Amazonka72 komentáře u knih

Mawer psát umí. Příběh Marian mě zaujal, je zasazen do doby druhé světové války a konečně se to v něm nehemží pouze zabíjením, koncentračním tábory a holocaustem. Tím ovšem nechci snižovat potřebu se k těmto těžkým tématům vracet. Zavede nás do prostředí špionáže. Pohled mladičké dívky, která teprve “vstupuje do života” a již se musí potýkat s velmi složitými úkoly, sílu příběhu ještě umocňuje. Zvláště pak posledních cca 100 stran, kdy se kniha čte doslova jedním dechem. To, že se Marian rozhodne Francii neopustit, a to, že je na konci příběhu dostižena, nechává ve čtenáři pocit, že je potřeba vše zakončit... otázkou je, zda někdy není lepší nechat nejistotu z dokončení příběhu právě na čtenáři, na jeho fantazii a životních zkušenostech - domyslet si, jak se život Marian vyvíjel dále. Nevím, mám již připravenou Provazochodkyni, tak se snad po jejím přečtení dočkám odpovědi.

4 03.02.2018

Nejsem zkušeným čtenářem severských detektivek, ale občas po nějaké sáhnu. Po Keplerovi jsem již dlouho pošilhávala, Svědkyně ohně je prvním setkáním s touto autorskou dvojicí. Žádné velké nadšení se nekoná. Ano, kniha se četla jedním dechem, přesně podle vzorce “ještě jednu kapitolu a pak jdu spát”. Oceňuji tedy členění do krátkých kapitol. Nicméně mi celý příběh připadal tak trochu “přitažený za vlasy”. Tolik komplikovaných odboček a příběhů, které nakonec vlastně ani nebyly pořádně dotažené do konce. Spousta postav příběhem proplouvá a vlastně se nedozvíte, jací opravdu jsou a proč jednají tak, jak jednají. Postava Daniela - připadá mi téměř nemožné, aby někdo z jeho blízkých neodhalil jeho zrůdnou povahu, nebo alespoň nepojal podezření, že něco není v pořádku. Za mě tři hvězdičky, je to oddychovka a taková “drsná pohádka pro dospělé”.

4 19.01.2018

Konečně zase jednou kniha, která se vejde do kabelky a dá se číst i během cesty do práce či do přírody :-). Tentokrát pan Murakami nenapsal román, ale celá kniha je složena z kratších povídek, které vycházely původně v japonském literárním měsíčníku. Pro mě je tato kniha klasická "Murakamovská". Velmi příjemně se čte, člověk musí trochu číst mezi řádky, a pokud se mu to podaří, smysl a poselství v textu určitě najde. Všechny povídky jsou tak trochu o samotě. V různých podobách. O opravdové samotě, té, kterou si neseme hluboko v sobě i přesto, že se často pohybujeme mezi spoustou lidí. A možná vypadáme i šťastně a spokojeně. Každý s ní svádí boj po svém, neexistuje žádný univerzální lék na samotu. Džunko z povídky "Krajina s žehličkou" útěkem ke smrti, doktorka Sacuki v povídce "Thailand" přiznáním si svého "kamene" v srdci, kterého je potřeba se zbavit. A tak přemýšlím o tom, kolik kamenů si nosím ve svém srdci a jak nejlépe se jich zbavit...
Malá pozvánka k přečtení pro všechny z Vás, kteří při pohledu do ohně máte stejné pocity, ale možná jste je nikdy nedokázali popsat:
"Oheň má tvar, který není ničím omezený. A právě proto v něm člověk, který se naň dívá, može zahlédnout, co má v tej chvíli na srdci. Dyž proto začne mít při pohledu na oheň pocit klidu, je to proto, že sa klid, co je v tobě, odráža v tom ohňu."
Z povídky "Krajina s žehličkou."

4 27.08.2017

Tak a je dočteno. Kniha Amerikána nezklamala. Oceňuji velmi živé dialogy a styl, jakým je napsána, protože se díky tomu báječně čte (i přes množství stran, které by mohlo odradit). Dokonce je Vám někdy až líto, že ji musíte nechat doma na stole a nemůžete ji přibalit do kabelky... a číst po cestě kamkoli. Je to kniha o rasismu, o odvaze začít život v úplně novém a neznámém prostředí, ale i o Africe a mentalitě lidí žijících (nebo spíše vyrůstajících) v rozvojovém světě. O čem je to však, dle mých pocitů, hlavně, je o lásce. Ano, je to tak, nečekejte však žádnou červenou knihovnu. O vztazích, které řešíme všichni, bez ohledu na barvu pleti. O hledání, a to jak sebe sama, tak toho druhého, který bude náš život doplňovat. A není vůbec překvapivé, že model osudové lásky je ve všech komunitách stejný. Rozhodně doporučuji k přečtení, kniha Vás nezklame, a každý si v ní určitě najde rovinu, která ho osloví nejvíce.

Není to žádná velká literatura, každopádně velmi oceňuji námět příběhu. Byla jsem velmi potěšena, když jsem na konci knihy zjistila, že je opravdu založen na skutečných událostech a osobách, které v době války v knihovně pracovaly.
Hlavním tématem jsou pak knihy - je zde tolik krásných vět řečených o knihách. A opět si při čtení člověk uvědomí, jak jsou knihy důležité. A to i v době UI, elektronických čteček apod. Možná o to více! Každý totalitní režim se jako první věc snaží zničit "kulturu"... knihy nevyjímaje..., potřebuje lidi ovládat. Knihy nám dávají moudrost, ale i nadhled, učí nás vnímat život z více perspekvit, být ohleduplnější, přemýšlet nad naším jednáním a jednáním ostatních.
Za mě 4 * pro zajímavý příběh opírající se o skutečné události.

3 27.06.2024

Zajímavá kniha mého oblíbeného autora. Trochu netradiční pojetí rodinné historie. Občas trochu obtížné čtení, především pasáže z Krymské války v polovině 19. století. Ale na druhou stranu musím uznat, že i popis zákopové války v děsivých podmínkách byly velmi sugestivní a zajímavé. Prostředí, které si vůbec nedovedeme představit. Útrapy obyčejných vojáků, námořníků před 150-ti lety, ale i jejich manželek, které zanechali doma, ve viktoriánské Anglii. Síla žen, které musely v této drsné době vychovávat své děti, mnohdy bez finančních prostředků a bez svých manželů, věčně těhotných, protože pojem plánované rodičovství byl ještě dlouho neznámým. Opovržení ze strany společnosti ovlivněné církví a sešněrované vírou.
Velmi zajímavé pojetí rodokmenu postavené na smyšlených příbězích postavených na zápisech z matrik, úmrtních knih, dobových záznamech, historek, které se dětí v každé rodině z generace na generaci.
Určitě stojí za přečtení.

3 16.06.2024

Oddychovka pro převánoční a vánoční čas. Nijak zvlášť nezaujala, nijak zvlášť neurazila. Takový obyčejný příběh jedné dívky, která se vydá na zkušenou pracovat do NY. Je pravda, že toto město nikdy nespí, a že je náročné, ale přitom tak opojné se nechat tímto městem pohltit. Luisa zde našla "sebe sama", daleko od domova se musela postavit na vlastní nohy bez jakékoli opory, a podařilo se jí to... což bylo jasné již na začátku, protože knihy Jojo Moyesové nemohou jinak dopadnout. Klidné, odpočinkové čtení.

3 16.01.2024

Knihy, jejichž hrdinové prožívají své životní příběhy na pozadí historických událostí, mě ve většině případů naprosto pohltí. Zejména se to týká 20. století, a to nejen v Evropě. Stále si myslím, že pro pochopení dneška je velmi důležité pochopit dějiny posledních 100 let... A události, ke kterým docházelo v Argentině v 70. letech 20. století tuto mozaiku bouřlivého 20. století jenom dokreslují.
Co dodat, dojemný, lidský, milostý příběh Sebastiana a Valentýny poznamenaný vojenskou diktaturou v polovině 70. let. Hrůzostrašné příběhy lidí, kteří zmizeli ze světa a do dnešní doby nikdo neví, jaký byl jejich konec. Jako kdyby se lidstvo nepoučilo... o 20 let později k stejně hrůzostrašným příběhům docházelo na území bývalé Jugoslávie.
Autorka svým debutem velmi citlivě, ale přitom bez příkras, vystihla atmosféru té doby.

Příběh Palomy (druhá časová rovina - tentokrát z konce 90. let) zase popisuje hledání svých kořenů, kdy kousek po kousku odhaluje tajemství, která měla (ale nesmí) být zapomenuta... aby se podobné příběhy již nemohly nikdy odehrát.

Doporučuji a dávám 5 *

3 15.09.2023

Na tuto knihu jsem netrpělivě čekala, takže jsem velmi ráda, že se stala součástí mé knihovny. Co musím ocenit jako první věc, je grafická úprava obálky včetně kvality obalu - zkrátka ať chceme či nechceme je obálka to první, co nás zaujme nebo naopak odradí od četby.
Na to, jak moc jsem se na knihu těšila, přišlo malinké zklamání. Těžko říct, co bylo tím hlavním důvodem, pro mě je těžké orientovat se někdy v množstí postav, a to především ve chvíli, kdy mají, pro nás česky mluvící čtenáře, hůře zapamatovatelná jména. Občas jsem se v nich ztrácela.
Líbila se mi linka s Evelyn a její vzpomínky. Lehkost, se kterou jednotlivé příběhy popisovala. Upřímné vztahy jednotlivých protagonistů. Radost z maličkostí...
A pak to jídlo... a na konci knihy dokonce recepty. I já si plánuji něco dobrého vyzkoušet, lákají mě vdolky z podmáslí. Tak uvidíme, zda se podaří.
Kniha má místo v mé knihovně a já věřím, že se k ní ráda vrátím. Přečtu ji podruhé, možná i potřetí a najdu tam všechny ty drobné "niance", které mi teď utekly.

3 11.05.2023

Velmi čtivý příběh z nedávné minulosti. Trochu více se mi líbila první část knihy - "Stanice odložených lásek". Druhá část "Dokud se budeš smát" je již trochu slabší.
V první části se ocitáme na začátku 70. let 19. století na malé vesnici někde v Polabí. Příběhy Laděny a Kamily jsou odlišné, ale v něčem společné - každá si do života nese nějaké "stigma", ať už v podobě nečekaného potomka a neuskutečněné svatby, nebo v podobě "osoby nevhodnou pro studium". Předsudky, které v rodinách převládaly dlouhá léta, neustále obavy "co tomu řeknou sousedi"..., zamindrákované učitelky, převládající stereotypy, které nebylo radno změnit. Z příběhu přímo čiší bezútěšnost dané doby.
Druhá část knihy je trochu slabší. Pokračující příběh Kamily a osudy další z trojice kamarádek z dětství - Ilony. Oba příběhy jsou tragické, ale každý jiným způsobem. Co je však velkou hodnotou této knihy, že ani jeden z těchto příběhů nevyznívá beznadějně, retignovaně - oba dva dávají naději na lepší a šťastný život. Vlastně je to memento našich životů - nenechat se strhnou na kolena nepřízní osudu, protože každý z nás si nese svá trápení. Je potřeba se zlu postavit, věřit, že na nás čeká něco lepšího. A nebo si jenom umět užívat každého dne, nedat se ubíjet zlobou a nenávistí. Cítim to ve svém životě stejně, proto mi byl příběh tak blízký.
Co mi však trochu vadilo - v některých pasážích styl jazyka autorky. V textu mě rušily vysvětlivky v závorkách - dle mého naprosto zbytečné.
Ostatní knihy ze současnosti (historické romány nejsou mým šálkem kávy) mě zaujaly více. Měla jsem pocit, že příběhy šly více do hloubky. Každopádně jsem knihu přečetla jedním dechem, mnohdy jsem ji nemohla odložit, protože jsem byla napjatá, jak to bude dál... Takže splnila svůj účel - zaujala!

3 02.04.2023

Útlá knížka, kterou mi věnoval syn k letošním vánocům. Návod na to, jak prožít šťastný a naplněný vztah. Vzhledem k tomu, že mi už je pár let, a že jsem jeden nepovedený vztah zažila a naštěstí s grácií vyřešila, byla pro mě kniha jakýmsi návodem, jak málo někdy stačí, aby věci klapaly tak, jak si přejeme. Mnohé jsem "tak nějak podvědomě" cítila, díky životním zkušenostem již nelpím na maličkostech a vím, co je ve vztahu důležité (a doufám, že si to uvědomuji i ve vztahu k mým dvěma synům). Každopádně je dobré, že jednotlivé "jazyky lásky" někdo takto jednodušše pojmenoval a popsal. Kniha bude mít určitě čestné místo v mé knihovně, protože si přeji do konce života už jenom žít s "plnou emoční nádobou" a mám v plánu naplňovat tuto nádobu i mým nejmilejším.

3 04.02.2023

Kniha se mi dostala do ruky z jednoho prostého důvodu - dostala jsem vstupenku na stejnojmenné představení do divadla Na zábradlí... a abych byla v obraze, bylo nezbytné prokousat se nejprve touto útlou knížečkou. A nelituji. Jak přečtení knihy, tak návštěvy divadla. Jde o netradiční formu sepsání dějin 20. století - heslovitě, pomocí jednotlivých událostí, faktů, vynálezů... zvláštně namíchaný koktejl věcí, které spolu zdánlivě nesouvisí, ale které ovlivnily vše, co se během posledního století událo... a vlastně udávají a ovlivňují i současnost. Souhlasím s komentářem "Jardydr", že i zdánlivě nezajímavé události, lidově řečeno "prkotiny", ovlivňují dějiny možná i více, než si připouštíme. Dějiny se skládají z maličkostí, kterou může být i vynález podprsenky či antikoncepčních pilulek. A takovýchto maličkostí je Ouředníkova esej plná (kromě všech těch nacistických a komunistických zrůdností).
Doporučuji i divadelní představení, pokud se na něj vypravíte, určitě si knihu nejdřívě přečtěte. Dovedu si představit, že představení pro nepřipraveného diváka může působit jako naprosto chaotická a nesmyslná směs podivných scének.
Za sebe bych akorát uvedla svůj pocit, že jak mě začátek knihy naprosto uchvátil, tak vzhledem k tomu, že styl psaní byl vlastně stále stejný, ke konci mě už nic nepřekvapilo. Navíc jsem měla pocit, že k některým věcem se autor zbytečně neustále vracel.

3 04.02.2023

Tahle kniha má pro mě zvláští příběh... resp. velmi neobvyklou cestu, jak se ke mně dostala. Po dlouhé době jsem navštívila knihovnu, kde mě zaujala květnová akce "rande na slepo". Rande vypadalo následovně - v knihovně leželo zabaleno v bílém papíře několik knih. Na každé z nich byl pouze lísteček, jaká kniha je - vybrala jsem si komentář "odhodlaná a dobrodružná". Půjčila jsem si ji a teprve po rozbalení jsem zjistila, s "kým mám tu čest". První postřeh - obálka je opravdu velmi důležitá, dokáže spolehlivě odradit na první pohled. Anotace - když jsem si ji přečetla, měla jsem pocit, že knihu vrátím bez toho, že bych ji dala šanci. Ale podlehla jsem lístečku v knize, kde knihovnice psaly, abychom nesoudili knihy podle obalu... A tak jsem jí dala šanci a začala se seznamovat. A nebylo to úplně "marné" rande... zkrátka taková příjemná oddychovka, i s tou trochou romantiky... což se dalo čekat. Přeci jenom to mělo být "rande". Zajímavý příběh z prostředí elitních jednotek. Jina byla opravdu odhodlaná, i já taková občas jsem, nebylo těžké jí rozumnět. Takže rande dopadlo nakonec docela dobře... nebyla to ztráta času.

3 06.06.2022

Poslouchané jako audio kniha na ČR Dvojce. Opět velmi zdařilá dramatizace této světoznámé knihy. Moc se mi líbila, bylo to napínavé a těšila jsem se na každý další díl... Vzpomněla jsem si, jak mi v mládí maminka zakázala tuto knihu číst, asi se bála, co to se mnou udělá, když ještě nemám vlastní děti... Takže jsem byla velmi překvapená, že to zas takový "hororový příběh" nebyl, v dnešní době bych to nazvala tak trochu strašidelnější pohádkou pro dospělé. Zajímavý byl vývoj Rosemary, od celkem naivní holčičky po ženu, která prozře a za každou cenu brání své dítě...
Příjemný poslech a zajímavá kniha.

3 17.10.2021

Knihu jsem si vybrala díky velmi vysokému ohodnocení na Databázi knih. Navíc jsem si chtěla přečíst něco od českého, pro mě zatím neznámého, autora. Nelituji, ale nejsem nadšená tak, jak většina čtenářů...
Příběh je napínavý a rozhodně plyne velmi svižně. Co se mi líbilo nejvíce, byly popisy z horského prostředí. Věřím také, že 90. léta byla opravdu "divoká" a nedělám si iluze, že by se podobný příběh nemohl v našich zeměpisných šířkách odehrát. Stále jsem však přemýšlela nad tím, proč jsou severské detektivky tak atraktivní, a co těm našim chybí. V knize se objevuje mnoho příběhů různých protagonistů. Každému je však věnována jenom část knihy, sice se částečně prolínají, ale měla jsem pocit, že žádný nejde "na dřeň". Zkrátka někdy mi nebylo úplně jasné, proč se tam určité situace objevují. K čemu to je, co tím chtěl autor říci... není důvodem jenom to, aby co nejvíce šokoval a v knize se tak objevilo všechno možné - od vydírání, po fingované sebevraždy, zneužívání, lesbický vztah, drogy, obchod s bílým masem. A vlastně nic nebylo dotažené úplně do konce, resp. chybělo tam často vysvětlení motivu, psychologie postav. Proč... Na těch 250 stranách by to asi ani nebylo možné. To je zřejmě důvod, proč detektivky ze severu mají těch stran minimálně dvojnásobek.
Příběh z hor krásný, kniha čtivá, zajímavá sonda do divokých devadesátek. To je můj dojem. Jinak průměrná kniha na dovolenou, kterou ale přečtete jedním dechem.

3 16.06.2021

Pro mě velmi nudné a nezáživné... asi jsem nebyla na tento druh literatury patřičně naladěna. Zkrátka kniha mě nebavila, prokousala jsem se do poloviny a pak ji odložila.
Připadala mi velmi povrchní, rozhodně v popisu osob a jejich vztahů nešla "až na dřeň".
Nic to však nemění na tom, že osobnost Coco je mi velmi blízká, mám ráda ženy, které se dokázaly ve světě mužů prosadit a vždy si stály za svým.

3 25.09.2020

Knihu jsem si koupila v roce 1995, tedy v roce, kdy vyšla a kdy jsme si připomínali 25 výročí tragédie pod Huascaránem. Z knihovny jsem ji vytáhla letos v květnu, tedy v roce 2020, kdy si připomínáme již 50 let od neštěstí v Peru. Měla jsem potřebu si příběhy jednotlivých členů československé expedice opět připomenout.
Kniha je nádherná. Doslova. Obsahuje překrásné fotografie hor, a to jak z roku 1970, tak i z roku 1995, kdy se někteří pozůstalí vrátili na místo tragédie a uskutečnila se zde další expedice a výstup na vrchol Huascaránu.
Líbí se mi, že je celá kniha psána z pohledu vzpomínek pozůstalých. Pod osobními příběhy nejsou jména, protože není důležité, kdo ztrátu prožíval, ale jak. Kniha obsahuje i dopisy horolezců, které psali svým nejbližším z cesty do Peru.
Stále mě facsinuje, jaká shoda náhod byla příčinnou toho, že se všichni horolezci nalézali 31.5.1970 v základním táboře. Je to až neuvěřitelné a skoro se mi chce mluvit o osudu... asi to takhle mělo být... a "chlapi" měli zůstat v místě, které tak milovali, tedy v horách. Jejich duše se svobodně vznášejí nad štíty hor...
Expedice Peru 1970 je příběhem, který každého "milovníka hor" vezme za srdce.

3 25.07.2020

Tak tohle byla těžká kniha... nikoli váhou, ale obsahem. Za mě velmi zajímavý náhled do nitra téměř padesátileté ženy, která se vyrovnává se svým životem. Není to žádné příjemné čtení, ale upřímně, komu z nás se v hlavě nehoní často právě tyto "ponuré" myšlenky? I přesto, že se snažíme být šťastní a optimističtí, mnohdy se v životě dostáváme do situace, kdy nám naše vlastní děti doslova "lezou na nervy", kdy jich máme "plné zuby" a nejraději bychom utekli. A to i přesto (a nebo právě proto), že je milujeme nade vše. Je těžké si tyto myšlenky přiznat a ještě je sepsat na papír. To považuji za velkou odvahu.
Kniha je plná ponurých myšlenek, je pravda, že světlých okamžiků se v ní moc nedočkáme. V některých situacích (popisu vztahu jejich dcer k ní) jsem Ledě rozumněla, jenom bych se nechovala stejně jako ona. Opustit vlastní děti kvůli hledání "sebe sama" je pro mě nepochopitelné. To je jedna z věcí, které nerozumím. Dále mi přišlo velmi zvláštní její chování k Nině a dcerce Eleně. Příhoda se ztracenou panenkou byla zvláštní...
Myslím si, že tato kniha není pro každého. Že ji mladá dívka nemůže pochopit, a možná právě proto jí připadá, že je jenom "o fňukání". Asi to chce dospět do správného věku (jsem úplně stejně stará jako Leda), kdy už si dokážeme přiznat, že naše vnitřní myšlenky odpovídají těm, které jsou v knize popsány. Umění však je, nedat je najevo, vyrovnat se s nimi po svém, najít si věci, které nás od nich odvádí, umět si říct a přiznat, že je to normání, že "nejsme špatné mámy či manželky".

Dávám tři hvězdy, knihu jsem přečetla během víkendu doslova jedním dechem. Je napsána velmi sugestivně. Navíc, jak jsem již napsala, považuji za velkou odvahu tento vnitřní dialog sepsat a vydat. A také jsem v knize našla pár zajímavých myšlenek.
"Je pěkná hloupost si myslet, že dětem o sobě můžeme vyprávět dřív, než jim bude alespoň padesát. Vyžadovat, aby mě viděly jako člověka, a ne jako funkci. Říct: Já jsem vaše historie, váš počátek je u mě, poslouchejte mě, mohlo by se vám to hodit." str. 101

3 09.02.2020

Chtěla jsem ohodnotit pouze dvěma hvězdičkami, ale díky celkem zdařilému konci dávám nakonec tři.
Pocity z knihy, rozpačité. Sáhla jsem po ní z prostého důvodu odpočinout si na chvilku od četby knih, které se týkají silných témat a velmi mě zasáhly. V tomto případě není nic jednoduššího, než vzít do ruky útlou detektivku. A jak říká můj tatínek, Chandler je jistota.
Děj se neskutečně táhnul, vlastně se stále skoro nic nedělo, žádné velké napětí. Rozhodně se mi nestalo, jak to u detektivek bývá, že bych se dostala do stavu, kdy si stále musím říkat: “už přečtu jenom jednu kapitolu a knihu odložím”... naopak, musela jsem se donutit, abych knihu dočetla.
Co musím ocenit, bylo velmi barvité líčení a popis vlastně všeho. Místy jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve filmu, před očima jsem měla jasný obraz prostředí, ve kterém se děj odvíjel, postav i jejich přesných dialogů. Dovedu si představit, že by byl celý příběh zfilmován ve stylu amerických filmů ze 60. let. Scénárista by s textem asi neměl moc práce, tu již odvedl pan Chandler, a film by mě asi i bavil. Příjemné zpestření a oddych od všudypřítomné severské krimi. A stejně jako Kmotr99 mám pocit, ze by se celý film odehrával převážně v noci.
Nejsem zklamaná, ale asi si na chvilku dám od pana Chandlera pauzu.

3 27.04.2019

Celkem zdařilý pokus o vlastní životopis. Protože jsem milovnicí zimy a běžeckého lyžování, potažmo i biatlonu, kniha se mi celkem líbila. Příjemné oddychové čtení. Nepřikrášlený pohled do zákulisí vrcholového sportu. Drsné prostředí, ale na druhou stranu touha vyhrávat, jít až na hranici svých možností.
Jinak průměrná kniha, občas trochu “ o ničem”. Je však potřeba si uvědomit, jaký smysl tato kniha má. A ten bezesporu splňuje. Tři hvězdy.

3 18.03.2019