AlTyxAy komentáře u knih
Brutální a poetické.
Každých několik měsíců mě přepadne obsesivní nutkání číst Hrabala a zatím jsem si nikdy neřekl, že už mě nebaví. Baví. Napořád.
Vážení a milí, tohle je prostě kniha, jejímž přeložením do našeho krásného jazyka se kompenzuje překlad všeho braku kolem. Načekal jsem se dlouho, panu Nagymu to ale je nutné odpustit, i když mě ujišťoval, že to bude dřív (!), haha.
Ke knihám...
Máte-li při týhle četbě pocit, že čtete něco jízlivýho, brutálního a mysteriózního dohromady, nejspíš se nepletete. Je to tak nabouchaný cynismem a britským sarkasmem, že vlastně jen kloužete po náladách Patricka Melrose. Úvahový vstupy, zejména ve 4. díle jsou dotažený tak akorát, aby se ten závit neurval. Když se Patrick sjede, ať už pilulkou, herákem nebo whiskou, vždycky mu to věříte, chápete, co prožívá, přestože ho nechcete obhajovat, jelikož autor mu sám dal Kainovo znamení. Pokud někdo trpí byť jen náznaky manželské krize a není si jistej v kramflecích, ať raději po tomto (a ani po Klaunových názorech!) nesahá, mohlo by to pálit (tsssss). Zášť, kterou Patrick cítí kromě vyvolených osob víceméně ke všem, kdo s ním byli ve styku je oprávněná a my jako čtenáři s tím, jak se rozhoduje, nic neuděláme. Jestli Tomaševskij říkal, že to, jak se ohledně hrdiny cítíme, určuje autor, tak jsem dost na pochybách, ale to by bylo téma do úplně jiného okénka.
Děkuji za pozornost a uděluji této silné sérii 10/10. Také děkuji intuici, která mě v knihovně navedla k tomuhle skvostu.
Moje Bible. Vlastním ještě starší vydání v papírové vazbě s ohnivými vlasy... nedovedete si představit tu radost když mi jí má maminka donesla z knihovny, ze které mi jí nechtěli tenkrát prodat ani za 500,-- 5/5 je málo. Lizard King je nesmrtelný :)
Opět mi Cormac připomněl, jaký to je vidět to před sebou ( :
Anton Chigurgh je vlastně sympoš, ne?
Odejít "nadycky". Překlad od Zaorálka je svéráznej a jsem za něj rád.
Upřímně, některý pasáže mě neskutečně s****, co víc, přiváděly k šílenství, k nutkání to odložit, ale vytrval jsem. Prvních několik krátkých rozhovorů mě navnadilo, je to překypující myšlenkama a nutí číst dál. Pak přišla Deprimovaná, to bylo jak dar z nebes, opravdová, ne, reálná povídka, která zatáhla za vlasy. Potom věci jako Datum Centurio nebo Oktet ... to jsou právě ty případy, který vytáčej, ale jeden si pořád říká, že to dá nějak dohromady, přestože Wallace svým způsobem varuje, že ne, že to je bezvýznamná tužba.
To nejlepší si ale schovává na konec, Otce kladně recenzovaného dramatika z vedlejších NY scén, Matku a poslední rozhovor založený na historce a "opravdu" inteligentním chlápkovi, co sbalí holku, která papká jablko.
Když se to shrne, je to občas na palici, ale zároveň se některý ty pasáže jakoby předčítaj samy. Dávám pět, protože nic tak zvláštně dobrýho jsem dlouho nečetl...
Ve finále výborná kniha, i když mi bylo, jako historickému nevzdělanci, hodně na obtíž přeskakování století v jednotlivých kapitolách. (Uvede-li mě Im Hof do 18. století a na další straně zpět do 16., začínám být zmatený a chytám nervy.) Ve finále to ale všechno nějak dobře zapadlo a doufám, že i vy ostatní budete mít to štěstí.
Doplnění svaté trojice k výstavě Brave New World v DOXu, děkuji pane Bradbury za skvělý knižní zážitek a tobě Montagu, za chuť vytrvávat :)
Komu se líbil Stepní vlk, tomu doporučím Křik. Místo hudby je spíš umění výtvarné...
https://www.databazeknih.cz/knihy/krik-73017
Hesse šel ale dál, nicméně na větší ploše.
Toto byl můj začátek s Hessem, když mě někdo pošťouchne, kudy dál, budu rád ( :
Trvalo mi to dlouho. Trvalo by to ještě dýl, nebýt mého přesvědčení, že knihy se od určitého bodu mají dočítat. (Sorry Raymonde!) Bylo to ovšem možná až moc postmoderní. Od Roberta si dám na nějakej čas pauzu, ale i přesto chci říct: Děkuji, Mistře.
A nemůžu se zbavit dojmu, že nebýt kapitoly Zločiny, dojem by byl blýskavější.
Obsáhlé a skvěle provedené. O fotografiích nemluvě. Povinnost pro fanoušky tohoto mistra.
Vozíčkáři, pan Karel a bipolární hostinský ... nádhery života. Mrzí mě jen, že přestože v Kersku byli mí prarodiče panu Hrabalovi sousedy, do kontaktu s ním přišli pouze očima a pozdravem.
Lahůdka? Asi ano. Slyšel jsem i názor: "póza" - může být, ale to už nechám na vás. Tohle nebyl poslední Drago.
Potřetí Fowles a potřetí bomba. Skvělá práce s vypravěčem / autorem a vší historií vstupující do vyprávění. Fowles si libuje v psychologii a klamu, doporučuji spolu s Mágem...