Atanone komentáře u knih

Parádní ač nenápadná kuchařka z dob, kdy brambory byly ještě cenově i kvalitně někde jinde. Voní starými časy a jídly mojí babičky. Knihobudkářům doporučuji neminout, pokud ji někde uvidíte.

66 25.08.2021

Padá na mě zodpovědnost prvního komentáře, takže dumám, co napsat, aby to nebyla nějaká autocenzura a přitom to neublížilo knize v očích těch, co se ji budou chystat číst.
Normálně bych napsala, že je to dobrá romanťárna, ale budu rozvláčnější.
JE to dobrý příběh. Jistě, že předvídatelný jak co se týče děje, tak vztahů. I když se autorka moc nepáře s likvidací některých svých postav, což hodně pomáhá uvěřitelnosti příběhu, přece jen se neustále věnuje jiskření mezi hlavními hrdiny. Ono by to ani nevadilo, protože díky zbytku příběhu, který je hodně košatý, se to dá vydržet, navíc věřím tomu, že bude dost čtenářů, kterým se to bude naopak zdát až nudně cudné. Mně se právě naopak ta cudnost líbila, protože dává prostor fantazii. Jenže jakmile jiskření přejde ve fyzické splynutí (jak jinak než naprosto dokonalé), děj se přímo utrhne, takže pak trochu bije do očí, že poslední třetina knihy, která je přímo nabitá událostmi, se zdá být ve srovnání s tou počáteční rozcamraností jako zrychlený film. Tam už si autorka s detaily hlavu nedělá, natož s logikou, protože je vidět, že to, o co hlavně šlo, už máme za sebou a teď honem k nějakému „endu“. Protože o „happyendu“ tak jak jsou v podobných románech zvykem, se až tak úplně mluvit nedá. Možná si autorka uvědomila, že pokud by se poslední třetině knihy chtěla věnovat stejně pečlivě, jako začátku, musela by napsat pořádnou bichli, nebo počítat s tím, že bude pokračování. Každopádně konec působí uspěchaně a jen to ještě víc zdůrazní, že jí jde líp popisování pocitů, než akce.
Co se jí velmi povedlo je atmosféra válečné Paříže, uvěřitelná, děsivá a nebezpečná a taky vás naučí milovat všechny postavy...ty kladné, pokud si troufnete hádat, které to jsou. I když u některých ta dokonalost tak křičela, že jsem měla pocit, že bych si před čtením měla umýt ruce. Ale tak už to v tomhle šuplíčku babského čtení asi chodívá a tohle je podle mě vyšší level. Možná bylo dobře, že jsem se na knihu vrhla, aniž bych si před tím zjistila, co K.R. píše za knihy. Někdy se zbrklost vyplácí.
Romantikům doporučuji

66 21.07.2021

Psychopaté nejsou ve společnosti ihned rozeznatelní. Naopak mohou mít dobré společenské postavení (např. diktátoři). Existují dokonce názory, že tzv. firemní, příp. korporátní psychopaté (s nedostatkem empatie) mohou mít velký podíl na světové finanční krizi.
"Víme, že je přitahuje prostředí, kde je akce, kde jsou peníze a příležitosti. Kdybych nestudoval psychopaty ve vězení, zkoumal bych je na burze. Když se podíváte na dnešní ekonomické magazíny, jedním z horkých témat posledních let v nich je psychopatický šéf," říká psycholog Robert D. Hare.
(zdroj: wikipedie)

Božští Kimové s přehledem strčí do kapsy i Chucka Norrise, který se narodil ve srubu, když si ho před tím postavil vlastníma rukama.
Nevím, co se dá říct ke knize. Nežiju v bublině, čtu, dívám se na TV, sleduju dění ve světě...a přesto mě tahle kniha šokovala. Ono, když to dostáváte po kapkách, není to takový absurdistán, jako když to máte pěkně na jedné hromádce.
Dávám 5, protože tahle kniha by se měla číst. Někdo ji může vnímat jako nudnou, mně přišla děsivá

My, kteří (často právem) nadáváme na nešvary v naší zemi, nezapomínejme při tom, že o nich svobodně čteme v tisku, na internetu, slyšíme o nich z televize a můžeme o nich nahlas a mnohdy jadrně diskutovat i tam, kde jsou kolem nás lidé, které neznáme jménem a nevíme, pro koho pracují. Můžeme.

66 13.06.2021

Morana. Mařena. Smrtholka. Paní zimy a také paní smrti. Autor se sice odkazuje na ryze český folklor, ale propojuje nejen slovanské, ale i keltské vlivy. I názvy kapitol jdou spíš do keltské tradice než do slovanské. Takže možná také Cailleach. Beira. Ta jež je zahalená. Symbol koloběhu života a smrti, stařena v černém, která chodí a ptá se „Do kterého domu mám večer vstoupit?“. Při hlubším zamyšlení Morana jako Smrt není vyloženě negativní. Ve společnosti, která věřila na znovuzrození byla Smrt symbolem zimy, která ukládá semena k jarnímu klíčení, dává jim klid, aby mohla vyrůst a znovu žít. Je tou, která převádí na druhý břeh. Je tou, které se nikdo z nás nemůže vyhnout. Ale kolo života se stále otáčí. Nic nekončí a nikdy nejsme sami.
Musím říct, že jsem se hodně bavila. Kdyby mi bylo nějakých „náct“, možná by mě u toho příběhu mrazilo trochu míň, než teď, kdy už se pomalinku začínám rozhlížet, jestli tu ženskou někde neuvidím. Ale o tom to je.
Dobré to bylo

66 24.05.2021

Když jsem tuhle knihu četla, byla jsem sama studentkou. Náš starý a laskavý pan ředitel odešel do penze a dostali jsme nového. Soudruha. Měl to hezky srovnané. Ty, kteří měli to záviděníhodné štěstí, že jim příbuzní "z venku" poslali nějaké ty džíny, nebo tričko s potiskem, byli vraceni od hlavního vchodu, aby se šli domů převléknout "do slušného oblečení", a byli vděční za to, že nebudou mít neomluvenou hodinu. Náš studentský život byl plný učesaných nevinných legrací v mezích školního řádu. Více méně. Takže kniha mě lehce vyděsila. Došla jsem tehdy k závěru, že bych "tam" učitele nedělala ani za zlaté prase.
Dnes, s odstupem už brzy 40 let, musím konstatovat, že bych dnes nedělala učitele ani tady.

66 31.03.2020

Těžko bych doháněla pětihvězdičkové předkomentátory, tak jen kraťoučce - bylo mi ctí, potěšením a požehnáním, které se, jak věřím, vrátí.

65 04.03.2024

Docela se divím malému zájmu o tuhle knihu a přidávám se k vysokému hodnocení. Nejsem fundovaný historik, ale početla jsem si hutně. Některé případy jsem znala, jiné ne. Osobně mě trochu zarmoutila kapitola o Janě z Arku, viděla jsem TV dokument, který dost dal na teorii o jejím přežití, pan Decaux ji uvádí, ale v tomto případě velmi logicky oponuje. Stejně tak i v dalších historických záhadách, které předkládá poutavě a podle mě i nestranně. Jinak bych opakovala předkomentátory.

65 25.10.2023

Autorce se na základě historicky doložených faktů o čarodějnických procesech v Lansashire podařilo napsat nádherný příběh, který i přes to, jak nevyhnutelně končí, je oslavou života. I ve tmě žalářní kobky v něm probleskuje světlo. Matka Demdike, dle faktů vylíčena jako čarodějnice a zlá žena, je lidovou léčitelkou, bylinkářkou a zaříkávačkou. Také je vypravěčkou první poloviny příběhu a svou "moc" nepopírá. Zůstává ale až do konce pokornou "obdařenou".
Pro mě osobně toto bude asi kniha letošního roku. Bála jsem se dalšího Kladiva na čarodějnice, ale na rozdíl od knih, kde v procesech končily ženy, které svou moc popíraly, tady je to jinak. Takže jsem udělala tu hloupost, že jsem po pár kapitolách potrápila počítač. Vy, co se chystáte knihu číst, nedělejte to. Česká Wikipedie vám toho sice moc neřekne, ale anglická je poměrně sdílná a připravíte se o mnohá překvapení, nehledě na to, že budete vlastně vědět, jak to skončilo a pro koho. V tomto nabízí tiché zadostiučinění doslov.

65 05.10.2023

Zpracování odpovídá době a cílové skupině, ale je to silný příběh o obdivuhodné ženě. Jak nefandím přepracováním knih, či filmů, v tomto případě bych si ráda přečetla tento příběh podaný přijatelnější formou, tato bohužel zřejmě odradí i ty, pro které byla kniha míněna - děti. Což je veliká škoda.

65 19.06.2023

Prvních pár kapitol jsem měla pocit, že čtu harlekýnku. Pak se to přehouplo k něčemu, co připomínalo erotický román (velmi cudně napsaný) a jak příběh postupně temněl, v mixu všeho na konci převážila duchařina. Jako byste z denního světla přecházeli do soumraku a pak do noci. Ellen od začátku do konce působí velmi osaměle. Ke konci se už ani nesnaží vysvětlovat věci, které podle ní jsou zjevné. Věřila jsem jí.
Moc mě to bavilo.
p.s. King i Pearson se nechali inspirovat domem Winchesterových v Kalifornii

65 22.04.2023

Děkuji uživatelce SSTknihy za připomenutí. Při doplňování přečtených knih jsem na tuhle úplně zapomněla.
Ve své době to byla pecka a pochopitelně my (tehdy) mladí jsme po ní okamžitě vystartovali. Pro mě osobně nebyl její přínos ani tak v tom, že se zabývala tématem homosexuality, jako spíš v tom, že jsem se totálně nepotkala se způsobem života jejích hrdinů, a to ať už své noci či dny trávili s kýmkoliv. Takže jsem si na ní spíš odzrcadlila některé svoje postoje. Na druhou stranu v době, kdy tato témata byla ještě pořád svým způsobem tabu, byla pořád jednou z prvních vlaštovek, za které bychom měli být vděční, ať už se nám líbila, nebo ne.

65 17.03.2023

Kdybych měla vypíchnout jednu, tak asi tu titulní "Mrtví se někdy vracejí". Ta jedna chybějící * jde na vrub toho, že jsem zvyklá na Kingovu rozkošatělost, což v povídkách z logiky věci až tak nejde. Ale v té zmiňované jsem si přišla na své.

65 03.03.2023

Moje druhá kniha od autora, takže prostě srovnávat musím. Terror, který jsem četla jako první, i když je dvakrát delší, než Zimní přízrak, mě neskutečně bavil. Byl podobně popisný, ale tam mi to nevadilo. U této knihy mě neustálé retrospektivy místy až popuzovaly, přestože popisy v nich jsou parádní. Odvádění pozornosti od něčeho, co mi přišlo zjevné, mě lákalo přeskakovat stránky. Snaha vzdát hold několika autorům mi jako čtenářce nic moc nedala. Snad jen odbočka ke starověkému Egyptu a Beowulfovi mě donutila udělat si mentální poznámku, že v této oblasti je vždy co dohánět.
Takže suma sumárum mě bavila cca poslední čtvrtina, kterou už ale nezachránilo úplně závěrečné rozuzlení. I to totiž nechává otevřené dveře k případnému dalšímu pokračování (?).
Ale popisy fakt krásné

65 07.01.2023

Každou noc se mi zdá o hotelu a pramenech.
V těch snech na mě prameny volají jménem. „Poplav,“ lákají mě. „Poplav, moje milá.“
A já přijdu k té vodě, vklouznu do ní a nechám se jí laskat a kolébat. Voda mi špitá do ucha jako milenec. Říká mi tajemství, která se nikdo jiný nedozví. Že má jméno. Zeptám se jaké.
Voda zašeptá: „Mé jméno je zvuk vody tekoucí hluboko pod zemí. Mé jméno prostupuje skálou, rozkládá zkameněliny, rozežírá železo. Mé jméno… Mé jméno nevyslovíš, i když se budeš snažit sebevíc.“
***
Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, patříme vodě. Má moc nad naším životem. Ovlivňuje chod našeho těla, náš denní i noční režim. Náš spánek, sny... Obejdeme se bez mnoha věcí, ale neobejdeme se bez vody.
Těžko bych napsala lepší komentář, než ty, co už tady jsou. Souhlasím, že to není horror ani thriller. Řekla bych, že je to příběh o tom, jak všechno souvisí se vším. A jak každé přání, které vyslovíme, se nám vrátí. Ne vždy tak, jak bychom chtěli, ale když se potopíme hloub, zjistíme mnohdy, že ačkoli za něj neseme zodpovědnost, výsledný obraz může vést...jinam.
Pro mě krásná kniha na závěr roku 2022. Můžu doporučit.

65 31.12.2022

Úplné nadšení mě sice minulo, hlavně proto, že Kate trvalo skoro 3/4 knihy, než mi začala být sympatická. Ale jinak mě to bavilo, pohrála jsem si s podezřelými a užila si extrémních podmínek. Na rozdíl od Kate jsem na pachatele měla favorita po celou dobu, ale stejně jako jí, mi jedna nápověda ušla, a tím pádem jsem naletěla.

65 17.12.2022

Zajímavá kniha. Pravda, autenticita dobových zápisů trochu strhává čtivost, protože už jen si uvědomit, co člověk čte, je místy oříšek. Ale souhlasím s Dandulkou, že k literatuře faktu toto patří. U mě dobrý, těším se na další.

65 09.05.2022

Sada, která se mi po letech vrátila domů a která se tu sotva ohřeje a poputuje dál.
Výhodou je to, že průvodní kniha obsahuje opravdu základní info. Takže pro někoho, kdo začíná, je to praktické a všeobecné. V době, kdy jsem ji kupovala, byla i cenově dost výhodná, takže na rozkoukání bych i doporučila.

65 29.10.2021

Hezký příběh pro děti o školní brašně, která nechce chodit do školy, ale nakonec pochopí, že v přijmutí svých povinností se může skrývat i hodně radosti.
Další z mých dětských pokládků

65 28.08.2021

Tak toto bylo dobré. Radši se o dojmech nebudu moc rozepisovat, protože bych asi nevěděla, kdy toho nechat. U každého z příběhů jsem si říkala, že to je ten "nej", co mě nejvíc chytil, ale asi úplně nejvíc musím "vypíchnout" ten poslední, který se týká Dr. Temple Grandinové, o které jsem věděla už dřív z dokumentu, který jsem viděla někde v TV a která mě už tehdy ohromila svou silou. Mnozí lidé jsou v očích jiných handicapovaní, ale jde vždy o to, jak vnímají sami sebe a jak si s tím poradí. Můžeme litovat nevidomého, že nevidí a přitom mu závidět sluch, nebo schopnost vidět rukama, kterou my nikdy nebudeme mít, protože když se rozdávalo, tak jsme zdánlivě dostali víc, než on.
Těm, kdo se bojí odborných knih - tato kniha se čte sama, přestože je plná odborných termínů. Není suchopárná a mě hrozně bavila.
osobní p.s. : díky, Zvoněnko.
Knihu doporučuji.

65 05.04.2021

Budu se opakovat, ale neudržím se abych nepřidala další komentář, protože tato kniha si podle mě zaslouží, aby se k ní přitáhla pozornost. Ne, nejsou to pohádky. Jsou to nadčasové příběhy, které chtějí čas. U knih je to vždy subjektivní, někdy se mineme v očekávání, někdy stylu, nebo tématu. Tyto příběhy nejsou pro děti. A nedávají nic na zlatém podnose. Většinou jsou hrozně smutné. O ztrátách, lhostejnosti, krutosti. O smrti. Ale vždy v nich je i naděje a láska.
Co se mě týče, úpřímně jsem se divila, že u nás tato kniha vyšla v roce 1983, protože už první tři povídky jsou docela buřičské. Ale bohudíky asi cenzorům připadaly neškodné.

65 19.01.2021