Bediczek komentáře u knih
Kdo má rád napětí, zde ho najde vrchovaťe. Šťepán Kopřiva ve své nejlepší formě.
Chris Carter píše pořád dokola jednu knížku, akorát pozmění vraha a jeho modus operandi.
Na začátku všichni dáví smradem z mrtvoly (zejména Garcia). I ti nejostřejší policajti z LAPD jsou zoufalí, hysteričtí a prosí o pomoc Roberta Huntera. Poté se objeví jakési kryptické video/audio, které dovede rozklíčovat jedině Robert. V průběhu vyšetřování dojde i na popíjeni single malt whiskey v baru s nějakou sličnou novinářkou/komisařkou... No a pak Robert udělá diagnózu toho pošuka a pěstí ho knokautuje přímo do vězeňské cely - The End.
Je to taková rozkošná odpočinková četba, která kromě nechutností nemá moc co nabídnout, ale mně to celkem baví, aspoň prozatím.
Naprostá jízda, od začátku do konce. Příběh je vlastně dost jednoduchý a přímočarý, pouze z pohledu hlavního hrdiny. Ale pořád čtenáře nutí číst dál, protože se chce dozvědět víc. Nezačne nudit po 10ti stránkách jako Kotleta. Funguje humor i napětí, občas je to i smutné a ten konec je prostě skvělý, BRAVO!
Zatím nedočteno. Nevím proč, je to dobře napsané, trochu zdlouhavé možná. Možná už jsem fantasy trochu přesycen...
(SPOILER) Asi jsem nepochopil dvě věci:
1. rodina žila s Amy na půdě a nikdy je nenapadlo se tam podívat?
2. co se to sakra stalo na konci? Zabití ducha?
Jinak je to čtivé, občas trochu strašidelné. Taková jednohubka na dovolenou.
PS. Guy má teda fakt koule, já bych tam asi nedal ani jednu noc :-)
Co bych u knihy vyzdvihnul jako největší plus je její čtivost a taky to jak je krátká. Kdyby byla delší, asi by to už začala být trochu nuda.
Dlouho jsem přemýšlel, k čemu tento styl vyprávění přirovnat a myslím že jsem na to přišel. Je to jako hrát first person shooter hru. Nedávno jsem viděl na youtube Kotletův rozhovor v nějakém podcastu a tvrdil zde, že jeho postavy mají svou hloubku a rozhodují o tom, kam se bude příběh ubírat. Například v tomto příběhu jsou (téměř) všechny ženy jako NPC, se kterými se hlavní hrdina vyspí. Zatímco muži jsou NPC, kteří jsou buďto soupeři (budoucí mrtvoly), nebo mu poradí. Hlavní hrdina je pak jen schránka pro čtenáře, do které se může vžít. Kdybych ho měl popsat třemi slovy, tak nevím vůbec jak.
Nevím přesně v čem konkrétně mám hledat tu hloubku postav.
(SPOILER) Děj se více méně pořád opakuje dokola: přestřelka s nějakými bubáky, kterou všechny hlavní postavy přežijí a pak se někam přesouváme, jen aby byla další přestřelka, kde je zase na poslední chvíli zachrání deus-ex machina. Napětí je v důsledku toho neexistující. Nosným prvkem by tím pádem asi měl být humor, ale i ten je repetitivní a dost často spíše trapný. Asi jsem suchar...
Napínavý thriller od začátku až do konce. Postavy jsou dobře vykreslené a fandil jsem jim. Konec mně překvapil, vůbec jsem to nečekal. Jediné co by mně zajímalo je, jak dlouhý byl ten provázek?
Úplně převratná detektivka to zrovna není. Už od 3/4 jsem tak nějak tušil, kdo za tím je. Nechybí ani napínavé finále, které je už tak trochu detektivní klišé.
Občas jsem si nebyl jistý, kolik toho Laurin opravdu řekl a co si autor sám domyslel (například dialogy postav, které působili až filmově) Buď jak buď, knížka je to útlá a dá se zhltnout za jedno odpoledne. Pro mně přijemné odpočinkové počtení.
Kukaččí mláďata jsem nečetl a nijak mi to nevadilo. Příběh přijemně plynul a hluchých míst moc nebylo. Vlastně je to spíš detektivka než fantasy, jedna krvavá šarvátka a tím akce končí. Ale atmosferu to ma dobrou. Taky bych chtěl vyzdvihnout povedenou mapu Thonnieriky.
(SPOILER) Asi je to tim, ze nejsem cilova skupina, ale kniha pro mne postradala napeti, protoze mi bylo uplne jasne jak dopadne. Samozrejme nechybelo velke finale ve zvonici big ben, kde se arcipadouch rozplyva nad rafinovasti svych (nelogickych) planu, jen aby byl vzapeti porazen hlavnim hrdinou. Inspirace HP je velmi znacna, nekdy by se dalo mluvit o vykradani.
Příběh se snaží být až na sílu nechutný a šokující, přitom se pod tou fasádou skrývá celkem přímočará detektivka, kterou lze odhalit už po 1/4.
Bajecne, famozni, uzasne. Nechapu proc jsem si to doted neprecet. Takove napeti a mrazeni jsem uz dlouho u cteni nezazil.
Velmi rozvleklá kniha, kde se většinu času nic neděje, příběhu moc nepomáhá že se téměř celý odehrává během jednoho večera. Postavy jsou dokonalé a bezchybné (tomu vévodí Kay) a na potkání chrlí expozici. Jako oddechovka na dovolenou se to ještě dá.
Při čtení mi velmi často přišlo, že hraju adventuru a postavy, které Faylorg a Inge potkávají jsou jen hybately zápletky, kteří mají za úkol vysvětlit souvislosti a posunout příběh dál. Finále bylo přitažené za vlasy, vím že je to fantasy, ale ve chvíli kdy autor vše řeší tím že je za tím magie, považuju to za lenost. Při vymýšlení jmen bych nevolil postup: hraju scrabble a náhodně se mi písmenka poskládají do slov jak eagrepe, schnirega a izironk.
Kniha začíná v období po zabití velkého arciparocuha, což je u fantasy zajímavé pojetí, protože tím většinou klasická fantasy kniha končí a co bude dál je ponécháno čtenářovým představám. O tom co se stalo se dozvídáme pouze ze střípků a postupně si události slepujeme dohromady. Je mi sympatické že kniha, potažmo celá sága je vlastně celkem malá a kompaktní a dobře odsejpá, i přiložená mapa zobrazuje celkem malé území. Pokud se vám chce pustit do nějaké fantasy ságy, ale nechcete louskat stovky až tisíce stran, je Krvavé pohraničí dobrá alternativa.
Až na Sicilskou část, pojednání o ochablém pánevním dnu a všemu kolem Johny Fontane celkem poutavé čtení. A to mne mafiánská tematika moc nebere.
Jsem rád, že jsem se v poznámce překladatele dočetl, že Bukowski ty své příběhy rád nafukoval. Protože na tohle všechno by bylo třeba tak pět životů.
Některē povídky byly spíš žbrblání starého alkáče, některé vzaly i za srdíčko