Atlantis komentáře u knih
Příběhy s Hlídkou podle mého názoru patří k naprostému vrcholu Zeměplošské série. Stráže, stráže jsou prvním plnohodnotným dílem, ve kterém se s Hlídkou setkáváme a i když ještě není úplně ve vrcholové formě, už tady funguje skvěle. Špetka detektivky, špetka akce, ale hlavně obrovská dávka vtipů, humoru a nadsázky.
Je mi jasné, že názory jako je můj, budou u Deníku zatracované, ale mně se prostě a jasně kniha nelíbila. Nejen že je neuvěřitelně nudná a prakticky o ničem, ale nebojím se říct, že do ní bylo po smrti Anne zasahováno, protože některé myšlenky prostě nejsou od třináctileté dívky.
Trochu se mi zdá, že se autorka z počátku snažila za každou cenu šokovat a druhá polovina se pak už jenom zvrtla v klasickou litanii nad nespravedlností komunismu.
Moje rodina v popisované době žila v Pohořelicích a věřte mi, že to opravdu nevypadalo jako v knize. Normálně bych proti tomu nic neměl, přece jen existuje nějaká autorská licence, kdy si může spisovatel skutečnost upravit, ale možná proto, že je toto téma tak blízko mého domova, jsem knize prostě nevěřil.
Porovnejte třeba s Krvavými jahodami. Tam z každé strany čiší ta surovost a syrovost tehdejší doby (i přesto, že Jahody jsou podle posledních informací také smyšlené). Tady je to prostě... umělé.
3,5* Holdena vykopnou ze školy a on se musí vrátit domů. Ale co bude těch několik dní svobody dělat?
Kdo chytá v žitě je literární klasika. A s těmi je kříž. Mraky lidí je milují, část populace nesnáší. Já osobně jsem v té druhé skupině. Pokud má kniha kolem sebe auru "musíš znát", nechce se mi do ní. Ale víte co? Tohle za to stálo.
Hlavní postava nám prostě a jednoduše popisuje pár dní svého života. Unikátním jazykem, kde chci vzdát poklonu překladu, sledujeme Holdenovy myšlenkové pochody. A že jich je. Někdy až moc. Chlapík je to totiž ukecaný a nejspíš mu v hlavě chybí nějaké mini kolečko, protože často nereaguje "normálně".
A tady asi vidím ten hlavní appeal celé knihy. Nejde o prosťoučký děj, ale spíše o ten pocit chvilkové svobody, o to nejít se stádem. Čte se to lehce? Ani ne, ale zároveň má tahle kniha tak zvláštní kouzlo a atmosféru, že ji dokážu i já považovat za klasiku.
Krvavé stíny nejsou žánr, který by se mi často dostával do rukou. Mix noiru, detektivky, hororu a thrilleru mi ale dost.sedl do chuti. Hutná atmosféra, kdy do poslední chvíle opravdu netušíte, která bije, namixovaná s dost drsnými psycho scénami. A výsledek? Díky bohu žádné kecy typu: "Některé věci prostě nevysvětlíš."
Pan Fuchs očividně někde našel svoje poznámky ze základní školy, kam si jaký mladý teenager zapisoval, jak všechny postřílí, sejme sousedku, každýho poldu rozemele na maďeru, pak půjde do Albertu, koupí si tam cíga, narazí na svoji sexy ex a potom se z něho stane kyborg a bude bojovat se Satanem... Asi chápete, že tohle je naprostá slátanina. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy četl takto trapnou knihu. Vtipy jsou rádoby české, takže nechybí narážky na státní rozpočet, jak je Brno trapné, jak jsme mrňavá zemička a podobně. Ale když začal ďábel vyřvávat, že je to jenom kampááň, tak mi bylo za autora opravdu a doslova trapně.
Pekelný pastýř je ubohá směsice všeho, co autora napadlo. Potřeboval si asi zchladit žáhu, a tak nadává na vše, co jej napadne a mixuje přitom neslučitelné.
Nejhorší na tom všem je ale literární úroveň tohoto textu. Dialogy jsou stupidní. Postavy na sebe reagují tak, že to nedává smysl. Děj je prokládán epizodkami, které nemají žádný smysl a nikam nevedou. A navíc je to celé neskutečná nuda.
Pekelný pastýř je pro mě nejhorší kniha roku a jednu hvězdu dávám jen za přijatelnou obálku.
Tak tohle bylo neskutečně příjemné překvapení. Povídky od českého autora, to je pro mne synonymum hrůzy. Ale kniha mne z nějakého důvodu zaujala, tak jsem se do ní pustil. A nelitoval jsem.
Povídková forma téhle knize neskutečně sluší. Příběhy jsou vypointované, často dost překvapivě, a já tak byl neustále na trní, jak skončí. Jinými slovy, dostával jsem přesně to, co jsem chtěl.
Proč ne plný počet? Vlastně je to kvůli dvěma posledním povídkám. Předposlední na mě byla příliš meta a poslední bohužel trpěla na svůj rozsah. Tím jsem se jen upevnil v přesvědčení, že by měl Pavel Fritz zůstat u kratších děl.
Ve finále jsem si tuhle scifárnu ze staré školy opravdu vychutnal a seženu si i další povídkové knihy tohoto autora. 4,5*
Těšil jsem se. Knihy z vězeňského prostředí mám totiž opravdu rád a i když je Motýlek proslulý hlavně svými útěky, stejně jsem byl zvědavý. Navíc podle skutečnosti, co víc si přát.
Jenže při čtení mi něco nesedělo. K hlavní postavě se všichni chovali jako ke spasiteli, všichni jej znali, obdivovali, chodili si pro rady a on vždy moudře rozhodl. Bylo jedno, jestli to jsou spoluvězni, lidé s leprou, domorodci, pořád se to opakovalo. A tak jsem udělal něco, co mi je normálně proti srsti - začal jsem si zjišťovat informace o knize uprostřed čtení. Díky tomu jsem zjistil, že autenticita této knihy je dnes prakticky vyvrácena a autor si většinu buď vymyslel, nebo ukradl svým spoluvězňům. A tím u mne knížka nadobro skončila a zbývajících 400 knih jsem ji bral pouze jako průměrný román.
Osobně mi neskutečně nesedla samotná postava Motýlka. Uvědomělý všeználek, který i bez palce na ruce (což tady není vůbec vysvětleno a téměř ani zmíněno) přepluje půl oceánu a je naprosto nedotknutelný a všichni mu prakticky lížou paty.
Ne. Prostě jsem chtěl něco jiného a kniha mi i tvrdila, že je něco jiného. Pravda a historie ale postupem let ukázaly, že Motýlek je bohužel jen průměrný román. 2,5*
Nesbovy (vím, že to není správné skloňování) začátky nebyly nijak zářné. Já už ale Netopýra četl v době, kdy byla série s Harrym Holem asi u pátého dílu a byla to do nebe vychvalovaná záležitost. A tak jsem začal pěkně od začátku a nestačil jsem se divit. Co lidi na téhle jalové knize tak strašně baví? Proč mi to moje okolí pořád podstrkovalo pod nos? Popravdě, jedna z mála věcí, která mi utkvěla v paměti, bylo originální umístění do Austrálie, ale to je tak asi všechno. Vlastně ještě jedna smrt, která bude budoucím hybatelem děje. Ale nebojte, ono bude lépe.
Když poprvé vyšli Nevídaní akademikové, strhli s sebou poměrně silnou vlnu kontroverze. Jedni je milovali, druzí na tuto knihu házeli špínu. Už to není Pratchett, měl by přestat, je to přeplácané... Ale já si tenhle díl užil na sto procent. Konečně jsem se zase bavil, konečně se mi vrátil ten pocit, že čtu starou dobrou Zeměplochu. Žádné Toničky, Národy nebo Vědy. Takhle mám Ankh-Morpork rád. Jedna z posledních "opravdových" zeměplošských knih.
Zapomeňte naprosto všechno, co vám kdy vaše češtinářka navyprávěla o Květech zla. Tohle není básnická sbírka, která je plná hnusu, hnisu a rozkládajících těl. Ano, tato tématika je asi v pěti básních, sem tam nějaký červík, ale toť vše.
Květy zla jsou romantická básnická sbírka. Drtivá většina básní opěvuje ženy, jejich těla, krásu a chování. Občas nějaká kočka, na které měl Baudelaire nejspíš nějakou úchylku.
Škoda že neumím francouzsky, i když pracoval Nezval na překladu roky, stejně mám pocit, že často čtu spíše jeho básně. Navíc pokud máte stejné vydání jako já, najdete na konci fantasticky trapný doslov, ve kterém je Baudaliare vlastně označován za jednoho z největších marxistů.
Jeden ruský básník řekl, že Baudelaire hledal krásu v hnusném všedním životě. A přesně o tom je tahle sbírka.
Velice slušná detektivka, zajímavý příběh, přijatelní vyšetřovatelé. Pachatelovo odhalení mi přišlo lehce přitažené za vlasy, ale proč ne.
Schválně nepíšu, že se mi kniha dobře četla. To totiž není pravda. Nevím, jestli je to vina překladatele, nebo je to tak i v originále, ale proč se v textu střídají dva časy? Kus je v minulém čase, kus v přítomném. To je přece základní poučka pro spisovatele, že se mají držet jednoho stylu. Celé to působilo rušivě a vždy, když tahle změna přišla, kopla mne mezi oči.
Dovedu si představit, že se z Kaštánka stane úvodní díl série, na druhou stranu, nemáme detektivních severských sérií už dost?
Neskutečně zvláštní kniha. O detektivku nejde, na to zapomeňte. Na obalu jsou Babičky přirovnávány ke slečně Marplové. To je také naprostý žvást. Na detektivní zápletku se zapomene během prvních třiceti stran a pak už vlastně jen sledujete kritiku finského zdravotnictví, sociálních služeb a vyjíždíte na architektonické výlety po Helsinkách.
Babičky sledují tři způsoby jak stárnout - pomalu scházet, zapomínat a smířit se se světem nebo umírat na demenci v ústavu, popřípadě se vzepřít a žít si své mladické sny.
Babičky jsou frustrující čtení. Pořád něco zapomínají, nic nedotáhnou do konce a žvaní o ničem. I přesto, že se kniha čte velice podivně, svoje zvláštní kouzlo rozhodně má.
Začnu nestandardně zápory, protože o tomhle se prostě musí vědět. Život a doba Skrblíka McKváka je naprosto ničena českým vydáním. Určitě víte, že už v minulosti měli čtenáři problémy s tím, jakým způsobem Egmont s kačery zachází a zde je podle mého naprostý vrchol. Některé nápisy jsou česky, jiné anglicky a některé dokonce (předpokládám) dánsky. Skvělé. Slova obsahující přepisy, mezery na špatných místech. Úžasné. Ale to nejhorší - jména a názvy. Postavy se na jedné straně jmenují česky, aby o stranu dále (ano, jednu stranu - kolem strany 250) byly anglicky. A ne jen jednou. Tuto knihu prostě někdo narychlo přeložil, splácnul dohromady a čau. Žádná korekce, kontrola, nic.
Dokonce i sám Don Rosa musel na zacházení českého Egmontu reagovat a do budoucna zakázal, aby se jeho jméno vyskytovalo v českých mutací komiksů. (zdroj Komiksové bubliny) A to už je sakra problém.
Komiks samotný je úchvatný, detailní kresba (schválně sledujte pozadí při příjezdu do Mississippi), vtipný, svižný, akční příběh. Hromada pomrknutí na fanoušky a nebo vysvětlení některých nesrovnalostí. No a že by se mě někdy tak dotkla smrt v komiksu, si nepamatuji.
Život a doba Skrblíka McKváka je v originále vskutku mistrovské dílo. V češtině bohužel najdete několik zprzněností.
Jsem opravdu rád, že má Magnesia litera kategorii, ve které mohou zvítězit knihy, které napsaly tři opice v říji. Nohama. A poslepu. Myslím, že tato skupina byla již dlouhou opomíjena a jsem opravdu nadšený, že se mi konečně takové dílo dostalo do rukou. Cože? Že taková skupina není? Mlýn na mumie byla nejlepší česká próza roku? A autorem není šimpanz, u něhož byl diagnostikován Touretteův syndrom?
Mlýn na mumie není tvorba hodna jakékoliv chvály, a to z jednoho prostého důvodu. Tato věc se, stejně jako její autor, který používá už asi patnáctý pseudonym, nedokáže rozhodnout, čím chce vlastně být.
Máme tu vraždy, tak že by historická detektivka? K tomu nám tady chybí rozřešení. Na každé třetí straně najdeme popis jídla, co tedy kuchařka dávno zapomenutých receptů? Taky ne, protože spousta jídel je prostě a jednoduše vymyšlená. Tak tedy fantasy - jsou tu mluvící mrtvoly, mluvící kytky, mluvící roboti. Ale to taky nepůjde, každá z těchto linek po pěti stranách zmizí a už nehraje větší roli. Mlýn na mumie je dámy a pánové totiž porno. Ne, ne erotika. Porno. Hlavní postava sexuje všude a se vším. S dvojčaty (ale pozor, pouze některé praktiky!). S dvanáctiletou holčičkou. A jejími dvěma sestrami. Se služkou v okamžiku, kdy dole čeká jeho snoubenka a nikdo ho nemá poznat. S náhodnou kolemjdoucí! Opravdu. Prostě stojí za sebou v davu, tak proč ne. Proboha jednou se na něj na ulici vrhnou kurtizány, protože jeho úd skrývá tolik potřebné živiny! Tedy aspoň podle autora.
Takových prasáren a prasečin je Mlýn na mumie plný. Autor očividně trpí pocitem velikášství (proč nenapsat soukromý detektiv, když se může na sílu naroubovat slovo autarkní, že), ale knihu v jednom celku udržet neumí.
Pokud by kniha byla cizojazyčná, řeknu, že ji do ruky dostal neschopný překladatel - tolik má v sobě naprosto nepasujících slovních spojení.
Mlýn na mumie není literatura, nejde o umění. Je to pouhý výblitek úchylného slintala. Jedna hvězda je zde pouze proto, že u takového rádoby psycha nikdy nevíte, co bude dál, a tak se zatnutými zuby pokračujete ve čtení i proti své vůli. A kdo nepoznal tajemství Egona Altera po druhém setkání, tak by měl začít více číst.
Všechna zvířata na světě v sobě mají smrtelný vir. Ale nechodí dost masa přímo mezi námi?
Znamenitá mrtvola byla ukázka všeho, co je špatné na recenzování knižních novinek. Ti, kteří ji dostali s předstihem, padali do kolen a líbali zem kolem vydavatelství, jaký to skvost dorazil do českých luhů a hájů. Pak se ale Mrtvola dostala mezi normální smrtelníky a hodnocení letělo horentně dolů. Brak, slátanina, nechutnost, lkali lidé. A já proto byl připravený tuhle knihu nenávidět.
Ale víte co? Ona ta nenávist nedorazila. Ano, tohle je bizarní, nechutné a divné počtení. Ale asi kvůli tomu jsem se bavil. Je to hodně divné a jiné. Svojí ženě bych tuhle knihu rozhodně nedoporučil, ale já v tom viděl ještě něco jiného.
Já tam cítil nádech klasik sci-fi žánru. Ostrov doktora Morreaua, Já, legenda, Planeta opic. Takové to lehce hloupé, ale mrazivé sci-fi, které kašle na vše kolem a soustředí se jen na tu jízdu.
To ale neznamená, že ba tahle kniha byla bezchybná, ba naopak. Příběh v první třetině neexistuje, scén, které jsou jen pro efekt, je tu přehršel a hlavní postava je brutálně nesympatická. Já se ale bavil, na tohle jsem měl právě náladu
Hodně dobré. Z Thora do kolen většinou nepadám, ale tady jsem se zatraceně bavil. Hlavní záporák je povedený, i když motivace relativně tuctová. Krásná kresba, slušná práce s panely... tohle je prostě poctivě odvedená práce. Aarona mám rád, takže cením i scénář a pokud máte načteno, budou vás bavit i povedené narážky typu vesmírný žralok nebo Thorovy vnučky.
Přesto ale nedokážu dát perfektní hodnocení. Konec je neskutečně rychlý a podivně jednoduše vyřešený. Jak jsem řekl, motivace hlavního záporáka je taková obyčejná a hlavně mě štvalo, že jsme se moc nedozvěděli o jeho zbrani, kterou se mu dařilo vraždit bohy po tuctech.
Celkově ale chválím, tohle je opravdu Legenda Marvelu.
Z prvního sešitu mám spíš pocit ždímání peněz. Hodně prázdné vaty, statické panely. Ale ta atmosféra tady je a potenciál je obrovský. Uvidíme, co bude dál, jako rozjezd přijatelné.
Dobré jako Medvědín? Ne, ani zdaleka. Při čtení My proti vám jsem měl pocit, že se autor dost na sílu snaží dotlačit každou postavu do extrému. Co nejvíc šokovat, co největší hnus. Zatímco v Medvědíně byl jeden hlavní šok, tady tak končí každá druhá kapitola. A ty závěry typu: "To ale ještě netušila, co přijde." byly časem dost otravné. Atmosféra malého města pořád slušná, postavy mě baví, ale čeho je moc, toho je příliš.
(SPOILER) Jsem asi cynik, ale mně se na Gerdě líbily hlavně ilustrace. Ty jsou totiž skvělé, úžasně barevné a je radost na ně pohledět. Ale příběh? Meh. Hodně krkolomný, dost se skáče v čase a rozuzlení? Snad neprozradím moc, když řeknu, že dcera jen s vykulenýma očima zírala a ptala se, jak to dopadlo s rodiči. 3,5*