BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Útlá knížka obsahuje dvav příběhy, které na sebe navazují. "Pastvica Eva" a "Evička" jsou jedna a tatáž osoba, i když by se dalo říci, že po pádu až na dno a následném nečekaném štěstí, které Evu potká, se z ní stává někdo docela jiný.

Autorka ani zde nešetřila dramatickými momenty – Eva zažije nespravedlivé nařčení z podílu na krádeži a vyhnání ze služby i náhradního domova (skutečný domov neměla, neboť byla opuštěna jako novorozeně), později však i velkou lásku a rodinné štěstí. V. Pittnerová ovšem na příkladu její kamarádky Marušky, původně dcery z bohatého statku, ukazuje, jak štěstí dovede být vrtkavé, zejména pak k těm, kdo nevědí, co by vlastně chtěli. Osud je k ní později krutý a útěchu nachází až v synovi Martínkovi, jehož se jí přece jen podaří před nepřízní osudu uchránit.

51 17.11.2023

Naběhla jsem do břeclavské knihobudky odložit knihu "Selská pýcha" a chtěla si za ni vybrat něco jiného. Nabízel se Švejdův Moloch, kterého si chci určitě přečíst, ale pak mi padl zrak na Větev dobra, vydání z roku 1977. Cože, rybníky? Tak to musím mít, napadlo mě po rychlém prolistování.

A hned ve vlaku jsem se do knížky pustila. Kdybych jen byla bývala věděla... No, prostě žádný zázrak, pro který bych musela najít místo ve své knihovně, to není. Starý rybníkář Štíra je postava tak nesympatická a děs nahánějící, že pověstný Jakub Krčín by byl proti němu učiněný beránek. Hlavně jeho chování vůči manželce a vůči synovci Emilovi je otřesné. Emila mi pak bylo velmi líto, ale na druhé straně jsem si říkala, že něco takového ani není možné. Láska k tyranovi? Prakticky žádné pochybnosti o tom, že strýc dělá vše správně? Připadalo mi to nepravděpodobné.

Knihu jsem dočetla spíše ze zvědavosti, nenapadalo mě totiž, jak by to asi mohlo dopadnout. Závěr mi připomněl rčení o Božích mlýnech.

V knize jsou krásné popisy rybniční krajiny během střídání ročních období, ale to nemůže vyvážit nesympatické či nesmyslně jednající postavy. Proto tentokrát jen tři hvězdičky.

51 28.07.2023

(SPOILER) Od autorky jsem už dříve četla knihu "Ohořelý strom", která mě zaujala, a chtěla jsem se proto seznámit i s její další tvorbou. Příběh Tempe Caxtonové, jejíž život je jako na houpačce, se mi četl dobře a líbil se mi, i když některých momentech byl pro mě trochu méně uvěřitelný. Škoda, že se čtenář nedozví, zda autorka na pozadí historických skutečností vystavěla příběh zcela smyšlený, anebo se inspirovala nějakou ženou ze svého okolí, případně dokonce svým životním příběhem...

Hlavní hrdince se dostalo vrchovatě krásy, uznání, bohatství i lásky (alespoň si to dlouho myslí), ale i neporozumění v rodině zakončené ztrátou jediného dítěte. Když ji zradí muž, kterého milovala, následuje neúspěšný pokus o sebevraždu a poté zcela nečekaný nový začátek.

Moc se mi líbily úvahy syna Christophera z jeho deníku, byť zpočátku mi hrubky, které dělal záměrně, rvaly oči. Christopher se v průběhu psaní vyvíjí z poněkud rozmazleného mladíka z "dobré" rodiny v mladého muže s jasným životním cílem a zásadami. Ale bohužel mu nebylo dopřáno splnit příliš mnoho z toho, co si předsevzal. Rasové předsudky hluboce zakořeněné v australské společnosti 60. let 20. století vedou Christopherovy rodiče k šílenému nápadu: raději ať bojuje v Malajsii, než aby žil s domorodou dívkou.

Tempe však později, pod vlivem synova deníku a nečekaného dopisu, projde podobným vývojem jako Christopher. Začne se zasazovat za práva australských domorodců a přehodnotí své životní priority. Knížka se hodí do letošní ČV (kniha o boji za lidská práva), ale doporučuji ji k přečtení i tehdy, když už máte splněno. Zejména ženám, které stojí na nějaké životní křižovatce. Je jen potřeba počítat s tím, že místy je příběh smutný. Pro mě byl nejhorší na začátku, kde Tempe pohřbívá svého pejska, jehož chtěla vzít do nenávratna s sebou, avšak jí samotné to nakonec nevyšlo.

51 21.05.2023

(SPOILER) Útlá knížečka přibližuje čtyři významné badatele československých dějin. S Tadeášem Haenkem se podíváme do tropů Jižní Ameriky. Ač botanička, zas tak moc jsem o Haenkem nevěděla. Třeba jsem vůbec netušila, že domů do Čech se už nikdy nevrátil a že okolnosti jeho smrti nebyly zcela vyjasněny.

Slovák Mořic Beňovský, neklidná toulavá duše, nás zavede z Kamčatky na Madagaskar. Ani zde autor neváhá přiznat, že mnohé z Beňovského života je opředeno rouškou tajemství, mimo jiné i proto, že Beňovský své činy neváhal patřičně přikrášlit. Pokud je ale pravda, že se k domorodcům na Madagaskaru choval jako k sobě rovným, předběhl tím dobu a mohl by být v tomto pro mnohé vzorem. Vždyť světové mocnosti viděly v tomto ostrově nejen lákavý zdroj přírodnin, ale i otroků. Ostatně, i Tadeáš Haenke byl člověkem, který se nakonec snáze sžil s indiánskými kmeny než s bílými kolonisty. A měl k tomu dobré důvody.

Osudy Otto Kříže a Juliuse Payera byly neméně pohnuté. První z nich zaplatil výpravu do Arktidy životem, druhému za objev nového souostroví, nazvaného po rakouském císaři zemí Františka Josefa, sklízel posměch, neboť zpočátku mu navzdory vědeckým důkazům nikdo neuvěřil. To, že cestovat do Arktidy není žádná selanka, člověk bere jako fakt, i když ztráta člena expedice je vždy velmi smutná. Ale nebetyčná nadutost a hloupost těch, kdo sedí doma v teple a považují se za odborníky, je ještě smutnější a je úplně jedno, v jaké době se tak děje...

51 13.04.2023

Nakonec odkládám nedočtené. Důvodem není ani tak to, že do ruky se mi dostal až druhý díl románu. Našla jsem ho kdysi na venkovním parapetu dobročinného bazaru, mezi věcmi vyvřazenými z prodeje, a připadalo mi, že knížka není tak špatná... a zpočátku se zdála být skutečně čtvivá. Nedokázala jsem se však přenést přes popis brutálního týrání a usmrcení zvířete, které mi v knize připadalo jaksi samoúčelné, tj. ne nezbytné pro dokreslení čehokoli. Připadalo mi pak, že autor sám je ten tyran a ztratila jsem chuť číst dál. Knížku asi vrátím zas na onen parapet...

Koupila jsem k Vánocům pro dvouletého kloučka z širší rodiny, myslím, že leporelo je naprosto ideální pro tento věk. Krásné barevné obrázky, jednoduchý text – děti se tak naučí poznávat věci, porovnávat je a popisovat je jednoduchými větami. Jen ten trpělivý rodič, prarodič nebo starší sourozenec, který bude předčítat, se musí jaksi dodat z "domácích zdrojů" :-). Tak doufám, že i to se povede a že se knížka bude Filípkovi líbit :-).

51 10.12.2020

Tenhle žánr běžně nečtu. Ani na autogramiády či posezení s autory knih běžně nechodím. Vlastně to celé byla zajímavá náhoda.

Před pár lety jsem se dozvěděla o kočičí kavárně v centru Brna a chtěla jsem tam zajít. Jenže rezervace stolu online byla tehdy možná jen v případě mimořádných akcí. Člověk mohl sedět v kavárně a objednat si, povídání teoreticky poslouchat nemusel, ani vstupné se neplatilo, tak jsem si řekla, že to zkusím.

Setkání s autorem, J. Konečným, bylo inspirativní. Vlastně to byl cyklus asi pěti setkání, z nichž jsem absolvovala dvě nebo tři a kde tento autor sdílel svoje zkušenosti se sepsáním své prvotiny se čtenáři, hlavně takovými, kteří by se také chtěli pokusit o napsání knihy. Příjemně se to poslouchalo, i když si po letech už na žádnou radu nevzpomenu :-).

Pod vlivem celkové atmosféry – a samozřejmě také díky tomu, že autor o knize hodně hovořil – jsem se začala zajímat, zda by byla knížka ke koupi. Celá šťastná jsem si ji odnesla i s autorovým autogramem a přečetla jsem ji jedním dechem. Tenkrát jsem měla po vážné nemoci "nečtecí" období, což pro mě byl hrozný nezvyk. Ať jsem zkoušela číst, co jsem chtěla, nic mě nebavilo. Tu bariéru dokázaly překonat jen asi tři knihy, přičemž tato byla první z nich (časem se to naštěstí spravilo, ale tehdy jsem začala chápat lidi, kteří nemají potřebu číst, nebaví je to – myslím, že za to nemohou, prostě je jejich mozek nastaven jinak).

Kniha mně svojí atmosférou připomínala Letopisy Narnie – také souboj dobra a zla, také se hrdina octne v jakémsi paralelním světě, také i zde důležitou roli hraje dítě... ale samozřejmě tím, že nic víc už jsem z phantasy žánru nečetla, mohl by mi leckdo oponovat, že je to nesmysl :-). Každopádně je to pohodovka bez potoků krve a nestvůr, o nichž by se vám v noci zdálo. Myslím, že si ji užijí větší děti i dospělí.

51 17.10.2020

(SPOILER) Přečteno asi před dvěma lety, kdy jsem na tuto knížku narazila v nádražní knihovně v Č. Budějovicích. Občas se tam najdou skutečně kvalitní a nezapomenutelné knihy – a toto je jedna z nich.

Děj se odehrává v době korejské války. USA v té době, mimo válčení v Koreji, vykonávají i dohled nad Japonskem poraženým za 2. světové války. Japonsko je plné amerických vojáků i důstojníků, kteří zde tráví i dovolené. Jsou mladí, chtějí se bavit – a občas se stane, že se některý z amerických vojáků do japonské dívky skutečně zamiluje. To ovšem v té době bylo pro Američany obrovský hřích – schůzky i sex OK, láska k nepříteli, navíc "rasově méněcennému", se ale trpět neměla...

Musím říct, že jsem na mnoha místech nad tehdejší pokryteckou morálkou vysokých důstojníků a celé americké armády musela kroutit hlavou. Asi nikdy nepochopím tento národ, který se při každé příležitosti ohání Bohem a Biblí, ale považuje se za cosi nadřazeného. Mezi některými vojáky a jejich japonskými protějšky vznikl krásný vztah, který se však armádní velení snažilo za každou cenu rozbít. To někdy vedlo ke zbytečným tragédiím – snoubenci raději volili společnou smrt než odloučení.

Příběh je krásný, ale nesmírně smutný. Ocenila jsem na něm hlavně upřímnost hlavního hrdiny, který po počáteční neschopnosti pochopit, proč se jeho kamarád, níže postavený voják, chce nechat oddat s japonskou dívkou, "prozře" a snaží se smíšenému páru pomoci. Bohužel však tragédii nezabrání a nakonec ani osud jeho samotného není jednoduchý...

51 09.10.2020

(SPOILER) Z dobročinného bazaru, knihu nikdo nechtěl – klasika :-). Sice když jsem viděla hodnocení tady na DK, zaváhala jsem, ale pak jsem si řekla, že to třeba nebude až taková hrůza :-).

Neodhadla jsem moc dobře, kdy dočtu předchozí knihu, "Plachetnice na vinětách" od J. Hájíčka, a tak se stalo, že, nemaje u sebe jinou četbu, plynule jsem navázala Henrym Quantumem. Po prvních pár stránkách mě napadalo, že je to děsná pitomost a že bych měla číst něco jiného – vždyť život je krátký a krásných knih je tolik! Jenže zrovna jsem nic jiného neměla, a tak jsem četla dál.

Pak mě zas napadalo, že na tom možná něco je... a tyhle pocity se střídaly od začátku až do konce, i když ten druhý přece jen převážil. Co tím vším chtěl autor říci? Netuším – a čtenář si to asi interpretuje různě. Na mě z toho dýchala americká společnost, možná nikoli skutečná, ale taková, jakou ji známe z amerických filmů současnosti. A vlastně nejen z nich...

Sejdete se v práci s kolegy, na večírku s příteli nebo se sousedy. Chcete vypadat vzdělaně a duchaplně, inteligentně a nechcete se za žádnou cenu nikoho dotknout. A vlastně celou dobu mluvíte o ničem, zabýváte se pseudoproblémy, byť to může vypadat vznešeně.

Henry Quantum nechá čtenáři nahlédnout do své hlavy. Směsice myšlenek je pestrá a zdaleka se neomezuje jen na ženy jím milované či (již) nemilované. Kvantová fyzika. Zenový buddhismus. Rodinné vztahy. Moje práce – co přináší mně a co přináší světu. A spousta dalšího.

Ta kniha není úplně marná. A problémy, které nastiňuje mezi řádky, jsou vlastně skutečné problémy, s nimiž se potýká vyspělý svět. Nikdo je ovšem neřeší. Vše je dovoleno. Proplouváme – a to stačí.

Kniha končí zábleskem skutečného, čistého citu. A zase se můžeme ptát – měl na to Henry právo? Bylo to správné? Na to si odpovězte sami. To, že je něco "normální" ve smyslu, že je to běžné, nemusí znamenat, že to je správné. Na druhou stranu, deštěm promočenému Henrymu jsem ke konci knihy držela palce víc než chladné a racionální Margaret.

51 23.09.2020

Úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. Útlá knížečka, vzpomínky lékaře na období na sklonku druhé světové války a těsně po ní, zejména na jeho praxi v jihočeském pohraničí – hlavně na Šumavě a v Pošumaví. Milé povídky, někdy hřejivé a dojemné, někdy chmurné, nechybí krásná líčení přírody. Trochu mě mrzelo, že vesměs nejsou uvedena jména konkrétních obcí, ale jen obecně "jedna vesnice" nebo "městečko", případně zkratky (pod H. P. jsem rozluštila Horní Planou, ale co je H., netuším, snad Husinec?).

Samozřejmě autor se jako lékař nemohl vyhnout popisu některých svých případů – a zde je patrné, že mnohé názory a někdejší postupy jsou dnes již zastaralé. Například pohled na tradiční medicínu. Pan doktor by se dnes možná divil, jakou renesanci zažívají léčivé byliny a přípravky z nich (včetně moderních forem jako jsou kapsle nebo pilulky), ale dokonce i užití takových postupů, jako je přikládání pijavek. Samozřejmě za přísné hygieny a pod lékařským dohledem, nikoli jako samoléčba. Po druhé světové válce se lékaři nemohli nabažit "zázračného" účinku antibiotik – dnes tu máme antibiotickou rezistenci mnoha patogenů. I přesto, že tento postoj do určité míry chápu, mě mrzelo, jak autor ostře vystupoval proti bylinkám (např. řepík na bércové vředy - přitom s tímto neduhem si ani současná medicína neví moc rady), protože si myslím, že pokud by chtěl, byl by se mohl přesvětčit, že rostliny mnohdy představují minimálně stejně účinnou a rozhodně bezpečnější alternativu k některým předepisovaným lékům. Za to odebírám jednu hvězdičku.

51 29.08.2020

Řada věcí se opakuje z 1. dílu, ale opakování je matka moudrosti – a tady to rozhodně není na škodu. Možná si řekněte, jak si mohu být tak jistá, že autoři mají pravdu. Za prvé, autoři dávají čtenáři dostatek prostoru pro vlastní úvahy. Spousta věcí se fakt neví. Ověřit bezpečnost nějaké látky trvá roky - a to nevíme, zda se účinek nemůže přenášet do další generace. Ovšem není-li vůle něco pečlivě ověřovat, protože je to tak dobrý byznys... DDT bylo také kdysi považováno za neškodné a dokonce za podrobné prozkoumání jeho vlastností byla udělena Nobelova cena (bohužel až poté se zjistilo, že se DDT hromadí e tkáních). A zdaleka nejde o ojedinělý případ, na světě je každoročně syntetizováno několik tisíc nových chemickýchh látek a u těch, které projdou testy akutní toxicity, je vždy riziko, že se problém objeví později, např. při společném a dlouhodobém působení s jinými látkami.

Budu-li se dívat na svoje zdraví a zdravotní problémy + zdraví a zdravotní problémy mojí rodiny, kolegů a přátel očima "klasické" medicíny, spousta věcí mi nebude dávat smysl. O mnoha věcech jsem přemýšlela dávno předtím, než se mi dostaly do rukou knihy ze série Doba jedová. O lecčem jsem se dočetla i jinde, včetně odborných článků. O tom, že existuje silná lobby, která články s určitým typem výsledků neumožní publikovat, anebo je přinejmenším zdrží, autory zdiskredituje, apod., nemám žádné pochybnosti (taky pracuji ve vědě a jestli si myslíte, že zde vládne poctivost a čestnost, tak bohužel musím říct, že to tak není, byť většina lidí, alespoň u nás, se snaží toho držet). Když jsem si přečetla díly 1 a 2 Doby jedové, najednou mi spousta věcí do sebe začala zapadat.

Ještě k tomu, že dostala prostor i druhá strana s opačnými názory. Velmi jsem to uvítala, bohužel někteří z oslovených prokázali, že žijí v uzavřené skořápce a vůbec netuší, co se kolem děje. Jeden z oponentů se např. oháněl naprostou bezpečností všech u nás vyráběných i k nám dovážených potravin. Připustil ale, že je pravda, že chléb brzy zplesniví. No, proč asi? Hlavně že měl "dokonalý přehled" o tom, jak za minulého režimu "všichni" na vesnici kradli z JZD barvy s PCB a doma jimi natírali výběhy pro slepice, díky čemuž se PCB dostalo do vajíček. Tak takovouhle blbost vymyslet, na to musí být velká fantazie! Přemýšlela jsem, zda dotyčný odborník někdy nějaký výběh pro slepice už viděl. Ono tam totiž většinou není co natírat. A když někdo suverénně prohlašuje, že "všichni kradli", tak si říkám, že má nějak podezřele moc zkušeností...

51 26.07.2020

Přemýšlím, proč se tato napínavá a poučná knížka dostala v knihovně mezi vyřazené, proč si ji od roku 2000 už nikdo nepůjčil... možná za to může levné brožované vydání... anebo lidem už přestalo být povídání z dalekých zemí vzácné, jelikož si už troufli (a našetřili!) i na takové exotické destinace jako je Austrálie... kdo ví...

Rozhodně jsem se nenudila. Kniha zahrnuje jednak poučné a zajímavé faktografické prvky – zvyky Aboriginců, australská naleziště opálů a rozmanité existence pohybující se v jejich blízkosti – jednak před námi postupně rozehraje napínavý příběh, v němž jde jako obvykle o peníze a slávu.

Harry Meredith mi byl zprvu nesympatický, ale jak se postupně vymaňuje ze závislosti na alkoholu a začne se projevovat jako správný chlap, nakonec se stal, spolu s Jillian, mojí nejoblíbenější postavou. Twadowski mě namíchl, nečekala jsem, že zajde až tak daleko, Velikého Charlieho mi bylo líto, a taky mě mrzelo, že Dvouprstý Billi a jeho žena nám nakonec zmizí z očí a nedozvíme se, zda se dostali domů. Nuž ale na to, jak to chvílemi vypadalo divoce, to ještě dopadlo dobře.

51 03.07.2020

Moc hezké, poeticky zadumané. Ideální k rozjímání o životě, třeba při pořádném hrnku horkého čaje.

Líbily se mi všechny tři novely, i první z nich s nádechem fantastična a tajemna, což zas tolik nemusím, ale tady mně to bavilo, asi hlavně proto, že se tam hodně psalo o vodě :-). Ve všech novelách je krásně vystihnutá atmosféra Šumavy, ale i mentalita lidí. Musím říct, že spolu s knihami Z. Šmída o našich řekách Lužnici, Mži a Otavě se mi i tato líbí mnohem víc, než jeho žertovné cestovatelské knížky. Ne že by byly špatné, ale je to spíše oddechová četba, naproti tomu Trojí čas hor má skutečnou hloubku. Doporučuji!

PS: Konečně knížka, která se mi hodí na poslední téma výzvy :-). Sice u zobrazeného vydání vypadá, že název je v nějakém odstínu červené, ale já mám vydání z roku 1981, kde je krásná obálka s otisky listů stromů a název knihy je na obálce vysázen černou barvou.

51 02.03.2020

Knihu jsem před časem získala z dobročinného bazaru a do čtení jsem se pustila hlavně kvůli letošní čtenářské výzvě. Autorka totiž získala cenu E. A. Poa.

Musím říct, že krimi a thrillery nejsou zrovna moje oblíbené čtení, připadá mi totiž, že na světě je už tak spousta neštěstí, které se reálně děje (ostatně válečné romány, knihy o holokaustu, živelných pohromách a další jsou toho důkazem), a není tudíž potřeba vymýšlet další hrůzy v knihách, jimiž se navíc může nějaký šílenec inspirovat. A knihy o amerických boháčích, ty už mě jaksi vůbec netáhnou. Takže zpočátku jsem litovala, že jsem si pro výzvu nevybrala nějakou klasiku, např. D. Francise nebo A. Christie. Brzy jsem se ale do napínavého děje začetla a za nějaké tři dny jsem knihu přelouskala.

Četla se dobře, jen před spaním jsem si raději vzala na čtení přírodní povídky J. Tomečka, protože jsem nebyla zvědavá na to, aby na mě ve snu nakukoval obličej, o němž se v knize všude možně píše, nebo abych se budila s tím, že kolem mě někdo chodí :-). Každopádně zažít něco takového jako hlavní hrdinka, to bych vážně nechtěla! Ale jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, abych měla trochu přehled o díle této velmi čtené autorky.

51 12.02.2020

(1. část)
Knížku jsem dostala předloni k Vánocům od bratra. Na její čtení jsem se moc těšila a vzhledem k tomu, že jde o soubor novinových článků a blogů, mohla jsem číst postupně i s delšími přestávkami. Čtení mi tak vydrželo na celý rok.

Rozhodně je to kniha, o které budete ještě dlouho přemýšlet. Ale musím říct, že jako celek mě poněkud zklamala. Někde více, někde méně, kolísala jsem v průběhu čtení mezi dvěma a čtyřmi hvězdami, nakonec z toho vyšly tři.

Téma příspěvků je velmi závažné, to je bez diskuse. Ať již jde o politický vývoj Jižní Ameriky, na který je navázáno vše – život lidí, hospodářství i péče o životní prostředí, anebo o současnou krizi euroatlantické civilizace, tedy nadměrná spotřeba všeho, touha po stále větším hospodářském růstu, devastace planety. O tak závažných tématech je samozřejmě třeba psát jasně, srozumitelně a pravdivě a musí to mít "zvuk". Asi tak, jako když o tom budete posluchačům přednášet, musíte mluvit nahlas a zaujmout, jinak Vám na přednášce usnout.

Po přečtení některých kapitol knihy "Pokrokem k zániku" neusnete vůbec. Ale možná ne proto, že Vám současný stav světa bude tolik ležet na srdci (ano, měl by, ale spát se musí a nevyspaný člověk těžko může řešit výzvy, před nimiž svět stojí), ale protože se prostě naštvete. Alespoň mně se to stalo víckrát. Mám totiž pocit, že autor to místy se svým varovným tónem, mírně řečeno, přehnal, anebo nad možnými důsledky toho, co píše, moc nepřemýšlel. Jenže pokud chcete dosáhnout nějaké pozitivní změny, musíte sice burcovat, ale nesmíte vzít lidem naději. Když jim dáte najevo, že v ně stejně nevěříte, že ta slabošská bělošská civilizace stejně brzo zanikne, co asi udělají? Budou se uskromňovat, když jim budete tvrdit, že to už stejně nepomůže? Asi sotva, alespoň ne ti, co na to dosud nebyli zvyklí. A ti, co své priority už dávno přehodnotili a začali se chovat k lidem i planetě zodpovědněji, se mohou cítit oprávněně dotčeni, že je s tou první skupinou hážete do jednoho pytle.

V některých věcech si autor silně protiřečí. Chápala bych názorový vývoj, vždyť texty vznikaly v širokém časovém rozpětí od 60. let 20. století až po rok 2017. Ale jde o něco trochu jiného. Na jedné straně autor hlásá, že každý národ nebo kultura se vyvinuly v určitém prostředí a to je formovalo. Považuje za špatné, když jsou zvyky jedné kultury násilně vnuceny kultuře jiné, alespoň to tvrdí. Zároveň se ale na mnoha místech snaží vnutit čtenáři, že způsob života amazonských indiánů je ten jediný správný. Chápu, že má tyto lidi žijící v lůně přírody rád. Ale vadí mi, že společností, jejíž výdobytky sám také používá, jelikož do Jižní Ameriky se dopravuje letadlem, knihu patrně psal na počítači a pokud je v ČR, jistě také využije zde běžně dostupné dopravní prostředky, elektřinu, tekoucí vodu atd., že touto společností v podstatě pohrdá. Vypadá to, jako kdyby jí zánik dokonce přál, viz např. poslední odstavec poslední kapitoly. To je pro mě dost nepochopitelné u člověka, který má rodinu – děti, vnuky... Několikrát zmiňuje, že indián v amazonských pralesích zůstává neustále "polohladový" a nedochází mu, že to, co je zvládnutelné v tropech, je v chladnějších oblastech holý nesmysl. Zkuste si vyjít polohladoví, až bude třeba -15°C, na nějakou túru. Že člověk daleko nedojde a může ho to stát i život, je jasné, a divím se, že to pan Atapana navzdory svému vzdělání neví. Chci tím říct, že dokážu pochopit pohnutky indiánů, proč se nehoní za kořistí za každou cenu, ale také lidí z chladnějších končin, kteří, aby přežili, si museli vždy na zimu udělat zásoby, ba museli se dokonce i "vykrmit", protože jinak by zimu nepřežili (podívejte se třeba na eskymáky - myslíte, že jsou hubení tak, jako amazonští indiáni)? Ano, toto vše se později zvrhlo v přejídání a plýtvání potravinami – a souhlasím s tím, že je to špatně. Ale nemůže po nás nikdo chtít, abychom byli jako indiáni, když žijeme v jiných podmínkách a geneticky jsme stavění tak, abychom dokázali přežít zde, a nikoli v Amazonii.

51 10.01.2020

Hezké, ale smutné, hlavně ten konec... Člověk si pak říká, čím to, že se lidstvo nepoučí, že se i normální slušní lidé za určitých okolností nechají totálně zblbnout. Stačí, když jim někdo dostatečně nahlas řekne, že si mají vzít to, na co mají právo, a 100x to zopakuje. Plamenným hlasem prohlásí, že mají tomu či onomu dát pořádnou lekci za všechny ty křivdy... které si možná ani jeden z účastníků sporu nepamatuje, protože když se děly, ještě ani nebyl na světě. I k rozdmýchání ohně je třeba trpělivost – a pak už se drobný plamínek promění v požár. Nejinak je to s lidskou nenávistí. Bohužel už jsme v tom zase až po uši, jen o tom ještě nevíme...

Trochu mi neseděly některé detaily, hlavně z popisu života Františka Hrubého a jeho rodiny na začátku knihy. Válečná svatba, to, z čeho vlastně žili František a jeho matka po smrti otce (nevypadalo to, že by František mohl ještě i matku uživit a o něco později se oženit). Ale to, jak vše probíhalo v Sudetech, autor dle mého názoru popsal a vysvětlil velmi názorně. A tak nakonec dávám pět hvězdiček, mj. i za to, že popisuje vše bez příkras, jako nespravedlnost a teror. Je potřeba tyto věci připomínat, neboť dnes je ve velké módě dějiny upravovat a tvrdit, že se v protektorátě nic tak zlého nedělo (asi aby si lidé zase postupně zvykli, že cenzura, udavačství a tresty za jiný názor jsou normální).

50 04.07.2024

Čtyři příběhy mlynářských rodin v jedné knížce. Kdo zná knihy Vlasty Pittnerové, nebude asi nijak překvapen, ale může se těšit na příjemné čtení ze starých dob. Jako ve všech knihách autorky i zde se v příbězích prolínají vztahy rodičů a dětí, někdy více, někdy méně komplikované, láska, pokora i pýcha. Nechybí rozmanité životní zkoušky, někdy doslova katastrofy (vyhořelý mlýn, úmrtí dítěte), ale každý příběh přináší i naději. Těžko říct, který z příběhů se mi líbil nejvíc, každý měl něco do sebe.

Nejvíc si na knihách autorky cením podrobného popisu života, práce a rozmanitých zvyků na Vysočině ve 2. polovině 19. století a líbí se mi i to, že postavy mluví ve svém nářečí. Knížek V. Pittnerové mám ještě několik v zásobě z dobročinného bazaru, kde je bohužel nikdo nechce. Ty přečtené proto nosím do knihobudek. Knihu Mlýny jsem dočetla během služební cesty a zanechala pro další čtenáře v knihobudce na vlakovém nádraží Zlín střed. Snad si její čtení užije i někdo z tamních čtenářů :-).

50 17.11.2023

Není to určitě špatná knížka a i když začátek mě příliš nebavil, většina děje pro mě byla napínavá a zábavná. Ohledně vraha jsem velmi dlouho tápala a podezírala jsem kdekoho, hlavně motiv mi nebyl jasný. Ale to bude i tím, že tento žánr čtu spíše výjimečně.

Trochu mě zklamal konec, i když nevím, co jsem vlastně čekala. Vlastně to dopadlo dobře, aspoň pro některé postavy. Dávám nakonec tři hvězdičky, i když jsem uvažovala i o čtyřech. Nakonec jsem zůstala u tří, protože si myslím, že knížka není zrovna z těch, které si budu déle pamatovat. Ale na čtení ve vlaku nebo jako oddychovka určitě fajn.

50 20.04.2023

Z dobročinného bazaru, čekala jsem, že knížku po přečtení pošlu dál – a také se tak stane, poputuje do obecní knihobudky.

Je vidět, že knížka byla napsána před 30 lety, za tu dobu se některé názory na výchovu psů dost změnily, podstatně víc se dnes používá metoda pozitivní motivace, byť názory se mezi odborníky mohou různit. Je zde samozřejmě určitý základ, který zůstává, užitečné jsou autorovy osobní zkušenosti, které krásně ilustrují fakt, že každý pes je jiný, nelze tedy očekávat, že "návod" z jakékoli knihy bude vždy bezchybně fungovat. Pozitivní je i to, že autor neláme hůl ani nad staršími psy, např. osvojenými z útulku, byť výchova je u nich obtížnější. A kreslené vtipné obrázky knížku příjemně oživují.

Co mi trochu zkazilo celkový dojem, byly sice drobné, ale zarážející chyby, jichž se mohl dopustit překladatel. Např. přecházení ulice se psem na červenou, nikoli na zelenou, chůze se psem po pravé straně silnice (podotýkám, že autor žil ve Francii, tedy v zemi, kde se chodí či jezdí po stejné straně jako u nás) a ještě pár podobných nesmyslností by se našlo. Nevěřícně jsem zírala na popis toho, jak psa naučit povel "lehni" – to mi připadalo, že pes spíše dojde k úrazu. A nad nápadem, že můžeme vzít psa s sebou, když chceme poobědvat ve městě – necháme ho pak zavřeného v autě – jsem se hodně mračila. Když už, ocenila bych varování, že se tak nemá dít v teplém počasí.

Když to shrnu – jestliže se psem začínáte a už jste se rozhodli si ho pořídit, doporučuji opatřit si nějakou novější literaturu, např. S. Cohena. začátečníky tato kniha. Pokud si nejste jisti, tak i tato knížka vám podá shrnutí toho, co všechno pořízení psa obnáší. A samozřejmě chcete-li si nastudovat různé úhly pohledu i zkušenosti různých autor§ (nikdo neví všechno), tak i zde určitě získáte některé užitečné informace, jen je třeba ke knize přistupovat dostatečně kriticky. Ale hlavně nespoléhat jen na literaturu, rady zkušených pejskařů, kteří nemají na psaní knih čas, takže je získáte jen při osobním kontaktu, jsou často neocenitelné.

50 07.12.2020

(SPOILER) Jela jsem na jednodenní terénní služební cestu a protože obvykle úplně netrefím čas a nejbližší spoj mi ujede před nosem, anebo jsem pro jistotu na zastávce o půl hodiny dřív, a navíc i cestou vlakem je potřeba se nějak zabavit (a hlavně neusnout, abych neodjela, kam nechci :-)), beru si s sebou poslední dobou knížku. Ovšem musí být co nejmenší a nejlehčí, jelikož celý den ji nosím v batohu na zádech s asi 10 kg rozmanité výstroje a dalšího vybavení. Taky nesmí být nová, protože hrozí, že se mi do batohu dostane voda (ať už dešťová, nebo z mokřadů, které zkoumám a do nichž občas taky padám), bláto, anebo se třeba rozplácne rajče, které si s sebou beru k svačině. Zkrátka knize hrozí nemilý "úraz" - a ten obzvlášť "bolí" u knihy nové. Ideálně je tedy taková, kterou se po přečtení chystám poslat dál.

Na poslední takovou cestu byly vybrány "Moje bengálské přítelkyně". Musím přiznat, že první stránky, kde autorka líčí úskalí děkování a zdvořilých proseb v Indii, mě moc nenadchly. Zdálo se my, že na slůvka "děkuji" a "prosím" padlo těch stránek až moc. Skoro jsem si říkala, zda si s sebou nevzít jinou knihu. Dorazila jsem totiž z práce domů pozdě večer, s vědomím, že následující den budu brzy vstávat a musím si rychle nachystat věci s sebou. Každý normální člověk by začal oblečením nebo jídlem... já si šla nejdřív vybrat knížku, a pak není divu, že když jsem honem přečetla pár stránek, zdálo se mi to zdlouhavé :-).

Další pokračování knížky, během cesty vlakem, mě už zaujalo podstatně víc, ať už šlo o vyprávění o jídle, nebo tradičním oděvu bengálských i dalších indických žen – o sárí. Líbilo se mi prolínání faktografie a líčení osobních zážitků, zejména různých společenských faux pas, jichž se autorka nechtěně dopustila. Indové to obvykle přešli s humorem – a autorka nakonec taky.

Trochu zdlouhavé mi připadalo líčení svatebních zvyklostí (ale skvělá byla kapitola o námluvách a životní příběhy několika bengálských děvčat z koleje, kde bydlela i autorka), ale naprosto mě dostal závěr o bengálských maminkách. Za to nakonec pět hvězdiček.

Autorka již v době vzniku knihy, tj. před více než 40 lety, poukazuje na změny, které postupně prostupují indickou společností a odstraňují různé tradice i tabu. Zajímalo by mě, jak je to dnes - ale nechystám se do Indie to zjistit. Horko, které vadilo autorce, by mně vadilo ještě víc, a s množstvím lidí bych jako introvert asi taky měla problém. O to víc jsem vděčná autorce, že jsem si mohla přečíst tuto knihu, která mě seznámila se zajímavou bengálskou kulturou. I když autorka ne se všemi zvyky v Bengálsku a Indii souhlasí, je vidět, že si tamní lidi zamilovala – a oni zase ji.

50 08.08.2020