Karel Čapek dokázal ve svých básních volit slova tak, že jsem se naprosto vžívala do jeho pocitů. Musela jsem si básně číst s časovým odstupem, aby toho smutku a zoufalství nebylo moc...
