BabaJaga11 komentáře u knih

Tato knížka si na mě počkala až do dospělosti. Získala jsem ji v dobročinném bazaru, kde ji nikdo nechtěl – a co s ní jiného, než přečíst a posunout dál, třeba do nádražní knihovny? Líbila se mi moc, je v ní dobrodružství a napětí, morální otázky (šestnáctiletý hlavní hrdina Jaroslav i další mladí lidé, s nimiž se seznámil, přitom jednají často až překvapivě dospěle - alespoň na dnešní poměry), mezigenerační vztahy, líčení polského venkova někdy v 60. letech 20. století... a samozřejmě i rodící se láska dvou mladých lidí.

35 22.11.2018

Knížka se mi celkem líbila, i když nemůžu říct, že bych ji "zhltla na posezení". Jenže totéž u mě platí i pro ostatní svérázné cestopisy Zdeňka Šmída. Zdaleka mě "netáhnou" tak, jako většinu čtenářů - a vlastně vůbec nevím, proč to tak je. Trochu mám pocit, že to může být kvůli hlavním postavám, které se mi pokaždé popletou, nevím, koho spárovat s kým (přestože celkem jich bylo v této knize 6 včetně autora-vypravěče a myslím, že v ostatních knihách je to podobně), a tak na mě pak knížka působí chaoticky. Každopádně, z výše uvedených důvodů jsem zatím přečetla z celé řádky těchto knih jen dvě další – "Za písní severu" a "Expedice k Čechožroutům" a nebýt toho, že se mi "Tanec lovců lebek" zrovna hodil do čtenářské výzvy (poslední kniha již nežijícího autora), asi bych se k ní vůbec nedostala. To by ale přece jen byla škoda, protože vedle specifického humoru (ne moc často, ale občas přece jsem při čtení vyprskla smíchy) mi připadají cenná i fakta o uvedených zemích, cestováním po nich, jídlem a pitím počínaje, přes zákony (většinou velmi přísné), společenské zvyklosti a ochranu přírody až po informace o domorodých národech, historii apod. Samozřejmě, od doby vydání knihy uplynulo již 7 let, od doby popsané cesty asi ještě o něco málo více, takže ledacos se mohlo mezitím změnit, ale i tak si myslím, že někomu, kdo se do těchto končin chystá, může knížka aspoň trochu napovědět. A že kniha není napsána s lehkostí, jako knihy předchozí? Mám tak trochu pocit, že autor snad už v době psaní pociťoval tušení blízkého konce... na posledních stránkách najdeme úvahy o tom, že s přáteli sice neviděli z navštívených zemí vše, co vidět chtěli, ale že se tam již nevrátí. Samozřejmě, že člověk tak může uvažovat už kvůli vyššímu věku. V době, kdy vyšla tato knížka, bylo Z. Šmídovi 74 let, tedy ne úplně ideální věk na cesty do náročných tropických podmínek. Ovšem věk přece jen asi na mysli neměl, když zemřel při potápění na Seychelách, tedy při aktivitě, na niž by si většina lidí jeho věku netroufla. Každopádně, i mně je líto, že žádná nová knížka Z. Šmída už nevyjde. Ač, jak už jsem řekla, tyto specifické cestopisy nebyly pro mě úplně to pravé, opak můžu říct o jeho knižních putováních po řekách (vydána tři - Mže/Berounka, Otava a Lužnice), která schraňuji jako poklad nejcennější.

35 17.11.2018

Dost překvapivá kniha, a to hned z několika důvodů. Kriminální zápletka je na první pohled jednoduchá, děj zezačátku až nudný, ale rozuzlení je poměrně nečekané (i když už asi od poloviny knihy je lze vytušit, ale pořád jsem se zdráhala uvěřit). Kniha potvrzuje známé úsloví "cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly". Zde jde o velké ideály, směřující k nastolení nového světového řádu - a velké peníze požadované skupinou únosců jako výkupné, s odůvodněním, že tyto peníze budou použity pro zlepšení života lidí v chudých oblastech světa. I když i postavy, které s únosci bojují, případně jsou v roli obětí, se zamýšlejí nad tím, do jaké míry je tato myšlenka správná, vždyť šlo o peníze velmi bohaté rodiny, pro niž nebyl problém dát výkupné dohromady a která jich zřejmě nenabyla vlastní poctivou prací, vyznění knihy je jednoznačné - světového míru a odstranění chudoby nelze dosáhnout teroristickými akcemi či násilím obecně. O to víc mě překvapuje, že kniha u nás před rokem 1989 mohla vůbec vyjít. Další věc, která stojí za zamyšlení - dopadlo to jinak, než si skupina idealistů vysnila. To, co se zde ukazuje v malém měřítku a pouze v románu, ve skutečnosti a ve velkém měřítku platí o to víc - revoluce obvykle dopadají jinak, než si jejich iniciátoři vysní...

35 28.10.2018

Napínavé od začátku až do konce! Krásné popisy divoké dálněvýchodní přírody, čtení jsem si užila. Jediné, co mi trochu vadilo, byly sny členů geologické expedice, jak na místech lesů vyrostou města a továrny. Naštěstí nezabíraly velkou část knížky. A chápu, že po mnoha týdnech v divočině člověk může toužit po civilizaci, zvláště když ani pořádně neví, co to obnáší, jak všemi opěvovaný pokrok přírodu snadno a rychle zdevastuje. Bohužel lidstvo se stále nepoučilo, byť taková místa, jaká se v knize popisují, dnes už na Zemi nejspíš nikde nejsou.

35 13.10.2018

Kniha je zajímavá hlavně svým tématem - cestovatelů do exotických zemí je dnes spousta, ale aby se někdo pokoušel na svých cestách kontaktovat majitele smaragdových dolů, producenty drog či protidrogové vojenské jednotky, to se často nevidí. Vždyť cesty do vzdálených zemí s sebou i tak často nesou mnohá nebezpečí. Knihu proto hodnotím kladně hlavně pokud jde o různé zajímavé informace, které jsem se z ní dozvěděla. Bohužel zasloužila by podle mě trochu lepší zpracování. Je tam řada fotografií, na nichž buď není vidět skoro nic, anebo popisek je dost "mimo" v porovnání s tím, co je na fotografii. Je mi jasné, že fotografovat v náročných podmínkám nutně vede k tomu, že se mnoho fotek nepovede, ale podle mě je lepší dát fotek méně, těch nejlepších, než zařazovat fotky nekvalitní, které pak kazí celkový dojem. Stejně tak i text by mohl být trochu lépe promyšlený a propracovaný. Tak, jak je, sic působí více bezprostředně, podobně jako deníkové záznamy, jenže nikde není žádné datování, což by člověk celkem uvítal, mimo jiné i proto, že některé zážitky pocházejí z další cesty (nebo cest?). Další věc - autoři textu a fotografií jsou dva, někde je však text psán v první osobě čísla jednotného, přičemž nevíte, kdo ze dvou autorů jej napsal. Osobně mám raději, když jsou jednotlivé části textu autorizovány. Navzdory výtkám musím říct, že kniha za přečtení stojí a všem dobrodruhům, milovníkům exotiky i cizích jazyků ji lze jen doporučit.

35 08.09.2018

Když jsem tu knížku v českobudějovické nádražní knihovně vzala do ruky, připadalo mi to spíše jako něco pro teenagery. Ale cestovala jsem jen kousek a tahle kniha se zdála na to zrovna vhodná, navíc v batohu moc nevážila. Překvapilo mě, kam až mě příběh zavedl, jak skončil. Přitom možná stačilo málo a vše by bylo jinak. Podobné životní situaci, jaká je v závěru popsána, jsem totiž před lety čelila jak já, tak (o několik let dříve) má matka. A myslím, že kdyby se naše komunikace odehrávala pomocí vzkazů na lednici, ani jedna z nás by tu dnes nebyla. Jestli v některých rodinách vztahy skutečně fungují takto, je to bohužel důkaz, jak je současná společnost zvrhlá a že je opravdu na čase vzít rozum do hrsti, přestat umlčovat svá srdce a vydat se trochu jiným směrem.

35 17.07.2018

"To myslí vážně?!?", napadlo mě na adresu autora po přečtení prvních pár stránek. "Takovou slátaninu by přece napsal každý", už už jsem se chystala knihu odložit. A tipla bych si, že něco podobného napadne nejednoho čtenáře.

Pak mi začalo docházet, že kniha je přesným odrazem naší doby. A dokonce ani pár fantaskních prvků na tom nic nemění, protože není jisté, zda se popisované nepravděpodobné události neodehrály jen v myslích některých postav pod vlivem psychotropních látek. Přesně jako naše současnost je kniha plná absurdit, událostí, které se mohly stát, ale také by to mohly být "fake news" – záleží na tom, zda věříte oficiální vládní verzi, anebo tomu, co oficiální verze označuje za konspirační teorii.

Je plná lidí, kteří nevědí, odkud a kam jdou, chtěli by se – alespoň občas – postavit za správnou věc - ale nejsou si jisti, CO je správné, a ve chvíli, kdy to zjistí, vidí také, že boj za ideály může znamenat i námahu a velké nepříjemnosti, a do těch se jim vesměs nechce, protože plynout s proudem je mnohem bezpečnější. Je o generaci, pro kterou jsou drogy, sex s kýmkoli a kdekoli, vyhýbání se práci a žití z peněz rodičů něčím normálním a která si ani neuvědomuje, že by na tom mohlo být něco špatného. I přes zdánlivý blahobyt – ale možná právě kvůli němu – trpí hlavní postavy spoustou zdravotních problémů tělesných i duševních. Každý je v zajetí nějakých fobií. Ale možná za to může erupce na slunci nebo zvláštní kasta, která se snaží lidstvo zotročit... Čemu se vlastně dá ještě věřit? To trápí nejen hrdiny příběhu...

Je to šílená kniha – avšak o nic víc než dnešní svět a západní společnost. Přečtěte si ji!

34 28.06.2019

Kniha není dlouhá a čte se dobře, jde o zajímavé téma a napínavou zápletku, navíc příběh alespoň pro některé hrdiny končí happy endem, i osud jiných se uzavřel tragicky – ale takový je život, bohužel.

To, jak rychle byl zaveden nový lék na rakovinu, kolem něhož se dodatečně objevila spousta pochybností, mi připadá trochu nerealistické, na druhé straně kdo má peníze, má i moc a může si ledacos dovolit, v USA to pak platí dvojnásob (ovšem tady šlo o ušlechtilý cíl – záchranu života smrtelně nemocných pacientů – i když nějaká ta sláva a věhlas taky nebývá k zahození).

Co mi v knize hodně chybělo, bylo lepší vykreslení psychologie jednotlivých postav, tak, jak to najdeme třeba v knize od A. Haileye "Konečná diagnóza". V knize "Intenzivní péče" může čtenář získat mylný dojem, že vědecké bádání a léčení je v podstatě pohodička, žádný stres, pokud do toho člověku nikdo nekecá, má po ruce pomocný personál a dostatek peněz. Taky to, co se dělo v myslích pacientů stižených rakovinou a jak to prožívali jejich blízcí, je pojednáno jen zkratkovitě.

Za mě je kniha spíše oddechovou četbou na dovolenou nebo do vlaku, která nezklame, ale asi ani nezůstane v paměti příliš dlouho.

34 02.06.2019

Ke knihám s mořskou tématikou tíhnu už řadu let, a tak mi i tahle udělala radost, přestože je určena především -náctiletým. Myslím si však, že i člověk pokročilejšího věku si tam najde svoje. Zatímco mladý člověk bude oslněn dobrodružstvím a statečností námořníků záchranné lodi, starší se pousměje nad vzpomínáním některých členů posádky na doby jejich mládí - jak je nám to všechno povědomé, a to ani nemusíme pracovat na moři! Trochu mě překvapil otevřený konec, ale je fakt, že tím autor elegantně vybruslil z laciného happy endu - prostě na moři se stále něco děje, víc neprozradím :-).

34 30.04.2019

Útlá, ale krásná a užitečná knížka. Koupila jsem si ji před lety během svého lázeňského pobytu v Luhačovicích. Nejsem zrovna lázeňský typ a tak jsem do lázní (na doporučení lékařů) jela dost nerada. Abych se mezi lázeňskými procedurami nenudila, nebo se jen neválela na pokoji, vyrážela jsem objevovat krásy Luhačovic i blízkého okolí. Kniha mi byla věrným průvodcem - rozhodla jsem se navštívit postupně všechny luhačovické vily v knize uvedené. Stála jsem pak vždy před vilou, četla si o ní v knize, hledala na budově příslušné architektonické prvky a přemýšlela, jak se tam asi kdysi, v dávnějších dobách žilo a jaké je to tam dnes. Nejednou pod deštníkem, protože můj lázeňský pobyt se odehrál v listopadu a počasí bylo hodně nevyzpytatelné. Až na jedinou vilu, kterou jsem kvůli mému špatnému orientačnímu smyslu v poslední den před odjezdem nenašla, jsem skutečně navštívila všechny vily a moc ráda na to vzpomínám. Myslím, že ty procházky přispěly k mému zotavení stejně významnou měrou jako procedury :-).

34 24.02.2019

Po přečtení zhruba deseti stránek jsem myslela, že tuhle knihu nedočtu. Dostala jsem se k ní v jednom dobročinném bazaru a říkala jsem si, že ji raději odložím v nejbližší nádražní knihovně, než se s ní tahat dál. Vlastně jenom díky čtenářské výzvě jsem s tím odložením knihy ještě počkala a nakonec jsem byla ráda. Kniha stála za přečtení, byť jsem se musela trochu naladit na styl pana Hrabala (nějak jsem se k němu - alespoň v knižní podobě - dříve nedostala) a nečetla se mi úplně lehce. Tahle knížka je mimo jiné zkouškou umění nesoudit druhé. Já moc nemusím takové ty týpky, co vysedávají s cigárkem v hospodě, vedou tam hlubokomyslné úvahy, ale to je asi tak vše. Pan Hrabal si ale nehraje na celebritu, napíše, kdy, kde, jak a s kým se opil, přizná se i k tomu, co se stalo potom (třeba že pak na přednášce o svých knihách byl poněkud mimo, anebo že někomu lehce zdemoloval byt). Tahle až dětská upřímnost je na něm a na jeho knize sympatická. Stejně tak i to, že ve svém povídání nikoho neosočuje a neuráží. Přitom velká část knihy je o tom, jak se v listopadu roku 1989 "lámal" režim. Otevřeně přiznává, že on ani neemigroval, ani neprotestoval proti jeho režimu, protože mu záleželo na vydání jeho knihy. Popisuje věci tak, jak jsou (což je na celé knize snad nejcennější, je hodně zajímavé přečíst si, co koncem roku 1989 hlásali někteří politici), a nachází polehčující okolnosti pro každého. Můžete mít jasně vyhraněný názor a toho či onoho kritizovat, ale možná, že po přečtení této knihy se trochu zastydíte, že nedokážete být více shovívaví, velkorysí, schopní odpuštění. Alespoň já jsem se tak cítila a autorovi jsem odpustila i jeho okouzlení americkou společností.

34 01.01.2019

Nenáročná oddechová četba s kriminální zápletkou, vhodná třeba do vlaku (já ji přečetla asi za 3 hodiny a zanechala v nádražní knihovně v Č. Budějovicích). Sjednocujícím prvkem několika paralelních dějových linek je jeden pražský podnik vysílající své pracovníky na zahraniční montáže, konkrétně v tomto příběhu jde o skupinu pracovníků, kteří budují elektrické vedení v odlehlé oblasti Sýrie. Značná část děje, jež je zasazen do 70. let 20. století, se točí kolem života zaměstnanců firmy, a to jak v syrské poušti, tak i na pracovišti v Praze i v rodinách některých zaměstnanců. O napětí se postará nejen písečná bouře Chamsin, kvůli níž se projeví nejen vážná porucha do Sýrie dodaného zařízení, ale navíc přitom dojde k vážnému zranění jednoho ze zaměstnanců. Rodina jednoho z pracovníků v Praze se stane terčem výhružných telefonátů - neznámý muž vyhrožuje, že ublíží jejich malé dceři. A pro zpestření drobná epizoda z jiné rodiny - manželka jednoho z pracovníků, momentálně "odveleného" do Sýrie si začne mimomanželský poměr, ovšem jak záhy zjistí, nikoli s gentlemenem "na úrovni", ale obyčejným podvodníkem, který ji připraví o tuzexové bony a na tehdejší dobu značnou sumu peněz. Rozuzlení jednotlivých příběhů v závěru knihy je místy trochu překvapivé (např. vydírání po telefonu zorganizovala tchyně jednoho ze zaměstnanců podniku), ale na druhé straně, nedá se mu upřít jistá originalita. I když pro někoho bude kniha poplatná své době (tak jako ostatně každá kniha té době, v níž vznikla :-)), je zajímavá nejen dobovými reáliemi (specifika zahraničních montáží), ale i tím, co se nemění a s čím se setkáváme stále. Mám na mysli například střet lidí prosazujících bezduché plnění plánu (dnes si za to dosaďte třeba plnění různých zakázek, grantů apod.) či podávání přehršle zlepšovacích návrhů (opět paralela s dnešní honbou za granty, patenty apod.) s těmi, kdo se snaží odvádět kvalitní práci, i za cenu toho, že v kvantitativních ukazatelích zůstávají pozadu. Stejně tak i síla přátelství a rodiny jsou hodnoty, bez nichž se nelze obejít v žádné době - i o nich je tato kniha, byť všechny tyto vztahy líčí neokázala, jen tak jaksi mimochodem...

34 30.10.2018

Hezká knížka, třeba na čtení do vlaku. Země, o nichž se v knize píše - Velká Británie, Nizozemsko a Belgie, zčásti i Francie - už sice pro nás zdaleka nejsou tak exotické jako kdysi, ale někdy možná při všech dalekých cestách zapomínáme vychutnávat a uvědomovat si to, co je pro každou zemi typické. Tento cestopis mi trochu připomíná cestopisy Jana Buriana - i zde jsou zajímavé postřehy nejen o přírodě a památkách, ale třeba i o osobnostech, které v navštívených městech a vesnicích kdysi žily. V porovnání s Burianem je zde trochu víc líčení prostředí, počasí apod., což někdy může malinko nudit, i když na druhé straně si můžete vytvořit lepší představu o tom, kam se zrovna chystáte.

34 28.10.2018

Žánr, který mě dosud nijak nepřitahoval, snad proto, že má tolik příznivců :-). Knihu jsem si původně zapsala jako novinku roku 2018 do čtenářské výzvy. Když jsem si ji opatřila, zjistila jsem však, že vydání z roku 2018 je již druhé. Navíc bichle o více než 500 stranách... dost jsem pochybovala, že dočtu do konce, ale chtěla jsem to aspoň zkusit, než ji pošlu dál. Nakonec jsem knížku doslova zhltala. A to i navzdory tomu, že knihy s množstvím historických událostí moc nemusím, nemám dar pamatovat si letopočty a množství postav, takže i tady jsem se musela chvílemi vracet zpět a připomínat si kdo je kdo a co se kdy mělo stát. Na konci mi sice připadalo, že ta jízda napříč kontinenty byla trochu divoká, ale proč ne... Sice mi trochu chybělo nějaké rozluštění, co ještě je historicky doloženým faktem a co už autorovou fantazií, ale nemůžu říct, že by mi to až tak vadilo. Ostatně, historie svá tajemství vydává postupně a kdoví, možná, že se někdy některá z fantazií ukáže jako pravdivá :-). Ještě dodám, že nakonec se mi kniha do čtenářské výzvy přece jen hodila - píše se tam o několika velkých a cenných knihovnách, mimo jiné o Kongresové knihovně ve Spojených státech.

34 22.09.2018

Knížka v dnešní době u nás možná více aktuální než v době svého prvního českého vydání v roce 1980. Představuje svět bohatých podnikatelů, tak bohatých, že pro ně není problém koupit si díla významných světových malířů, vlastnit soukromý ostrov, vilu uprostřed lesa... a přece nejsou šťastni. Tvrdý, ale úspěšný Lars, dědeček hlavního hrdiny Bernda, zřejmě neměl vůbec žádné přátele. Bernd má tři krásné děti, které však vídá jen vzácně, protože tráví veškerý čas v kanceláři a domů se vrací, až když děti už spí. Manželka mu připadá nudná, a tak hledá útěchu v mimomanželském svazku. Knihou se jako červená nit táhne dávná rodinná tragédie opředená tajemstvím - smrt Berndovy matky. Na začátku a na konci se objeví postava francouzského spisovatele, který ve švédském městě Kiruna přednáší pro své čtenáře. Osud spisovatele se na krátkou chvíli prolne s osudem Bernda, který ve svém nitru volá o pomoc. Ta však přichází pozdě... Hrdinové touží po něčem, co by vyplnilo prázdnotu v jejich nitrech. Touží po lásce a štěstí, ale svým jednáním se od obojího spíše vzdalují. Nemusíte vlastnit obrovské jmění, abyste zjistili, že se takový problém může týkat i vás. Na začátku mi kniha připadala trochu nudná a chtěla jsem ji nechat nepřečtenou v nádražní knihovně. Pak jsem se přemohla a jsem ráda. Doporučuji, knížka vás donutí k zamyšlení.

34 01.09.2018

Vlastně mě ta kniha až tak nepřekvapila. Spoustu věcí jsem tušila dávno, případně jsem na ně narazila i v další literatuře. Nejhorší je, že většina lékařů o těchto věcech buď vůbec neví, nepřemýšlí, anebo je ignorují. A farmaceutický průmysl nám vyloženě lže. Proč asi? Protože je to pro ně obrovský a výnosný byznys, proto! Pak se "marně" bádá nad tím, proč ztřeba v posledních letech tak prudce přibylo případů rakoviny prsu, a to i u mladých žen. Nejdůležitější je nenechat se oblbnout a o věcech přemýšlet. Pohodlné a jednoduché řešení se za pár let může projevit jako obrovský omyl a cesta návratu není. Rozhodně doporučuji k přečtení. Každý má jiné možnosti, ale každý může něco změnit, když opravdu chce!

34 22.07.2018

Zajímavá obálka, útlá knížka, akorát do vlaku, kratší prózy... to se bude dobře číst, myslela jsem si, když jsem si tuto knížku vybírala z nádražní knihovny v Českých Budějovicích. Protože jsem měla rozečtenou jinou knihu a na červnové cestě z Budějovic na "Zázraky" řada nedošla, vzala jsem si je na delší cestu vlakem minulý týden.

Dočetla jsem do půlky, proto neboduji. Na zpáteční cestě jsem knížku v nádražní knihovně v České Třebové vyměnila za jinou knihu – a nelituji. Měla jsem totiž představu, že "Zázraky" budou sbírkou próz laskavých a moudrých. Možná, že v druhé polovině knihy, v té, kterou jsem nepřečetla, takové povídky byly. V první polovině knížky se mi však líbila pouze povídka o cestě křesťana po smrti. Ty ostatní – ať šlo o jakoukoli dobu, v níž se odehrávaly – se točily hlavně kolem manželské nevěry. Řeknete si, že tak to už v životě chodí. Z příběhů však čiší jakási pachuť, neboť za nevěrou vesměs nestála láska, ale touha po pomstě, touha pobavit se a uniknout nudě nebo něco podobného. Samozřejmě za to mohou především ženy! Všechny jsou stejné, tak alespoň promlouvají mužští hrdinové příběhů, kteří vysedávají v hospodě, pokuřují, anebo jsou to naopak pěkní podpantofláci. Není mi jasné, nakolik autor pouze zachytil syrovou realitu a nakolik se s myšlením svých hrdinů ztotožnil. Čekala bych aspoň něco trochu pozitivního, nějakou naději, když má jít o pohled křesťana. Ale zázrak se nekonal, alespoň v první půlce knihy ne.

V příbězích jsem nenašla snad ani jednu postavu, která by mi byla sympatická. Příliš se mi nelíbil ani styl psaní – přímá řeč je fajn, ale pokud je jí tolik, že těžko identifikujete, komu které věty patří a musíte se kvůli tomu v textu vracet, není to ono. Každopádně ale bych to skousla, kdyby to byl jen jediný problém...

Knihu jsem si loni vybrala v nádražní knihovně v Přerově, kde mě zaujala svým názvem a i podle náhodné listování vypadala, že by mohla být čtivá. Měla jsem však s sebou na dočtení ještě jinou knihu, a tak jsem tenkrát stihla z knihy Psí hřbitov přečíst jen předmluvu od Heleny Šmahelové. Pak jsem knihu na dlouho odložila. Dost možná, že k tomu přispěl i fakt, že kniha měla dosud na DK jediné hodnocení, a to v kategorii "odpad". Dokonce jsem si ji zapsala do čtenářské výzvy jako knihu od autora, jehož jméno a příjmení začíná na stejné písmeno, ale posléze jsem namísto ní přečetla Chlapce na dřevěné bedně od Leyona Leysona.

Minulý týden jsem si ale řekla, že mi kniha zabírá příliš místa na polici v knihovně a že je nejvyšší čas poslat ji znovu "do oběhu". Jelikož výtisk měl originál nálepku projektu kniha ve vlaku, bylo jasné, jaká forma oběhu by byla nejvhodnější. A protože se do nádražní knihovny dostanu jen jednou za čas (vlakem jezdím hodně, ale především ze a do stanic, kde knihovna není) a nejbližší cesta do města s nádražní knihovnou připadla na dnešek, vrhla jsem se na knihu, půl přelouskala cestou z práce a přes víkend, druhou půlku dnes cestou na dovolenou. Dočetla jsem asi 20 minut před příjezdem do Českých Budějovic, kde jsem knihu uložila do police tamní nádražní knihovny. Jsem zvědavá, na jak dlouho – v Budějicích totiž bývá o knížky rvačka. Třeba přece jen bude víc lidí, kterým knížka alespoň něco dá, podobně jako mně.

Knížka vyšla až po smrti autora a k tisku ji připravily dvě redaktorky, s pomocí poznámek s plány na knihy, které již autor nezrealizoval. Drtivá většina próz však byla na sklonku 1. světové války a krátce po vzniku 1. republiky zveřejněna v novinách či časopisech. Patrně šlo o sloupky a komentáře dosti populární, když vycházely pravidelně.

Zprvu jsem nechápala - nechápala jsem, jak to někomu něco mohlo říkat, ale hlavně jsem nechápala, o čem autor píše. Texty mi připadaly zbytečně vyumělkované (i na 1. polovinu 20. století) a že se z nich vlastně čtenář nic nedozví. A to přitom první oddíl knihy, nazvaný "Z válečného zápisníku" obsahuje prózy vztahující se k 1. světové válce, kde by člověk čekal cokoli, jen ne texty nejasného obsahu. Povídkou s pěkným a čitelným poselstvím pro mě byla hlavně "Příběhy psa". Ve válce netrpí jen lidé, ale i zvířata, která nic nezavinila. Přestože nic nechápou, snaží se přežít, a dál to nejlepší těm, které milují. Když jsem se nad oddílem podrobněji zamyslela, došlo mi, že v té povídce jsou témata, důvěrně známá i dnes. V některých jiných prózách figurují různá jména a průpovídky, k nimž patrně ve své době nebylo nezbytné žádné vysvětlování, ale dnes by člověk k pochopení potřeboval hlubší znalosti příslušného historického období, zejména pokud jde o politiku a kulturu. Je to asi podobné, jako kdybychom dnes vystříhli z novin komentář k nějakému aktuálnímu tématu, třeba se jménem odstupujícího ministra a hodnocením jeho činů a dali to přečíst lidem za několik desítek let. Asi by také mnohé nechápali. A další věc – v mnoha prózách J. Johna se projevuje tu jemná, tu břitká ironie, opět obtížněji pochopitelná, když neznáme kontext próz.

Druhý oddíl nazvaný "Očima zpravodaje" obsahuje autorovy prózy z jeho pobytů v Německu a zejména ve Francii. Někde je líčena spíše atmosféra zemí a jejich měst, děj u těchto próz většinou nenajdete. Na mě nejvíc zapůsobily prózy "Auta a "Dvojí vidění" věnované Paříži. Zejména první povídka je velmi sugestivní, takže jsem měla pocit, že jsem se do Paříže 20. let 20. století skutečně přenesla.

Třetí oddíl s názvem "O lidech a kratochvílích" bude asi většině dnešních čtenářů nejbližší. Na pozadí próz ze života lidí za 1. republiky se zrcadlí závažná témata jako chudoba, čest a další. Tato část je podle mě také nejvíce nabita emocemi - např. povídka Ramses. Nejsympatičtější mi byla povídka "Olivový olej", kde na drobné rodinné zápletce autor ukazuje, že není třeba mít vše a že to, co je dobré pro jednoho (člověka nebo národ), nemusí být dobré pro druhého, že přejímání novinek bez rozmyslu nás nikam dál neposune, někdy právě naopak.

Čtvrtý oddíl opět obsahuje prózy se zřetelným zobecněním dobových problémů. Překvapivá pro mě byla např. povídka s výčtem památek, které byly v prvních letech nové republiky zničeny - ve jménu svobody, budování potřebnějších staveb než jsou zámky či altánky a dalších "ušlechtilých cílů". Je pozoruhodné nejen to, jak se historie opakuje, ale i to, že se na události staré jen několik málo desítek let velmi snadno a rádo zapomene.

Některé prózy ze 3. a 4. oddílu jsou i dnes do té míry aktuální, že jsem si říkala "No Jaromíre, kdybys to viděl dnes...".

Víc už neprozradím – přečtěte si to :-).

33 07.05.2019

Tuhle knížku jsem si v nádražní knihovně vybrala podle názvu – jsem totiž vodomil :-). A taky jsem s potěšením zjistila, že děj se odehrává v Ostravě – jupíí, takže knížka pro Čtenářskou výzvu 2019 je tu! Snad ji tedy zvládnu přečíst… No, zhltla jsem ji, což jsem nečekala. Když jsem jí listovala, vypadalo to na dlouhé schůze závodních funkcionářů… asi jsem ale nalistovala špatné stránky. Knížka je neobyčejně dramatická. Osm havířů je uvězněno v dole, kam začne vnikat voda. Boj o jejich záchranu začíná. Spojení skupiny s lidmi na povrchu veškeré žádné. Vyděšené manželky dvou horníků přijíždějí na podnik, není síla, která by je přiměla k návratu domů. Nakonec je skupina nalezena, ale pro tři horníky již přichází záchrana pozdě. I když příběh se odehrál někdy v 50. nebo 60. letech 20. století a vybavení dolů technikou a záchrannými prvky je od té doby asi nesrovnatelné, knížka ve mně vzbudila obdiv a úctu k havířům, kteří pracují hluboko pod zemí, často s nasazením života, jen proto, abychom měli ve svých domovech teplo či aby bylo možno vyrábět nejrůznější věci denní potřeby.

33 01.01.2019

Knížka, která vás vrátí do dětství. Nevadí, že to vaše bylo jiné, asi méně krušné, bohatší... jde o takovou tu poezii mladých let, která se později vytratí. O všechny bláznivé věci, které jste dělali a které vás později děsí - anebo vyvolávají úsměv. Hlavní hrdina žijící ve francouzském městečku neměl lehké dětství. Po smrti matky žil dva roky u tety a strýce, moc lásky se mu nedostalo a jídlo stačilo jen tak tak. S kamarády si snaží přivydělat různým bizarním způsobem - sbírá broskvové pecky pro obchodníky se semeny, pytlačí ryby, je ministrantem v kostele. Některé pasáže mohou vzbuzovat odpor, vše je popsáno až příliš výstižně. Ale přesto se mi tahle lehce zasněná knížka líbila, ráda jsem si ji přečetla a pošlu ji "do oběhu" prostřednictvím nějaké nádražní knihovny :-).

33 30.11.2018