Bauriska komentáře u knih
Jedna z nejkrásnějších a zároveň nejsmutnějších knih, co jsem četla. Dlouho jsem kolem ní kroužila, až na mě nakonec vykoukla v knihovně a bylo to. Tomu se říká osud. Určitě se vrhnu na další, též opěvované knihy této autorky.
Nebylo to veselé čtení. Celou dobu jsem cítila vztek. Vztek na bratry - zmetky a slabochy , vztek na otce za věci, které by se nikdy stávat neměly. A snad vůbec největší vztek jsem měla na matku. Téhle rodině se mělo nafackovat.
Měla jsem ale vztek i na Sisi. Za to, že nebyla silnější. Za to, že když už udělala krok dopředu, o dva se vrátila zpátky. A za to, že mi připomněla, že i já někdy dokážu dělat taková slabošská rozhodnutí nerozhodnutí a nemám ji vlastně co soudit. ( Tím se s ní ale nesrovnávám doslova, v mém případě by šlo o malichernější věci, ale stejně.. )
Do lidské mysli zkrátka nevidíme. Ale je děsivé, co všechno se může skrývat za naleštěným zevnějškem, že.
Čtu ji dětem s tak nádhernou nostalgií.. Je to jeden z mých pokladů v dětské knihovničce a doufám, že i děti ji budou mít rády.
Uff.. tak tenhle příběh mi dal zabrat. Ani nevím, jestli se mi u nějaké jiné knihy vystřídalo tolik emocí. Byla jsem zprvu krapet nedůvěřivá k nepříjemnému muži jménem Ove a k lehce nucenému humoru autora. To ale rychle přešlo. Začal se mi zamlouvat autorův styl, přistihla jsem se, že se často pobaveně usmívám. Pak přišel hlasitý smích střídaný s dojemným pousmáním. Poslední třetinu knihy už jsem byla v slzách a nakonec jsem se bála číst dál, protože jsem měla strach ze špatného konce.
Kniha je krásná, vtipná i dojemná. Morous Ove byl nakonec fantastický a jeho vzpomínky na svou velkou lásku byly .. no zkrátka dojemné :) Dlouho jsem se na knihu těšila a teď je mi líto, že už ji mám přečtenou.
Tak jako bývá povinná četba ve škole pro děti, tak jsou knihy, které by měly být povinnou četbou pro rodiče. Tato je jedna z nich. Je to smutné, tíživé čtení. Otevírá oči. Někdy stačí i maličkost, věta, gesto, které dokáže dítě zasáhnout a vy o tom nemáte ani tušení.
Ale postavy v této knize nic omylem či nevědomky neudělali. To oni by si zasloužili výprask. Otec, matka i milovaná Katuška.
Když je kniha psána podle skutečné události, navíc takto bolestné, je těžké ji něco vyčítat. Je mi to tak trochu proti srsti. Knihu jsem přečetla během dvou dnů ( první polovinu jsem přečetla na jeden zátah ve vaně, ke konci už značně ledové). Autorka nám příběh Lalela představuje v, řekněme, takové soft verzi. Pár knih z koncentračních táborů už za sebou mám a pokaždé jsem byla nevěřícně zhrozena, zhnusena a se slzami v očích. Ale tenhle příběh se mi zdál trochu přikrášlený.
Na druhou stranu, pro slabší povahy, kteří nesnesou tíhu takto podobných příběhů, by mohl být tento příběh přijatelná verze.
Co mě dojalo, byl doslov. Uvěřitelný, plný lásky. Ukazuje, že i nejhorší věci na světě vás nemusejí zlomit, když v to uvěříte.
Je to má již pátá kniha od autorky. A stále mě její knihy nepřestávají fascinovat. Na to, co nám dokáže přednést, musí mít dar od boha, jak se tak říká.
Hlavní hrdinky mi bylo líto a za každou cenu jsem chtěla věřit v její nevinnu. Ona byla jasným důkazem, že i dobří lidé mohou někdy dělat něco špatného, ale to neznamená, že nejsou dobří. Život Amišů mě překvapoval. Před knihou jsem o nich věděla zoufale málo. A jsem ráda, že jsem je více poznala. Něco mě na jejich klidném, pomalém a soudržném životě zajímalo, na druhou stranu, nedokázala bych žít pod tak přísnými pravidly, bez svobody a možností, které svět nabízí.
Co mě ale nadzvedávalo ze židle, bylo chování v právním systému. Já jsem asi lidsky a morálně trochu naivní, dozvídat se o tom, že pravda a spravedlnost nemají v tomto systému co dělat, že lži a zlé pohádky mají přednost, to mě vždy vyděsí.
A tak se ptám, v jakém světě to vlastně žijeme..
Konec, jako ze čtyř z pěti příběhů, byl pro mě opět trochu zklamáním. Zde vidím trochu autorčinu slabinu. Do posledních stránek to bylo nadějné, dokonce bych se mile ráda smířila s tajemstvím obestřeným koncem. Leč, co nadělat.
Opět tedy výborný příběh, při kterém se sami sebe ptáte, co byste na jejich místě udělali vy.
Co mě fascinuje na této knize je to, že se to hlavní stalo hned a víme, kdo to udělal. Člověk by si pak řekl, co dalšího může kniha přinést. Hodně. Výborně napsaná kniha.
Čteno jako povinná školní četba, přečteno jedním dechem na tajno pod lavicí. Krásná kniha :)
Vskutku velmi originální fantasy příběh. Nebo tedy pro mě originální je, protože tento žánr téměř vůbec nečtu. Ani bych neřekla, že je kniha určena pro mladistvé. Rozhodně to dokazuje, že i náš malý národ má moc nadané spisovatele.
Vynikající kniha. Bála jsem se a byla jsem znechucená, ale hlavně jsem nemohla přestat číst. A když tu knihu dočtete ve tři ráno, působí to ještě stokrát víc. Nedokážu si představit, jak žít v takové bídě a strachu. Jak se lidé dokáží měnit doslova ve zvířata. A nikdy nemůžete vědět, jestli váš super soused, vzorný táta a slušný člověk není skryté monstrum.
Druhou světovou jsem už měla docela načtenou a nechtělo se mi do takového příběhu. Ale ihned, co jsem začala číst, mě příběh pohltil a nepustil. Jen jsem četla a brečela a četla... Příběh, kterých už bylo dost, ale autorka má tak výborný vypravěčský styl, že se ihned stala mou favoritkou. Smekám před ní.
Jedna z nejkrásnějších knih vůbec. I když slovo krásný se zde ne vždy hodí. To místo a čas.. to si asi nikdo nedokáže představit.
Na světě jsou příběhy dobré i špatné. Silné i slabší. Ale někdy je příběh natolik silný, že vás při čtení bolí srdce. Ale přesto víte, že to stálo za to.
Nádherné ilustrace jsou jen třešničkou na dortu.
Knihu jsem vzala do rukou když mi bylo trochu úzko. Věděla jsem, že Fulghum bude má terapie. Nespletla jsem se. Nezhltla jsem ji jako jeho předchozí knihy, četla jsem ji poměrně dlouho. Ale užila jsem si každou stránku, každé písmenko s láskou a klidem. Milé, zábavné, moudré a dojemné postřehy z každodenních maličkostí - tak jak to zvládne jen Fulghum.
Četla jsem ji teď podruhé, a pokud budu mít štěstí, ještě párkrát si ji v životě přečtu. Protože ten příběh je nádherný. Čtivý, zábavný, smutný i dojemný. Jako sám život.
Autor mě opět velmi překvapil. Po úžasném Muži jménem Ove, přišla na řadu babička. Musím říct, že Backman umí. Nicméně.. začnu negativy, které musím chtě nechtě zmínit.
1. Knihu jsem četla strašně dlouho. Hrozně jsem si přála ji zhltnout, vědět co a jak, znát ji celou. Ale přesto se mi autorovy knihy čtou hrozně pomalu.
2. Nemám ráda přechytralé děti, které se chovají příliš dospěle. To mi na Else vadilo. Přesto.. když ji poznáte, víte, že je jiná a že s tím bojuje každý den. A že je vlastně i fajn.
3. Babička - Měla hodně kladů. Skrytějších. Byla dobrý člověk. A přestože mám ráda originální lidi, který se umí ozvat a nenechají si nic líbit, babičky povaha na mě byla už trochu moc. Příliš hlasitá, příliš vulgární, absolutně nerespektující pravidla a ostatní lidi.
Ale jinak byla kniha skvělá. Možná trochu překombinovaná, ale když si na konci uvědomíte celek, všechno do sebe zapadalo. A i když to z pohledu malé slečny vypadalo jako velké dobrodružství, z mého dospělého pohledu to byla velmi smutná kniha, přesto plná víry a naděje.
Právě jsem ji dočetla a usmívám se jako sluníčko :) Opět kniha, která mi s láskou připomněla, proč čtu.
Po pravdě, neměla jsem nějaké vysoké očekávání. Čekala jsem knihu čtivou, milou, ale nic, co by mě vystřelilo z trenek. Ale ten příběh byl krásný. Užívala jsem si Londýna, krásy univerzitní knihovny a krásných pocitů začínající lásky, která způsobuje mravenčení snad po celém těle. Příběh je to obsáhlý, ale stejně jsem se ho nemohla nabažit.
Tahle kniha zkrátka měla šmrnc.
,,Sežerte" mě, ale já ten příběh nechápu. Většinou se vyžívám ve filosofii příběhu a skrytých významech, ale tady prostě ne. Taky je to pouze stařec na moři.. Ale nemůže mi sednout každá kniha.