antonin0999 komentáře u knih
Touto knížkou dostanete nejen přehled melancholické moderní hudby, náměty na poslech interpretů, o kterých jste třeba ještě neslyšeli, ale především i kulturní a společensko-politické pozadí. Publikace se hodně zabývá tematikou hudebních textů a dává je do souvislosti s aktuálním děním, vysvětluje motivace umělců a pravděpodobné příčiny jejich melancholií. Vše je napsáno velmi čtivě a pokud mě něco mrzí, tak jedině to, že rozsah nebyl ještě větší - od autorů bych si přečetl i dvakrát delší pojednání a věřím, že znalostí by na něj měli dost.
Pokud vás baví hudba, sociologie, psychologie a politika, neváhejte a vrhněte se do četby.
Tentokrát spíše zklamání. Příběh se rozvíjí velice slibně, ale spirála dalších událostí mi přišla přepálená. Sice do sebe vše geniálně zapadá, jenže tentokrát to působí opravdu hodně na efekt na úkor realističnosti. Pokud připočteme rychlé tempo vyprávění, vzniká nám sice zajímavá, ale stále horská dráha, kde vagonky drží na kolejích jen silou vůle. I tak se ovšem nezapře autorův talent, který lépe rozvíjí v jiných svých dílech.
Četba této knihy mi v mnoha věcech rozšířila obzory. Je trochu jako diskuze s kamarádem o všech možných tématech. Zde nemá člověk možnost odpovědět, jen poslouchá a přemýšlí. Shodne se - neshodne se.
Vypravěč nahlíží na kult turismu, Evropy, lásku, své okolí i sebe samého, poměrně netradičním způsobem. Hlavní postava není prvoplánově sympatická, jako člověk je nahlížen realisticky s klady i zápory. Velkým plusem je pro mě Pfeijfferova schopnost vyprávět, román se čte velmi snadno, ačkoliv je někdy ve svém zaměření velmi detailní.
Myslím, že autor se v tomto případě v některých případech až příliš soustředil na dokonalost. Vypráví o umění a sám se svou knihou snaží namalovat obraz. Tu se podívá spíše do dáli, jindy se dívá na události kolem sebe pod lupou.
Grandhotel Evropa doporučuji všem, které nekriticky zajímá cestování a historie Evropy a nebojí se vnitřních diskuzích s autorem a sebou samým. Je to kniha, která nadnáší témata, jež se mohou hodit do diskuze s přáteli. Vždy když nějaké dílo nahlíží na svět netypickým způsobem, je pro mě jako čtenáře přínosem. Kdo to má podobně, nechť neváhá.
Jak je v některých pasážích velmi mnoho afektu, co se důvodu takového extrémního krásného a nešťastného pocitu, zůstává kniha často jen velmi po povrchu. Byť nelze upřít tehdejší nadčasovost, nabízí tento román jen velmi omezený pohled na lásku. Neodhalil jsem vlastně úmysl autora. Pokud měl román naznačit to, že sobecké vnímání lásky a mezilidských vztahů a neschopnost jít dál - vede k tragédii, pak je tragédií i to, že tolik vzrostl počet sebevražd a Werther je vnímán jako postava pozitivního rázu. Celkově je to však těžko soudit dnešníma očima, byť kniha působí v mnohém nadčasově, v jiném už na ní zub času ponechal výrazné stopy.
"Zítřek neexistuje. Existuje jen přítomná chvíle." - James Clavell
James Clavell, na základě svých vlastních zkušeností ze zajateckého tábora, vybudoval ve svém nejslavnějším románu společenství lidí, kteří byli zahnáni do kouta a ve velké většině přišli vinou příšerných podmínek k životu o lidskou důstojnost. Král Krysa není knížka o tom, jak se neposrat, když dostanete úplavici nebo jak si zvyknout na zablešené postele. To je totiž zcela nemožné.
Pojednává o lidech, jejichž vůle žít zvítězila nad slabostí jejich vlastních těl. Představuje nám je s jejich přednostmi, chybami, vzpomínkami a hlavně v jejich smradlavé, bezútěšné realitě boje o jakoukoliv drobnou výhodu a naději. A my, čtenáři, hodnotíme jejich činy z pohodlí domácích křesel a ptáme se, diskutujeme o tom, která z postav se chovala správně, co je morální a sympatické.
To, co chybí vojákům v japonském pracovním táboře, nám autor servíruje v menu all-inclusive. Krmí nás vybranou pochoutkou světové literatury. Bufetem životních otázek a odpovědí, které nemůžeme naleznout, dokud si dané peklo na zemi sami nezažijeme.
Král je mrtvev, chutnal skvěle.
Kdyby byl talent Petera Maye čajem v sáčku, tato knížka by jej zalila dvěma litry vody. Byť je jeho chuť vynikající, oproti jiným jeho titulům vyčpívá. Je znát, že Španělsko nezná tak dobře, místní atmosféra vůbec na člověka nedoléhá tak, jak je u Petera Maye zvyklý. I zápletka je poměrně jednoduchá, návraty do minulosti minimalizované (byť jsou na knize stále tím nejlepším a stále umí dojímat). Myslím, že by z námětu a prostředí býval dokázal dříve vytáhnout více.
Nechtěl bych být Watsonův pacient, ale to nic nemění na tom, že tyto krátké detektivní povídky jsou nesmírně osvěžující. Důvtipné, nadčasové a nenáročné čtení, které inspirovalo mnohé.
Škvoreckého mám rád tam, kde popisuje mezilidské vztahy. V této knize, kde autor vypráví o nesmyslnosti vojny, se jimi tentokrát tolik nezaobírá. Možná je to tím, že už většina za nás ví, jak to chodilo/chodí, že děj už čtenáře příliš nepřekvapí. Na některých místech jsem se od srdce zasmál, jinde mi přišel humor již trochu vyčpělý.
Možná je to účelem, že z knihy toho ve čtenáři příliš nezůstane, podobně jako to bylo s vojenským výcvikem. Vše je svým způsobem pomíjivé a text je kombinací beznaděje z tohoto uvědomění a posunem neštěstí do ironie a srandy, která člověka drží nad žumpou. Kdo o humor přijde...
Ian McEwan píše o zvráceném jednání lidí s jakousi nenuceností a nadhledem, ve svých povídkách nenahlíží na své postavy jako na zvláštní a společensky odpudivé - pozoruje svět jejich očima. Ve své prvotině často naznačuje, že chování, které leckoho šokuje, může od jiného přijít zcela přirozeně v rámci jím nastavené situace. Vytváří takový svět bez zábran, kde se postavy nebojí svých činů ani jejich následků, nemají svědomí a mnohdy ani pud sebezáchovy. V tomto vzorci již byl v některých povídkách děj předvídatelný, ocenil bych ale, na raný spisovatelský věk, vybroušený styl.
Nejvíce mě zaujala povídka Poslední den léta, paradoxně asi nejjemnější z celého souboru, která naznačuje, že talent autora sahá daleko za pouhé nastavování hranic lidského chtíče.
Ještě jsem se nerozhodl, jestli kniha skončila dobře nebo špatně. Ani jestli spolu hlavní postavy mluvily až moc nebo až příliš málo. Jestli autorčina zvolená forma a brouzdání po povrchu mělo dostatečný efekt. Normální lidi jsou však plní pochybností. Stejně jako vzniká spousta nejasností kolem našich skutečných vztahů, kdy k situacím chce člověk zaujmout nějaký jednoznačný postoj, ale není to jednoduché. A je to vůbec možné?
Autorka se dotýká aktuálních společenských témat, ale co oceňuji je především to, že poukazuje na to, že láska není patentem na porozumění a její projevy si každý může vyložit na sto způsobů. Je to depresivní? Trochu ano. Nicméně ono zjištění je v rámci dospívání velmi zásadní.
Tato kniha je trochu varováním pro umělce, aby se neopili svým úspěchem a neutopili se ve vlastních verších. Kundera rád předkládá čtenářům problémy svých postav, společnosti, umění. Jakékoliv vybočení z reality, opomenutí nějakého důležitého faktu nebo vysmívání se světu kolem sebe, ignorování ostatních, egoismus, narcismus - vše je nakonec tvrdě potrestáno.
Je však někdo v jeho knihách, kdo zůstane nepotrestán? Není. Protože všichni lidé mají chyby, za které v životě pykají a kdokoliv se odváží ostatní tvrdě odsuzovat, dopadne nakonec ze všech nejhůř.
Oproti ostatním Kunderovým knihám zde spatřuji větší lehkost pera, příklady, které jsou až extravagantní, k postavám, ač v detailu, tentokrát čtenář přistupuje s odstupem, jsou tragikomické již od svého vstupu do příběhu.
Tento mix románu a filozoficko-biologické úvahy se může jevit depresivně. V sexu jde na dřeň všemožných mindráků, jak už je to u autora běžné, rád ukazuje člověka nahého. Nejsou nám představeny falešné pózy, nýbrž přímo nitro člověka. Elementární částice jsou románem o naději i beznaději. Jin a Jang. 69.
Knihu si užije každý, kdo se rád zabývá smyslem života a nechodí kolem něj chodit v rukavičkách. Je to spíš přehrabování hnoje a hledání jehly, aby se o ni mohl člověk zase jen píchnout. Svým způsobem je to však naplňující, a to především v těch nevědeckých pasážích. Ony laboratorní části textu sice dodávají punc originality, ale trochu sráží plynulost úvah čtenáře.
Jednohubečka hodící se na stůl některého z těch ponurejších podzimních večerů. S pálivou příchutí. Na této prvotině je znát, co po mnohá příští léta šéfkuchař hororů King piloval a zdokonaloval. Příběh zde servíruje bez výraznějších překvapení, hlavní zápletka je čtenáři jasná poměrně záhy.
Mainské menu zachraňuje styl psaní a popisy - v těch kraloval King už tehdy.
Dar Michaela Palina spočívá v tom, že se nesnaží čtenáře manipulovat do žádného světonázoru a provází jej zajímavými místy lidsky, se sobě vlastním humorem a nadsázkou.
Touha po poznání KLDR se projevuje tím, že ve chvíli, kdy je to potřeba, dokáže naslouchat svým průvodcům i běžným lidem s respektem a pokorou k jejich původu a zdejším kulturním zvyklostem.
V Palinových knihách málokdy nacházíme čistý ráj nebo zvrácené peklo a Zápiscích ze Severní Koreje je to právě tak. Co je však nejdůležitější, při čtení a sledování fotografií, má čtenář pocit, že je s Michalem přímo na místě.
Tato knížka je jednohubkou, co se délky týče, ale je zásadní, pokud se bavíme o poznání místa, které je opředené mnoha mýty.
Kunderu baví rozjímat o životě. Jít do detailu. Hledat motivace svých postav. Malovat obraz společnosti, pouštět její nářky do vesnického rozhlasu. Nepovedené pomsty, sex, který je nespoutanou vášní jen ve vlastních myšlenkách.
Kundera kuje železa maličkostí, které mohou navždy změnit životy nás a ostatních. Jsou to bolestné okovy. Vodka k snídani.
Bavil mě. Svižný text, silná káva, realismus (opravdu ne magický).
"Zítřek neexistuje. Existuje jen přítomná chvíle." - James Clavell
James Clavell, na základě svých vlastních zkušeností ze zajateckého tábora, vybudoval ve svém nejslavnějším románu společenství lidí, kteří byli zahnáni do kouta a ve velké většině přišli vinou příšerných podmínek k životu o lidskou důstojnost. Král Krysa není knížka o tom, jak se neposrat, když dostanete úplavici nebo jak si zvyknout na zablešené postele. To je totiž zcela nemožné.
Pojednává o lidech, jejichž vůle žít zvítězila nad slabostí jejich vlastních těl. Představuje nám je s jejich přednostmi, chybami, vzpomínkami a hlavně v jejich smradlavé, bezútěšné realitě boje o jakoukoliv drobnou výhodu a naději. A my, čtenáři, hodnotíme jejich činy z pohodlí domácích křesel a ptáme se, diskutujeme o tom, která z postav se chovala správně, co je morální a sympatické.
To, co chybí vojákům v japonském pracovním táboře, nám autor servíruje v menu all-inclusive. Krmí nás vybranou pochoutkou světové literatury. Bufetem životních otázek a odpovědí, které nemůžeme naleznout, dokud si dané peklo na zemi sami nezažijeme.
Král je mrtvev, chutnal skvěle.
Platforma vybízí k diskuzi. Nabízí nám lidsky průměrné postavy s výraznou sexualitou, která v nich mocně probouzí kreativitu, aby čtenář nakonec zjistil, že absolutní ponoření do jakéhokoliv předmětu lidské činnosti a uvažování většinou nekončí dobře.
Dílo je dnes možná ještě kontroverznější než v době, kdy vzniklo. Na první pohled v zásadních tématech dnešní doby (rasismus, rovnost pohlaví, náboženská nesnášenlivost, chudoba) provokuje, na ten druhý se snaží o hlubší diskuzi, vedenou do detailu a s praktickými ukázkami toho, čemu přímo čelíme.
Tato kniha nepřináší jen svědectví z války, ale říká toho hodně i o své době. O snášení utrpení. O motivaci žít. Je silná v pasážích, kde nepadají granáty, ale rozvíjí se touha. Kde příjemné maličkosti jasně září ve stínu latríny. Když se vojáci na chvíli vzdálí smrti, připadá jim najednou mnohem blíž.
Autor stále pokládá otázku, která je tolik aktuální i dnes. "Komu vlastně válka prospívá?"
Knížka, stejně jako dokument, nechává promlouvat hlavně Katku. Přínos jejích výpovědí je značný. V mnoha ostatních knihách o drogách lze lépe vyčíst jistou míru vzrušení z jejich užívání, u Katky se spíše neustále divíme, proč s tím prostě nesekne. Je dobře, že její chování není inspirativní, ve svém neštěstí je upřímná, pochybuji, že by chtěl jít někdo v jejích šlépějích.
Je zásluhou autorů, paní Třeštíkové i Katky samotné, že přinesli takto autentické rozhovory, promluvy a fotografie. Nepřímo kladou mnoho otázek o chování společnosti, státu i jednotlivců.
Přínos tohoto projektu je nedocenitelný. Jsem rád, že můžu mít Katku vždy po ruce v knižní podobě, ačkoliv oproti dokumentu nepřináší mnoho nového.
Autorka se rozhodla nehrát na jistotu, a to považuji za skvělé. Při čtení jsem měl pocit, že se někdy necítí být silná v kramflecích, některé scény se na spisovatelské pánvičce lehce připekly, ale příběh Vladěny ve čtenáři rezonuje. Kniha budí emoce - některé negativní reakce plynou z jiného očekávání, vnímání hodnoty knihy dle sympatií k hlavní postavě nebo nepochopení děje. Na mě kniha zanechala pozitivní stopu. Žádnou jinou knihu od autorky jsem zatím nečetl, jejím působením na sociálních sítích a v médiích jsem nepolíben.
Příběh knížky sleduje roadtrip ženy, která si musela v životě projít nepříjemnými věcmi a není to silná hrdinka tak, jak je můžeme znát z jiných románů. Oceňuji, že byť se její chování často jeví jako přehnané, reflektuje pěkně dopad některých kritických životních událostí, proti kterým se mnohdy nedá bránit. Z románu cítím snahu o zamyšlení nad tím, že každý jsme jinak zatížen a jinak vybaven ke zdolávání psychických zátěží. Život není jenom o silných osobnostech, které vše po boji překonají, ale i o těch, kteří se z drápů svých potíží nedokáží vymanit. Dokážeme jejich příběh přijmout a nebo je odsoudíme?
Odsoudit je snadné jako když foukneš do pěny. Já si koupel užil, ač jsem to vůbec nečekal. Snad bude autorka v podobném způsobu pokračovat, určitě se dá tento styl ještě do detailů vybrousit.