Arminus komentáře u knih

Knihu jsem objevil v nabídce jednoho antikvariátu (za 500 Kč). Hledal jsem tedy na Databázi více informací a zde mne přesvědčily komentáře obou předchozích komentátorů: koupit. Nyní musím konstatovat toto: textem nejsem moc nadšen, bezpochyby vinou zvolené formy vyprávění (reprodukování deníkových zápisků) a hlavně asi nepříliš dobrého překladu je velice kostrbatý a tudíž málo čtivý, přestože obsahuje pasáže určitě velmi zajímavé. Zde by pomohl podle mne nejen nový překlad, ale i výtah z původního textu (k tomu ovšem dojde sotva). Trochu to připomíná jiný cestopis z Afriky, našeho cestovatele Holuba, ke kterému jsem zde napsal komentář. A pak ilustrace: to je ovšem třída, i co do reprodukce kvalita (kniha jako nová musela být ve své době krásná, můj antikvární výtisk je ve vazbě poněkud „rozvolněn“ a je vidět, že kniha neležela jen v knihovně, stránky jsou ale čisté a kniha je tak i dnes velice pěkná). Proto jsem se rozhodl „investovat“ ještě dalších 770 Kč za knihu Kuhnertových ilustrací „King od the animals“. Je tedy v angličtině, ale prodává se i v Česku. A je (trochu dražší) k mání i v německé verzi. Je to luxusní katalog k výstavě (v úvodu je odpověď ředitele galerie na otázku, proč právě výstava Kuhnertových obrazů: „Ukazujeme Kuhnerta, protože je jeden z nejvýznamnějších malířů a ilustrátorů své doby… je pozoruhodnou osobností v dějinách umění. Jeho obrazy zobrazují historii umění a vědy, ale také historii koloniální“). Zde jde opravdu hlavně o ty ilustrace – celkem 170, z toho asi 75 barevných reprodukcí, hlavně olejů (a několik kvašů), v porovnání i s celkem bohatě ilustrovanými Lovy a malováním tedy nepoměrně více. Krásné obrázky, však je autor i dnes, po skoro 100 létech, „king“ ve svém oboru. Zdeněk Burian měl své oblíbené tygry, Kuhnert zase lvy, jsou zde ale i sloni, nějaké zebry, a i tygr bengálský či zubr v Bialoviežském pralese. Také ale obrázky africké krajiny (Kilimandžáro) i z války proti domorodcům. Důležité je, že žádná ilustrace není stejná s těmi, použitými v knize Lovy a malování (tzv. kamenotisky v této knize nejsou vůbec). Zbytek jsou kresby tuší, většinou skicy (bohužel reprodukce některých je, přesto že kniha je velice kvalitně vytištěna, nezřetelná – byly nakresleny příliš slabě). I zde je to s textem ovšem horší. Kunstler maloval, co v Africe viděl, ať se to dnešním (politicky korektním) hodnotitelům líbí či ne. Také v té době do jeho kreslení nežvanili nějací komunističtí hlupáci, jako třeba v případě našeho Mistra, Zdeňka Buriana. Je známý debilní odsudek jeho umění od Ondřeje Sekory, který shledal, že když Burian kreslí střet člověka a divokého zvířete, staví je na roveň, je mu (po „buržoasnu“) lhostejné, kdo zvítězí… Kuhnert viděl v Africe i lidi, které třeba lvi zabili a sežrali – a kreslil i toto (tyto obrazy v knize ale nejsou). Nebo, když se doslechl, že kolonista Clark Peters hodlá oběsit domorodou dívku, kterou považoval za svůj majetek a která od něho uprchla, Kuhnert údajně řekl, že „tohle musím vidět, to jsem ještě neviděl, aby někoho věšeli“. A nakreslil perokresbu, která v knize reprodukována je. Text, přinášející informace o autorovi, jeho obrazech a jejich přijetí veřejností obsahuje také zbytečné „vysvětlující“ pasáže k jeho názorům na domorodce a na kolonialismus (samozřejmě z dnešního hlediska – dosti nesmyslné). Jak napsal v komentáři ke knize na Amazonu jeden čtenář: „nemá cenu to ani číst, obrázky ale stojí zato!“ Plně souhlasím. Naši českou knihu Lovy a malování (a ostatně i anglickou, která ji výborně doplňuje, o té ale Databáze není) ohodnotím tedy výhradně podle kvality ilustrací (kvůli kterým jsem obě knihy ostatně i kupoval) pěti hvězdičkami.

2 18.07.2022

(SPOILER) Připlouvá loď … ve verneovkách často použitá výchozí situace. Také styl, popis a charakteristiky hrdinů zcela odpovídají Vernovu stylu. Jde tedy zřejmě o fragment skutečné „verneovky“, verneovky, které nebylo dáno, aby ji autor dokončil. Máme k dispozici pouze 5 úvodních kapitol a věru že představují nejtajemnější dílo Julese Verna (kam se hrabe Vilém Storitz, Tajemství pralesa či Tajemný hrad v Karpatech!). Tajemství tohoto zlomku totiž už zřejmě nikdo nikdy nerozluští. Ačkoliv doslov knihy nabízí vysvětlení, proč Verne vůbec takovou knihu začal psát i proč ji nedokončil, jde stále jen o (třebas pravděpodobné) dohady. Tento fragment knihy autora románů „Podivuhodných cest“ popisuje začátek cesty francouzské výpravy do nitra tehdejšího Francouzského Konga. Takže je zde i u Verneho obvyklá kapitola s obsáhlým popisem pronikání cestovatelů a dobrodruhů do této země. Tehdy Francie obsazovala území v Africe, kde se její civilizace setkávala s domorodými kmeny. Některé Verne popisuje s otevřenými sympatiemi, jiné se nebojí (nebylo ještě politické „korektnosti“ a protikolonialistické ideologie) popsat velice záporně. Prostě zlatá doba před první světovou válkou. Verne zde píše zcela v souladu s francouzským vztahem k obsazovaným územím, které se jednou měly stát „zámořskou Francií“ a jejich obyvatelé (zámořskými) Francouzy. Zralost místního obyvatelstva Francouzského Konga pro tento ideál má zjistit právě dotyčná výprava. To samozřejmě ale asi nebylo vše, co Jules Verne chtěl v románu čtenářům sdělit. Můžeme se jen dohadovat, jakou dobrodružnou zápletkou měl být román okořeněn, kdo měl být tím, u Verneho obvyklým, zrádcem. Nebo odvážnější spekulace – co měla výprava v nitru Konga objevit? Velice zajímavá je postava ruského experta na esperanto, který je součástí výpravy. Sama se nabízí otázka, proč právě Rus? (Nechci věřit že proto, protože – jak nás kdysi učili – vše vynalezli Rusové.) V ryze francouzské, francouzskou vládou placené výpravě kvůli francouzským politickým cílům je zde Rus. Že by Francie neměla (když už esperanto mělo být tématem románu) své věhlasné experty na tuto umělou řeč? Dovedu si dobře představit, že Jules Verne zde mohl zařadit kapitolu (podobnou kapitole o francouzských cestovatelích do Konga) o francouzských esperantistech… Přesto se zde objevuje ausgerechnet Rus. Moje vysvětlení je u Verneho (a bohužel i jiných Francouzů) tehdejší (a jak bohužel vidíme u některých - nejen - Francouzů, i politiků, dodnes) nekritické podlézání Rusku. Autor „Podivuhodných cest“ umístil děj svých románů do všech možných zemí celého světa. A je tedy jasné, že když César Cascabel cestuje domů přes Sibiř, je mezi vedlejšími hrdiny Rus. Rusku ostatně Verne věnoval celý román – Michail Strogov. A právě zde udělal zkušenost která ho mohla z jakéhosi obluzení Ruskem a Rusy vyléčit – to když jeho nakladatel měl obavy (!), co románu řekne Rus, nestyděl se dokonce (neoficiálně) zeptat Rusa, zda to tak „smí“ vydat – a slavný Verne a jeho vydavatel, aby nepřišli o kšeft, zbaběle couvli a podrobili se Rusově „radě“… Měli-li Verne do té doby jakési sotva něčím podložené názory, že Rusko je taková normální země jako Francie, jen ležící trochu východněji a Rusové lidé jako Francouzi (vždyť dokonce někteří mluvili francouzsky !), pak se po této zkušenosti mohl probudit. „Michal Strogov v ruském překladu za carského režimu nevyšel nikdy … a problémy s ním byly i po revoluci. Zato překlad Ocelového města, ostře šovinistického, protiněmeckého pamfletu, vyšel v císařském Německu ve stejném roce jako originál ve Francii“ (viz Neff: Jules Verne a jeho svět, str.198). Ale – třeba měl být tento Rus právě oním zloduchem výpravy…
Knížečka je tedy zajímavým doplněním díla velkého spisovatele. Běžný čtenář, který si „pochutná“ na nejlepších verneovkách a nemusí už ty slabší (také jsou!) nepřijde o nic, když tento zlomek románu vynechá, Vernův fanoušek (či dokonce sběratel jeho románů) by ovšem knihu vynechat neměl. Nakladatelství je za tento počin třeba poděkovat a ocenit, ne tolik z hlediska literárního, ale za snahu i v češtině nabídnout Verneho co nejúplnějšího.

2 15.07.2022

(SPOILER) Autor S. T. Joshi je bezesporu významná postava na poli lovecraftovské literatury a jeho literárního dědictví. Sestavuje antologie povídek Lovecraftových následovníků a už to je velice záslužná činnost – jakkoliv takové antologie sestavují i jiní (třeba E.Datlow: Lovecraft Unbound; Wikipedie takových antologií od různých editorů uvádí více než 20, některé od jiných editorů jsou ostatně zmíněny i v biografické poznámce v Joshiho knize), ale nakladatelství Laser se u nás rozhodlo vydávat ty od Joshiho. U nich platí to, co pro všechny antologie: obsahují povídky slabší vedle výborných (podle názoru daného čtenáře), takže každý čtenář může něco odmítnout a něco naopak s radostí přijmout (a podle toho pak knihu hodnotí). Kromě toho je S. T. Joshi mimo jiné autor obsáhlé Lovecraftovy biografie (skoro 600 stran), kterou bych si velice rád přečetl, ovšem naděje, že vyjde v českém překladu je mizivá. Rozsáhlé dílo si mohli dovolit přeložit a vydat tak leda Poláci, kde je knižní trh přece jen podstatně větší… Proto jsem se na sbírku Joshiho povídek lovecraftovkého typu opravdu těšil. Kdo jiný může napsat povídku, hodnou pera Lovecraftova, než znalec jeho díla. Dnes mohu říci, že mne kniha zklamala. S. T. Joshi velký znalec Lovecraftova díla bezesporu je, napsat ale povídku v jeho stylu a dokonce jeho kvality je něco zřejmě zcela jiného, na to prostě nemá. Jsou zde rekvizity a kulisy „pravého“ Lovecrafta, odkazy na jeho dílo, občas dokonce i text, stylem připomínající Mistra. Ale Lovecraft to není ani zdaleka (nebo tak daleko, jako je naše Země daleko od toho Lovecraftova středu vesmíru, kde bublá šílený bůh Azathoth). V povídce Jakýsi omyl Joshi dokonce převrací Lovecraftovské paradigma a z nešťastného lidstva, které Lovecraft varuje před hrozbou sil z nepřátelského vnějšku, se stává ničitel Země, života i nezemských stvůr. To by celkem mohla být vtipná variace na lovecraftovské téma – kdyby zde Joshi prostě nenaskočil na módní sebemrskačství bojovníků proti globálnímu oteplování (včetně argumentace použité v textu). To by Lovecraft sotva udělal – i přes své podivínství si světové politické situace byl vědom, měl i své předsudky (dnes, opět v souladu s převažujícím názorovým trendem, kritizované), ale psát ve smyslu a zájmu nějakého politického názoru či směru? Také v hlavní (titulní) novele je přidání erotiky něco, co v Lovecraftovi věru není (zase nechme stranou spekulace o jeho sexuálním zaměření; ostatně názory na podobné „obohacení“ Lovecrafta byly diskutovány už při vydání Leeovy knihy Tramvaj č.1852) – podstatné je, že podle mne to skutečně „lovecraftovský“ horor nejen neobohatí a neudělá lepším, ale právě (jako každý kříženec) naopak… Takže z celé knihy mne opravdu zaujal jen tento jeden odstavec z povídky první, napsané už v roce 1980 (!), ale vzhledem k dnešku text vysoce aktuální. Týká se charakteristiky zhovadilých členů sekty uctívačů Cthulhu, a je napsaný zcela v souladu s názory (a také popisy v povídkách – Hrůza v Dunwichi např.) samotného Lovecrafta. Cituji: „ (...přepadl mne ještě větší vztek na) ty groteskní zrůdy a hanobitele všeho, co je příčetné a normální, na ty hloučky nepříčetných ničemů,jejichž touha po absolutní destrukci se zrodila pouze z neschopnosti koexistovat s rasou, která je tak dalece předehnala v duševním i duchovním vývoji, že si nezaslouží být označováni za lidi, protože se ve své hanebné a ohavné zvrácenosti stali zcela samostatným druhem“. Myslím, že lepší charakteristiku Rusáků, vraždících na Ukrajině, nelze napsat, já alespoň mám naprosto stejné pocity. Kvůli tomu ovšem lovecraftovké horory nečtu … Jde tedy o knihu, nevyužívající ani zdaleka potenciál, který náměty nabízely, knihu, která k Lovecraftovu dílu nic nového a kvalitního nepřidává. Potvrdilo se mi pouze, že snaha "obohacovat" žánr o nové motivy (zde politicky aktuální či erotiku) ve většině pokusů rozhodně nepřináší dobrý výsledek. Jinými slovy řečeno: když si budu moci vybrat k přečtení originálního Lovecrafta a tuto sbírku Joshiho povídek, nebudu vůbec váhat co zvolit. Oceňuji pouze krátkou informaci o autorovi na konci knihy a když už „Joshiho“, těším se na další jeho antologie, sestavené z prací (doufám) lepších pokračovatelů Mistra.
Dodatek. Podobné téma jako Cosi z hloubi má třeba Hohlbeinův Wyrm. Pro mne velice dobrý lovecraftovský horor, kterému se Joshi, ani přidáním lehtivé erotiky, zdaleka nepřiblížil. A pokud jde o to "aktuální" téma klimatických změn vinou lidstva a souvislost s Lovecraftovými božstvy, doporučuji povídku Prokletá civilizace z knihy českého autora, Jaroslava A. Poláka, Bizarní atraktor. Takhle si představuji "aktualizaci" Lovecrafta!

2 14.07.2022

Začal bych tím, že v knize mne poněkud zarazil následující text v úvodu: „...to, co dnes nalézáme jako lovecraftovské umění je ve valné většině pozoruhodně nezajímavé, donekonečna opakující stejné motivy a stejnou formu jakéhosi fantastického realizmu. Explicitně a barevně křiklavé obrázky diváka spíše odpuzují...“ Napsal kurátor výstavy - kniha je totiž katalog výstavy – a editor knihy, pan Urban, a míní jakási „běžná lovecraftovská díla“. Rád bych věděl, kam na takové „lovecraftovské“ umění pan kurátor chodí (šel bych také). Poněkud to totiž připomíná nechvalně známou minulost, kdy se zde v republice sice nesměly promítat americké (ani jiné) westerny, zato bylo možno je parodovat a tak se natočila jejich parodie (že byla výborná je jiná věc). Trochu se o takové lovecraftovské (nejen) výtvarné umění zajímám a také bych rád to, o kterém se pan kurátor nepříliš lichotivě vyjadřuje, blíže poznal.
Pokud jde o ilustrace přímo Lovecrafta, pak vím o čtyřech (českých) ilustrátorech Lovecrafta. Jeden výběr Lovecraftových povídek ilustroval Burianův následovník, Milan Fibiger. Jeho styl možno skutečně označit za „fantastický realizmus“ (byť není „barevný“), Fibiger je následník Zdeňka Buriana. Ilustroval podobně ještě několik dalších knih, které možno zařadit do kategorie horor, ovšem většinou pouze obálky (ostatně Fibiger je znám už tím, že v jím „ilustrované“ knize moc ilustrací nebývá). Velké soubory Lovecraftových povídek ilustrovali František Štorm (viz dále) a sešitové vydání (11 sešitů) Kája Saudek (obojí zmiňuje katalog „Život je bolestný...“). A jedno ze dvou vydání Lovecrafovy poezie pak ilustroval také Martin Milan. Jinak je pár ukázek „hororových“ ilustrací, většinou obálek starých knih, možno vidět třeba v příloze Jirouškovy knihy o starých hororech „Černý bod“ (ty snad byly opravdu „barevně křiklavé“). K vlastnímu Lovecraftovu dílu jsou zde pak ještě komiksy podle jeho povídek. Mám nějaké vydané v zahraničí, v angličtině, ale to je zcela jiná kategorie kreseb, ty samy o sobě v čtenáři skutečně nechtějí vyvolat pocit hrůzy a ani zde nejde o komiksovou kresbu, spíše jakési převyprávění Lovecrafta v obrázcích. Z komiksů vyšlých u nás pak máme Moorovu Providence (ilustrace Burrows), Nikolavitchův komiks „H.P.Lovecraft. Ten, který psal v temnotách“ (několik ilustrátorů) či Kriekův „Z neznámého světa“ a hlavně Mýtus Cthulhu, kreslený Uruguaycem Alberto Brecciou. Tento poslední je snad nejen komiksová kresba ale také nechává čtenáři prostor pro „zažití pocitu hrůzy“, jak chce pan Urban.
Takže, má-li výše uvedený citát z úvodu knihy nějak vysvětlovat či zdůvodňovat potřebu výstavy „Život je bolestný a přináší zklamání“, je zcela zbytečný. Jako by nestačil prostý fakt, že tu jsou další umělci, kteří také mají, každý svým způsobem, k Lovecraftovi co říci (tedy namalovat). Z nich je pro mne zdaleka nejlepší František Štorm. Ten ilustroval nejúplnější knižní soubor Lovecraftových povídek (a jednoho románu k tomu) a také jedno vydání sbírky Lovecraftovy poezie (a Drakulu a Béowulfa) a výstava (a katalog) bohužel jen opakuje (snad je tam jediná ilustrace, volná tvorba, navíc), co znám už ze zmíněných knih. Jiní autoři inspirovaní Lovecraftem mne už zdaleka tak neoslovili, ale je zajímavé se s nimi alespoň takto seznámit. Tím vůbec nechci ani naznačit, že kniha není dobrá – naopak!, je jistě přinejmenším zajímavé porovnat přístup jednotlivých umělců. Pro mne jsou ale ještě cennější úvodní eseje na téma definice hororu jako žánru, hororové literatury v Česku (autor Adamovič) a lovecraftovského hororu ve filmu (od již zmíněného Jirouška, dobrý přehled o existujících filmových adaptacích Lovecrafta i jiných hororech a to nejen od českých filmařů) či Urbanova esej o lovecraftovském výtvarném umění vůbec. Celkově je kniha opravdu zajímavá a už kvůli zmíněným čtyřem esejům v první části knihy rozhodně pro všechny zájemce o Lovecrafta (a o žánr hororu obecně) přínosná. Jelikož je označena jako první svazek jakési edice, doufejme, že budou i svazky další.

2 28.04.2022

(SPOILER) Kdysi dávno (1991) jsem si koupil a přečetl knihu nějakého Ivo Wiesnera Světlo z dávných věků. To byla doba, kdy se začaly objevovat knihy o záhadách i v našich knihkupectvích. První vlaštovky, Jitro kouzelníků a Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost, které díky „jaru“ 1968 prošly komunistickou cenzurou nepočítám, stejně jako české pokusy soudruha Ludvíka Součka – ani ten ovšem svými Tušeními jiným soudruhům, cenzorům a dohližitelům nad kulturou, radost neudělal. Po roce 1989 se ovšem otevřela stavidla a náhle zde byla záplava knih tohoto žánru, mnohdy díla stará, „klasická“ (záslužná edice nakladatelství Ivo Železný „Knihovna fantastických dat“), jindy díla zatím zcela (alespoň u nás) neznámých autorů. A objevili se i autoři čeští – třeba právě Ivo Wiesner. Měřítka kvality nebyla ještě nastavena, tak i já četl (či kupoval) skoro vše. Musím přiznat, že Wiesnerovo Světlo se mi líbilo. Šlo hlavně o alchymii, starověké civilizace (skutečné i „objevené“ záhadology), pro konspirační teorie místo nebylo (tenkrát se nevedla hybridní válka). A popis přiblížení (hypotetické) planety Nimiru k Zemi se čte skutečně dobře. Pak jsem se ovšem této literatury trochu přejedl a další díla pana Wiesnera už mé pozornosti ušla. Až teď jsem si, skoro po 30 letech, přečetl Gambit mahátmů (napsán někdy před rokem 2003, koupil jsem třetí (!) vydání). A byl to věru šok – sestup do nejhorší žumpy braku slabomyslných konspiračních teorií, do míst, kde se, jak nechutný hmyz, hemží autoři a čtenáři řetězových mailů, všelijakých parlamentních listů a jiných dezinformačních webů, voliči „vlasteneckých“ stran. Nemá smyl rozebírat tento tlustospis (jediné, co panu inženýru Wiesnerovi je nutno přiznat je opravdu široký záběr témat), ani z něj citovat všechny nesmysly (a věcně chybné údaje), které obsahuje. Z témat, kterými se zabývají solidní záhadologové (tím myslím ty, kteří nepotřebují blábolit o nejrůznějších spiknutích či o tom, „co nám oni tají a já odhalil“) je tam snad všechno, já se ale v tomto smyslu nedozvěděl nového vůbec nic. Abych ale doložil výše napsané, zde jedna ukázka názorového zázemí pana Wiesnera: “Únosy dětí pro získání biologického materiálu a výrobu krmení pro „ještěry“, znásilňování žen pro získání genetického zárodečného materiálu na doslova zhovadilé experimenty, snímání holografického obrazu lidského vědomí (elektronické praní mozku …..) - i tomu se dnes říká ‚věda´“ (konec citátu ze str. 14).
Mne, jako pamětníka jisté neblahé doby a režimu, který v ní zde vládl, zaujala hned na začátku „informace“ o vesmírné válce, cituji: „ … 27. září 1977 došlo k tajné (nicméně velmi krvavé) bitvě o Měsíc“ (konec citátu), ve které (pochopitelně) slavná Rudá armáda rozdrtila americké žoldáky ve službě iluminátů na Měsíci (hned 10 základen). Bohužel pro autora, lidé jako já pamatují, jak kvůli jakýmsi (v kontextu Wiesnerova blábolu) zastaralým raketám na Kubě (tedy něčemu, co je proti základnám na Měsíci hotová lapálie) jsme (jako satelit Rusů) skoro šli v roce 1962 do války, byla bojová pohotovost nejvyššího stupně, fasovalo se ostré střelivo, chudáci moji vrstevníci (já měl naštěstí odklad a osobně zažil jen zcela spontánní a dobrovolnou „demonstraci“ pracujících s provoláváním hesel typu „Kdo nám sáhne na Kubu, tomu dáme přes hubu!“) šli o 2 měsíce později z vojny. A zde pan Wiesner odkryl celou válku ve vesmíru, o které jsme dodnes vůbec nevěděli, Rusové vyhráli, americké agresory rozdrtili a ani se, při známé otevřenosti Rusů, nepochlubili (že naopak Američané „udělali vše pro utajení porážky“ je panu autorovi jasné, však také jinde k informování veřejnosti píše „ co si pak máme myslet o tolik vychvalované západní demokracii?“ - viz str. 77). Zdůrazňuji, že autor píše o bitvě o Měsíc, ne o nějaké misi ruských vrahů mimo území SSSR, tedy o něčem jako Vrbětice. Tedy o válce, podle něj „krvavé“. A pravda to musí být, neboť pan Wiesner informace zásadně prověřoval „systémovou analýzou“! A navíc nejde jen tak o nějaké informace – sám uvádí, že čerpá třeba i z webů s příponou „ .ru“. Takže se také dozvíte, že záplavy v Čechách a na severní Moravě, které nepřežilo několik desítek našich spoluobčanů a přinesly miliardové škody, byly vyvolány uměle, „klimatickou zbraní“ z arzenálu Ruska, umístěnou na Měsíci, a byl to trest za to, že naše republika vstoupila do NATO (viz str. 77). Snad jen poznámku „A dobře nám tak, neměli jsme provokovat slovanské bratry!“ si pan Wiesner ještě nedovolil, snad někdy příště.
Myslím, že tohle soudnému člověku stačí. Toto je samozřejmě komentář ke knize, ovšem za knihu nese odpovědnost snad i autor (a vydavatel). Takže pár vět o autorovi: pan inženýr Ivo Wiesner (podle Wikipedie schopný technik a vynálezce) od dob, kdy psal Světlo z dávných věků neobyčejně názorově vyspěl a uvědomil se. Nebo – pro toho, kdo věří jeho objevům na poli spiknutí, byl zrádnými ilumináty snad „očipován“ a zcela z toho zblbl. Že by šlo o pokus autora udělat si dobrý den z hejlů, kteří si to přečtou, nevěřím. Každopádně: kniha Gambit mahátmů je odpad odpadu. A blábol tohoto druhu, pokud máte zájem, máte na internetu zadarmo (kniha opravdu levná není). Za další „díla“ pana Wiesnera tedy předem děkuji, zájem už nemám.

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA. Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika"... Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.

První svazek celé série knih, ve kterých Sitchin vykládá svoji hypotézu vzniku člověka a civilizace. Mne nejvíce zaujaly první kapitoly, kde popisuje, podle nalezených klínopisných záznamů, starověké civilizace a texty srovnává s Biblí. Samozřejmě, dnes už opravdu velké množství nalezených klínopisných tabulek nám dává mnoho podkladů k tomu, udělat si o dotyčné civilizaci obrázek. Jistě jsou přesné překlady různých hospodářských záznamů, smluv, zákonů a podobných zapsaných faktů. Horší to bude se spisy filozofickými, s literaturou pojednávající o abstraktních otázkách a s tím, co Sitchin nazývá „záznam“ skutečných událostí, které se tehdy udály. I při nezpochybnitelné a úplné znalosti jazyka, kterým jsou knihy napsány, by stále zůstávala otázka, nakolik vůbec můžeme (po mnohdy až více než 5000 létech) porozumět tehdejšímu duchovnímu světu. Takže pak stačí, aby Sitchin, na rozdíl od jiných (dlužno říci většinových) překladatelů, dosadil do překladu za slovo „mu“ (sumersky, v semitských textech „šam“ nebo „šem“) místo slova „jméno“ slovo „raketa“ jako moderní pojem pro údajný význam tohoto slova „předmět používaný k létání“. To je podle něj údajně původní význam slova „šem“, jméno je až druhotný, pozdější možný význam. A texty se v takovém překladu radikálně pozmění a vzniká (od klínopisných tabulek až po Bibli, která z těchto textů také vychází) zcela jiný výklad zápisu tehdejších událostí a prostor pro potvrzení Sitchinovy hypotézy o přistání mimozemšťanů. Věřit tomu ovšem nikdo nemusí (nemůže?), ale jako duchovní cvičení je to výborné! Stačilo změnit jediné slovíčko a dějiny vypadají zcela jinak.
Ještě více mne ovšem zaujala jiná věc: Sitchinova zmínka (bezpochyby uvěřitelná, zde asi není žádná možnost text překládat jinak), že v městě Uruk, před 5000 léty, tamnímu královi Gilgamešovi schvalovalo válečné tažení proti městu Kiš „dvoukomorové“ hlasování: bojovníci a rada starších. Český národ se často (alespoň míněním sám o sobě, vytvářeným od klasiků a obrozenců až po současné historiky, filozofy či literáty) považuje za vysoce (podle mnohých až příkladně) demokratický. K tomu připočtěme obecnější názory mnohých filozofů o tom, jak lidstvo spěje (úspěšně) jako celek k jakési dokonalosti, k vyšším stupňům duchovna. A teď tu máme „vynález“ dvoukomorové kontroly vlády, starý neuvěřitelných 5000 let (je nepodstatné, že byl podle Sitchina zaveden mimozemšťany; prostě byl), a stejně tak neuvěřitelné množství hlupců mezi občany, včetně politiků (stačí nahlédnout na internet), kteří ani zbla tento princip vládnutí a jeho kontroly dodnes nechápou. Opravdu duchovní (o politickém vůbec nemluvě) pokrok. Číst Sitchina se vyplatí nejen pro cvičení představivosti o tom, jak to také mohlo všechno být.

2 20.06.2021

(SPOILER) Kniha přestavuje spojovací bod mezi romány quatermainovské serie a romány serie o bojích o královský trůn národa Zulů. V quatermainovské serii (počítám česká vydání!) jde o třetí román v pořadí (následuje po Allanově ženě), v serii o králi Čakovi a jeho následovnících na trůně o druhý (po Černé lilii). Zde do děje Allan Quatermain vstupuje, i když spíše jako postava vedlejší a svědek událostí. Hlavní postavou je černošská krasavice a femme fatal Mamína, která zničí několik mužů a nakonec přispěje k rozhodnutí, které padne v občanské válce Zulů, kdy se o následnictví utkávají v bitvě dva bratři, synové krále Pandy (historická postava, správněji Mpande). Mamína manipuluje svými nápadníky a manžely (udělala nabídku i Allanovi, ten z toho ale prozíravě vycouval), ale je vlastně jen nástrojem v rukách většího zákulisního manipulátora politiky u Zulů, kouzelníka Zikaliho. Tento kaferský trpaslík se chce pomstít a zničit rod prvního krále Zulů, Čaky (což se mu povede). Zikali je pro Haggarda typická postava. Prastarý, naznačeno že několik staletí starý kouzelník (sám ovšem říká: “...my černí lidé nedovedeme tak dobře počítat jako vy...“) , čtoucí pomocí kouzel minulost a ovládající svými kouzly budoucnost. Jde o stejného kouzelníka Zikaliho, který v úvodním románu o Allanu Quatermainovi Marie zachrání Quatermainovi život, neboť ví, že ho v budoucnu bude ještě potřebovat k uskutečnění svých plánů. V románu Marie jde ovšem jen o epizodní postavu, krátce zmíněnou, v Dceři bouře skoro o postavu hlavní. Postav a vztahů mezi nimi, intrik, chtivosti moci, zrady i vraždy je zde tolik, že si to skoro říká o sepsání přehledu kdo je kdo. Kdo se v tom ztratí ale nemusí zoufat: na závěr mu všechno kouzelník Zikali polopaticky ještě jednou vysvětlí. Román vzhledem k fantastickým prvkům patří k literatuře žánru fantasy. Při tom líčené boje o zulský trůn jsou ale historickou skutečností a postavy ze zulského královského rodu jsou postavy historické. V uvedené občanské válce zvítězí Cetawayo (Ketchwayo), který se stal posledním zulským králem a vedl Zuly v anglo-zulské válce (známá bitva u Isandlwany) a po definitivním obsazení království Brity nakonec odešel do exilu. V tomto románu (vyšel poprvé v roce 1913) se už projevuje Haggardova záliba v mysticismu, okultismu a východních naukách - v narážce na indické názory na to, zda vůbec existuje něco, jako „svobodná vůle“.

2 26.04.2021

(SPOILER) Druhý román quatermainovské serie (2. z hlediska chronologie Quatermainova života), odehrávající se pár let po dobrodružstvích, vylíčených v románu Marie. V úvodu je také stručně popsána historie rodiny Quatermainů před tím, než odcestovali (otec s malým Allanem) do jižní Afriky a došlo na události, líčené v románu Marie. V této knize se pak, po létech, potkává Allan v jižní Africe se svou kamarádkou Stellou z doby dětství v Anglii, kterou si bere za manželku (zajímavost: druhé manželství a opět je uzavřeno jen jaksi neoficiálně v divočině s tím, že později bude oficiálně legalizováno. To později už nikdy nenastane). Ani toto manželství (po nešťastné Marii Maraiseové) nedopadne dobře a o tom je tento krátký román. Jsou zde zase fantastické prvky: domorodý kouzelník, ovládající přírodní síly a vidící budoucnost, který se stane průvodcem Allana Quatermaina na jeho cestách, nebo podivný tvor, jakýsi ženský Tarzan, vyrostlý z dítěte, uneseného a vychovaného paviány (a na rozdíl od Tarzana rozhodně zdegenerovaný). Je zde, v jakémsi zatím nesmělém náznaku, i motiv „ztraceného světa“, který představuje fantastická „farma“ Stellina otce v neznámé oblasti Afriky, kde objevil stavbu neznámé civilizace a kde se usadil. Touto „manželskou epizodou“ Haggard ukončuje romány o Quatermainových láskách a ženách, nyní se už bude Allan moci plně věnovat svému životnímu povolání lovce slonů a hledače ztracených světů, kde přežívají neznámé národy (proto, aby finančně zajistil syna Harryho z tohoto manželství). Jistě ne ke škodě čtenáře, velká fantastická dobrodružství v nejslavnějších románech začínají. To ovšem neznamená, že Allan Quatermain už nenarazí na žádnou „femme fatale“, naopak, budou ještě další: třeba hned v následujícím (do češtiny přeloženém) románu Dcera bouře, potom Aesha, ta která čeká …, ale Allana už žádná nezvábí. Je velká škoda, že česky vyšel jen tento krátký román, v angličtině bývá vydáván pod názvem „Allan´s Wife and Other Tales“ ve sbírce povídek, kam patří ještě „A Tale of Three lions“, „Hunter Quatermain´s Story“ a „Long Odds“, které představují pořadí 4., 6. a 7. v chronologii Allanových dobrodružství, a se kterými se český čtenář nemůže seznámit. Knihu ilustroval neuvedený ilustrátor (obrázky signovány „O. Harlas“). Jde pravděpodobně o Ondřeje Harlase (3.4.1884 v Praze - 6.1.1933 tamtéž), malíře a ilustrátora, žáka pražské Akademie v letech 1902-1910 u prof.Bukovace a Ottenfelda. Byl převážně krajinářem. Dodával i ilustrace pro časopisy Máj, Švandu dudáka, Český svět, je od něho také cyklus Z pravěku českého, vydaný Topičem. Ilustrace v této knize představují bohužel skutečně dávno překonaný styl ilustrování dobrodružné literatury.

2 26.04.2021

Z anotace k připravované knize Jak se kalila voda mi bylo jasné, že ji musím mít. O čem bude a jaké názory na minulost asi autor má napovídá už název. Autor, skrytý pod pseudonymem (v textu uvádí své jméno Miroslav Krůta) totiž šel do 1.třídy národní školy ve stejném roce, jako já. Nyní jsem knihu tedy přečetl. Nebudu ji hodnotit jako literaturu, i když je jasné, že autor psát umí a kniha je čtivá. Pro mne je to ale hlavně dokument doby, svědectví jiného života a budu ho srovnávat s mými zážitky. Co do uváděných faktů o době nemohu knize vytknou vůbec nic, moje zážitky v hlavním zcela souhlasí. Počínaje odporem proti bolševikovi od útlého dětství. Ne, že by zde nebyly osobní rozdíly: už v rodině – moje byla především mnohem méně početná (počet strýců atd.), zřejmě i mnohem chudší a rozhodně ne tak intelektuální (i když oba rodiče měli maturitu na reálném gymnasiu). Také tolik (byť jen zpočátku) „angažovaných“ příbuzných jsem neměl – vlastně nikoho. Zato někteří byli bolševiky podobně postiženi – strýc ve vězení, příbuzní jednoho dědečka nepřišli jen o traktor, jako „kulaci“ byli z vesnice vystěhováni. Velký rozdíl je i v tom, že na můj život neměli absolutně žádný vliv skauti, s nikým takovým (pokud vím) jsem nepřišel do styku (a ani nikdy nebyl členem žádného zakamuflovaného skautského oddílu). V Praze to asi přece jen bylo trochu jiné než v krajském městě. Zato shodných skutečností, prožitků, je mnohem více a to je podstatné. A že autor je moje krevní skupina se ukazuje už v úvodu, kdy Mydlík projevil zájem o knihy o pravěkých lidech. Zde je trochu nepřesný – některé takové knihy pro děti, především ta asi zde nejslavnější, Štorchovi Lovci mamutů (ale i knihy Josefa Augusty), byly v roce 1947 určitě ke koupi. Já je objevil proti němu se zpožděním, přečetl jsem Lovce mamutů, půjčené od spolužáka, až v roce 1953 a do roku 1954 čekal, než znovu vyšli a mohl jsem si je koupit (13,35 Kč pro naši rodinu nebyla rozhodně zanedbatelná částka). Tento zájem a druh literatury silně ovlivnil životy nás obou – jen Mydlík byl zřejmě mnohem, od dětství, cílevědomější než já a stal se vysněným paleontologem, já (také jsem chtěl, ale už tenkrát mi bylo jasné, že za vlády bolševika to nebude možné) „jen“ začal sbírat dobrodružné knihy a hlavně ilustrace Zdeňka Buriana, což mi také vydrželo celý život. Mnoho je i dále podobné – i já měl svého „vojáka“ – našeho souseda v ulici. Nepamatuji se už na jeho tvář, dobře se ale pamatuji, jak s ním táta dlouho do noci za horkých večerů horkého léta 1947 debatoval z okna do okna. A nikdy jsem nezapomněl, na rozdíl od Mydlíka, jeho jméno: Štefan Dúbrava, letec RAF. Dodnes (trochu jako relikvii) mám šestilampovku Telefunken, kterou nám, když nenápadně likvidoval domácnost, věnoval (a na které jsem potom s tátou léta poslouchal Svobodnou Evropu – a i poté, co táta už nebyl). Soused totiž někdy v roce 1949 uletěl, i se svou anglickou manželkou (a dalšími piloty RAF), z budějovického letiště na Západ. My jsme to věděli předem – tehdy šlo o krk. Naopak jsem nikdy nepodlehl nějakému oblbnutí Rusákem. Jestli si Mydlík jeden čas vystřihoval Rudoarmějce, my jsme (s bratrem) měli z dřevěných korálků vyrobené malé figurky a hráli si na Olympiádu (sport byl jediné, co se dalo sledovat). A já (dnes se skoro stydím) jsem pro sebe „zabral“ jména amerických, britských či finských sportovců (Nurmi, Chataway, samozřejmě Jesse Owens), a mladšímu bratrovi (ač protestoval) nechal jména sportovců sovětských a všelijakých lidovědemokratických ...Také ve škole jsem asi měl mnohem větší štěstí, alespoň zpočátku. Rozhodně v létech 1949, a ještě roky poté, se u nás ve třídě neříkalo učitelům „soudruh“ a až do tzv. šesté třídy neexistovala pionýrská organizace. To vše jen a jen proto, že náš učitel byl ještě Pan učitel staré školy. Samozřejmě to byla výjimka – už ve vedlejší třídě, se kterou nás (stále častěji) „spojovali“, neboť pan učitel Vostrý, starý pán, byl stále více nemocen, byla aktivistická učitelka. Svou třídu oblbovala zcela bolševicky (ač komunistka nebyla, respekt jako pedagog měla ale nulový), směli si zazpívat (za odměnu, když byli hodní) Gerój Čapájev! Při spojování tříd „moje“ třída si z geróje dělala prču a to byl důvod ke rvačkám o přestávce s oblblými spolužáky z druhé třídy. Tak by šlo pokračovat dále. Rozhodně ale neznám, že by někdo plakal jako Mydlík při povinných návštěvách sovětských filmů, naopak dobře pamatuji, jak při promítání škváru Rytíř zlaté hvězdy bylo několikrát představení přerušeno, musela se rozsvítit světla v sále a učitelé obnovovali pořádek, neboť my děti jsme se hlasitě smály. A tak bych mohl porovnávat (kromě těch skautských zážitků) až do maturity, od které mne třídní učitel vykázal, protože jsem přišel (jediný) v obleku do tanečních a ne ve svazácké košili (člen ČSM jsem nikdy nebyl). Třídní ovšem měl (prý) nějaký vroubek z doby Protektorátu (německého), tak musel být aktivnější než jiní ...
Jisté je, že kniha tohoto druhu je dnes cenná. I když nevím, zda ji nebudou (ze stejných důvodů jako já) číst jen pamětníci a zda se dostane k těm, kteří tu dobu nezažili. A na které cílí hlupáci mezi historiky, dokonce z University Karlovy, píšící „odborné“ knihy o tom, jak ne všechno bylo za „socialismu“ špatné… Mydlíkovi či mně naše vzpomínky na všechno to svinstvo a neskutečnou ubohost života samozřejmě z hlavy nevymažou (já ostatně jejich slátaniny číst nebudu, na to už je můj život krátký). Ale – jestli ti, co to nezažili, naplní poznatek, že „zkušenost je nesdělitelná“ a budou věřit spíše těmto Pullmannům než pamětníkům, číst raději jejich „postmarxistické“ historické bláboly (sepsané na základě komunistických dokumentů! A podle samotného Pullmanna poukazující na nesmyslnost tzv. totalitněhistorického výkladu dějin) a nikoli autentické vzpomínky pamětníků jako pan Krůta, dojde na naplnění dalšího rčení: „nepoučili se, historii si zopakují“. Moje generace to (v tomto případě naštěstí) má už skoro za sebou, náš život už nikdo podstatně zkazit nemůže.

2 20.04.2021

Jakkoliv je Bulgakov velký spisovatel (Mistr a Markétka), v tomto žánru krátkých "satirických" (snad měly být i vtipné) povídek se ukazuje, že to rozhodně není žádný Hašek. Než o literaturu jde spíše o smutný dokument z doby, kdy bolševická lůza začala uskutečňovat svou vědeckou vizi skvělých zítřků a nové společnosti. Snad jen vstupní povídka Prolog a Těžký život nástěnky snesou i vyšší požadavky na vtipnou satiru. Ale zdaleka nejlepší je závěrečný Dopis vládě SSSR - až otřesný doklad o společnosti, ve které se vynikající jedinec, umělec, doslova dožebrává (ovšem marně) u vládnoucích hlupáků a zločinců práva na možnost dělat svoji práci ..... Aktuální dodnes a kvůli tomto doslovu stojí kniha za přečtení.

2 11.03.2021

(SPOILER) Pro každého vážného zájemce o horor a zvláště o dílo H.P. Lovecrafta zajímavá kniha. Autor je bezpochyby Lovecraftův fanoušek a znalec jeho díla. V tomto eseji přináší své názory na osobu i dílo H.P. Lovecrafta. Vyvrací i některé mýty, které jsou okolo života i díla HPL. Vzhledem k tomu, že lze sotva doufat třeba v české vydání mnohem obsáhlejší biografie S.T. Joshiho „I Am Providence: The Life and Times of H. P. Lovecraft“, jde o dílko pro milovníky HPL a jeho druhu hororu zásadní.
Přesto je možno autorovi Houellebecqovi (dále jen MH) vytknout několik sporných tvrzení a nedostatků. Především nelze jednoznačně tvrdit jako on, že HPL vytvořil nový mýtus/mytologii, tedy jakési náboženství („ katedrála, již HPL vystavěl“, str.32). Snad bych řekl, že byl (neúmyslně! - vždyť jako „přesvědčený ateista předkládá… bezútěšně bezbožnou vizi bezvýznamného lidstva, ztraceného v časoprostorovývh hlubinách vesmíru“, viz Joshi) prorokem náboženství, které pak spontánně vytvořili jeho „dopisovatelé“ (MH míní zřejmě „pen friends“) i jejich pokračovatelé v době, kdy HPL už nežil. Viz třeba diplomová práce Veroniky Medové (na Jihočeské univerzitě)
„H. P. Lovecraft a jeho příběhy hrůzy a tajemství“ (2010), která uvádí: „Lovecraft sám termín „mýtus Cthulhu“ nikdy nepoužil. Tato vykonstruovaná mytologie byla systematizována až po Lovecraftově smrti jeho následovníky“. Dokonce první povídku z oblasti prací, řazených k „Mýtu Cthulhu“, ani nenapsal HPL, ale Belknap Long v roce 1928, jak píše autor Koubič v internetovém článku „Temný Univers H.P. Lovecrafta“, kde mj. dále uvádí: „...ohledně pantheonu Lovecraftova „Mýtu“ (Cthulhu) panuje mnoho omylů a polopravd, vzniklých fúzováním jeho díla a děl jiných autorů Mýtu … čímž vznikl „bordel nevídaný“ (doslova tak, moje pozn.). A dále: „Lovecraftův mýtus není ani zdaleka o magii a božských entitách – jedná se o science fiction“.
MH správně uvádí hlavní povídky („velké texty“) z tohoto okruhu (str.32), ale ve své práci prakticky ignoruje druhou (snad méně atraktivní, ale pro HPL podstatnou část jeho díla, totiž povídky „snové“ (včetně Snového putování k neznámému Kadathu, kde je přímo propojení na okruh Cthulhu). Také chybí zmínka o HPL vymyšlených a neexistujících knihách (jejichž seznam ovšem vydatně rozšířili pokračovatelé HPL), které podstatným způsobem spoluvytváří atmosféru děl HPL. A z nich Necronomicon sám představuje „mýtus“.
Nelze ani zcela souhlasit s autorovým tvrzením (str. 57), že HPL „nechce popisovat psychózy, nýbrž odpudivé skutečnosti“. Autor článku na internetu „Mýtus Cthulhu – Strach z utrpení za hranicemi světa“ je názoru, že HPL „nepíše o hrůzách, ale o nejhorších druzích klinické deprese“.
Také není úplně pravda, že v díle HPL „není ani zmínka o sexu…“. Pravda je, že křížení erotických prvků a hororu, Lovecraftem odmítané, přináší v naprosté většině pokusů velice špatné výsledky (pro mne odstrašující příklad, slovenský autor Pocha a jeho „horor“ Oni – hrůza zdegenerovala na hnus ze zvráceného sexu). Ale HPL se přesto o sexu zmiňuje (!): Sir Wade Jermyn se oženil se samicí bílé opice, starý kapitán Obed Marsh zase s rybí kreaturou (Stín nad Innsmouthem) , Lavinia Whatleová otěhotněla s jakousi entitou vyvolanou z hlubokého vesmíru jejím čarodějnickým otcem (Hrůza v Dunwichi), Uriah Grandison se pářil s ženským succubem (Stín v podkroví)… Samozřejmě, jde jen o zmínky, ale sex (odpovídající ovšem Lovecraftovu vesmíru) zmíněn je! (viz web Matrix, článek „Lovecraft & Jung“).
Pravdivé není ani tvrzení MH, že popisy architektury mimozemských tvorů/bohů u HPL „odradí od jakéhokoliv pokusu o vizuální adaptaci“ (str. 52). Nejlepší odpovědí jsou ilustrace Houellebecqova krajana (sic!) Francoise Barangera k románu V horách šílenství (Les Montagnes hallucinées), kde je nelidská monumentální architektura (na mnoha ilustracích) skvěle nakreslena v mlhavém přísvitu antarktického mrazu.
Rozebírat dílo a život HPL je úkol na dizertaci nebo obsáhlou knihu – viz citovaný Joshi, jehož opus má (v polském překladu) 1178 stran! Ambice páně Houellebecquovy jistě byly skromnější. Přes nedostatky, které se dílu dají vytknout, je přínosem k Lovecraftovskému hororu v češtině. Pro mne 90%.

1 14.10.2024

(SPOILER) Jde o román postkatastrofický a o dystopii. Odehrává se v nedaleké budoucnosti (2028), kdy svět po atomové válce, řádění lůzy a přírodní katastrofě přišel o většinu obyvatel. Román ovšem určitě neslouží k varování před možným vývojem světa, je zde otevřeně adorován jakýsi nacistický režim, který se objevil v tom, co zbylo z Německa. Nejde ale o čistě hitlerovský nacismus, tento je už vylepšen všemi fašisticko-nacisticko-komunistickými narativy nejnovější doby a autor nevaruje, ten líčí, jaké by to bylo vlastně krásné Jde tedy spíše o utopii, sen nácka.
Ale nejlepší je uvést pár ukázek. Čísla za mými citáty jsou čísla stránek s citovaným.
Po světové válce vypuklo navíc velké rabování a vraždění lůzy (když nakonec většině lidí bylo jasné, že byli po celá desetiletí obelháváni a cíleně balamuceni vypuklo povstání 56). V Německu stará vrchnost (rozuměj demokratičtí politici) byla přenechána lidovým tribunálům a nepřežil nikdo (66). Německo samo z jaderné války vyšlo s menšími škodami, neboť Němci Rusům, kteří táhli do západní Evropy nastolit pořádek (!) nekladli odpor (44) a tak neměli takové škody jako Francouzi, kteří se postavili na odpor a na které Rusák hodil několik atomovek. V Rusku bylo muslimské povstání, jeho strůjci, Židé byli do jednoho odsunuti do Birobidžánu (43). Radikální snížení počtu obyvatel mělo kladné následky: přirozeně byli zákonem vývoje radikálně redukováni teplouši, pravdoláskaři, emancipátorky a genderoví maistreamátoři (doslova! - 59). Celá válka a to co následovalo bylo naplnění karmy, odplata Angloameričanům za bombardování německých měst za 2.světové války (79). K Američanům chová autor, německý nacista, zvláště zuřivou nenávist: jinak než Amíci jim většinou neřekne, zato objasní, že před katastrofou úředníci USA byli z 90% Židé (50). V závěru knihy Říše totálně zničí zbytek USA autor- nacista si zde, alespoň v knize, při vraždění Amíků doslova užívá slavné vítězství Hitlerovy Třetí říše ve 2.sv. válce (to jediné mne také v knize uspokojilo: ta ubohost nacisty, kterému zbylo jen blábolení v knize a vztek na vítěze, ukájený slavným knižním vítězstvím).
V Německu vzniklo císařství, zvrhlosti a perverze pozdně-demokratické dekadence zanikly společně s celou NSR (21). Nový režim (zvaný Říše) si v době vyprávění dovolil i university (18), hlavní byla ovšem armáda a vojenská služba. Rasismus nebyl, Židi v Říši totiž prakticky už nebyli, se zbylými bylo zacházeno jako s malomocnými (74), zatímco v jiných zemích se jim jako strůjcům války vedlo hůř. V románu je pak popisována mírová expedice přes Atlantik do Ameriky, která měla zjistit, jak to tam vypadá a zda někdo přežil (že končí válkou je u nacisty pochopitelné. "Holubice míru" je ostatně i komunistická, ruská atrapa). Zde se teprve autor vyžil: východní pobřeží USA, kde žili dříve penězožidé, okrádající lidstvo(135) je těžce zdevastováno (karma, boží msta na zlých (134), ale lidé tu jsou: jakási vesnice negrů (působili jako opice 45), ale i pokus na jistém území obnovit Konfederaci, která byla ovšem už zcela rasově čistá, neboť zlo, říše Židů a USA byly sprovozeny ze světa (140). Židovští vědci totiž pro vládu USA vyvinuli bakteriologickou zbraň s cílem redukce světového obyvatelstva (138), která se jim trochu nepovedla, takže už nejsou žádní Židé, žádní negři, žádní Hispánci, dokonce ani Indiáni ne (140), v Konfederaci ale, omylem Židů, strůjců viru, přežili odolní potomci Němců, je to tedy čistá a uklizená země, jak říká jedna z postav (140). Něco ale přežilo i jinde zloduch Henry Morgenthau, Žid, němcožrout (156), který stále věří na holokaust (157) a pokusí se o válku proti Říši. Jednat s ním nelze, neboť mír s USA netrvá dlouho vždy si našli důvod, aby zemi, kterou si vybrali mohli přepadnout (157, příklady: Německo a Japonsko za 2.sv. války atd.). Tak by bylo možno pokračovat. Nejzhovadilejší žvásty dnešní proruské, protizápadní a tzv. antisystémové scény, třeba i v Česku, v kostce (nezapomenuto ani na žvásty antivaxerů). Hnus všeho hnusu . V názorech čtenářů na knihu na Amazonu jeden čtenář svůj příspěvek nadepsal Wieder einmal Schundliteratur, což považuji za velice mírné. Jiný čtenář pak píše: Konečně Amazon přestal nabízet tento hnědý hnůj! (bohužel, nemyslím, je to tam stále). U nás v současnosti prodává jakási rodinná firma Slovanská kultura (její e-shop). Cíl této firmy : pohled na svět z našeho slovanského úhlu pohledu, znovuobnovení slovanské kultury, poznání našich skutečných dějin... Tedy výborný obchod pro prodej takového nacistického německého svinstva, ostatně mezi spolupracovníky firmy patří například Marek Obrtel, přední tvář protofašistické scény v Česku. Slovanům okolo tohoto spolku nejen nevadí, ale přímo vyhovuje nacistické svinstvo, vycházející z Hitlerova nacismu. Samozřejmě nevadí, jak totiž napsal, také na Amazonu, jiný čtenář: v knize jsou všechna německá nacistická, protiamerická a rasistická klišé, urážející intelekt, jako nástroj manipulace. Tedy přesně to, co chtějí a dělají Slované a podobní čeští vlastenci u nás.
Závěr: literárně ubohé (zvláště 2. polovina, líčení vítězné války), názorově naprostý hnus a svinstvo, celkově odpad!

(SPOILER) Slabý horor, vhodný leda pro hodně nenáročné (nebo s hororem začínající) čtenáře. Vše, s čím autor přichází, tu už bylo, ovšem v mnohem lepším podání. Výchozí situace je jen jiná varianta třeba Ptáků od Daphne du Maurier: tam ptáci, zde vánice. Odehrává se v chatě na břehu jezera, stranou civilizace, což je téma, lépe pojednané třeba v jedné výborné hororové povídce (zde stačila krátká povídka) o starých manželech, kteří nedbají na varování a zůstanou na chatě i po Dni díkůvzdání… Nakonec je tu ještě ve vánici cosi, co je odvar nápadu Stanislava Lema ze Solarisu. To samo by mi až tak nevadilo (stejně jako „otevřený konec“ bez vysvětlení), je jasné, že to (vánice) bude pokračovat a české vydání pokračování je už nakladatelem i ohlášeno. Tentokrát ale už beze mne. Knihu jsem koupil v akci nakladatele za pouhých 99 Kč – no nekup to za ty peníze, zvláště když si na Databázi člověk přečte příznivé komentáře. Normálně kniha stojí (jako zboží – nemluvím o hodnotě) ovšem mnohem více a kdo se bude chtít dozvědět, jak vánice dále řádila, také mnohem více ještě zaplatí. Ona totiž ta vánice řádí v dalších 4(!) pokračováních (kam se hrabe King, obviňovaný z toho, že píše od stránky…). Ale to vše lépe, než bych napsal já, napsala jedna čtenářka v komentáři ke knize na Amazonu a proto ji zde (volný překlad) ocituji:
To nejsou knihy. Jsou to brožury velikosti Reader's Digest Monthly Magazine. Je to pár kapitol (jedné) knihy. Hloupě jsem si koupila první 3 knihy z toho, co jsem považovala za sérii knih. Nemohu uvěřit, že Amazon dovoluje, aby byli jeho zákazníci takto okrádáni. Tyto "knihy" nejsou levné. Každá je za stejnou cenu jako skutečná a kompletní kniha. Když jsem se dostala ke 3. „knize“ nazvané The Numbing, byla jsem tak znuděna opakováním v každé této „knize“, že jsem začala přeskakovat odstavce. Nepomohlo to, monotónní příběh nijak nepokročil. Začala jsem tedy přeskakovat stránky. Stále totéž. Tak jsem přeskočila rovnou na poslední 3 stránky: velmi předvídatelný konec 3. kapitoly. Tou 3. kapitolou myslím 3. „knihu". Nemám zájem nechat se okrást nákupem posledních 2 "knih". Koho by zajímaly. Nevadí mi platit za knihy, když za to stojí. Ale nelíbí se mi nechat se okrádat. NEKUPUJTE TYTO KNIHY - Peggy Brooksová (konec citátu).
Tento komentář myslím říká vše. Však jsem za něj paní/slečně Brooksové dal palec. Nakladatelství Fobos v poslední době se skutečně poctivě snaží zprostředkovat českému čtenáři díla „moderního“ hororu, budiž mu za to velký dík. Vydává tedy díla, která samozřejmě mají (jak pro koho) různou kvalitu, ale podstatné je, že si lze vybrat. Zde Fobos bohužel převzal hodně nepovedený projekt. Zájemce nechť se zařídí podle svého.
P.S.
Podle mých zkušeností s vydáváním „serií“ se ovšem může stát, že se český čtenář konce stejně nedočká. Takto dopadly (opravdové serie románů, ne kapitol jako zde), namátkou E.R. Burrougsova o světě Pellucidar, knih o Skákajícím Jackovi či dokonce jen 2. část dvoudílné serie hororových povídek C.A. Smithe. Na rozdíl od vyjmenovaných torz zde čtenář opravdu o moc nepřijde!

1 04.08.2022

Velice pěkná monografie, navíc za přijatelnou cenu. Je zajímavě členěna do kapitol podle námětu Mistrových kreseb: humoristické a satirické kresby, ilustrace ke knihám pohádek (včetně zmínky o Ladově literární tvorbě), samozřejmě ilustrace ke Švejkovi, k životu a práci na českém venkově, ročním obdobím a svátkům (Ladova zima a Vánoce), ilustrace z české vesnické hospody a nakonec i kapitola věnovaná obrazům Ladovy oblíbené postavičky – českého hastrmana. Vždy jsou ilustrace řazeny zhruba podle doby svého vzniku a je tedy velice zajímavé porovnávat, jak stejné téma Mistr nakreslil v různé době. Kniha ovšem obsahuje pouze barevné obrazy (techniky kvaš či akvarel), ne černobílé perokresby tuší (jako jsou například v knize Ladova ilustrace od J. A. Novotného). K reprodukcím bych měl jednu poznámku: neznám originály, ale někdy se zdá, že obraz není reprodukován barevně správně (třeba akvarel z knihy B. Němcové Národní pohádky). Škoda, kniha je jinak kvalitně vytištěna. A – bohužel chybí, i třeba jen výběrová, bibliografie Ladou ilustrovaných knih.

1 07.05.2022

(SPOILER) Poté, co mne naprosto znechutil Gambit mahátmů jsem si přečetl Wiesnerovu Atlantidu, kterou jsem měl léta doma nepřečtenou. Knih na toto téma je k dispozici mnoho a lze si vybrat, i podle toho, jak který autor k tématu přistoupil: někteří napsali knihu, aby mýtus Atlantidy zcela vyvrátili (Kukal), jiní jen uvádí „důkazy“ pro i proti nebo kladou otázky oficiální vědě a konečně někteří se snaží (až za každou cenu jako právě pan Wiesner) dokázat, že jde o skutečnost a nikoliv mýtus.
Toto Wieserovo dílo je podstatně lepší než jeho Gambit. Především zde zcela chybí spiklenecké teorie o zlých válkychtivých Američanech, jejichž pikle zmaří hodní mírumilovní Rusové (viz Gambit a můj komentář k němu). Zřejmě napsáno ještě před tím, než se pan Wiesner zapojil (byl mobilizován?) do ruské hybridní války. Také tu není blábol o českém národě, který jednou morálně a duchovně povede lidstvo, dokonce do jakési vyšší dimenze bytí. Autor se k tématu Atlantidy seznámil s množstvím prací jiných autorů a má rozhodně velký přehled o tom, co kdo kdy o Atlantidě napsal (seznam literatury je opravdu obsáhlý). To vše jsou klady této Wiesnerovy knihy. Je tu ovšem také řada záporů: především je až únavné autorovo předvádění znalostí tak, že k nějakému pojmu z „atlantologie“ (země, panovník či artefakt) uvádí, jak tomu říkají všichni možní autoři ve všech možných i nemožných jazycích. Až komické je to tam, kde pan Wiesner vyjmenuje, jak se které území Atlantidy, ostrov či jeho král nazývali u toho kterého pozdějšího národa či autora, aby nakonec konstatoval, že podrobnosti, kde to území bylo či kdo byla ta postava, se mu „zatím nepodařilo zjistit“ (typický citát: “….bohužel není známo, které jméno náleží kterému ostrovu“ – str.75). Jako informace neřku-li důkaz čehokoliv tedy naprosto bezcenné. Autor sice tvrdí, že všechna „fakta“ (tedy to, co on za fakta považuje) prověřuje „systémovou analýzou“, ale mnohé asi neprověřil příliš důkladně. Tak třeba tvrdí, že „bohové“, tzv. Mahátmové či Stvořitelé, kteří „stvořili“ a šlechtili lidstvo, museli vyměnit Slunce v naší sluneční soustavě (hrozilo vybuchnout jako nova!) a proto (techniku, jak Wiesner výslovně píše, na to měli) toto původní Slunce vyexpedovali kamsi, kde nemohlo škodit, a sem přitáhli mladou hvězdu, naše současné Slunce. Proč raději lidstvo netvořili v nějaké vhodnější hvězdné soustavě už pan autor neříká. Vrchol ovšem je, že tito špeditéři s hvězdami nebyli schopni zabránit planetě Nibiru, aby Zemi a lidstvo na ní pravidelně nedevastovala až na pokraj zkázy celého jejich díla, tedy lidstva (sami před tím raději „zdrhli“ kamsi pryč, do jiné dimenze či kam…). Ovšem, ničivé „nájezdy“ Nibiru zase opravdu uspokojivě vysvětlují, proč se po Atlantidě nenašly žádné materiální pozůstatky – autorovo líčení, jak při průletu kolem Země vždy totálně ničila celé kontinenty vypadá věrohodně. Zavedu-li ale do děje takovýto „deus ex machina“, mohu pak fabulovat o čemkoliv… Pro samotnou planetu Nibiru, kterou samozřejmě v historické době až po současnost nikdo neviděl, uvádí Wiesner 16 (!) různých názvů, použitých v různých dobách různými národy a civilizacemi. O nesmyslných tvrzeních v knize by se dala napsat další kniha. Vždy se mi líbí třeba běžně autorem používaný pojem „králové“ z Orionu nebo Lyry. Jak si autor asi představoval tento Orion, zdánlivé hvězdné uskupení, zahrnující kromě hlavních hvězd stovky hvězd dalších, mlhoviny i do obrazce Orionu se promítající vzdálené galaxie, vše se vzájemnými vzdálenostmi stovky i více světelných let? To tedy opravdu nebylo „království“, které by „kostelníkův Honzík devětkrát kamenem přehodil“! A to nemluvím o tom, že před statisíci roky, kdy tito „králové“ dospěli na Zemi, byla hvězdná obloha zde zcela jiná, známá souhvězdí v dnešní podobě neexistovala, naopak bylo možno vidět hvězdy, které dnes už neexistují. O jakém „Orionu“ tedy autor opakovaně píše? Úplně nejhorší ale je, jak se snaží (poctivě co do vynaložené námahy, to třeba uznat) za každou cenu opatřit „důkazy“, že Atlantida byla skutečnost a ne mýtus. Uvedu dva příklady: spisovatel Tolkien využil při psaní svých knih mýty všech možných národů (severské, keltské atd.), mimo jiné i mýtus o Atlantidě, podle které „vytvořil“ svou ostrovní říši Númenor. Sám Tolkien to přiznává. A co pan Wiesner? Tolkien je pro něj další doklad toho, že Atlantida existovala, neboť píše o Númenoru, tedy vlastně Atlantidě… Tomu se říká cyklický důkaz. Druhý takový: mnohokrát se odvolává na známou okultistku, theosofku, madame Blavatskou a na to, co viděla v Tibetu, jaké tam dostala od „Mahátmů“ zaškolení a co tam přeložila za senzační texty o existenci dávné civilizace Atlantidy (dokonce „prý“ dovezla jakési prastaré mapy). Problém je jen v tom, že o tom, že byla kdy v Tibetu, informovala svět pouze madam Blavatská, žádný jiný doklad o tom neexistuje (jednou sama prohlásila, že „v Tibetu bylo jen její druhé já“). G.Lachman, rockový hudebník, spisovatel a mystik, prohlásil k jejímu pobytu: jestli madam Blavatská skutečně v Tibetu byla, pak je bezesporu největší cestovatelkou XIX. století. Narážel na to, s jakými obtížemi bylo v tu dobu možné (tedy vlastně nemožné) se do „zakázané země“ dostat. Pravda, o skoro půl století později, pronikla jiná žena-cestovatelka, Alexandra David-Néel až do Lhasy (pokoušela se o to z jihu i severu). Té ovšem pomáhal adoptivní syn, rozený Tibeťan, a znala perfektně jazyky a zvyky Tibetu. Ale ono stačí si prohlédnout dobové fotografie obou madam, madam Blavatské a paní Néel, aby každý sám posoudil, co bylo a nebylo možné.
Pan Wiesner se tedy snažil Atlantidu dokázat. Jak se mu to podařilo musí posoudit čtenář. Kniha sice připomíná dort, ukuchtěný pejskem a kočičkou, je to soubor skutečných, zdánlivých i nesmyslných důkazů, ale lze si z tohoto dortu vyloupnout i zajímavé rozinky k zamyšlení. Já tuto knihu pana Wiesnera oceňuji, za přečtení stojí (ať na Atlantidu věříte nebo ne), neboť něco neotřelých informací přináší, a proto dávám lepší trojku.

1 16.04.2022

Velice dobrá kniha. O lidech, kteří se po okupaci své vlasti postavili okupantům se zbraní v ruce. Jde o okupaci Pobaltí Sovětským svazem v roce 1939 a o Litevce, Lotyše a Estonce, kteří po skončení 2. světové války, kdy se po vyhnání jedněch, německých, okupantů, vrátil okupant ruský, začali beznadějný boj za svobodu svých vlastí. Boj předem prohraný, který neměl sebemenší naději na úspěch. Už země, kde bojovali, není pro nějaký partyzánský boj ani zdaleka tak „vhodná“, jako byly třeba za 2. světové války hory Balkánu. Nebo vietnamské džungle či hory Afghanistánu. Naděje na nějakou pomoc ze zahraničí žádná (i když USA okupaci Pobaltí nikdy neuznaly). Nebylo ani kam ustoupit. U nás se mohli ti, kdo se komunistickým zločincům postavili se zbraní v ruce, pokusit probít přes hranice na Západ (Mašínové). Zde bylo možné jen bojovat a zemřít, tyto neobyčejně odvážné vlastence čekala jedině smrt z rukou rusáckých vrahů – v boji, v mučírnách NKVD nebo v Gulagu. Otázkou bylo jen kdy. Přesto bojovali. Pro mne (po přečtení této knihy) jde snad o největší hrdiny, o kterých byla kdy napsána kniha. Od rusáckých vrahů si samozřejmě, kromě smrti, vysloužili hanobení, lživé označení „fašisté“ – podobně jako bojovníci za svobodu Ukrajiny dodnes v hlavách, do kterých to natloukla rusácká demagogie, bohužel i některých Čechů, straší jako „banderovci“ a „nacisté“. Právě proto jsou takové knihy, které nejsou psány pod ideologickým vlivem rusácké stupidity, lží a vymývání mozků, velice potřebné (viz právě třeba diskuze na téma „banderovci“ dodnes i u nás). Rozhodně doporučuji přečíst!

1 05.04.2022

(SPOILER) Kdybych měl tomuto komentáři dát název, pak nejlepší by byl „Čtěte rychle, než to zakážou. Čtěte a nebudete překvapeni!“
Na konci února 2022 je v Evropě válka. Tak jsem sáhl, mezi sledováním informací z fronty, po knize, kterou jsem koupil a četl před 12 lety, v roce 2010. Zajímám se trochu o dějiny, zvláště ty z doby před druhou světovou válkou a samozřejmě i dějiny této války. Po létech vymývání mozků, školními roky počínaje, sovětskou a komunistickou „historií“, jsem po roce 1989 koupil mnoho knih na toto téma, knih, které teprve tehdy mohly vyjít v češtině (ale mám i některé v němčině a angličtině). Když byla oznámena kniha ruských historiků Partitura druhé světové války, navíc jako dílo, které přináší nové, dosud neznámé či zamlčované dokumenty k historii předcházející vzniku 2. světové války, „aktuální výklad událostí“ z pera „nejznámějších ruských historiků a odborníků na mezinárodní politiku“, tak jsem neváhal a koupil. I když jsem věděl z anotace, že ty „neznámé“ dokumenty pochází ze sovětských archivů (nyní ovšem v ruské správě) a také velmi dobře vím to, co nejlépe vystihuje parafráze výroku anglického diplomata v Petrohradě „ruská historická věda je jedna velká lež“. Řekl to sice o ruské politice v době před rokem 1914, ale myslím, že to přesně vystihuje i ten dějepis, a to i o více než 100 let později.
Když bych měl knihu krátce popsat, pak jde o dílo „kolektivu“ předních ruských historiků v počtu 12, samý doktor a kandidát věd (v krátkých medailoncích na konci je o nich stručná informace). Předmluvu napsal sám pan Lavrov, ministr zahraničí a dnes už usvědčený válečný zločinec a vrah (to jsem tenkrát ovšem nevěděl). Pokud jde o to popsat, o co se kniha doložením „neznámých“ dokumentů z Archivu Ruské federace snaží je přesvědčit čtenáře, že angloameričtí zločinní podporovatelé a vyzbrojovatelé Hitlera se před rokem 1939 pokoušeli obklíčit a zahnat do kouta nebohý Sovětský svaz a dnes některé jeho tehdejší, zcela oprávněné kroky k zajištění vlastní bezpečnosti a míru drze vydávají za jakousi spolupráci SSSR – nacistické Německo a zneužívají k tomu tzv. pakt Molotov-Ribbentrop. Že vám to připomíná, ale do písmene, starou známou „historickou vědu“ sovětských (stalinistických) „historiků“? To by nebylo to nejhorší, ono to totiž připomíná rétoriku, kterou slyší svět právě dnes, v únoru 2022, z nejvyšších míst v Moskvě. Nebudu zde rozebírat „dokumenty“, ty „nové“, „neznámé“, v počtu 35 dokumentů, otištěných na asi 40 stranách knihy. O ruských „dokumentech“ a jejich pravosti už vím dost (namátkou dokumenty o sestřelení různých civilních letadel až po dokumenty o skladištích zbraní kontrarevolucionářů v někdejším Československu v roce 1968 …). Také nemám, nehistorik, žádnou možnost se, studiem někde v archivech, přesvědčovat o pravosti těchto „novinek“. Stačí si ale přečíst jednotlivé statě těch „předních“ ruských historiků, napsané na základě těchto dokumentů. Zde si dovolím pár citátů z textu.
Už v úvodu soudruh Lavrov píše (str.8), že „ponaučení z těch dob (je, že)…. ignorování morálních imperativů v politice … jenom rozžhavuje choutky agresora“ (zlatá slova dnes).
Na str. 204 se třeba dozvíme, že „akce ze 17. září 1939“ (rozuměj vpád do zad zoufale se bránícímu Polsku, tehdejšími „bratry (hitlerovců) ve zbrani“ - „neměla vojenský, nýbrž humanitární charakter“ (!!!). Bylo zachráněno tolik a tolik Židů. O tom, kolik (snad až 30 000) Poláků bylo následně zavražděno v Katyni (zneužívané ovšem dnes Západem, jak je připomenuto mnohde jinde) se v práci historika nepíše. Ani o „výměnách“ vězňů z nacistických koncentráků (uprchlíci z SSSR) a gulagů (uprchlíci z Hitlerova Německa) mezi gestapem a NKVD. O okupaci si pobaltské republiky říkaly (viz stať „Protisovětský flirt autoritářského Lotyšska …“, strana 216 a n.) samy a ostatně, podle mezinárodního (rozuměj ruského) práva, o žádnou okupaci nešlo.
Nejvýživnější je jakýsi ideový závěr celé knihy z pera zřejmě nejpřednějšího historika, jakéhosi M. V. Demurina, „Sovětsko-německé dokumenty ze srpna až září 1939 v kontextu současné politiky“.
Zcela nestoudně zde stojí (str. 302): „Jestli se Západu v letech 1930-1940 nepodařilo nic vytěžit z podpory protisovětského režimu v pohraničí SSSR, pak stejný polský režim a stejní obyvatelé Pobaltí se o to pokouší znovu …“ A str. 310: „V této situaci, kdy v Lotyšsku, Litvě a Estonsku, na Ukrajině, v Gruzii, Moldávii a v některých dalších zemích bylo znevažování ruských dějin a národního cítění Rusů … povýšeno na úroveň státní politiky… pouze pranýřující prohlášení nestačí. Je nezbytné vypracovat komplex opatření …“ A „opatření“ už pracují. Zatím „jen“ na Ukrajině.

V těchto dnech se omluvili (či vymluvili) naši čelní politici: prezident Zeman se omluvil, že nevěřil, exprezident Klaus to označil za „překvapivé“. Kdyby četli Partituru, tak mohli věřit od roku 2010, kdy vyšla česky (rusky o rok dříve) a nepřekvapilo by je to v roce 2022, jako to nepřekvapilo mne. Mnozí často připomínají, že když jiný zločinec, Hitler, napsal svůj Mein Kampf, jeho čtenáři nevěřili, že to myslí vážně. Po nějakých 80 létech jiní se nenamáhali číst Putina (tedy přesněji: Putin bezpochyby není intelektuálně schopen ani nějakou Moju borbu sepsat, ale má na to bandu ruských historiků a odborníků).
Jak to všechno hodnotit? Jako práce historická – odpad. Statě: slabomyslný blábol jako za Stalina, dokumenty (alespoň pro mne) nevěrohodné (nelze se přesvědčit, zda se něco „neztratilo v překladu“, například). Tedy jasně odpad. Ale vzato z hlediska poučení pro dnešek, co někde někdo možná i na nás chystá, jaký komplex opatření a proč – velice dobré si přečíst (a nebýt tudíž „překvapen“). Takže – za průměr: za 3.

1 28.02.2022

Krásná kniha pro všechny zájemce o dílo Zdeňka Buriana. Obsáhlá (více než 450 stran), bohatě ilustrovaná a výborně vytištěná kniha, jen trochu obtížněji sehnatelná (jen u vydavatele) a dosti drahá. Je to vlastně katalog stálé výstavy. Má ovšem i drobné nedostatky: především její obsah se omezuje na reprodukce z jedné jediné vystavované sbírky více než 150 originálů ilustrací (co bych ovšem dal za desetinu toho – vlastně nedal, protože to bych se asi nedoplatil). Prakticky to znamená, že i některé vynikající ilustrace (alespoň pro mne) zde vůbec nejsou – třeba perokresby k loveckým (mysliveckým) vyprávěním Luskače nebo Komárka, ilustrace kreslené metodou negativní kresby k Mauglímu nebo podobné z Posledního Mohykána, kromě jedné ani většina Verneovek či Chaloupka strýčka Toma, Plutonie a cyklus kvašů k Tarzanovi (abych jmenoval ty nejvýznamnější). A samozřejmě chybí reprodukce ilustrací a obrazů s paleontologickými rekonstrukcemi – ty by ale do rámce námětu knihy stejně nezapadaly. A nemusí to vše zas tak vadit, jde totiž o knihy a ilustrace, dostupné dnes jinde a většinou už notoricky známé. Naopak je výborná myšlenka, uspořádat a zdokumentovat „cestu kolem světa“ v ilustracích Mistra, který sám byl jen v Rimini na Jadranu a několikrát na Slovensku … Jeho ilustrace ovšem ukazují, že nejen „viděl světy dávno zmizelé“ (jak byl název jedné jeho výstavy), ale i svět, který nikdy nemohl sám procestovat. Takže se na cestu z Divokého západu přes Oceánii, Latinskou Ameriku, Afriku atd. vydáme s ním a dojedeme přes pravěk (přece jenom, alespoň některé knihy, i jedna od Augusty, nikoliv ale od Štorcha) až do oblasti děl sci-fi. Je zde také několik ukázek z volné tvorby. Ke každé ilustraci je informace o knize či povídce (z časopisu), ke které ilustrace patří a k vlastní ilustraci komentář, který vysvětluje souvislost děje či upozorňuje na nějakou zajímavost, nakreslenou na obrázku. A stručná informace o autorovi knihy. Takže jde i o velmi zajímavé počtení, leccos nového se může čtenář dozvědět zvláště o knihách, které se už běžně nevyskytují. A, to považuji za největší plus knihy, nemálo místa je věnováno povídkám či románům, které mnohdy (a s Burianovými ilustracemi už vůbec ne) podruhé nevyšly. To je pro mne skutečný poklad ilustrací – hlavně z časopisů předválečných (Malý čtenář nebo Širým světem, ale hlavně k románovým přílohám Ahoje na sobotu) i z doby po roce 1948 – z Pionýra atd. Navíc je v knize krátký medailonek Zdeňka Buriana, informace o hlavních nakladatelstvích, pro která pracoval, něco o dobrodružné literatuře obecně a také o malířských technikách. V tomto opravdu rozsáhlém množství informací je pak třeba s pochopením přehlédnout některé chyby či nepřesnosti – třeba uváděný počet ilustrovaných Verneovek (k většině byla „ilustrací“ jen obálka) nebo zařazení románu Kabel přes Atlantik do "cesty“ Oceánií. Celkově pro Burianovy sběratele podstatný přírůstek do sbírky, přírůstek nejvyšší kvality.

1 30.01.2022

Můj názor na celou serii cestopisů viz komentáře k dílu druhému. Výborné, vysoce poučné a aktuální.

1 13.12.2021