babystar komentáře u knih
Tak to byl zase nářez. Jedno překvapení za druhým. Svět je jedno velké bojiště o moc, vliv a peníze. A někde na okraji velkého města Baltimore se pohybuje jeden človíček, který chce dokázat, že nevraždil. Na nikoho se nelze spolehnout, všude číhá nebezpečí a nakonec i nečekané odhalení...
Varuji před čtením pana Heteši! Je totiž návykový!! Tentokrát mne ale pěkně naštval. Napřed vás dostane do podivného virtuálu, kde po hrdinovi kdekdo střílí, a když má dojít ke konečnému zničení zla, je náhle "kaněc filma". Byla jsem z toho v takovém šoku, že jsem nemohla usnout. Ráno je však moudřejší večera, tak mi došlo, že to měla být buď příprava na další díl, nebo varování před neutěšenou budoucností. A teď "babo raď".....!
Na tento díl jsem se fakt hrozně těšila, ale asi jsem neměla tu správnou náladu. Asi v něm bylo na mě příliš "smilstva" a "sodomie" i nelogičností. Minulé díly mi přišly zajímavější a uvěřitelnější.
Příjemná historická romance z anglického venkova na začátku 19. stol. Lady Osbaldestoneová je výborná dohazovačka a bezva babička, která dovede díky ztracenému hejnu hus zajistit svým vnoučatům výbornou předvánoční zábavu. Úsměvné je, že lady O. chodí o holi, má větší vnoučata a je jí teprve 50 let. Člověk by nevěřil, že ho může tak bavit číst o hledání husího hejna a o vánočních zvycích anglických vesničanů.
Příběh o tom, že i přívětivá tvář může skrývat zlo. Kniha se četla dobře, bylo v ní napětí i romantika. Jen ta hlavní postava Adélie mi nějak neseděla. Připadalo mi, jako by autorka vzala dnešní moderní ženu a poslala ji do 12. století. Pochybuji, že by se někdo takový mohl ve středověké Anglii vyskytovat a neskončit v lepším případě na pranýři, v horším na hranici.
Sžíravá satira na císařské Rakousko. Bůh Perun už nechtěl dělat boha hromovládného a sloužit lidem i báťušku carovi, a tak byl zničen. Jenže chudý lid bez boha si začal moc vyskakovat, a proto se sešla "elita" národa, aby našla boha nového. Báseň stará bezmála 170 let a až mne mrazilo, jak je aktuální. Historické kulisy se zkrátka mění, ale lidé zůstávají stále stejní. Posloucháno jako audio ve vynikajícím přednesu Jana Pivce.
Trochu cynické (avšak ze života) čtení pro starší ročníky. Mládí asi nepochopí...
Tentokrát to snad ani nebyla detektivka, ale ukázka absurdnosti volebních kampaní. Nějaký zločin tam ovšem byl, ale také blázen a věž i pár lidí, kterým v té jejich věži strašilo. A babiččiny hlášky neměly chybu!
Tuto knihu jsem objevila náhodou a nelituji. Eliáš Suttler je takový Sherlock Holmes (i housle se zde mihnou) přesazený do Prahy na začátku 20. století. Navštívíme s ním pražské a vídeňské kavárničky, pocítíme národnostní nesnášenlivost v poněmčené Praze, narazíme na prudérní myšlení tehdejší pražské společnosti. V příběhu nechybí ani krásná emancipovaná dáma a zapšklý padouch, podivínský vyšetřovatel se svým pomocníkem a neschopná policie. V podstatě jde o příběh skoro dokonané pomsty.
Tak tento díl mi připravil bezesnou noc. Ty drastické scény si autor mohl odpustit. Je strašné, když si snad inteligentní lidé (vždyť to byli vysokoškoláci) vylévají své mindráky, či co, na nemohoucích chudácích (i když jsou to stále opití bezdomovci). U nás se říká, že to chce malý dvůr a dlouhý bič, aby je přešly roupy. Nebo motyku a na pole s nimi. Pak by neměli na takové ˇ"adrenaliny" sílu. No a konec příběhu byl opravdu překvápko! Je pravda, že Goffovi detektivky se dají číst, ale než se pustím do další, budu si muset udělat malou pauzu.
Tentokrát to byla pravá "finkovka" o tom, že když se dostanete v nesprávnou dobu na nesprávné místo, může to být životu nebezpečné. Tři mrtvoly v okolí rekreačního střediska a jednou z nich je mistr Mrákota. To opět vyhecuje Otu, aby se pustil do pátrání po vrahovi. Tentokrát mu pomáhá Judita, frézařka se zvláštním půvabem a smutnou minulostí. Jinak opět čtenářská lahůdka.
Tentokrát šlo o dost drsný případ. Kvůli Dženy (ta holka mi byla vždycky hrozně nesympatická) se Ota dostal do děsného průšvihu. Na krku dvě kruté vraždy, v patách veřejnou bezpečnost (to by nebylo tak zlé) a partu podvodníků odhodlaných ke všemu (to už šlo o život) a pár dní na to, aby odhalil vraha a zachránil si krk. A nebyl by to Ota, aby se mu to nepovedlo... a ještě mu zbyl i smysl pro humor.
Píše se rok 1961 a Otovi se opět do cesty připlete záhada a dvě krasavice. Normální člověk, když zabloudí, tak nanejvýš narazí na perníkovou chaloupku. Ne tak Ota. Ten musí potkat dvě krásky. Blondýna na kole se s ním nechce bavit a zrzku s copem zachrání od škobrtání v jetelovém poli, v jehož pozadí plápolá nějaký táborák. Jak se později ukáže, tak táborák je hořící auto a při luštění záhady Ota jen tak mimochodem odhalí dvě vraždy a jednu loupež. Ota zkrátka umííí!(A ostatní čumí?)
Tento příběh se mi zdál značně pesimistický, až mám podezření, že ho autor psal v době nějaké těžké nemoci. Spousta chmur, přemýšlení o smyslu života i nechuť k milostným dobrodružstvím. A taky těch mrtvol bylo docela dost. Příběh se odehrává v r. 1960, kdy byl dovršen socialismus a republika změnila název na Československá socialistická republika čili ČSSR. A k té zkratce se mi váže vzpomínka z mládí. Když jsme ji s maminkou poprvé uviděli v novinách, tak jsme přemýšlely, o jakém státě se to v těch novinách vlastně píše. Tak obyčejný dělný lid tehdy sledoval politiku.
Sérii o Finkovi čtu podruhé. Poprvé na přeskáčku, teď pěkně popořádku a užívám si to. Je to návrat do doby, kterou jsem důvěrně znala, mezi lidi, kteří by mohli být mí kamarádi. Na Otu bych ovšem koukala asi jako House. Ale to nevadí, i tak by to bylo bezva.
Perfektní ukázka toho, jak se z lidských mláďat mohou stát krvelačné šelmy. Stačí k tomu jeden "lovec", který pár kamarádů oblbne a zbytek nerozhodnutých pak získá na svou stranu dobrým žvancem či pod pohrůžkou. A nakonec všichni pořádají hon na "nepřítele" bez ohledu na následky.
Poslechla jsem si knihu ve výborném přednesu Mariána Geišberga. A zase to bylo zajímavé. Hodně z prostředí módních návrhářů, hodně z prostředí bývalých muklů a samozřejmě hodně z prostředí policie. Tentokrát se hledali pachatelé jedné bankovní loupeže a tělo k jedné na smetišti pohozené noze. A i když vše postupně vypadalo jako jeden případ, nakonec se překvapivě přece jen jednalo o případy dva.
Tak jsem se díky výzvě vrátila do mládí. Maryčku a Ostravu jsem dokonce ještě uměla zpaměti. Jen nevím, jaké vydání jsem teď četla (on ty básně prý Bezruč stále měnil a doplňoval), protože si v Maryčce pamatuji první sloku trochu jinak. Také mne docela překvapilo, protože si to z dřívějška vůbec neuvědomuji, že on vlastně "nadával" nejen uhlobaronům, ale také vyčítal Němcům poněmčení, Polákům rušení českých škol a Pražákům, že tančí na Žofíně a na lidi pod Beskydami kašlou, a také židům, že demoralizují chudáky prodejem kořalky. Stářím asi člověk získá jiný pohled i na básně.
Odjakživa mám ráda detektivky se slečnou Marplovou, snad i proto, že také často používám při řešení problémů její postup: "... ten X.. mi připomíná toho Y.., který jednal tak a tak...". Jen nevím, zda to dělám odjakživa, nebo jsem se inspirovala detektivkami paní Christie. A protože si zásadně nepamatuji, kdo byl vrah, tak její knihy mohu číst stále dokola (a taky to dělám).
Další osudy Hynka Tase z Boru tentokrát na pozadí začátku husitské revoluce. Pro mne, odchovance Jiráskových románů, byl tento pohled na husitství poněkud traumatizující. Hynek představuje člověka, který se nezajímá o politiku, chce poklidně žít na svém hrádku Vlkově, ale revoluční doba ho nutí jednat. Těžká doba prověřuje charaktery. Podrazák zůstane podrazákem, ať je jakéhokoliv vyznání. Tas, i když je to vlastně stále zabiják, vzbuzuje sympatie. Naopak dost mne štvala "husa" Markéta, kterou musela postihnout osobní tragédie, aby byla schopna s Tasem normálně žít. Ovšem největší společenské zmatky mají teprve přijít. Už mám připravený další díl.