Anna 13 komentáře u knih

Ode dneška má nejoblíbenější kniha...

Do příběhu jsem se zahalila natolik, že jsem slyšela tóny, které vyluzovalo violoncello Elodie, cítila vůně jídel, knih i květin a vnímala rozmanitost italských měst.
Příběh mě hřál i pálil, brečela jsem zoufalstvím i hlubokým dojetím, postavy si přivlastnila a zařídila jim v srdci zvláštní místo. Byla jsem z příběhu nervózní, vyděšená i zklidněná. Autorka píše neuvěřitelně procítěně a vytváří postavy, které nelze nemilovat. Všechno v příběhu je tak barvité a reálné. Přímo v něm jste a žijete v něm, i když knihu zavřete.
Nevím, co bych dělala, kdyby mi ji někdo během četby vzal.
Máte chuť ji zhltnout za jedno odpoledne a zároveň si ji po kouskách šetřit.
Já si vychutnávala každičkou větu a proto mi třicet stránek trvalo přečíst hodinu.
Nikdy jsem si snad žádnou četbu tolik neužila, neprocítila a neprožila, jako tuto.

MILUJI TEN PŘÍBĚH CELÝM SRDCEM A NEMÁM PRO NĚJ SLOV!!!

10 18.11.2017

Jsem přenadšená...
Když nic neočekáváte, dostanete toho tolik, že ani nevíte, jestli si to jen nesníte.

Pro mne inspirující, fascinující čtení, při kterém se zamýšlíte a sníte a je vám krásně.

Vůbec by mi nevadilo, kdyby Aňa rozhodla v psaní pokračovat. Vlastně si to dost přeju.

Zde má obsáhlejší recenze: http://knihy-jsou-duvodem-k-ziti.blog.cz/1709/p-s-ana-geislerova

10 16.09.2017

TOHLE BYL ABSOLUTNĚ GENIÁLNÍ NÁPAD. NEJLEPŠÍ KNIHA Z BUDOUCNOSTI, JAKOU JSEM KDY ČETLA. MOŽNÁ AŽ S VÝJIMKOU MĚSTEČKA PINES. FASCINUJÍCÍ DÍLO, KTERÉ VÁS HLUBOCE ZASÁHNE.

Lepší než má oblíbená Deklarace smrti, než všechny knihy pojednávající o lidské populaci v budoucnosti až na již zmiňované Městečko Pines. Kniha je promyšlená, chytrá, děsivá,... zvráceně nechutná a krásně dojemná zároveň.
Je opravdu jak stvořená pro filmové zpracování.

Jsem z ní hotová a pořád nad systémem Zákona o životě přemýšlím...

Doporučuji všem, kteří rádi polemizují o našem světě a budoucnosti lidstva.

10 08.08.2016

To se nedá odložit, ale když skončí oddychnete si...

To je brilantní, excelentní, dokonalé literární dílo...

Kingovi se klaním a zbožňuji ho ještě více...

Má recenze zde: http://knihy-jsou-duvodem-k-ziti.blog.cz/1606/to-stephen-king

10 11.06.2016

Nejdříve jsem viděla film a ten mne fascinoval. Jeden z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděla. Dokonce jsem na něm byla dvakrát. Úžasné herecké výkony, emotivní scény, nádherná příroda...
Nejvíce mne hned po Leonardovi DiCapriovi uhranul ten příběh. Bylo to neuvěřitelné a já se do něj ponořila opravdu do hloubky.

Ze začátku mi kniha přišla zvláštní a moc se mi nelíbila. Vadilo mi, že se příběh, tak vymyká filmu a bylo mi třeba strašně líto, že Glass neměl syna, že se neschoval do koně a mnoho dalších věcí, na které jsem čekala. Ale takovéto zklamání trvalo asi padesát stránek... Pak jsem si to totiž začala nesmírně užívat... Pochopila jsem, že kostra příběhu je stejná, jen jinak obalená. Že vlastně existují dvě verze této legendy, a že ani jedna není špatná. A nikdo vlastně neví, jak přesně Hugh přežíval, ne?

Místa kolem řeky Missouri jsem si zamilovala. Byla jsem v té divočině s Glassem. Lovily jsme bizony, marně se pokoušely zapalovat ohně, mrzli jsme a statečně odolávaly útokům Arikarů...
Westerny a příběhy ze západu mne začaly bavit. Asi tento žánr začnu více vyhledávat...

V knize navíc bylo spousty popisů, které já miluji...
Kniha, ke které se nejednou vrátím... Už teď se mi tam, do toho příběhu chce znovu...

Hugha Glasse prostě miluju...
Jo, a knihu nominuju...

10 27.02.2016

Naprosto neuvěřitelný a zázračný příběh jedné lásky, která se konečně ve Sparksově románu naplnila. Čekala jsem na tento jeho bestseller a bezpochyby jeho nejznámější a nejlepší román celou věčnost a dnes jsem ho přečetla za pár hodin...

Nikdy nezapomenu na slova, které Sparks používá k vystižení této fascinující lásky. Kolik myšlenek a citátů jsem si z knihy vytáhla...
Také si chci přečíst Stébla trávy. Verše z ní jsou v této knize použité a já jsem v nich našla sebe.

Všem knihu doporučuji a pro mne to snad bude ta nejkrásnější kniha o lásce, která kdy byla napsána... Ach...

10 06.02.2016

Příběh za který bych dýchala.
Něco tak krásného člověk nečte každý den.

Přečteno za víkend. Bylo to... KOUZLO!
Bylo to fantastické, zamilované, magické, bolestné, strašidelné,...
Kniha měla strašně moc zvratů, vystupovaly v ní úžasní lidé a zvířata. Od té doby co knihu přečtete si o delfínech a velrybách budete myslet něco jiného... Silver Bay je místo, kam bych se přestěhovala hned. Tak do něj nahlédněte touto knihou...

Nejde to popsat... Má recenze: http://knihy-jsou-duvodem-k-ziti.blog.cz/1510/stribrna-zatoka-jojo-moyesova

Knihu chci mít doma, chci ji ještě tolikrát přečíst. Ten příběh nikdy nezapomenu...
Už teď tu autorku zbožňuju a těším se na její další knihy.

Ach, jsem stále ještě unešená...

10 12.10.2015

Geniálně mistrovsky napsaná kniha, která nadchne každého! Je děsivá, tajemná, legrační, kouzelná, nádherná, strašidelná!!!! Ta atmosféra v knize, dokonale vykreslené postavy a místa! Ani nevím co mám napsat! Na Řbitov zviřátek jsem se i přes mrazení po těle ráda vracela! To s tím Mikmackým pohřebištěm byl úžasný nápad, ale strašně děsivý! Nechápu, jak mohl tento příběh vymyslet a pak dočista na stránkách obživl! Ke konci jsem se nemohla odtrhnout! Jsem naprosto nadšená! Konec vyvrcholil dokonale! Sice by mne zajímalo jak to ještě dopadlo s Ellie a s Rachel, ale otevřený konec je tajemný a mě ani moc nevadí! Děkuji ti tatínku, že jsi mi tuto knížku doporučil! Jsi nejlepší! Určitě teď budu číst Kingovky, protože jsou super!!!

10 10.05.2015

Delphine de Vigan mě opět omráčila. Svým vytříbeným stylem psaní a pojetím náročného tématu, o kterém se zdráháme přemýšlet.
Pro mě je její VDĚK knihou o odcházení, o rozpadání se, o ztrácení, o smrti. Přes vážnost těchto témat není temná. Místy je dokonce i vtipná. Co je ale nejdůležitější - je laskavá.

Příběh je krátký, ale dokáže toho sdělit více než podobné knihy dvakrát delší.
Mám ho v srdci a pociťuji vděk vůči člověku, co mi knihu daroval i vůči samotné Delphine... Že se dosud nepustila pera a vytváří čím dál hodnotnější literaturu.

Moc bych si přála, aby se mi poštěstilo vidět Vděk na prknech Divadla Viola, kde se ho zhostili mí oblíbení umělci. Tak snad tento příběh prožiji ještě jednou, jinak, ale předpokládám, že stejně silně...

9 28.02.2024

Našla jsem v ní báseň, která jako by mi ze srdce vypadla. A tento mistrovský kousek mě natolik uhranul, že mé celkové hodnocení této laskavé poezie, je kladné, byť netuším, zda se k ní ještě někdy vrátím.

Osloví duše prahnoucí po pohlazení, po zahřátí, po něžnosti.

"Patřit někomu je mnohem víc než donekonečna hledat sebe."

9 24.06.2023

Jsem také Anna... A bohužel také moc dobře vím, co je úzkost. Úzkost z úzkosti.

Jsem ráda, že vznikl komiks, který mladým i dospělým přiblíží tento problém. Jako člověk, který ví, o čem tohle je, si dovolím říci, že se autorům povedlo pomocí obrázků a slov dobře vyjádřit, s čím se potýkají lidé s úzkostnými poruchami a panickými atakami.
Pokud bych měla hodnotit příběh jako takový, tak se bohužel musím snížit k průměrnému hodnocení. Nevěřila jsem celému tomu výletu, reakcím rodičů a koneckonců ani citům Maxe a Anny.

Zkrátka jsem ráda, že se mi komiks dostal do rukou, nezavrhuji ho, ale myslím, že by potřeboval trochu osvěžit, zpravděpodobnit a ubrat na možná příliš dramatickém konci.
Tak úplně mi tato podoba příběhu nesedla.

9 07.05.2022

Chtěla bych Vám, drahá Vivian ukrytá v této knize, sdělit, že Edna Parkerová Watsonová, neměla pravdu. Vy jste víc než jen zajímavý člověk… Troufám si tvrdit, že každý, kdo si přečte Váš životní příběh, by se mnou souhlasil. Jste odvážná, inspirativní a zcela okouzlující. Každá žena by toužila po přátelství s vámi… Kdybyste existovala, schránku byste měla přeplněnou dopisy jak od starých žen, tak mladých dívek…

Elizabeth Gilbertová… děkuji, že jste ji stvořila. Všechny potřebujeme číst slova Vivian Morrisové. Všechny potřebujeme Vás.

………………………………………………………………………………………………………….......................

MĚSTO DÍVEK mě uhranulo.
MĚSTO DÍVEK mě osvobodilo.
MĚSTO DÍVEK mě polaskalo. A přijalo.

Neumím slovy vyjádřit, jak fascinující příběh držím v rukou –
nepředvídatelná dějová smršť,
odzbrojující ženské hrdinky,
okázalé město čtyřicátého roku minulého století,
chybující mládí přelévající se do moudrosti stáří,
láska k životu a sobě samé dodávající kuráž žít svobodně bez všímání si pohledů druhých,
pikantní zážitky na každém rohu zářícího velkoměsta,
dívky, jimiž bychom chtěly všechny být alespoň na jednu jedinou noc v životě,
život plný touhy a kapek nebezpečí, které po vás stečou jakoby nic,
láska k muži, jehož se nemůžeme dotknout ani ho vlastnit – ta, kterou příběh začíná a nekončí.

Ženské. Smyslné. Ambiciózní.
Pokud jste žena, musíte ji poznat. Ať je vám kolik chce let, ať jste jaká jste - ještě o tom nevíte, ale potřebujete Vivian Morrisovou. Potřebujete zážitek takové úrovně, že pro vás čas, ve kterém knihu budete číst, může být časem zlomovým. V přístupu k sobě samé, k nazírání na žití.

Vzpamatovat se by znamenalo onemocnět… Zůstat s Vivian Morrisovou, nechat ji na sebe působit v každém dalším dni života, by znamenalo léčit se. Být ženou, co se neomlouvá a nestydí. Silnou, bohatou, sebejistou. Neztrácející kuráž.

Uvízla jsem ve MĚSTĚ DÍVEK. Díky Bohu!

9 07.11.2021

(SPOILER) Rozporuplná kniha o tom, jak by to v životě chodit nemělo...
O rozhodnutích, která činíme, aniž bychom si uvědomovali, jak zásadně nás mohou ovlivnit.

Nad každou stránkou se vznáší otázka: kdo je matkou malé Alice? I teď, když jsem knihu dočetla, na ni nedokážu odpovědět.
Autorka se pustila do kontroverzního tématu, které mnou již dlouho rezonuje - a zvládla ho na výbornou.
Postavy, jejichž jednání jsem od začátku neschvalovala, jsem si přesto dokázala oblíbit a a jít s nimi po cestě bolesti, žalu, ztráty, strachu a smutku, aniž bych je odsoudila.
Líbil se mi způsob vyprávění autorky. A i když je její styl psaní poměrně jednoduchý, brzy jsem v něm našla zalíbení.

Autorce se podařilo vytěžit z tématu hodně, nicméně to, co se stane v druhé polovině knihy, vše změní. Najednou jde o život... Malá dívenka se nikdy nemusí dozvědět pravdu o svém původu, čímž se problém "vyřeší". V tomto případě ano... i když tím nejhorším možným způsobem.
Pokládám si ale otázku: co by se stalo, kdyby Alice neonemocněla? Co prožívají děti, jejichž zmatek si neumíme představit, když jim je upřeno právo na biologického rodiče?

O Battenově chorobě jsem neměla před čtením knihy nejmenší ponětí. Osud dítěte postiženého touto nemocí se mě dotkl a já poslední strany dočítala se slzami v očích. "Konec" knihy je světlem, které naplnilo stránky, jež by mohly mít pokračování... Autorka vše ukončila tak, aby se čtenářovo srdce úplně neroztrhalo...

Věřím tomu, že by to takhle v životě mohlo být.
Věřím tomu, čemu jsem věřila před přečtením této knihy. Příběh mě jen utvrdil v postojích, které mám vůči dnešním cestám k rodičovství.

Dojalo mě to, trhalo na kousky a v duchu jsem autorce tleskala a děkovala za tak vnímavé otevření tématu, jehož etické stránce se tu nikdo nevěnuje. Alespoň takový je můj pocit...

Kniha, na niž se jen tak nezapomene.

9 09.10.2021

Co se mohlo stát…, ale nestalo.
Co mohlo být…, ale nebylo.

LISTOPÁD Aleny Mornštajnové láká a čtenář o knize přemýšlí dřív, než se mu vůbec kniha dostane do rukou. Já jsem sama v sobě dlouho spekulovala, o čem asi bude a jakou alternativní budoucnost nám vykreslí. Když jsem knihu poté rozečetla nemohu říci, že bych byla zklamaná, ale večerům s LISTOPÁDEM chyběla vášeň. Na jeho čtení jsem se příliš netěšila, a to přitom jinak knihy Aleny Mornštajnové hltám přímo vyhladověle.

Co se týče stylistické stránky románu, nelze mu vytknout nic. Je oblíbenou autorkou vyloženě prodchnut. Zkrátka jsem od první kapitoly věděla, že čtu dílo paní Mornštajnové. I co se týče vykreslení postav a vedení samotného příběhu, lze poznat, kdo knihu napsal.
Pokud máte knihy Aleny Mornštajnové rádi, vrátíte se společně s LISTOPÁDEM domů, i když ho čtete poprvé.

Atmosféra příběhu se mi však nenavozovala snadno. Děj ze začátku plynul zvláštně pomalu a převážně nezáživně – nebo tak mi to alespoň připadalo. Do postav jsem se vciťovala a nezavrhovala je, i když proklouznout do hloubi jejich duší bylo o něco náročnější než u postav z jiných děl spisovatelky. To, že jsem si k nim vlastně utvořila pouta, mi došlo, až když příběh definitivně skončil a já věděla, že víc nedostanu. To, jestli mi budou chybět, ukáže až čas…
Nejvíce mě zaujaly ženy, které se mihly na pár stránkách a byly jen jakýmsi oparem, který ozvláštnil děj. Mně však připadaly nezapomenutelné – paní Karla a Majina babička. Ženy skrz naskrz prolezlé životem Alena Mornštajnová tvořit prostě umí.

LISTOPÁD mě nepřekvapil. Nenadchnul. Vyvolal ve mně však hromadu otázek a nutil mě přemýšlet a fantazírovat. A svým způsobem na něj budu asi těžko zapomínat, protože je zcela jedinečný.
Když však vzpomenu na dny, kdy jsem četla TICHÉ ROKY nebo SLEPOU MAPU, život s LISTOPÁDEM byl prostě zcela odlišný. Nevím, zda se k němu vrátím. Ale nějakou dobu na něj budu asi ještě myslet.

Za mě určitě ne nejlepší Mornštajnová… Přesto kniha zasluhující si pozornost. Je škoda ji minout či opominout. Jediná svého druhu, možná překonaná čtenářovým průběžným sněním… Nedosycená. A přesto lidsky krásná.

9 21.08.2021

Četla jsem ji zcela napojená na postavy, uchvácená krásou Cornwallu.
S ženami jsem sympatizovala, mužům jsem podléhala a čtení si užívala...
Jediné, co mi zkazilo jinak překvapivě dobrý zážitek, byl konec. Tenhle limonádový závěr se dal očekávat, nicméně příběh rázem ztratil na živosti. Jako by oblíbené postavy uvízly v moderní verzi pohádky, která nemá s realitou nic společného.

Je to škoda, protože děj knihy se mi líbil více, než jsem čekala. Nejvíce za to může asi prostředí, ve kterém se kniha odehrává, ale také to je mnoha vrstvami, které příběh má. Anotace je poměrně skoupá, a tak je možné, že budete překvapeni jako já, po kolika různých rovinách se kniha vydá. A o co všechno v ní půjde...

Místy mi vadil překlad.
Vyjadřování postav občas také nebylo věrohodné.

Pokud hledáte nenáročné letní čtení s velkou dávkou romantiky odehrávající se v malebné Anglii, mohu doporučit.

9 23.07.2021

"Možná nemůžeme chtít víc než to vědomí, že něco tak krásného existuje."

Když jsem do knihy pronikala a seznamovala se s nádhernou kentuckou přírodou, inspirativními ženami a celou tou okouzlující historií Koňské knihovny, byla jsem doslova uchvácena a toužila jsem v té knize bydlet.
Bylo to prostě jedním slovem nádherné…

Moyesová mě znovu dostala.
Hltala jsem příběh žen, které mě tentokrát zaujaly více než mužští hrdinové. Margery byla fascinující, Alice obdivuhodná a Kathleen tak přirozená… Mé srdce neodolalo ani korpulentní paní Bradyové. Zkrátka mě to malé městečko zaujalo. Bavilo mě s Margery a Alice vyrážet vysoko do hor, doručovat jejich obyvatelům knihy a objevovat zákoutí srdcí žen na koních.
Přesto ale právě cesty do jejich niter jsou tím, co mi nepřišlo dostačující. Autorka vše popisuje er formou, díky čemuž se nikdy pořádně nedostane pod kůži postav. Jejich myšlenkové pochody či emocionální turbulence nejsou nikdy dost hluboké. Je tam ten zátaras, který staví třetí osoba. Ale je dost možné, že tohle budu vnímat třeba jen já, neboť jsem rozmazlená bohatou ich formou.
Děj se od poloviny začal ubírat trochu jiným směrem a toho, čeho jsem si v první části tolik užívala, začalo ubývat.
Také mi nepřišla dostačující romantická dějová linie, která se v této knize od Jojo line opravdu jen tak mimochodem. Je tam, je vidět i slyšet. Je však na samém okraji událostí. Není příliš rozvíjená, a to bylo pro mou romantickou duši poměrně velké zklamání.

Přesto budu na knihu s láskou vzpomínat. Vděčná autorce za to, že pro svět objevila část lidské historie, o které se toho moc neví - pokud vůbec. Já o ní třeba neměla ani ponětí.
Užila jsem si ji.
A přeji si nikdy nezapomenout na to místo… Na chudé lidi v horách, které očekávají příjezd knihovnic na koních. Na dětské duše, kterým ke štěstí stačila kniha. Na radost z přečtených slov.


Jedna z těch knih, která má šanci, stát se čtenářovým domovem.

9 17.05.2021

Pošmourné krásno.
Nostalgie.
Poezie.

Život...

9 10.05.2021

Knížka, která témata "jen" nastíní, sotva se jich dotkne, téměř do nich nepronikne. Ale přesto čtenáře zasáhne...

Cítila jsem úzkost, smutek, bezútěšnost, pochyby, zvědavost,... Tento příběh v člověku asi nevzbudí nic hezkého, možná tak dojetí.
Oceňuji, jak autorka dokázala popsat pocity starého muže, jeho odcházení - působilo to opravdově, bolelo to.

Nebylo to moc o ději, nebo alespoň pro mě ne. Točilo se to okolo existenciálních otázek, konečnosti života, probouzelo nelibé až depresivní pocity.
Pokud se v tom po přečtení nechcete topit dál, přelaďte se nějak zase na to hezké ve vás.

I když je to kniha vzbuzující tíseň, i když jsem od ní čekala něco jiného, dala mi to, co jsem u knih jí předešlých a již odložených nedostala. A to důvod, proč čtu a proč to tolik miluju. To kouzlo. Kouzlo člověka zcela odrovnat pár dobře napsanými větami.

9 17.10.2020

Óda na lásku...

Nicholas Sparks je mým milovaným autorem, který mě životem provází od mých čtrnácti let, kdy jsem přečetla Talisman. Od té doby těžko nalézám romantičtější příběhy než jsou ty jeho. Na jeho knihy se vždy nesmírně těším a užívám si je. Čtu je pomalu, vyloženě je usrkávám a nasávám atmosféru Severní Karolíny, protože tam se ocitneme skoro vždy, když sáhneme po jeho knihách. Čas s těmito knihami si vždy pamatuji a nesmírně ráda na ně vzpomínám.
A věřím, že se k nim budu v životě vracet. Možná ke všem. Do jedné.

Spřízněná duše je nesmírně nádherná kniha, která se musí prožít naplno. Je tak překrásná, že se mi o ní ani nechce psát, protože vím, že slovy nejde popsat.
Tru a Hope - dva lidé, s nimiž bude opravdu bolestné se rozloučit. Jsou tak úžasní, tak opravdoví. Prožíváte s nimi nástrahy života a přejete jim jen to nejlepší. Už jen to dobré. A ono se zase musí něco stát.
Příběh mě pohltil, fascinoval, těšil. Chtěla jsem v něm být. Doopravdy být. Na těch plážích, v těch chatkách, v tom světě spřízněných duší...

Kniha, která se hodí k létu. Ke čtení na osamocené pláži za zvuku vln.
Příběh dvou lidí, o kterém nevíte, zda byste ho prožít chtěli či nechtěli.
Dokázali byste složit lásce takové oběti?

9 17.08.2020

Za to, že jsem tuto knihu vzala do rukou, může můj tatínek, který ji v komentáři pod tím mým nádherně vystihl a vzbudil tak můj zájem o ni.
Byla to čirá radost. Radost si ji prohlížet, radost ji číst, radost otáčet jejími stránkami. K něčemu se vrátit, něco si opsat do deníku, u něčeho se zastavit.

Neholduji poezii. Ale tohle mě pohladilo. Myslím, že osloví každého člověka, i nečtenáře. Neboť je to kniha přirozená, pravdivá a člověčí. Nelze se v ní nenajít.

Děkuji...

9 25.06.2020