Axmannova komentáře u knih
Kniha mi spíš než dějovou zápletkou přijde zajímavá různými úvahami, které se honí různým postavám hlavou, různými možná až psychologicko-filozofickými zamyšleními. Zaujala mě např. citace Jana Šimona o naději: "Nikdy jsem v sobě nemohl zabít naději. Je ve mně jako pramen tiše bublající pod kůrou ztvrdlou dlouhým suchem, jako něžný paprsek, který se prodírá vrstvami studené tmy. Stalo se mi už, že jsem po něm šlapal jako pominutý. Ale paprsek se nedá udupat."
Slovy jedné z postav této hry dr. Kolenatého: "A teď se v tom, prokristapána, někdo vyznejte!" Ve většině textu se člověk snaží pochopit souvislosti mezi mnoha zmíněnými osobnostmi. Závěrečná část o hodně zajímavější, filosofické úvahy trefné, jen poněkud nekorespondující s předchozím stylem textu. Ještě že v předmluvě Čapek uvádí, že jde o komedii. S veškerou úctou k Čapkově talentu (bez ironie) bych to bez tohoto upozornění těžko poznala.
Zajímavé postřehy ženy, která ostrov Korfu, jeho atmosféru i obyvatele zná z různých stran. Oceňuji, že spisovatelka nesklouzla k "mazání medu kolem huby", jak je vše jen úžasné. O krásách ostrova si přečtu v každém průvodci. Ale o komplikacích každodenního života se člověk může dočíst právě zde. Paní Smetanová popsala ostrov Korfu s jeho krásami i potížemi všeho druhu. A to se mi líbí. Poslechnuto jako audiokniha na Českém rozhlase v první polovině září 2023. https://budejovice.rozhlas.cz/pavla-smetanova-pribehy-z-olivoveho-ostrova-vtipne-a-trefne-postrehy-z-korfu-kde-9057938
(SPOILER) Přemýšlím, kdo má být cílovou čtenářskou skupinou. Voyeři, kteří se tu popasou na násilí všeho druhu včetně znásilnění dvou desetiletých holčiček? Nedospělí chlápci, co se nevyrovnali s tím, že se v dětství či v mládí nevyhnuli šikaně, tak se teď ztotožní s násilnickým Alexem? Nebo rádoby intelektuálové, kteří se budou zamýšlet, kde je etická míry převýchovných metod? Nebo lingvisti, kteří se budou snažit vyznat v té jazykové slátanině? Alex mě fakt nedostal. A může se snažit o familiérnost dokola opakovaným oslovováním čtenářů "Bratři moji", jak chce. Oslava sobectví, bezohlednosti, neúcty,vysmívání a sebestřednosti. A nic na tom nezmění ani rádoby optimistický závěr knihy.
Ať žije republika je kniha se skvostnými ilustracemi Jiřího Trnky, o které jsem se dozvěděla až nedávno, kdy jsem ji objevila v seznamu povinné literatury k maturitě u mého syna. Naprosto žasnu nad propracovanou psychologií hlavního dětského hrdiny. Zapomeňte na řeči o krásné knížce. Je to poctivě napsaná kniha o krutosti od začátku až do konce. Zlo mezi kluky na vesnici, zlo války, zlo kolaborantů, zlo mstivých Čechů vůči Čechům, zlo neurvalých mužů vůči svým dětem a ženám, závist, zlodějina, přetvářka... Dlouho jsem nečetla tak poctivě napsanou knihu. Knihu s obrovským spádem, ačkoli děj neplyne chronologicky, ale výborně odráží dětské přemýšlení, kdy se objevují různé vzpomínky a asociace do minulosti. Jako dítě bych tuto knížku plnou bezútěšnosti, ponižování a téměř naprosté odkázanosti sám na sebe v posledních nepřehledných dnech války číst nechtěla. Kniha velmi hodnotná, velmi cenná, velmi těžká, jak život bývá.
(SPOILER) Něha, blízkost, hřejivost, souznění, to vše převáží v Petrově duši po setkání s Lucií. Ve vnějším světě se nic nezmění, válka je blíž a blíž, Petrův povolávací rozkaz je na obzoru, ale hřejivost lásky oba prosytí teplem, kdy pár společně prožitých týdnů nemá menší cenu než dlouhý život. Pro někoho možná jednoduchý příběh. Pro mě naprosto úžasná psychologie postav a práce s tématem, které je nesmírně těžké, s tématem lásky, která dává životu smysl. Zde dvěma životům, které by se snad mohly zdát tragické... Ale nejsou, naopak jsou žité do poslední chvíle až po okraj naplněné láskou, pokojem a smířením.
(SPOILER) Čapek jako vždy mimořádný! I v tomto nedokončeném díle. Zvolil velmi zajímavou formu vzpomínek jednotlivých postav, které se navzájem často neznaly. A tak se čtenář chvílemi dozvídá víc, než o čem mluví vypravěč. Spolužák se zmíní, že mu Foltýn nevrátil sešit jeho básní. A hle v další kapitole: Foltýnova první láska cituje báseň, kterou dostala od Foltýna. A přitom na rozdíl od ní víme, že tu báseň ukradl spolužákovi. A tak se postupně víc a víc dozvídáme o tom šmejdovi Foltýnovi, který koho může, toho použije jak věc. Z peněz manželky si hraje na mecenáše studentů konzervatoře, aby pak jejich skladby použil bez jejich vědomí do své opery. Hrozný, hrozný člověk zabývající se jen sebou a svými zájmy, pro které obětuje každého, kdo se může hodit.
(SPOILER) Knihu jsem vyposlechla ve skvělém přednesu Martina Preisse na Českém rozhlase. Hugh Norreys se svým postižením a spoustou času nazbyt slouží jak vrba, ke které ostatní postavy děje přicházejí a ventilují své myšlenky, nálady, plány i vzpomínky. Řada úvah mě opravdu zaujala. Například Rupertova úvaha o humoru: "Už dávno jsem pojal podezření, že smysl pro humor je jen pokrytecký trik, který si naše civilizace osvojila jako pojistku proti rozčarování. Záměrně se na některé věci snažíme dívat s humorem jen kvůli naší obavě, že nás nenaplní uspokojením." Autorka zajímavě vykreslovala psychologii postav, přesto přiznávám, že jsem nepochopila, čím John Gabriel, poctivě vylíčený jak největší morální chudák, Isabellu zaujal do té míry, že s ním odešla.
Poněkud jednoduchý příběh s předvídatelným koncem po pár stránkách. Jako humoristické dílko dost slabé (pokud Vám nestačí ke smíchu líčení toho, jak hlavní hrdina raději již močí v sedě). Vykreslení psychologických vztahů mezi jednotlivými postavami tak mělké... Rozhovory na úrovni mexické telenovely. Aspoň že si hlavní hrdina na konci knihy koupil v automatu kafe a já si můžu odškrtnout položku ve Čtenářské výzvě.
Neubráníte-li se potřebě soudit lidi jako zvrhlé, raději se této knize vyhněte. Najdete-li v sobě dostatek empatie pro lidi, kteří jsou velmi různí, aniž by si to vědomě vybrali, může být pro Vás tato kniha vhledem do skutečnosti, jak strašný a smutný život někteří lidé žijí. E. Jelinek disponuje výborným zacházením s jazykem. Její popisy emocí a vztahů jsou tak barvité až zhmotnělé. Utkvěl mi zajímavý obrat "chuchvalce nenávisti". Knihu jsem si poslechla v audio verzi na Českém rozhlase Vltava s obdivem k hercům, nechtěla bych to číst nahlas (k poslechu v průběhu listopadu 2021 v sekci "Četba s hvězdičkou".)
Velmi zvláštní příběh na pomezí reality a fantazie vypravujícího. Psychologie vypravěče je místy mimo veškeré očekávání. Míra věcného popisu bez emocí je pro mě až zarážející, ale možná nás tím jen autor chce vytrhnout ze zažitých klišé a představ. Příkladem za všechny budiž dramatický moment, kdy ruská armáda vstupuje do tehdy německého Gdaňsku. Oskar se svou matkou, s domnělým otcem Matzerathem a tetou hledají úkryt ve sklepě. Oskar pak téměř s cynismem sobě vlastním suše zmíní tetu ležící na zádech na bramborech, zatímco se na ni "střídá" jeden Rus za druhým. Nemá slitování se svým otcem Matzerathem, který v panice zahodí odznak SA do kouta. Oskar ho neváhá sebrat, otci ho před Rusy podat, ještě otevřít špendlík a sledovat otce, jak se ho snaží spolknout. Nepolyká se to věru dobře, soudí Oskar, když mu předtím špendlík záměrně otevřel . A tak si později uvědomí, že vlastně neví, zda jeho otec zemřel na udušení odznakem SA nebo na ruské olovo, kterým ho ve zmatku pokropil ze samopalu jeden z vojáku Rudé armády.
Surrealistický bizár z pohledu důstojníka Malaparteho, který americkým důstojníkům dopřeje nahlédnout na konec války, jak ho vidí on. Američtí důstojníci dychtí po poznání Neapole, prastaré Itálie a Malaparte jim zprostředkuje hlavně pohled na člověka jako takového. S veškerou skepsí, s řadou drsností, co by člověk už po osvobození Američany ani nečekal. Bohu díky za poslední rozhovor v knize mezi Malapartem a Jimmym. Z něho vyplývá, že přece jen Malaparte člověka úplně nezatracuje. Sedíc na úbočí Vesuvu s pohledem na Neapol Malaparte říká: "Ach, Jimmy. Proč nechceš pochopit, že všichni ti mrtví by zemřeli zbytečně, kdyby mezi nimi nebyl Kristus? Proč nechceš pochopit, že Kristů mezi těmi všemi mrtvými jsou statisíce? Ty přece také víš, že Kristus nezachránil svět jednou provždy. Kristus zemřel, aby nás naučil, že Kristem se může stát každý z nás, že každý člověk může zachránit svět. Kristus by zemřel zbytečně, kdyby se každý člověk nemohl stát Kristem a zachránit svět."
"Řeč těla jí stačí." napíše v jednu chvíli autorka o hlavní hrdince. Mistrovsky napsaná kniha, kde autorka vypráví skutečně všemi smysly. Příběh, který se dostane pod kůži. Příběh, chvílemi tak strašný, že nechcete číst dál. Příběh, který musíte dočíst, protože Vy stejně jako Zuzana toužíte po tom, aby neskončil špatně.
Člověk by z názvu nabyl dojmu, že jde o příběh lásky. A přitom jde především o příběh viny, nedorozumění, neodpuštění, touhy po pomstě, nenávisti, o příběh z předkřesťanských dob, kdy měl-li svět zůstat v rovnováze, pomsta byla nevyhnutelná i se všemi tragickými dopady. V příběhu je pár zmínek o pronikajícím křesťanství, ale na hlavních hrdinech je vidět, že myšlenka křesťanského odpuštění a lásky jim byla ještě na hony vzdálena. Touha po pomstě se stala rozhodující silou.