antragus komentáře u knih
Příjemný letní detektivní příběh, kterému ubírá možná jen občasná chaotičnost v množství líčených postav. Ale čtenář si brzy zvykne a později už nemusí pátrat v paměti kdo byl kdo, když se s dotyčným na stránkách znovu setká...
Hlavně rozpaky. Funguje tu něco skvělých, zajímavých a úsměvných vizí záhrobního života, na druhou stranu také několik vyloženě nezáživných možností. Ale to může být i věc osobního názoru, gusta nebo představ o vlastním posmrtném životě. Každopádně se to nedá číst na jeden zátah, ač se jedná o velmi útlou publikaci a kapitoly odsýpají jedna za druhou. Ony totiž jednotlivé myšlenky neobsahují kdovíjak složité a obsažné popisy, spíše se jedná o nástiny toho, jak to bude jednou možná fungovat s tím, že čtenář by měl nejspíš zbytek domýšlet, uvažovat nad ním, představovat si a filozofovat.
Připravte se že i přes těch 125 stran dvou novel v této knížce ji budete číst zatraceně dlouho. Alespoň mně to dlouho trvalo. U mě je to dáno především psaním autora, jeho popisy, stylem. Upřímně jsem ještě nečetl tak procítěnou a chytlavou lyriku, která by měla hlavu a patu a mohla tolik nabídnout. Tak jako autor a jeho hrdinové hledají v dospělosti ztracená šťastná dětská léta na venokově, tak se i vy můžete ponořit do úplně jiného světa někde daleko a slušnou dobu v něm přebývat. Bude to možná trvat, ale pokud budete vnímat Akuratersovy úžasné slovní obrazy, nemělo by vám to vadit. (Ale pochopitelně záleží na nátuře.)
Neurazí, nenadchne. Pokud vám záhady nevadí, na druhou stranu do nich nejste "zažraní", tak je to vhodné na zaplácnutí volných chvilek. Na druhou stranu je neustále používáno stejné schéma a stejné tempo popisovaných příběhů, což má tendenci trochu unavovat.
Moje první srážka s fantastikou vůbec. Říkal jsem si že je to takové malé, že to nebude přinejhorším bolet ani v peněžence, ani při čtení. Nebolelo! A Žamboch mi společně s Koniášem na těch sto a něco stránečkách dostatečně vysvětlili jaký smysl má fantastika a přesvědčili mě o ní...
Pokud pomineme, že se to tam hemží soudruhy namísto pánů, a dovedeme se přenést do dané doby, jedná se o velice povedenou, příjemně "odsejpající" a zábavnou detektivku, v níž se svět dostihů spojuje s se světem drobných i větších šmelin, které mohou vést až k zabíjení.
Úchvatné. Nečekal bych, že na cynika mého formátu ještě někdy nějaká kniha zapůsobí s takovou razancí. Že ji budu muset místy odkládat a rozdýchávat, občas o jejích hrdinech dlouze přemítat. A pak ten konec, syrový a nevyhnutelný, beznadějný v celých posledních 15 stranách, které některé čtenáře určitě doženou k slzám.
Krása milý zlovlku, za mě palec nahoru! Neřekl jsem to tu dostatečně jasně, pardon. Měl jsem na mysli hlavně rozdíl mezi vybíráním podobných námětů a prvků příběhu (čemuž se neubráníme, pochopitelně jich tolik nemáme) a převyprávěním plus mínus stejného příběhu s jinými osobami a kulisami, ještě k tomu týmž autorem. Ano, je to jako dneska, kdy se vlastně taky dokola točí několik stejných příběhů v podobných schématech, ale to pravé umění vidím ve snaze tvůrců se od těch předchozích nějak odlišit, tím spíše se odlišit od toho, co jsem už jednou vytvořil já sám (pokud se jim rovnou nepodaří přijít s něčím novým). Pokud někdo napíše hru Sen noci svatojánské, do níž vkomponuje druhou hru o nešťastných milencích, kteří zhynou na principu Romea a Julie, a hned další autorem vytvořená hra je (ejhle) Romeo a Julie... No nevím...A co se týče ostrovtipu, je pravda, že ten dnešní si neumím, ani nechci, u Shakespeara představit, to by bylo lítání z extrému do extrému. Ovšem pokud někomu (modelově třeba žákovi střední nebo základní školy) řeknete ať si přečte Shakespearovu komedii s poukazem na geniálnost autora, a on dostane do ruky něco, co je možná satyrické, možná i smutné, žák nedostává to, co předpokládal, a automaticky jej ztrácíme. Proto hlavně jsem pro, aby se s nálepkou komedie poněkud brzdilo. Protože se vztahem ke knihám a autorům je to podobné jako se zbožím. Pokud Vám to někdo naservíruje bez upozornění na případné mouchy, a vy od toho tudíž nedostanete to, co očekáváte, příště se obrátíte na jinou firmu. A tedy: neříkám, že Shakespeara nenávidím, jen se poněkud distancuju od jeho zbožňovaného kultu, díky němuž nám jej sázejí do hlav už od základních škol jako jedinečného, úžasného a největšího... Paradoxně mezi dalšími největšími. Protože i tento pán měl podle mne své mouchy, a nechápu, proč bych je měl přehlížet jen kvůli nějakému Shakespearovskému kultu.
Což je ovšem ten samý problém. Když u toho skřípe srdce rozhořčeným dojetím (když už jsme u toho vykrádání), když je to bezútěšné atd. (a že jistě do určité míry je), proč nám to tedy už více než 400 let servírují jako komedii? U příběhu takto starého nečekám, že se smíchy porvu, na druhou stranu komedie jako srdcervoucí a bezútěšná? Tak to je posun. O to mi jde. Nazývejme věci pravými jmény. Protože jakmile mi tohle někdo podstrčí jako komedii, tak jej pošlu někam s tím, že je to možná smutné, možná kritické až satirické k tehdejší společnosti, každopádně nijak extra veselé - zobrazenými skutečnostmi, a na tom se shodneme, možná spíše k pláči. Zajímavé, že ty "banální krváky" typu Othella byly podstatně zajímavější, ani mi je nikdo nemusel přehrávat, ba co více, ony se od sebe i lišily. Jak kdo ztvárnil kterou roli odmítám na literárním webu řešit, tady jsme přes papír, maximálně moderní čtečky. Pokud pak budeme tvrdit, že vykrádání sebe i jiných je v pohodě, protože to v té době bylo běžné, je to jako bych někde prohlásil, že vypalování CD není problém, protože to taky dneska dělá každý. Především si o tom totiž myslím, že někdo, koho proklamují jako největšího génia anglické literatury, by neměl mít vykrádání kohokoli vůbec zapotřebí, a to v jakékoli době. Pokud to tehdy procházelo (a koncem 16. století už také jen do určité míry), tak v dnešním měřítku je to poněkud slabina. Proto si myslím, že kdyby se někomu v českém školství chtělo v literatuře Británie opravdu prohrábnout, našel by i zajímavější velikány.
Záleží na tom, co kdo od tohohle čeká. Když přistoupíme na to, že John Sinclair byla v podstatě vždy oddechovka-brakovka, patří tohle v rámci tvorby Jasona Darka mezi to lepší, co napsal. Moje hodnocení 4 hvězdami proto neberte ve srovnání se světovými perlami a klasiky, ale jako porovnání příběhů v tomto druhu literatury. Tedy v oddechovce-brakovce...;-)
Na příběhu je dobře vidět autorova dlouholetá práce pro audiovizi, pracuje slušně s obrazy, příběh se snadno představuje. Zdá se skoro, jakoby šlo spíše o popis filmu. Přes nebo možná právě pro snahu o napětí, drsnost, akčnost a kdovíco ještě se ale Eversz bohužel nevyhnul některým logickým kiksům v situacích a jednání postav, a z nich pramenící nevěrohodnosti některých situací. Nevěrohodnost se vám může přihodit u sci-fi nebo fantasy, protože tam prostě nic není nemožné, ale v detektivce by se to asi stávat nemělo, ne? A ještě jedna drobná výtka. To si autor nadsadil, nebo opravdu v Americe každý chlastá Colu, Jacka Danielse, každý motorkář vypadá jako Wrex, každý vyhořelý detektiv jako Ben atd.? Protože tohle fakt smrdí klišovitostí...
Bohužel tohle z mého pohledu kvalitou nemá ani na dnešní Rodokapsy. I když to asi ve své době znamenalo pro mnohé víc.
Nejslabší Irving a jediný, k němuž si dovolím jen trojku.
Taková podivnost, kde nevíte, jestli to byl vtip - špatný, nebo vážně míněný námět - taky špatný...
Přijde mi, že každý spisovatel musí mít alespoň jedno dílo, které se stane snůškou jeho filozofických úvah a jiného mentálního průjmu. A panu Mannovi se to asi bohužel povedlo právě zde. I tento námět se dal zpracovat poněkud záživněji.
Tak takhle, soudruzi, ne. "Agent" Minařík nám v této knize popisuje své působení v Německu a rozebírá tamní síť uprchlíků a pomocníků, kteří pomáhali lidem v tehdejším Československu dostávat se "ven", případně organizovali jiné akce na podkopání režimu. Kromě námětu, na který se může každý dívat jak chce, za "Odpad" stojí i literární umění autora, který zde své zkušenosti předkládá asi tak, jako když si pročtete policejní protokoly. A ty ještě budou záživnější. Strohé, máloco říkající a po odstavci se přistihnete, že netušíte o čem byl, aniž byste trpěli dyslexií. Myslím, že tohohle by se i stoupa lekla.
Slušný příběh zabíjí autorův jazyk. I když současná, často i oceňovaná, literatura volá po autenticitě, zvláště pak autenticitě jazyka, takovou hatmatilkou nežvatlají ani Pražáci, to mi nikdo nenakecá. Ani v podsvětí...
Skvělé povídky, a hlavně jedny z mála u nás dostupných zahraničních scifáren v tehdejší době.
Celkový dojem z úchvatného příběhu silně brzdí neustálé talchání tzv. lepší společnosti při společných svačinách, večeřích, večírcích a podobných akcičkách. Nu což, bylo to takhle běžné, co se tedy dá dělat. Nakonec z toho aspoň vylezlo i několik skvělých moudrých poznámek, které mají nadčasovou platnost.
Popis vzniku a historie internetu ve velmi srozumitelné formě... Dobrá práce.