BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Nalezena v nemocniční knihobudce. Občas, když jdu na nějakou lékařskou kontrolu, tam zanesu nějakou přečtenou knihu, nebo nějakou vyberu mamince. Kožíka jsem ale po zběžném prolistování vzala pro sebe a nedalo mi to, abych se brzy poté nepustila do čtení. Na první pohled takový obyčejný příběh... hlavní postava, Jindřiška Stašová, zdaleka není jediná, kdo se v mládí musel poprat s nepřízní osudu kvůli zranění nebo nemoci. I v literatuře by se takových mladých hrdinů jistě našlo více.

Mnohem originálnější mi připadalo spletité pátrání po otci u nás i v zahraničí, v době, kdy nebyl žádný internet a databáze, kdy se na měziměstský hovor čekalo hodně dlouho, kdy dálková doprava byla mnohem pomalejší než dnes... Ale na druhé straně, lidé k sobě měli jaksi blíž, nebylo výjimkou vzít cizího člověka do domu i na pár dní... dnes je téměř nemyslitelné i zazvonit u někoho cizího a poprosit o vodu, pravda, zrovna tak se snaží do domu vetřít různí lupiči a podvodníci, bohužel. To, co nám může připadat neuvěřitelné a nemožné, se Jindřišce povedlo.

Třetím významným motivem knihy je vina ať již domnělá či skutečná a trest. Jak postupně Jindřiška odkrývá životní příběh svého otce, zjišťujeme, kolik kostlivců může mít ve skříni schovaných i zdánlivě slušná rodiny. A že ten, kdo skutečně je slušný a spravedlivý, na svoji slušnost často doplatí bohužel... Ale přesto, kéž by každý takový příběh skončil s nadějí, jako je tomu v příběhu Jindřišky a její rodiny...

61 14.04.2023

(SPOILER) Aniž bych si plánovala číst po sobě dvě knihy od autorů, jež ukončili svůj život sebevraždou, stalo se. Vlastně mi to došlo až teď. O knize Nemajetní jsem měla původně úplně jinou představu, asi by mě ani nenapadlo si ji koupit, přečíst si nejprve recenze tady na DK.

Číst a dočíst popis všech podivností a krutostí opravdu není pro každého. Jsou věci, které nám možná nepřipadají tak odpudivé a nenormální, dokud si o nich nepřečteme v knize. Nebezpečné dětské hry, posměšky atd. – jakkoli hrubé a bezohledné, řekněme, že to bylo, je a bude, jen se mění forma. Něco jiného je však všeobjímající chudoba, která se vine celou knihou a není to jen chudoba fyzická, ale i mnohem horší chudoba mravní. Podobně jako mnozí další čtenáři jsem si i já musela připomínat, že se kniha neodehrává na konci 19. nebo na začátku 20. století, ale až v 60. až 70. letech 20. století. Tedy v době mládí mých rodičů a v době mého vykročení do života. To, že nejen v Africe, ale vlastně kousek od nás někdo neměl ani co jíst, mě šokovalo. U nás i v té době spousta jídla končila v popelnicích.

Chlapec, který je vypravěčem knihy, musí již v mladším školním věku umět zabíjet drůbež, se sestrou se starají o domácnost v době, kdy matka trpí depresemi a otec domů vůbec nechodí. Jak upozorňuje překladatelka v doslovu, vše je popsáno věcně a bez emocí. A to je na tom děsivé – že z dítěte roste mladý člověk, který si nepřipouští emoce, není jich schopen, jinak by se musel zbláznit. Prožít to vše ještě jednou při psaní knihy bylo asi na autora příliš...

61 23.01.2023

(SPOILER) Z knihobudky, příběh z období socialistického budování a betonování. Zpočátku jsem měla pocit, že kniha se už přece jen přežila a že ji nechám nedočtenou. Nakonec si ale válečný sirotek Josef získal mé sympatie. Hlavní linii příběhu, která se odehrává ve východním Německu někdy v 60. letech 20. století ve stavebním kombinátu pověřeném stavbami komínů a chladících věží, přerušují občasné vzpomínky Josefa na jeho působení ve francouzské cizinecké legii, na námořní lodi, léta, kdy se naučil různé akrobatické kousky. Josef by se rád usadil a zařadil do běžné společnosti – ale zároveň se "obyčejného" života bojí. Navzdory svému podivínství si mezi kolegy z práce najde přátele a díky nim i dívku. Nakonec pro něj vše dopadne dobře.

Nečekejte žádný dramatický děj a smiřte se s rétorikou té doby, kdy se plnil a předháněl plán nejen na stavbách a betonování bylo symbolem pokroku. Dnes je v oblibě tvrdit, že vše je jinak, ale když se podíváte po krajině, zhodnoťte sami, zda přibývá zeleň, anebo beton. A stejné je to i s plněním plánů a lámáním rekordů a soudržností pracovních kolektivů. To vše se vyžaduje i dnes, jen se to jinak jmenuje. Prosperita firmy, konkurenceschopnost, soutěživost, týmová práce (a aby nám ta práce šla líp, sejdeme se na nějaké teambuildingové akci).

61 08.11.2022

Melancholické, depresivní, místy velmi mrazivé. Hlavně Psí kůže a Svíbský les, vycházející z historických událostí našich dějin a zmiňující tak děsivé podrobnosti, jakoby autor byl přímým účastníkem dávno zapomenutých příběhů, nutí čtenáře k přemýšlení, kdy už lidé konečně dostanou rozum... Bohužel, Vladimír Körner zná lidské jedince i lidstvo jako celek příliš dobře a z jeho novel lze vyčíst, že historie se opakuje a opakovat bude...

Stylem vyprávění a celkovou atmosférou mi knížka trochu připomněla knihy Šmídovu knížku "Trojí čas hor" a nedávný literární počin Michala Vrby "Kolem Jakuba". Kdoví, možná se oba u Vladimíra Körnera inspirovali, což je dobře, protože napsat něco podobného vyžaduje notnou dávku znalostí o historii i představivosti.

61 16.06.2022

(SPOILER) Než jsem se dostala k napsání komentáře, už mi posledníí díl "krčínovské" trilogie trochu splývá s dílem předešlým. Ale to by mi až tak nevadilo. Spíše mi vadí, že ani v závěrečném díle není Jakubu Krčínovi věnováno až tolik prostoru, kolik by asi člověk čekal. Na druhé straně, několik příběhů, které se vzájemně prolínají, má poměrně spád, takže tento díl je ze všech tří možná nejvíc napínavý (asi i kvůli tomu, že je nejkratší :-)). Bohužel mnoho těch příběhů nekončí dobře, např. Bartolomějská noc, vylíčená v závěru knihy, se neblaze dotkne osudu dvou mladých českých člený Jednoty bratrské, z nichž jeden zaplatí životem a druhý jen o vlásek unikne smrti. Šťastné manželství Jakuba Paleologa s Kutankou je zkaleno Jakubovým uvězněním a nutností skrývat se, mistr Tomáš Mitis je nucen zavřít své knihkupectví, Evropa bojuje s Turky a jak už to bývá, někdo bojuje, jiný se veze a řeší si svoje vlastní bolístky... A Eva z Rožmberka, provdaná za Mikuláše Zrinského, se z manželky hrdiny stává vdovou po hrdinovi.

Spousta smutných dějinných událostí, nad nimiž může čtenář přemýšlet – co by bylo, kdyby se to nestalo? Nevíme. Bohužel, lidstvo je nepoučitelné, a tak náboženské, politické a další rozepře nás asi budou provázet navždy.

61 28.01.2022

Na začátku jsem měla obavu, že kniha bude moc "technická", tj. bude pouze popisovat detaily z pátrání po ztracených zvířatech, nikoli skutečné příběhy. Ale opak byl pravdou, i když těch detailů z pátrání je v knize hodně, jsou podané zajímavou formou a v lecčems se i člověk poučí pro případné hledání vlastních domácách mazlíčků, protože ke ztrátě leckdy může dojít velmi snadno.

Příběhy jednotlivých ztracených zvířat jsou líčeny napínavě a s citem a velkou empatií ve vztahu k majitelům, jejichž jediným společníkem byl v některých případech pes nebo kočka.

Samozřejmě je asi zbytečné zdůrazňovat, že knihu lze doporučit především milovníkům zvířat, ostatní by asi její čtení považovali za ztrátu času. I když kdo ví Tom Watkins popisuje, že při pátrání po zvířatech je většina lidí ochotna pomoci, i když sami žádné zvíře doma nemají a ani se nepovažují za jejich obzvláštní milovníky... takže zkuste, pokud ve Vás představa chlupáčů nevzbuzuje vyloženě negativní emoce :-).

Celkově se mi kniha moc líbila a dobře se četla, jen místy jsem narazila na mírně kostrbaté či "vycpávkové" formulace, za to hvězdičku dolů. A i když bych se nebránila přečíst si v budoucnu tuto knížku ještě jednou, vzhledem k nedostatku místa v knihovně i megalomanských plánech, co všechno chci ještě přečíst, ji pošlu dál. Myslím, že v dobročinném bazárku na podporu opuštěných zvířat jistě vynese pár korun pro dobrou věc!

61 17.07.2021

Musím říct, že "Hluboká práce" od C. Newporta se mi líbila o něco víc. Možná to ale souvisí s tím, že zrovna rezonovala s problémem, který jsem řešila – a kniha mi v řešení pomohla.

Nakonec ale hodnotím obě knihy stejným počtem hvězdiček. I když nemůžu tak docela souhlasit s tím, že vášeň je na nic. Můžeme to nazvat jinak, třeba práce, pro kterou máte talent, která vás přitahovala od dětství a určila obor studia. Pokud vám dráhu nenalinkovali rodiče, tak se nejspíš někde nějaká vášeň projevila.

V principu ale s autorem v mnoha věcech souhlasím. Myslet si, že nemusím nic umět a zaměstnavatelé se o mě poperou a ještě budou platit zlatem, je samozřejmě nesmysl. A rozbor jednotlivých stadií, jak získat práci, která nás bude bavit, je určitě užitečný. Nemyslím si, že by zjištění prezentovaná v knize byla nějak převratná. Jen jsme tomu všemu byli zvyklí říkat jinak a na řadu věcí jsme v poslední době zapomněli. Třeba taková trpělivost – proč, když vše můžeme, alespoň v duchu reklam, získat hned?
Cenné je na této knize hlavně to, že pokud létáte někde v oblacích, po přečtení se vrátíte na zem. A nebudete si připadat jako někdo, kdo selhal – naopak, budete někým, kdo používá zdravý rozum.

Co mě trochu otravovalo, byl zas ten americký styl, tj. úspěšný = bohatý a tak. Proto nedávám plné hodnocení.

61 20.06.2021

Moc milý – a bohužel od autora poslední – soubor drobných přírodních próz. Doplněno krásnými ilustracemi – sice úsporně, ale řekla bych, že se tento styl ke knížce náramně hodí. Četla jsem dlouho, neb mi knížka posloužila jako čtení před spaním, hlavně pro případ, že jsem za celý den nestihla přečíst nic jiného, anebo jsem se naopak ponořila do tématu, které by mi patrně nedopřálo hezké sny.

Doporučuji všem čtenářům, kteří mají citlivé srdce, otevřené pro každodenní, i skromné krásy okolního světa – keře obsypané rudými šípky, hejno havranů nad mokrou oranicí, mlhy vystupující z rybníka, zlato sypající se z koruny břízy, jarní tání a zurčící potůček... Nevadí, že si jednotlivé příběhy nezapamatujete, alespoň já bych sotva některý zvládla převyprávět. Nevadí, že při čtení se co chvíli zastavujete a sníte... i to je přece občas třeba :-).

Mně se při čtení se mi vracely vzpomínky na dny strávené v přírodě, na moje vlastní malá i velká dobrodružství s rostlinami, ptáky i zvěří. Knížka mi dala krásný pocit, že nejsem blázen, když v horkém letním dni pozoruji mravence, když při chůzi po lávce přes řeku musím zastavit a podívat se do vody, třeba jsou tam ryby, třeba nic, ale voda je přece tak úžasný živel... a možná jsem blázen, ale to nevadí, protože nejsem sama :-).

61 28.11.2020

(SPOILER) Jako člověk pobývající prakticky celý život v rovinatých oblastech mám před horami velký respekt – a zrovna tak i před horolezci, zvláště takovými, kteří stoupají do nejvyšších hor bez kyslíku. Někdy si říkám, co tam ty blázny žene, vždyť nezřídka zaplatí životem... Každý, komu něco podobného vrtá hlavou, nechť si přečte tuto knížku. Myslím, že R. Messner to na mnoha místech této útlé knížky vyjádřil naprosto dokonale – alespoň sám za sebe. Nejde ani tak o to měřit si síly s horou, jako sám se sebou. Překonat sám sebe, s obrovským respektem k nejvyšší hoře světa, kde co chvíli duje mrazivý vítr, sněží – a pak zas pro změnu vysvitne slunce, na němž se lze snadno spálit a z oslňující bělosti sněhových plání a ledovce zakusit sněžnou slepotu.

Do hor se nevydávám, jaksi je neudýchám, nejraději sleduji křivku vzdálených hor na obzoru... Ale to neznamená, že terén, jímž se pohybuju, nedovede být záludný, že si kolikrát neřeknu, proč do té bažiny lezu – ale vím, že musím, jinak nebudu mít klidu :-)... takže si myslím, že teď už trochu chápu i ty "bláznivé" horolezce. Čtení jsem si moc užila, hlavně líčení toho, co člověk prožívá, co se děje v jeho nitru. Autor je velmi otevřený, nezastírá žádné emoce, ani ty negativní, ať už jde o něj nebo jeho kolegy. Velmi podrobně také popisuje, co se děje s člověkem ve vysoké nadmořské výšce po stránce fyzické, jak obtížné jsou základní úkony jako jídlo nebo hygiena, jednak kvůli nedostatku kyslíku a únavě, ale i kvůli tomu, že vše okamžitě zmrzne, a tak spoustu času zabere rozpouštění sněhu či ledu na vodu k pití, vaření i hygieně.

Autor si na nic si nehraje, z knížky je cítit velká pokora. Co mě překvapilo? Hlavně to, kolikrát všichni "vyběhli" nahoru a dolů mezi jednotlivými tábory. Já měla až doteď představu, že se jde jen nahoru, až dokud se tam nevyleze :-), pokud tedy nedojde k nějaké katastrofě. Nenapadla mě ta složitá logistika přesunu věcí atd.

Na začátku knížky je popsána i historie pokusů o výstup na Mount Everest bez kyslíku, na konci knihy jsou pak stručně popsány a přehlednými tabulkami doplněny všechny výstupy (dokumentovány jsou i ty neúspěšné). Pro fandy horolezectví jsou tyto údaje jistě velmi cenné, mně osobně připadalo, že už je toho trochu moc, hlavně některé informace z prvních kapitol se na konci částečně opakují, možná by byly bývaly na závěr postačily zmíněné tabulky.

61 02.11.2020

Krásná knížka, i když dost smutná. Ale život není vždy veselý – platí to dnes, a tím spíše to platilo na přelomu 19. a 20. století, kdy se děj knížky odehrává a svět je zmítán spoustou přelomových změn. Všechny ty změny vnímáme jen tak mimochodem, na pozadí života Růženy Dostálové provdané Halské a její rodiny – ovšem historický rámec je důležitý. Mně osobně takové knihy obvykle pomohou pochopit různé dějinné události lépe než odborná literatura. Jak lidé prožívali rozpad Rakouska-Uherska? Byl to hlavně konec 1. světové války, anebo měli skutečně radost i ze vzniku nové republiky? Zajímalo je to vůbec, měli čas zabývat se svými pocity v každodenním boji o to, aby uživili své rodiny?

Kniha vychází z deníku autorčiny matky, a tak lze výpověď o tehdejších poměrech považovat za autentickou. Těžký život pro ženu, která je nucena tvrdě pracovat, aby uživila dceru, matku i sebe, protože její manžel je nespolehlivý a životní problémy řeší alkoholem. Je jedno, v které je to době – jen jak léta přibývají, je stále obtížnější tomu všemu čelit. Ať už ale byla hladová válečná léta, anebo první roky po válce, vždy se našel někdo, kdo nakonec trpícím pomohl. Růžena sama pomáhala, když mohla – ale v problémech jí na poslední chvíli, když už to bylo k neunesení, vždy také někdo pomohl, leckdy úplně cizí lidé... leckdy cestovala mnoho hodin, aby se obrátila na někoho z rodiny, aby zjistila, že dotyčný odjel... co teď? A ono se to kupodivu vyřešilo... Připadá mi, že dnešní době internetu, mobilů, ale i zvýšené zločinnosti jsme se možná připravili o něco moc vzácného – důvěru a schopnost pomoci i cizímu. Asi sotva by dnes někdo z nás vzal k sobě domů na nocleh nebo aspoň na večeři úplně cizího člověka... prostě se to nestává, aby jel někdo k příbuzným "naslepo", a kdyby, je to podezřelé. Před 100 lety to ale bylo zřejmě dost běžné, byť se dozvídáme, že pomoc mohl člověk čekat spíše od těch chudších, kteří sami věděli, jaké to je nemít co do úst...

Kromě historické linky, spoustý reálií let před- a poválečných se mi moc líbilo i realistické vykreslení postav. Autorka nestranila ani Růženě, přestože ta představovala její vlastní matku. Z románu jsem neměla pocit, že Pepa byl ve všem špatný, i když mi bylo líto Růženy, že se zavčas neodhodlala od něj odejít. Spíše se ti dva neměli nikdy potkat, ostatně i v knize zaznívá z úst Pepovy matky, že by byl býval potřeboval pevnější ruku. Některé postavy, např. právě stará paní Halská, mě v určité fázi příběhu rozčilovaly, když se ale odkrylo hlubší pozadí jejich jednání, dokázala jsem je pochopit. A to je výhoda knih – dozvíme se to, co nám třeba o některých lidech v našem blízkém okolí zůstane po celý život skryto a někdy jsme k nim proto nespravedliví...

Od knížky jsem se nemohla odtrhnout a pořád jsem se sama sebe ptala, čím mě vlastně tak uchvátila. Nejspíš to byla její realističnost. To, že každý je nucen denně dělat různá rozhodnutí a nikdy nevíme, jak někdy zdánlivá drobnost poznamená náš život. Netušíme, zda jsme se rozhodli správně a v pokročilejším věku se neubráníme pohledu zpět a úvahám o tom, co by bylo, kdyby... mohlo být líp? Anebo ještě hůř?

Jedno je jisté – nebýt příběhu, který je v románu popsán, nebýt sňatku Růženy a Pepy, nenarodila by se jejich dcera Marta... ve skutečnosti spisovatelka Helena Šmahelová. Myslím, že by to byla škoda...

Někdy nám naše odříkání a utrpení nedává smysl. A možná se nikdy nedozvíme, že jednou to všechno zapadne jako chybějící dílek do podivuhodné skládanky života a že pak někdo – naše děti, přátelé, příbuzní, nebo třeba někdo neznámý, a budeme-li mít obzvláštní štěstí, tak možná i my sami – uvidí výsledný obraz v celé jeho kráse...

61 12.07.2020

Četla jsem už před několika lety, ale nedá se zapomenout. Kultura tak odlišná od naší, že si stěží lze představit, že bychom žili podobně. Navenek silné rodinné vazby, uvnitř nesvoboda a násilí, které místní zákony – ale hlavně tradice, které jsou nad jakýkoli zákon – umožňují. Přísná kontrola žen jejich manželi, bratry či jinými rodinnými příslušníky – ven jen v burce a pod dozorem, dokonce i k lékaři, kde manžel mluví do vyšetření (hlavně, aby žena nebyla zneuctěna, to je hlavní, jestli vyšetření bude nebo nebude moct něco odhalit, to je jedno). Rozmanité pro nás prapodivné tradice jsou čtivě vysvětleny, takže si člověk řekne "á, takhle to tedy je!". Nic to ale nemění na skutečnosti, že bych v této kultuře nechtěla žít ani minutu.

Zajímavý byl i popis pohledu na západní svět, působení cizích vojenských jednotek a dalších cizinců, kteří mi někdy připadali hodně naivní. Ač na straně jedné je Afghánistán zemí, kde jistým způsobem stále přetrává středověk, leckteré moderní vymoženosti jsou již standardem i tam.

61 12.06.2020

Dlouho jsem si chtěla od Ladislava Zibury něco přečíst, a tak jsem nezaváhala, když se mi naskytla koupě bazarového výtisku této knihy za velmi výhodnou cenu. Neodradilo mě ani přiznání prodejce, že cena je tak nízká jen proto, že stránky byly polité a po uschnutí mírně zvlněné (nenapadlo mě zeptat se, jakou kapalinou byla kniha polita, ale o černý čaj, který ohrožuje moje knihy, dle fotek nešlo). Pak, když už byla kniha "ulovena", nějakou dobu čekala "ve frontě". Přiznám se, že když jsem si ji zanášela do DK mezi knihy, které se chystám číst, a zahlédla zmínky o "princi Ládíkovi", řekla jsem si "ajajaj, tak to jsem možná šlápla vedle" a myslela na rozmazlené a namyšlené mladíky, kteří napíší knihu v podstatě o ničem, jen aby byli zajímaví...

Nakonec jsem si Ziburu vybrala jako večerní čtení pro ty případy, kdy mám rozečtenou nějakou náročnější literaturu a nechci, aby se mi o jejím námětu i zdálo. Takže kniha "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" mi vydržela docela dlouho. Zastávky na autorově cestě jsem samozřejmě velmi rychle zapomínala, ale celkovou atmosféru toho putování nikoli. Ano, cesta byla notně prokládána alkoholem, jenže je třeba to brát tak, že v některých končinách světa – Kavkaz nevyjímaje – odmítnutí přípitku = odmítnutí pohostinství = nepřátelství. Kdo abstinuje, ať už dobrovolně, anebo vynuceně, rozhodně by se do těchto končin neměl vydávat. Cestovatelství není jen o tom, že jedu poznat cizí kraje, jejich obyvatele, památky a přírodu, ale i o tom, že něco ze své země vezu s sebou. A tak jako leckdy podle jednoho nebo několika málo příslušníků nějakého národa, s nimiž se potkáme, soudíme o celku, je tomu i naopak. Cizinec je pod drobnohledem a když místní mají tu čest s někým, kdo je zapšklý, nerozumí vtipu a ani se s nimi nechce napít, vztáhnou to často na celý národ. Navíc, ono je těžké odmítnout, když vám někdo přinese doslova srdce na dlani, nechá vás u sebe přespat a dá vám najíst. Takže ano, v té knize se pilo hodně, ale je potřeba to pití vnímat v kontextu dané situace. S něčím podobným se lze setkat i na Balkáně nebo ve Středomoří – družnost, dobré jídlo a pití, které nesmíte odmítnout, nechcete-li hostitele urazit.

I mně se hodně líbila část o Náhorním Karabachu, kam se cizinec prakticky nedostane. Ale nejen to. Autor se na cestě setkává s mnoha domorodci, ať už těmi, jimž se stýká po dobách Sovětského svazu, anebo těmi, kteří se snaží přizpůsobit nové době a podnikají např. v turistickém ruchu. Potkává také jiné turisty ze zahraničí, i když těch není mnoho. Fascinovala mě Ladislavova zvídavost a lehkost, s jakou dokázal konverzovat i o závažných tématech navzdory jazykové bariéře i tomu, že někdy šlo o situace, v nichž šlo doslova "o hubu". A i když nás stále provází jeho typický humor, kdy si nepřetržitě střílí zejména sám ze sebe, občas i ze svého okolí, je vidět, že k cizí kultuře a k často bolestným dějinám jiných národů má respekt. Proto si ráda přečtu i další autorovy knihy.

60 27.10.2023

Skvělá kniha, získaná z dobročinného bazaru. Než jsem se ke čtení dostala já, stačila si ji už přečíst maminka, sousedka, i paní učitelka v důchodu, která nás všechny učila. A tak, i když jsem zrovna měla na programu služební cestu a tenhle svazek je na cestování poněkud tlustý, jsem to už ani já nevydržela a Nefritovou lilii zhltla za několik dní.

Dvě hlavní časové linie, tři země předválečné Rakousko, válečná Čína a poválečná Austrálie na mě byly tak akorát, aby příběh byl napínavý, ale nepříliš zamotaný. A stejně tak i tajemství i toho je zde přiměřeně, i když jedno autorka drží až do konce. "On to přece musel poznat!", napadlo mě, když se na australském kontinentě znovu sejdou Romy s dítětem a kamarádkou Ninou a Wilhelm. A když jsem nakonec zjistila, jak se věci mají, nemohla jsem nepřemýšlet, zda by nebylo bývalo lépe, kdyby... Někdy ale k láskou naplněnému životu vedou různé cesty a tato kniha je toho důkazem.

Příběh je plný bolestných událostí, jež se prolínají životy jednotlivých postav. Vzhledem k době, kdy se děj odehrává, to čtenář ani jinak nečeká. Přesto se mě vždy nesmírně dotkne a bylo tomu tak i zde když někdo díky odolnosti, statečnosti, vzájemné pomoci i štěstí přežije celou válku, ale na jejím sklonku zemře v sutinách při bombardování letadly osvoboditelů, anebo v koncentračním táboře, kam pomoc přijde příliš pozdě.

Ač příběh samotný je fikce, pouze vychází z historických skutečností a zahrnuje některé historicky doložené postavy, je napsaný dle mého soudu věrohodně. Autorka si dala práci s nastudováním rozmanitých pramenů, kontaktovala odborníky tam, kde si nebyla jistá v kramflekách a pokud přece jen trochu více popustila uzdu fantazie (např. Danielovy dopisy z Dachau), otevřeně to přiznává v doslovu. Hodnota knihy tak spočívá mimo jiné v tom, že se čtenář dozví o méně známých událostech 2. světové války, probíhajících mimo Evropu. Na druhé straně, nečekejte žádná suchá dějepisná data. Jde o živé líčení plné barev a vůní.

Moc se mi líbily hlavně části odehrávající se v Šanghaji, kde autorka popisuje všechny atmosféru plnou exotických koření a jídel, ruchu velkoměsta i rozmanitých typů lidí. Asi bych nikdy nenašla odvahu vydat se do tak obrovského města, dost dobře vystačím s většími městy u nás nebo v okolní Evropě, a tak jsem za zprostředkování vjemů z tohoto zajímavého prostředí velmi vděčná. Šanghaj dost ostře kontrastuje s líčením poklidného prostředí v australském domově babičky Romy a vnučky Alexandry.

Zajímavé byly i popisy praktik tradiční čínské medicíny a mnoho dalšího. Jestli máte rádi knihy, kde se nejen pobavíte, ale také si rozšíříte obzory, určitě si Nefritovou lilii nenechte ujít!

60 21.09.2023

(SPOILER) Válečný román odehrávající se ve více časových rovinách a na různých místech. Takové knihy mám ráda, jenže čeho je moc, toho je příliš a tady těch časových rovin a míst bylo skutečně příliš mnoho. Nejenže je zařazeno období před válkou, během války a těsně po ní, ale období konce války je navíc rozsekáno po měsících a v knize řazeno různě napřeskáčku, podle toho s jakou postavou zrovna prožíváme její životní příběh.

Zpočátku mi děj připadal poměrně rozvláčný a některé dialogy a další detaily i zbytečné. To se sice ca v poslední 1/3 knížky změnilo, ale tehdy jsem se začala v časových rovinách dokonale ztrácet a musela jsem listovat dopředu a dozadu knihou, abych zjistila, kde se vlastně nacházím a která z postav ještě žije a naopak která je už mrtvá, jen se děj vrátil zpět do doby, kdy ještě byla živá. Zkrátka řádný mišmaš. A aby toho nebylo málo, i všelijakých tajemství, jimiž autorka čtenáře napíná, je v knize až příliš. Myslím, že kdyby byla kniha trochu střízlivěji koncipovaná, mohl to být silný příběh, kterému bych dala pět hvězdiček. Takto místy působí nevyzrále a málo uvěřitelně, některé důležité skutečnosti jsou jen mírně naznačeny a vzbuzují řadu otázek (skutečně mohla těžce zraněná Monique plavat v řece až k bodu záchrany? skutečně mohl čtyřletý Michal běhat do vzdáleného města se vzkazy, jak tam vůbec trefil?). Proto hodnotím jen třemi hvězdami. Zčásti za to asi mohou i některé zjevné chyby v překladu, např. ve vesnici není náměstí, nýbrž náves, ale pokud je někde náměstí a spousta obchodů, pak jde nejspíš o město, i když nemusí být velké.

60 10.09.2023

Ač tento díl trilogie o Krčínovi je ještě delší, než 1. díl "Cesta na poledne", četl se mi podstatně lépe. Děj má o něco větší spád a asi hrálo roli i to, že o řadě událostí (např. příchod J. Krčína do Českého Krumlova, tažení proti Turkům, korunovace Maxmiliána II., atd.) jsem již četla jinde. I zde mi ale trochu vadilo, že román je protkán příběhy velkého množství postav, přičemž Krčínovi samotnému se zas tolik prostoru nevěnuje, i když o Rožmbercích, v jejichž službách Krčín v té době působil, je toho v knize hodně. Na druhé straně, řada z těchto postav mi byla sympatická, z historicky doložených to byli např. Jakub Paleologus, Filipina Welserová, "utajená" manželka arciknížete Ferdinanda II., či Adam z Hradce, jehož tragická smrt je v románu také vylíčena, a jeho žena Anna z Rožmberka.

Přesto nedám pět hvězdiček, kniha přece jen mohla být trochu kratší. Dokládá to i fakt, že ke konci již zřejmě docházely síly i autorově manželce, první čtenářce a korektorce knihy, takže se objevuje více překlepů, chybějících slov, apod. Není to nijak tragické, ale přece jen to celkový dojem trochu kazí. Jdu na poslední, nejkratší díl trilogie :-).

60 28.12.2021

Četla jsem už kdysi hrozně dávno, snad na základní škole. Po letech jsem knížku našla mezi vyřazenými z obecní knihovny a neodolala jsem, abych si ji znovu nepřečetla. Četla jsem před spaním, namísto pohádek na dobrou noc :-).

Některé příběhy jsou veselé, jiné smutné, skoro mám pocit, že těch smutných bylo víc... ale tak už to někdy v životě chodí. Každopádně každého milovníka psů tahle knížka jistě chytne za srdce. A nejen psů... Tomeček se už tenkrát, před více než 40 lety, taktně, ale důrazně stavěl na stranu přírody, zvířat, divočiny... i v mládí, kdy se toulal v Karpatech i jako lovec, vyznával zásady, na které se dnes bohužel začíná zapomínat...

60 14.07.2021

Čistý a průzračný příběh. Krásný, i když víte, že spěje ke konci a že ani čarovné bylinky z tábora kočovníků na tom nic nezmění... Doporučuji číst, když chcete přemýšlet o životě, vyrovnat se s vlastní smrtelností, poznat to, co je skutečně důležité. Nečtěte, hledáte-li akční děj... toto je kniha, která poklidně plyne jako řeka blížící se k moři. Nevím proč mi připomněla Jasno lepo podstín zhyna od Sarah Baume... možná příroda, zvířata, někdo, kdo je svým způsobem izolovaný a zranitelný, byť oba hlavní hrdinové mají jen málo společného.

Knížku jsem získala velmi levně v dobročinném bazaru. Měla jít zas do oběhu – ale myslím, že už u mě zůstane...

60 14.07.2021

Čekala jsem víc nebo něco trochu jiného, proto jen tři hvězdičky. Knížku jsem četla krátce po knize "Hluboká práce" od C. Newporta a s určitým, ale ne zas tak velkým časovým odstupem od knihy "Proč spíme" od M. Walkera. Obě tyto knihy jsou sice primárně o něčem jiném, ale do značné míry s problematikou využívání digitálních technologií souvisejí a M. Krejčí na ně často odkazuje a hodně z nich doslovně cituje. Na můj vkus bohužel až moc. Další knihy (a není jich málo), na něž se odvolává, jsem nečetla, ale místy mi připadá, že Digidetox je hlavně sbírkou cizích myšlenek, které autor shromáždil v jedné knize.

To by samo o sobě až tak nevadilo, pokud se v knize vše pojedná dostatečně tvůrčím způsobem, což, vzhledem k tomu, že jsem nečetla veškerou citovanou literaturu, posoudit nemůžu. Za mě ale další mínus byl poněkud roztříštěný, heslovitý koncept knihy. Když byly na konci některých kapitol dotazy k tomu, co mě zaujalo a co jsem si zapamatovala, zjišťovala jsem, že si nepamatuju skoro nic. Vzhledem k tomu, že např. u Hluboké práce se mi to nestávalo, soudím, že na vině nebude jen moje chabá paměť, ale i styl psaní. Nastává paradoxní situace, kdy autor upozorňuje na rizika spjatá např. se sociálními sítěmi, které tříští pozornost svými krátkými texty – ale tak trochu přispívá stylem textu k témuž. Na druhé straně je možné, že cílí hlavně na čtenáře, kteří se mimo sociální sítě moc nepohybují a pro něž i čtení krátkých kapitol v této v knize budou docela fuška.

Možná, že bych knihu více ocenila, pokud bych byla ve stavu těžké závislosti na sociálních sítích, což naštěstí nejsem. Nevlastním ani chytrý mobil. Věřím, že kdo má problém s tím, že je neustále "přilepený" na mobilu a chce tento čas snížit, kniha mu pomoct může. Pro mě některé návody, např. instalování různých "hlídacích" aplikací na snížení času na internetu, byly trochu bizarní. Říkala jsem si, že hledáním a instalací podobných pomocníků člověk taky může strávit dost času... Ale jak píšu již výše, leckterý čtenář podrobné návody a tipy jistě ocení.

60 16.05.2021

Nalezeno na nádraží v Hluboké nad Vltavou. Není tam klasická nádražní knihovna, jen pár knížek na okně v čekárně. Tahle se mi hodila rozměrem i námětem. Výměnou jsem tam nechala Dům uprostřed města.

Dialekt typický pro okolí Brna, laskavý humor a životní moudrost (byť k té člověk obvykle dojde skrze mnohé bolestné ztráty) řadí tuto knihu mezi skutečné skvosty. Zajímavá je i z hlediska historie 20. století – těžké živobytí po 2. světové válce, včetně různých detailů kolektivizace.

Dědek Josef vás může rozčilovat svým nezřízeným pitím i dalšími prohřešky proti životosprávě, ale stejně budete obdivovat jeho svěžest a nadhled ve vysokém věku a až se s ním budete muset rozloučit, bude vám to líto.

Vím, že i v mé vesnici byli lidé, dnes už velmi staří nebo zemřelí, kteří vypili spoustu vína, jedli chleba se sádlem a škvarky – a dožili se velmi vysokého věku. Neseděli ovšem celé dny u počítače, nýbrž pracovali na poli, a to i když už měli mladší nástupce. Dědek Josef mi všechny tyto houževnaté lidi, kteří žili přítomností a nebyli nuceni pořád cosi plánovat a hodnotit, krásně připomíná.

60 29.08.2020

"Tý vole, tý jo!"

Pokud netušíte, co od knihy čekat, vězte, že výše uvedená hláška je (v drobných obměnách) jedna z nejčastějších, kterou jeden z hrdinů knížky dává najevo své nadšení z čehokoli kolem sebe – jazzové či jiné hudby, rychlé jízdy autem, krásných dívek, atd., atd. Tedy je to pěkně "ujetá" kniha, což se hodí, jelikož děj se vskutku odehrává převážně na cestě – a pokud ne na ní, tak před ní (to vzrušení, které se člověka zmocní jen při představě, že polyká kilometry!) nebo po ní (jsme špinaví a rozedraní, máme hlad, ale fakt to stálo zato!). Tedy pořád se jede odněkud někam a pak zase zpět a oklikou a pak rovnou za nosem :-).

Je to Amerika přelomu 40. a 50. let 20. století, tedy hodně jiné cestování, než jaké zažívám a zažívala jsem od mládí, ale něco je univerzální pro všechny cestovatele – vzrušení z cesty, pozorování lidí, krajiny, zvířat, přemýšlení o tom, kdo byl ten muž/žena/dítě co mi mává do okna jedoucího vlaku/auta/autobusu, těšení se, že až tam dojedu, dám si sprchu/oběd/kávu/výlet po městě, ale zároveň obava, zda tam seženu nocleh/pozdní večeři/zda tam vůbec dojedu a pochyby, jestli má moje cesta smysl... A je jedno, zda jedete přes celou Ameriku, z Brna do Prahy, anebo jen pár kiláků do práce a zase zpět... jelikož mám pocit, že na cestě jsem pořád – a nemyslím tím teď cestu vnitřní, to by byla jiná kapitola – vybrala jsem si knihu do čtenářské výzvy, tématu "název knihy, který vystihuje vaši povahu nebo náladu".

Myslím, že název na mě sedí dokonale, obsah už trochu méně, neb jsem ani v mladším věku neměla ve zvyku se opíjet nebo experimentovat s drogami, což je nedílnou součástí cestování našich hrdinů a někde se o tom píše tolik, že už mě to začínalo nudit (proto hvězdička dolů; víc se mi od Kerouaca líbil už dřívě čtený "Mag", útlounká knížka o krásném vztahu mezi dvěma bratry, kde všechnu tu "pravou" Ameriku vnímáte jaksi na pozadí). Ale i když hlavní hrdinové knížky nejsou úplně moje krevní skupina, jsou mi mnohem bližší než přehnaně "ctnostní" občané, kteří Vám s naučeným úsměvem prodají předraženou pojistku nebo "úžasný" mobilní tarif. Mockrát mě život poučil, že drsní "týpci", co pro nějaké to sprosté slovo nejdou daleko, jsou uvnitř možná mnohem čistší než kdejaký ředitel banky. Dovedou totiž žasnout jako děti (i když někdy se tak chovají - hodně nezodpovědně), nesoudí vás pro každou pitomost (na rozdíl od "slušných" spolucestujících, kteří mě častují pohoršenými pohledy, když po cestě náročnějším terénem nastoupím do dopravního prostředku promočená deštěm, či naopak propocená, anebo snad dokonce zablácená!) a když mohou, pomohou, aniž by se tím pyšnili.

Co mě v těchto knihách o Americe fascinuje, je popis cesty, na kterou hrdina vyrazí s pár dolary v kapse, píše, co všechno si za ně koupil, říkáte si, přece už nemůže žádné peníze mít – ale on se zase doklepe někam, kde mu někdo půjčí či věnuje dolar, kde se nechá na dva dny zaměstnat – a jede se dál. A i když mi tohle cestování připadá hodně ztřeštěné, trochu závidím těm, co dokáží cestovat takhle nalehko a starosti hodit za hlavu :-).

60 28.02.2020