Asheen
komentáře u knih
Královna ničeho
Holly Black
Tohle se četlo trochu líp než první dva díly, i když mi pořád dost často chyběl důvod otočit na další stránku, krom toho, že prostě ráda čtu písmenka… mrzel mě promrhaný potenciál několika krásných situací… od prvního dílu jedeme mnohem víc na vlně traumatu než na vlně příběhu. Na jednu stranu je to pochopitelné, na druhou to nemá takovou hloubku, aby to stačilo. Dočteno, nevadilo mi to, dál pokračovat nebudu.
Podlý král
Holly Black
(SPOILER) Bylo to zajímavější než první díl, na druhou stranu ta část, kde se totálně psychotická puberťačka zuřivě snaží udržet pod kontrolou člověka (víláka), aniž by udělala cokoli pro to, aby to bylo snazší, nesnaží se ani jednou s nim navázat jakýkoli vztah, v podstatě se všem jen vyhýbá, lže, mlží, a cokoli pozitivního se děje čistě navzdory její snaze umřít na zástavu srdce nebo si aspoň pořídit slušivý tik, začala být poměrně rychle únavná. To, že po sobě navzdory všemu pořád nekonečně touží pak vypadá jako něco, na čem vy byli dostatek materiálu minimálně na dva ročníky diplomových prací oboru psychologie. Nedohnal to ani styl psaní, takže tady si odškrtávám přečteno, ale vracet se k tomu určitě nebudu.
Krutý princ
Holly Black
Nevim, jestli je to překladem, ale i ty nejvíc akční scény jsou nuda… dynamika mezi postavami úplně nefunguje, nikdo vlastně nemá čas se s někým doopravdy potkat, zápletka mezi “hlavními hrdiny je vyloženě nesmysl. Poslední zhruba čtvrtina začne trochu odsýpat, má to pár malých bezvýznamných plus za originalitu a práci s námětem, ale celkově je to víc zmatek a nejspíš dost dobrá mediální kampaň. Nebo jsem málo očarovaná…
Železný plamen
Rebecca Yarros
(SPOILER) Tak jo. Je to jako mekáč. Chutná to, baví to, ale něco tomu chybí, aby to byl opravdový zážitek. Druhý díl je rozhodně lepší než první. Rafinovanější, komplexnější. Přesto postavy zůstávají poměrně ploché, už možná ne černobílé, ale pořád se vejdeme do 16 barev u těch nejpromakanejších. Místy se děj sune dost násilím, a nevím, jestli je to překladem, ale jsou chvíle, kdy chování hrdinů prostě nedává smysl a musíte na chvíli opustit úplně všechnu logiku. Konec přidal do mixu i Stmívání - teď je náš velkolepý tajemný hrdina s traumatem z dětství ještě navíc rozpolcený upír. Celé to jede na kvantitě, jakoby autorka chtěla stihnout úplně všechny archetypy a klišé žánru, takže vlastně nakonec ani na těch stovkách stran není čas na hloubku, namočíme se jen tak sem tam po kolena.
Fajn, ale buďme k sobě upřímní. Stejně jako v tom mekáči nakonec přehlédnete všechny nesmysly a ty trochu přesolené hranolky a dost posmutněle vyhlížející burger zblajznete s chutí, a nejspíš si příště dojdete pro nášup. Vešlo by se to na seznam mých top 100 oblíbených knih? Nejspíš ne. Užila jsem si to? Jednoznačně.
Příslib krve
Brian McClellan
Já na to pošťuchování a politikaření moc nejsem. Ale tohle má kule, úplně všechny, srovnaný v řadě a čekající, až je s prachem nacpou do hlavní… specifická magie, komplexní postavy a tak akorát zmatku, aby to pořád dávalo smysl a bavilo.
Kosení: Příběhy ze světa smrtek
* antologie
Dojem rozporuplný, po naprosto neskutečné (a v mém případě opakované) jízdě s původní trilogií bylo tohle spíš zklamání. Úroveň povídek je různá, od “wow, skvělé po “tak tohle mohlo klidně zůstat v šuplíku. Skoro to za ten návrat do světa Smrtek, po naprosto nádherném závěru Zvonu, ani nestálo. Třetí hvězda spíš z lásky a nostalgie než za reálné zásluhy téhle knihy.
Amulet Samarkandu
Jonathan Stroud
Tohle je, drazí, prostě skvost. Nádherná a originální magie, svižné a vtipné tempo, sem tam lehký poklep do sociálních a politických témat, hlavní klaďas, co vlastně není tak úplně klaďas, ale možná by jednou mohl být, kdyby… A jeden neodolatelně lidský džin. Příběh je ve své podstatě jednoduchý, ale slouží jen jako kostřička tohohle krásného pestře opeřeného příběhu.
A to je teprve začátek…
Poprvé jsem četla coby náctiletá, letos konečně trilogie rozšířila moji sbírku, čtu po letech znovu a vychutnávám si tu příchuť dobře napsané a originální fantasy na jazyku…
Až se rozhodnu konečně si splnit sen a stát se na deset let strážcem osamělého majáku uprostřed divokého moře, povezu s sebou jen teplou bundu, holínky a kufr knížek. A Bartimeus mezi nimi nebude chybět…
Čtvrté křídlo
Rebecca Yarros
Průměrná fantasy, jednoduše a čtivě napsáno, intenzivně archetypální postavy, máme tu proste všechno, co od takové knihy čekáte. Ona je drobná křehká nepravděpodobná hrdinka, on je vysoký, temný fešák s ušlechtilou duší a spoustou tajemství. Odsýpá to, nečekejte od toho ale nic nového nebo zajímavého. Postavy jsou ploché, poměrně dost černobílé, draci jsou sympaťáci, ale nikde se nejde do hloubky. Hodně se v souvislosti s touhle knížkou mluví o erotice, ta sice od zhruba poslední třetiny přítomná je, ale úplně nepřekáží, je napsaná tak, že se to dá číst (což není vůbec snadný), akorát proč, u všech bohů, musí vždycky něco rozmlátit…
Celé je to naprosto zapadající do stabilních forem žánru, a upřímně to bude další kniha, u které za půl roku nebudu vědět, o čem byla, protože prostě nikde nevyčnívá, a dokonce i posun od první knihy k druhé následuje vzor stanovený někde u Matrixu a táhnoucí se přes Hunger Games a hromadu podobných.
Celé to připomíná náladou staré dobré oddychové harlekýnky, asi jako kdyby si Eragon dal rande s Bridgertonnem a během one night standu zplodili potomka… Je to špatně? Není. Ale čekat od toho něco víc by z mého pohledu byla chyba…
Neviditelný život Addie LaRue
Victoria Schwab
Není na světě autor ten, aby se zavděčil čtenářům všem. Za mě je tu předložena velmi dlouhá cesta jedné holčičky, která chtěla být svobodná, aby pak mnoho století sháněla někoho, kdo ji bude mít rád, a trápila se, že je to těžký (jojo, svět je zlej). Nikdo z téhle knihy nevyvázl šťastný. Těšila jsem se na spletitý příběh, dostala jsem příliš dlouhou červenou knihovnu. Těšila jsem se na silnou ženu, objevující sebe sama. Ale k tomu se Addie za celá ta století tak nějak nestačila dostat... Pro mě ne. Hvězdy za nápad a za prostředí.
Nasterea
Petra Stehlíková
Pro mě spíš zklamání, spousta vycpávek, temnota a beznaděj, úplně jiná příchuť, než předchozí knihy. Chybí mi rafinovanost Faji. Chybí mi touha věřit v dobro. Dostala jsem náhodné kusy hádanek a tajemství, která ale působila vykonstruovaně a ploše. Ač má Nasterea nejbarevnější obálku, chutná šedivě. Třeba je to účel, třeba až dočtu sérii, tak se omluvím a smeknu... Ale zatím říkám, že mi Nasterea nedala tolik, kolik po prvních dvou dílech mohla...
Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové
Stuart Turton
Těžko se mi tím prokousávalo, klidně to mohlo být o půlku kratší. V průběhu všech převratů, zápletek a vyhrocených okamžiků mi začalo být skoro jedno, jak to dopadne, takže ten konec neměl grády. Myšlenka skvělá, většinu času to i celkem fungovalo, jen už to tolik hraničilo s floodingem, že nebylo na co se těšit. Jsou autoři, kteří umí napsat komplexní dílo, kde všechno se vším souvisí a vše máme od začátku na očích, takže když na to pak někdo poukáže, řekněte si: Jak jsem si mohl nevšimnout? To se vám tady ale nestane. Jsou tu neustále nová fakta, která nemají jiný účel, než že tvrdošíjně a trochu neohrabaně tlačí příběh vpřed. Nebylo to špatné, ale vracet se k ní určitě nebudu.
Abarat
Clive Barker
Tři hvězdy za originalitu. Jinak to ale byl spíš zmatek, spíš povídky než příběh, žádný velký vývoj postav... Taková galerie originálních obrázků. Četlo se mi to těžko.
Kdo jinému jámu kopá
Marie Rejfová
Přitažené za vlasy je velmi mírný výraz. Chování hrdinky nedává smysl, její vztah s panem (trefně pojmenovaným) Tvrdíkem je k smíchu. Styl psaní je naivní, což by nevadilo, ale textu dost chybí plynulost a soudržnost. A i když bych chtěla vědět, jestli (SPOILER) kopne manželka pana detektiva do chlouby, další díl si nechám ujít.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Milý příběh s krásnou příchutí světa, kde bychom tak trochu chtěli žít skoro všichni, kde je ještě přirozený řád věcí, kde lidé ještě nesráží přírodu na kolena. Přesto by se tahle kniha nedostala asi ani do mých top 50. Na detektivku to mělo málo napětí a pokus vodit čtenáře za nos byl mosty trochu moc okatý. Na vyprávění o ženě, která prožil normální život "nenormálně", tedy ne podle konvencí, se to moc snažilo být detektivka. První polovina byla vysloveně rozvleklá a několikrát jsem to málem vzdala. Konec byl naopak hotový za pár stránek. Je to knížka, která slibuje úplné utonutí ve stránkách, bloudění světem, ze kterého nechcete odejít, a přesto to nějak pořád lehce sabotuje. Ve výsledku je můj pocit spíš rozpačitý. Přesto je to rozhodně originální dílko a čas strávený jeho čtením není ztracený.
Doktore, fofrem, jde o život!
Patrick Taylor
V prvních kapitolách jsem tu knížku dost odmítla. Jsem totiž vášnivý milovník Herriota a tohle bylo v mnoha detailech tak moc stejné, že jsem ji vůbec nechtěla číst. Nakonec jsem ale přijala jiný styl vyprávění příhod z ostrovního venkova a celkem jsem si ji užila, i když jsem se neubránila srovnávání. Příjemná kniha, těším se na další díly, ale neměla na mě ten efekt, kdy se nechci odtrhnout.
Sedm rozchodů Amy a Craiga
Don Zolidis
Odpolední jednohubka, kterou jsem si moc užila. Asi proto, že sociální bublina Craiga je mi dost dobře známá, takže ironické vyznění prvních kapitol mě bavilo, místy bylo cítit Adriana Molea, následná katarze hlavního hrdiny, byť očekávatelná, proběhla nenásilně a rozumně. Tohle není hrdinská knížka, tohle je malý příběh normálního dospívání, tím větší možná může být v kontextu každodenních nádechů. Příběh toho malého kroku, který většina z nás jednou udělá a pak už si ho možná ani nikdy neuvědomí, jen potom za pár let zjistíme, že si pereme vlastní prádlo na platíme vlastní pojistky. V dnešním knižním světě prosyceném dramaty reálnými i fiktivními mi tahle příchuť přišla osvěžující.
Loutkář
Daniel Cole
Ne. Myšlenka zajímavá, ale takhle pro mě dobrá detektivka nevypadá. Těšila jsem se na inteligentní zápletku a hledání vraha s detektivy, dostala jsem dobrou společenskou a osobní rovinu postav, aby se na konci odkudsi z neznáma vynořil vrah, kterého jsem neměla čas mít či nemít ráda. Pokus o tajemnou a temnou atmosféru nevyšel už v Hadrovém panákovi, tady to bylo ještě slabší. Hvězdičky vážně jen za hezké příběhy postav, bez tohoto rozmětu by to byla asi po dlouhé době první nedočtená.
Dlouhá cesta dolů
Nick Hornby
Nic vysokého, nic hlubokého a přesto jsem se upřímně zasmála už na první stránce a často jsem se zastavovala u myšlenek pod zdánlivě nevinnými větičkami a měla chuť si je zapsat a pak nad nimi v náhodném pořadí jen tak pár hodin hloubat. Je to místy strašně pomalé a úplně o ničem a přesto se to v něčem dotýká asi úplně každého života, ať už je sebešťastnější. Dlouhá cesta dolů, do zákoutí mozku, kam se běžně nepodíváte. Nebo jen oddychovka na cestu do vlaku. Záleží na vás...
Ohniboj
Brandon Sanderson
Po Ocelovém srdci už jsem věděla, co čekat, a tak byl Ohniboj vlastně o trochu lepší, byť snad ještě o něco unylejší. Přesto splnil, co měl, zabavil mě a měl i pár opravdu hezkých míst...
