Bacileus komentáře u knih
Jo, je to smutné sledovat, co dnes, jakož i před dekádami frčelo a frčí. Imbecilita na mě prýští ze stránek moderních bestcelérů, lidé se tváří, jakože v životě nešoustali, nedávali krocanovi za uši, nebo nedej bože, nikdy si nepomysleli na sousedovu ženu. Literatura se utápí v padesáti odstínech sraček, mladí onanisté vzrušeně čekají na to, kdo teda jako usedne na ten trůn a to nemluvím o detektivkách, nad nimiž by stará Agáta zalomila rukama a na místě se posrala (záměrně nejmenuji). Že nehovořím k věci? Ale ano, jistěže... Zkuste se napapat cihlové polívčičky. Rozkousejte drť a vychutnejte ten jemný buket, jenž navozuje lehce povařená moč. Gunter Grass JE literát, který dovede udělat téma z čehokoli. Nepotřebuje trhat nevyvinutá rodidla pubertálních holčin svářeckými kleštěmi, aby vzbudil trochu toho opojného hnusu. Jemu stačí úhoř v hořčičné omáčce a pár plechovek sardinek v oleji...
Ee, tahle Waltariho kniha mě vyloženě nudila. Kolikrát může autor použít invektivu, že je postava A jen lejnem mezi prsty u nohy postavy B, aby to nezačalo nudit? A nejen to, Sinuhet je prostě idiot, který co do inteligence nesahá svému starému břichatému otrokovi ani po kotníky. Pan Waltari byl sice mistr spisovatel, ale jeho postava Sinuheta byla na ránu ztvrdlým velbloudím trusem. Obléhání Cařihradu a Nepřátelé lidstva, to byly knihy, které mě vtáhly a bavily.
Úžasná znalost reálií a středověkého světa kontra fádní a vcelku nezajímavý příběh. Mistr naštěstí zůstává vládcem slova a vypointovaného dialogu a tak bych mu sežral i pětisetstránkovou disputaci o hradních prevétech.
První konec, u kterého mi bylo skutečně do breku. Coltaine, Coltaine, Coltaine of the Crows!
Já si nemohu pomoct, ale... No, ale. Jedná se o vůbec první fantasy, u které mě vyloženě ruší fantasy prvky a to je podle mého u údajně nejlepší fantasy ságy špatně. Pokud pan Martin toužil napsat fikci s historickými reáliemi, proč se nepustil do historické alternativy? Ona jí tato sága je i přesto, že snaží tvářit čistě žánrově.
Druhé ale. Už v tomto prvním díle vidím to, co je v pozdějších částech díla čím dál markantnější (podle přátel, kteří četli celou ságu, tedy dosavadní díly). Charaktery. Což o to, že postav je mnoho a není možné si je všechny zapamatovat. Dokud mám pocit, že má autor ve všem jasno, tak nemám problém. Tady mám však pocit, jakoby si Martin listoval v nějaké psychologické příručce a říkal si, "Ha! Blond postava s velkýma plochýma nohama, to ještě nemám. Mohla by se jmenovat... Spytihněva!" a lup ji tam. Dobrá, megaloman to udělá stokrát, tisíckrát, dejme tomu. Proč ale proboha musím vědět, že má tenhle ser uhřík na prdeli, a tahle běhna cituje memoáry rodu Lannisterů zpaměti, když to s příběhem nemá nic, ale vůbec nic společného? Jistěže pak autor musí své postavy brutálně vraždit, koho by bavilo psát stovky charakterů, vypisovat, kdy si čistí zuby a chodí se vymočit a zároveň rozvíjet epický příběh plný dějových zvratů? Kde jsou ty časy, kdy se chlapeček a holčička vydrželi dívat do kaluže a přesto to čtenáře vzalo za srdce? Nemístné, já vím...
Třetí ale. Postarší pánové obvykle nevidí do hlavy dospívajícímu děvčeti. Části vyprávěné z pohledu Starkovic děvčat pro mě byly čirým utrpením. To by bylo na delší monolog...
Abych nekřivdil, najde se zde spousta kladů, ale ty už byly nesčetněkrát popsány. Co říct na závěr? Martin je velice dobrý spisovatel a profesionál každým coulem, který musí mít ohromnou disciplínu. Má negativní reakce pramení především z vysokých očekávání. Vedle Eriksonovi Malazské knihy padlých, kterou jsem četl paralelně... Ne, to by nebylo fér a armáda fanoušků Hry o trůny by mě stejně ubila svou většinou. Možná, že je to dobře, protože když se například Tim Burton většinově prosadil svým osobitým stylem, jeho tvorba začala upadat. To už vybočuji z vymezeného rámce. Tuto ságu už ne. Ave Sathanas!
Je dobré ságu shrnout u poslední knihy, tak to tedy udělám. Někde jsem zaslechl, že pan S. je mistrem slova, což po přečtení určitých pasáží Zaklínače nemohu tak úplně popřít. Další velkou devízou je svět samotný, předrenesanční Evropou inspirované (současnými civilizačními problémy okořeněný) universum, jež je vlastně jedna velká, nutno říci krásná a nápaditá alegorie. Ale potom - vzhledem k mé adoraci Zaklínače v letech školních přichází rouhavé vyjádření!!!! - je tady autor. Ano, v autorově egu spatřuji největší slabinu celého díla, což brilantním způsobem ukázali vývojáři (především scénáristé) Zaklínače herního. Tam kde pan S. utápí čtenáře ve skrumáži sebestředných dialogů typu; Já jsem intelektuál s mečem, hňupe a budu s tebou argumentovat o svém světonázoru, i kdyby to mělo zabrat třicet stran - Nebo; Jsem silná a nezávislá žena, což znamená, že všechno, co udělám bude mít takový femme fatale nádech, že by si z toho ukápnul na botu i starý Humphrey Bogart - Nebo; Jsem nejmocnější bytost na světě, což přirozeně znamená, že se mnou chce mít každý děcko, a když už ne děcko, tak mi chce alespoň vyříznout placentu - pokračuji; vytvořili scénáristé herního zaklínače až dojemně lidské postavy a z nich plynoucí dialogy. Dal bych ruku do ohně, že za vytvářením ženských postav muselo stát minimálně několik žen (otázku žen vytvořených mužskými autory vnímám zvlášť citlivě - podle mě je prostě cítit, když o mentálních pochodech pubertální holky píše nevybrkovaný dědek), pointy jsou zde korigované a nestává se, že by jeden světonázor přehlušil celkovou kontinuitu, jak je tomu u Zaklínače knižního. Na závěr chci dodat, že jsem panu S. vděčný za stvoření tohoto universa, protože je tak nosné, jako kterékoliv pozadí čerpajících z reálné historie. Na druhou stranu bych ho chtěl upozornit (věřím že si tenhle komentář přečte!), že je hodně naivní jeho domněnka, že se jeho knihy začaly za mořem i v Asii najednou prodávat jen tak od sebe, a že s tím herní Zaklínač nemá ale vůbec nic společného. Má, pane S., to víte, že má...
Hlavním problémem knihy je dle mého autorova posedlost zdáním realismu. Dá se pochopit, že člověk, který evidentně mnoho studoval a nashromáždil ohromné množství informací, chce své znalosti prodat. Bohužel k tomu povětšinou neslouží čtivě vystavěný děj, ale tlachání postav, které si navzájem zcela nelogicky vysvětlují věci, které by jakožto lidé žijící v oné době, měli znát (popřípadě není uvedeno, proč tyto věci neznají). Pominu zápletku, která ač primitivní, mohla být vcelku nosná. Její potenciál však zabíjí naprosto chaotický děj. Jednotlivé scény postrádají dynamiku, návaznost, o gradaci nemluvě. Dalším velkým problémem jsou postavy, jejichž charakter je rámován zpravidla jejich postavením, či touhou po penězích (nebo touhou za něco nezaplatit, respektive nepřijít o peníze). Ono vůbec vypočítávání kolik co stojí, bez jasného důvodu to zmiňovat, mi postupně začalo připadat perverzní.
Kritiku si však předně nezaslouží autor, v jehož případě se jedná o prvotinu. V tom případě si zaslouží poklonu za to, že se historické látky zhostil a dokázal ji dotáhnout do konce. Myslím, že pár dobře mířených rad ze strany redaktora, či odpovědného vydavatele, by výše uvedené postřehy učilo bezpředmětnými. Takto však zůstává dojem z knihy velice slabý.
Postavy, které nejsou postavami, ale jen jmény s nižádným vývojem, mnohdy definované dvěma, až třemi úvodními větami, které předurčují jejich chování po zbytek příběhu. Vedle toho je to úžasná rešeršní práce. Za to mu vážně tleskám. Ale když čtu knihu (a ještě k tomu takovou profláklou), nechci mít pocit, že čtu poznámky pod čarou v nějaké odborné publikaci, kam jakoby náhodou zabloudil vědec, který mi blahosklonně předčítá, aniž by nevhodně upustil byť jen kapku osobitosti. Dočteno do poloviny a byl jsem zhnusen. Třeba se v druhé půli všechno změní a autor dokáže, že vedle přesného přepisování teplotních záznamů z družice, dokáže také psát.
Přiznávám, že hodnotím jedenáctou hlavu, knihu, část. Přiznávám, že se mi nečetla lehce (proto jsem ji četl třikrát). Přiznávám, že jsem zhnusen. "Autor, jenž sklenul patristiku s novoplatonismem," tak tomu bych rozhodně věřil. To ufňukané pohrdání tělem mají oba směry společné, abstraktní všeláskovské vše slibující a přesto stranou stojící dobro považujme za výsledek. Napravený fracek neobjevně medituje o čase a bere si za svědka autoritu, kterou (ale vážně!!!) nikdo zpochybnit nemůže. Boha, kdyby někdo náhodou nevěděl.
Jedna hvězda za zajímavou konfrontaci Aristotelova pojetí času. Snad po mě nikdo nechce, abych byl férový. Četl jsem to třikrát!
Někde jsem slyšel takovou anekdotu. Sejde se historik a ajťák...
Ajťák povídá: "Pičo, četl jsi toho novýho Browna?"
Historik: "Jo."
Ajťák: "Vole, to jsi musel skákat tři metry do vzduchu, ne? Pecka narvaná historickejma reáliema!"
Historik: "Myslíš?"
Ajťák: "No tobě to budu vykládat!"
Historik: "Když mě to spíš připadá, že je ohledně historie úplně mimo. Teda, je to můj profesní názor."
Ajťák: "Fakt jo?"
Historik: "Já byl spíš unesen všemi těmi technicko-matematickými a logickými poznatky, jimiž jsou protknuty všechny jeho knihy. Hry s číslicemi, kódy a podobně. Po téhle stránce nemá jeho tvorba chybu!"
Ajťák: "Počkej... Děláš si prdel?"
Nádherná byla pověst o androgyních bytostech a vůbec, to pojetí erotiky bylo tak zvláštní, až bylo zajímavé.
A je po všem. Ne, že by nebylo co dodat, ovšem ta předlouhá a bolestná pouť vyvolává tolik dojetí a úcty, že se každé další slovo jeví zbytečné. Nemůžu uvěřit, že tohle někdo dokázal napsat, udržet pohromadě, vdechnout tomu život. Teď bude zatraceně těžké vracet se k něčemu menšímu, ale vím jedno. Pokud bych do vínku dostal dost dalších let, abych pozapomněl, rád se za dekádu či dvě k tomuto opusu vrátím a prožiju jej znovu. A kdyby ne... je mi ctí, že jsem mohl být svědkem.
Knihu jsem si pořídil naslepo, o to větší bylo moje překvapení. Propracované charaktery, velice příjemný a nekonfliktní sloh a námět těžící ze všednosti i lehkého mystična každodenního života. Jdu shánět další autorčinu knihu.
No jo. To je od chlapa, co se tak dlouho odrážel ode dna, až ho prorazil. Skvělý pan Bukowski, obdivuji ho čím dál víc.
Ježišmarja, moje dětství v kostce s Allosaurem na přebalu! A zmínka o tom, že se z Troodona vyvinuli ti divní zelení lidé, které si konspirační teoretici s vyfoukanými vlasy dosadili do role mimozemšťanů! A je tam Mamenchisaurus, dinosaurus s nejfamiliárnějším jménem co znám! Je mi do pláče! Snad ta knížka bude v jedné z krabic v prádelně. Snad si ji ještě přečtu! Nostalgie, kurva!
Tady Nietzsche položil základ, na němž se konečně dá něco stavět. Aneb, jeden z prvních, kdo vyšel z křesťanské mlhy na světlo.
Starý ve svěcené vodě vymáchaný pán se rozepsal o tom, co podle něho znamená prodávat tělo. Vyprávěno z pohledu mladé ženy. Výtečné, bravurní... že bych zkusil popsat proces menopauzy z pohledu svobodné matky, které krachuje nehtové studio? Asi ne, nemám materiální základnu v domě Církve Jehohohohohohohovi, takže by to nešlo na odbyt.
Obrovská škoda vší té chvály. Důvod je prostý, v tom klukovi něco bylo, ale komerční úspěch v něm zřejmě navodil iluzi, že tohle je opravdu ono. Ovšemže není, postavy i příběh jsou jakýmsi ekvivalentem harlekýnky v rámci fantasy. Navíc se to celé nese v latentním duchu plagiátorství, ale v tom není autor žádnou výjimkou.
A tak tam, kde byl první díl ukázkou toho, jak velice mladý člověk dokáže vcelku obstojně bojovat s taji vrcholného psaní, ostatní díly trpí stagnací nikoliv děje, ale vývoje. Pro mě je Paolini promarněný talent.
Lehký spoiler! Film přivedl toto dílo k rozumu, neboť zde přestřelený konec znemožnil poměrně důkladně budovaný rozklad a příliš rychlý sled událostí nedovolil jednotlivým tragédiím vyniknout. Snahu hlouběji postihnout kolaps morálně ploché komunity, přebila snaha šokovat. Je s podivem, že vyvržená střeva a uřezané končetiny nemají zdaleka takový dopad, jako solidně umístěná sračka. I tak jde o solidní knihu.