Anasa komentáře u knih
Devět desetin knihy se mi zdálo skvělých - pozvolné odkrývání tajemství, prostor pro to, abych mohl sama uvažovat, podezírat. Naštěstí tam nebylo ani moc vstupů Kay a všechny měly své opodstatnění. Vysvětlení se mi zdála logická, což se z detektivek a thrillerů často vytrácí. Zde ne, když došlo na objasňování, padoucha jsem pochopila, nad druhou postavou jsem zavrtěla hlavou, jak se jí to mohlo zdát jako nejlepší řešení, ale koneckonců, proč ne. V tomhle bodě měla knížka skončit. Posledních padesát stránek bylo krkolomných a nelogických. Představovala jsem si, jak nakladatel drží autorovi pistoli u hlavy a nutí jej ještě kus připsat. Neměl se dát!
Ve chvíli, kdy pátrací tým narazil na další stopu, mne příběh zaujal. Tajemství okolo nájemníků narůstalo, příběh byl zajímavý, bavil mne. Bohužel rozuzlení mne zklamalo - na špionážní příběh to bylo málo, na detektivku tohohle typu moc velké sousto. Scéna s únosem mi přišla nelogická, samoúčelná.
Jinak jsem ráda, že jsem narazila na knihu, ve které se ještě opravdu klasicky pátrá a zločin se postupně odhaluje.
I druhý díl Geniálních přítelkyň mne vtáhnul. Díky autorčinu stylu jsem rychle přeletěla i pasáže, které by mne jinak nudily. Neztotožnila jsem se ani s jednou hrdinkou, ale na rozdíl od mnoha jiných čtenářů spíše chápu Lilu, která věci řeší s vášní a citem, zakousne se do toho, co ji právě zaujme, než Lenú s její urputnou snahou zalíbit se a zapadnout.
Po prvních několika desítkách stran, kdy obě kamarádky byly sotva ve věku školou povinném, jsem knihu na čas odložila. Pak jsem se k ní vrátila. Holčičky trochu povyrostly a začaly objevovat své okolí. A já s nimi. Vtáhl mne svět italské periferní čtvrti, chování a zvyky tolik odlišné od těch našich a teď. Příběh sám by se možná dal vypravovat několika větami, ale ten barvitý a pestrý svět! Málokdy mám při četbě takový pocit proniknutí, poznání lidí a prostředí, které je formovalo.
Dlouho jsem držela prst na hvězdičkách a váhala jsem, škoda, že nemohu dát čtyři a půl. Před lety jsem se svými dětmi četla Kroniku rodu Spiderwicků, tak jsem zase sáhla po oddychovce pro nižší věkové kategorie. Chytla mne, třebaže mně na rozdíl od mnoha jiných čtenářů sourozenecká dvojice, zvláště Hazel, nebyla až tak sympatická. Ale to je zase dobře - černobílé postavy patří jen do pohádek. Příběh mi přišel jasný, drobnosti, na které nepřišly hlavní postavy, např. první nález Lesomoru, ani mne netrápily.
Co mne trápilo, byla úroveň překladu a korektury. Záměna postav byla v knize ne jednou, ale dvakrát, podivné vazby, například opakující se "varovat o čem" i pravopisné chyby. Přála bych si, aby se překladatel a korektor chytili za nos, špatná práce.
Kniha je čtivá, návratů do minulosti však nemuselo být tolik, tempo mohlo být svižnější. Postavy byly sympatické, plnokrevné, pokud se chovaly přirozeně. Jak se příběh chýlil ke konci, zdálo se, že autorka podléhá sentimentu a ne všechno mi už přišlo životné. Postava Lýdie byla navíc - v čem hrdince pomohla? Ušlechtilá matka a emoce ovládající sestra v předposledním návratu do budoucnosti šustily papírem, ještě že tak nezůstaly! Nejsem si jistá, jak mám komentovat Michaela, tahle nit se mi líbila, ale chvílemi se měnila v nit cukrovou.
Když to shrnu, knížka je pro čtenáře, kteří mají rádi tajemství, věci mezi nebem a zemí , ale také romantiku.
Zase jsem měla audioknihu a dost dlouho jsem si říkala, že skončím, protože knihy o mučení a týrání nečtu, protože mne všemohoucnost a a praktiky StB rozčilují. Ale všechno jsem to skousla, nic jsem nevynechala. Na to byl příběh moc dobře napsaný, nedovolil mi skončit. Zkusím od Dána něco dalšího, snad jsem konečně našla autora, který píše takovou tu klasickou detektivku
Napínavé, výborné, ale autor se nezdržel motivů, které mi v detektivkách poměrně vadí. Zatáhnout mezi oběti či podezřelé vlastní rodinu? Možná jednou, ale nic se nemá přehánět. Také s postavou Mii bych přibrzdila. V prvním díle jsem ji chápala, ve druhém ne. Autor ji nechává klesat hlouběji a hlouběji. Brilantní vyšetřovatelka závislá na lécích a alkoholu? Čím dál tím víc mimo? A opravdu něco vyšetří? Další knihu ze série si zřejmě ze zvědavosti přečtu, ale vývoje hlavních postav se obávám. Pokud Bjork nezmění taktiku, musel by už třetí díl být konec Mii i Munchovy rodiny.
Nejsem si jistá, zda tři hvězdy nejsou až moc. Nechala jsem se zlákat televizním zpracováním Ďáblovy lsti a Ztracené brány a zřejmě budu muset pochválit televizní tvůrce, jak téma dokázali uchopit. Kniha mě totiž docela zklamala. Postrádala tu magii, která v televizních filmech vyzařuje z J. Dvořáka a I. Trojana, takže příběh nevyzněl zábavně ani napínavě. Nakonec ani zvlášť propracovaně, takže jsem proměnu Runy nedokázala strávit. K téhle knížce se určitě nevrátím.
Přestože jsem knihu přečetla rychle a bavila mne, pět hvězdiček dát nemůžu.
Prvními možná čtyřiceti stranami jsem se probojovala a pohrávala jsem si s myšlenkou, že knihu odložím. Úvodní krátké kapitoly přiváděly na scénu různé postavy. Co kapitolka, to jiné jméno, přijde mi to přehnané. Sice mne pak příběh chytil, takže jsem vytrvala, ale stejně na konci zbyly otázky. Ne všechno bylo řečeno, vysvětleno. Jako kdyby autor zapomněl, že se o něčem takovém zmínil. Vyřešení otázky sekty mne pak docela pobavilo, vzpomněla jsem si přitom na termín deus ex machina - jednoduché, přímočaré, přijměte to. Škoda, takže čtyři hvězdičky.
Napínavé, čtivé, ale příli vyyhrocené, přepjaté. Zloduch s dokonalým plánem, který se nezastaví před ničím a super detektiv, kterého také nezastaví nic. Prostě je všeho příliš.
Otolínu jsem si nekoupila pro sebe, ale když už jsem ji měla v ruce, byla jsem zvědavá, takže jsem jen nezalistovala, ale dnešního rána jsem si knížku také přečetla. Nevím, jak dlouho by mi trvalo jen přečíst příběh - patnáct minut? je skutečně jednoduchý. Jenže tady je rovnováha textu a ilustrací, možná je text dokonce v menšině. Poctivě jsem četla všechny popisky a studovala jsem všechny plánky. Po téhle stránce je knížka nejen nezvyklá, ale i velmi povedená.
Asi bych ji neměla hodnotit, protože nejsem správná věková kategorie, takže mohu napsat jen toto: Škoda, že mi není osm.
Dobrý detektivní příběh se zbytečně dlouhým rozjezdem. Zhruba prvních sedmdesát stránek tvořilo předehru k vraždě a uvádělo do děje. Celkem zbytečně, protože spousta údajů o postavách se v průběhu knihy několikrát připomínala, stejně jako byla neustále uváděna jejich celá jména. Nebylo ani třeba postavu detailněji představovat hned, jak přišla na scénu, vadilo mi to. Jedna drobnost mě částečně popuzovala, částečně rozesmívala: Postavy často bubnovaly prsty do stolu - a hned také byla příležitost dodat, zda to byla ruka s krátce ostříhanými nehty, nalakovanými nehty, ...
Škoda, celkový dojem byl průměrný.
Chvilku mi trvalo, než jsem knihu přijala. Na obalu se mluví o humoru a vtipu, zde je žánrově uvedená jako fantazy. Jenže on je to především příběh o poznání sebe sama. To nádherné na něm je, že hrdina, či spíše antihrdina dostane jedinečnou možnost ujasnit si, že jeho život i on sám stojí za houby, prostřednictvím magického světa. A ačkoli mu vlastně nikdo nic jiného ani nenabízí, z toho poznání mu svitne naděje. Ke konci jsem se bála jediného, že autor z magického realismu vybočí a vše prohlásí za sen. Nestalo se tak, na severu Evropy je svět pratvorů, jinotvorů a potomků čarodějnic příjemně reálný. A to je dobře.
Knížka několikrát "klame tělem". Nejprve vypadá jako klasická romantika pro ženy - tedy vyměnili si telefony, museli spolu komunikovat, zamilovali se. Až tak se ale Musso nezměnil, takže kutání v životě toho druhého bylo zajímavé a poutavé. Skutečně jsem napjatě čekala, co Jonathan a Madeline objeví a jakým způsobem si navzájem pomohou. Jenže pak se uskutečnil avizovaný thriller. Sice také napínavý, ale nic nového, podobných jsem už četla dost. Škoda.
Alespoň pro sebe ohodnotím knihu po částech. Za první a druhou část dávám tři hvězdy, místy snad dokonce dvě. Rozvláčnost a nesympatická Dolly, myslela jsem, že knihu odložím. Pak se to změnilo, třetí a čtvrtá část mě nutily sedět a číst, teď bych dala hvězdiček pět. Vše zapadlo, v ději nezůstala ani skulinka a příběh ve mně ještě doznívá.
Celá léta narážím na ukázky z Tajného deníku A. M. a vždy se bavím. Při četbě celé knihy jsem se však ujistila v tom, že deníkové záznamy pro mne nejsou to pravé ořechové, stejně jako tento způsob humoru ve velké dávce. Kniha je to fajn, ale pro mne by asi bylo nejlepší dát si na ni rok - prostě vždy jen nahlédnout a přečíst si kousek.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám dát dvě nebo tři hvězdy. Jenže milé chvilky vypravování střídaly dlouhé pasáže, při nichž jsem přemýšlela jednak o tom, jestli se jedná o filosofii pro laiky, jednak o tom, jestli si královská rodina tuto knihu objednala.
Příběh jsem dostala jako audioknihu, ty zpravidla poslouchám při obvyklé práci v kuchyni. Takže - milé dámy, kniha k vaření to rozhodně není!
Celou sérii mám tak z devadesáti procent načtenou. Ocelový polibek se nejprve liší, Rhyme a Sachsová nepracují spolu. Dost mi to vadilo, ale pak se opět spojili a oddychla jsem si. Jenže nastala rutina, stejní lidé, jejich stereotypní chování, klasické překvapení. Chvíli jsem s větším napětím sledovala krátkou vedlejší Nickovu linii. Nikoho však neodrazuji, Rhyme a Sachsová jsou stále aktéry napínavých, čtivých příběhů.
Další audiokniha, což u mne někdy znamená, že něco přeslechnu a všechno mi pak nezapadne. Rozhodně napínavý, poutavý příběh. Přečetla jsem si některé starší recenze a souhlasím s nimi v tom, že chování Maggie dost skřípalo. Falešný tón, který kazil celkový dojem.