Belbo komentáře u knih

Znovu se neubráním několika citátům, Hugo byl genius...
Z jedenácti tisíc dvou set deseti dekretů Konventu má jen jedna třetina cíl politický. Dvě třetiny mají cíl všelidský. Konvent prohlásil všeobecnou mravnost za základ společnosti a svědomí jednotlivce za základ zákona. (s. 147)

Revoluce....
Zdá se, že je společným dílem velkých událostí a velkých osobností, ale ve skutečnosti je výslednicí událostí. Lidé jsou poplatní událostem. Události diktují, lidé podpisují. 14. červenec je podepsán Camillem Desmoulinsem, 10. srpen podepsal Danton, 2. září nese podpis Maratův, 21. září podepsal Grégoire, 21. leden je podepsán Robespierrem; ale Desmoulins, danton, Marat, Grégoire a Robespierre jsou jen výkonnými písaři. Mocný a veliký autor těchto stránek se jmenuje Bůh a jeho maska Osud. Robespierre věřil v boha. Jistě!
Revoluce je projevem něčeho, co je v nás, co se na nás ze všech stran doléhá a čemu říkáme Nutnost.
Před tímto záhadným skupenstvím dobrodiní a utrpení vyvstává dějinné proč?
Proto. Tak odpoví ten, kdo neví nic, právě tak jako ten, kdo ví všechno.
Tváři v tvář těmto atmosférickým převratům, jež zároveň ničí i oživují civilizaci, váháme soudit podrobnost. Hanět nebo chválit lidi pro výsledek těchto převratů je skoro tolik jako chválit nebo hanět čísla pro výslednou sumu. Světlo věčných pravd neuhasí žádný severák. Nad revolucemi sídlí pravda a spravedlnost jako hvězdné nebe nad bouřemi. (s. 150)

Imánus, slovo odvozené z immanis, starého dolnonormanského slova, vyjadřuje nelidskou, téměř hrůznou ohyzdnost démona, satyra, lidožrouta. (s. 187)

A on, ač by mohl, tomu nezabrání! Spokojí se povýšenou výmluvou: to se tě netýká! A ani si neřekne, že v takovém případě vzdát se rozhodování znamená spoluvinu! A ani si neuvědomí, že při tak dalekosáhlém činu je horší ten, kdo nečinně přihlíží , než ten, kdo čin dělá, protože je zbabělec! (s. 317)

Rozumová úvaha říkala jedno, cit říkal něco jiného; obě rady si navzájem odporovaly. Rozumová úvaha představuje jen rozum, cit je však často svědomím; rozum vychází z člověka, to druhé z něčeho vyššího. (s. 322)

2 27.08.2015

Pár mnou vybraných citátů:
Staré strany, které tvrdošíjně lpí na dědičném právu z boží milosti, se pošetile domnívají, že mohou použít téhož práva odporu, z něhož se rodí revoluce. Omyl. Vždyť v revolucích se nestaví na odpor lid, nýbrž král. Revoluce je přímo opakem odporu. Každá revoluce je jen přímým dovršením skutečnosti, má své oprávnění, které falešní revolucionáři někdy zneuctí, ale přežije svou dobu, i když je zbrocena krví. Revoluce nevycházejí z náhody, nýbrž z nutnosti. Revoluce je návrat od uměle vyvolaných poměrů do poměrů skutečných. Je, poněvadž je třeba, aby byla. (124)

Z toho plyne, že odboj může v daném případě být, jak řekl Lafayette, nejsvětější povinností, a vzpoura může být nejosudnějším zločinným útokem. Je také rozdíl v tepelné síle: povstání je často sopkou, vzpoura je často jen hořící slámou. (338)

Despotové nejsou někdy pro myslitele tak docela bezvýznamní. Spoutané slovo je hrozné slovo. Spisovatel zdvojnásobuje a ztrojnásobuje sílu svého pera, přikazuje-li vládce národů mlčet. Z toho mlčení vzejde jakási tajemná plnost, která prosakuje a v mysli se slije ve zvonovinu. Nátlak na historii má za následek historikovu stručnost. Žulová pevnost takové prózy není ničím jiným než nakupením, jež způsobil tyran.

Tyranie nutí spisovatele k zestručnění, které slovo umocňuje. Ciceronská perioda, která taktak vystačí na Verra, otupila by se na Caligulovi. Čím menší je rozpětí věty, tím je rána ráznější. Tacitus myslí s vypětím všech sil. (339)

Ostatně, k rozdílům uvedeným v jiné kapitole musíme dodat, že rozlišujeme povstání uznaná, kterým říkáme revoluce, a povstání odmítnutá, které zveme vzbouření. Propukající povstání je myšlenkou, která se podrobuje zkoušce před lidem. Když lid hodí svou černou kuličku, myšlenka propadá a povstání se považuje za ztřeštěnou potyčku. (519-520)

O pařížské stoce: ... Špiní se tu, co se kdysi líčilo. Poslední závoj je stržen. Stoka je cynická. Všechno na sebe poví.

Tato upřímnost špíny se nám líbí, dovoluje duši, aby si odpočinula. Když jsme po celý život museli přihlížet, jak se naparuje státní zájem, přísaha, politická moudrost, lidská spravedlnost, stavovská čest, přísnost poměrů, soudcovská neporušitelnost, uleví se nám když vstoupíme do stoky a vidíme bahno, které přiznává, že je bahnem. (543)

Gilotina je zhmotnění zákona; říká se ji mstitelka, sama není nestranná a nedovolí ani vám, abyste zůstali nestranní. Kdo ji spatří, proběhne jím nejtajemnější chvění. Všechny sociální otázky kupí své otazníky kolem jejího ostří.

Popraviště je přízrak. Popraviště není lešení, popraviště není stroj, popraviště není bezvládný organismus sestrojený ze dřeva, železa a provazů. Je to jakási bytost, vyvíjející cosi, jako vlastní temné podněty; řekli byste, že lešení vidí, že stroj slyší, že mechanismus chápe, že dříví, železo a provazy mají vlastní vůli. V hrozném snění, do něhož popravní lešení přivádí duši, vyvolává úděs, jako by mělo podíl na tom, co dělá. Popraviště je katův spoluviník; hltá kořist, požírá maso, pije krev. Popraviště je příšera, sestrojená soudcem a tesařem, přízrak žijící obludným životem, složeným ze všech smrtí, , které rozdal. (25-26 str.

Paříž neomezuje. Žádné město se necítilo tak nadřazeným, aby ještě zesměšňovalo ty, které si podrobuje. Vám se líbit, Athéňané! zvolal Alexandros. Paříž dává více než zákony, určuje módu; Paříž vytváří více než módu, tvoří rutinu. Paříž se může tvářit hloupě, kdykoli se ji uzdá; a někdy si toho přepychu i dopřeje, a pak hloupne celý svět s ní. Potom se paříž probudí, protře si oči a řekne: Jsem já ale hloupá! a vysměje se lidstvu do očí. (594)

1 27.08.2015

Mohl to být zajímavý literaární experiment, který narativní linii rozdělí do dvou zcela odlišně odvyprávěných a tematických celků. ... V první půli nezachrání permanentní popis drhnoucí děj a v druhé zas metoda "tam a zase zpátky" připomíná pokusy neumětele z horní dolní. Škoda, čekal jsem docela hodně; v nejbližších letech se nemíní k Urbanovi vracet (natož ho kupovat :) ).

2 30.06.2015

Klasická a poměrně jednoduchá postmoderna; nechápu, jak se někdo mohl v ději ztratit.

2 29.06.2015

Zajímavý taktrochu postmoderní příběh, který ve východisku konfrontuje právu romanopisce s pohledem historika na dobové téma. Před Otou Filipem smekám.

25.06.2015

Nadprůměrná kniha, která mohla být skvělou. Co u mě sráží hodnocení dolů, je důraz na ústřední trojici/čtveřici pisatelů dopisů, v různé míře spojených s Libra Publisher. Trochu jsem doufal, že bude text více mozaikovitě propracovaný a struktura nebude rozdělena na hlavní a okrajové marginální příběhy, s různým prostorem. Např. mě mrzí nevyužití historických dopisů z přelomu 19. a 20. století a celkem vyhořelá linka s Petrem Skočdopole. I přes tyto výtky jsou to dobré 4 hvězdy

1 18.06.2015

Od Körnera jsem nečetl všechno a ani se k tomu nechystám.Znám Kosu, Údolí včel, Adelheid a Psí kůži a z těch mi přijde Kosa literárně nejlepší. Ty ostatní jsou "kafemlejnky."

09.06.2015

Kravina na kvadrát... s Ecem to nemá nic společného.

4 14.05.2015

Přeceněná kniha, která nemálo ze své slávy těží z filmového zpracování.

10.05.2015

Pro mě nejlepší a nejzajímavější Křesadlo.

1 18.04.2015

Upřímně jsem se těšil, jak se zasměju špatně napsanému románu ve stylu infantilní šifry. A ono ouha, pan Brown si perfektně hraje se svými fanoušky. Vytváří slapé uličky, pracuje se zdáním vypravěče (fokátora) a kombinuje rovinu příběhu vnímanou a skutečnou, postupně odhalovanou. Abych pouze nechválil, tak narozdíl od ostatních se mi nelíbí celá linie ve Florencii. Kniha by se mohla odehrávat v jakémkoli jiném městě a nic by se na kvalitě nezměnilo; vlastně jo, chyběly by bedekreovské pasáže. Od Browna jsem četl pouze Šifru - příšerný spisek - proti které je Inferno nápaditým a hrvým dílkem.

18.04.2015

Literatura pro malé na cestě k velkým i čistě velké. Porádní oddychová záležitost bez nějakých kyčovitých a nucených fines.

2 17.04.2015

Dle mého názoru smysluplný a poměrně (chce se říci ecovsky) srozumitelný úvod do vědního odvětví.

1 05.04.2015

Asi nejlepší Suvorov - bez zbytečné vaty a "úvah".

1 27.03.2015

Většina knihy je vata - autorův úvahový balast, bez kterého by měl text sotva 200 stran.

O obsahu knihy nejvíc poví její název :)

1 26.03.2015

Po faktografické stránce se jedná a jednostranný a zjednodušující nesmysl. Obecně u knih G. Knoppa platí, že by se jim měl vyhnout každý, kdo se 2. světovou válku zajímá více do hloubky.

1 26.03.2015

Kniha o psaní... radost číst a odkrývat tvůrčí proces psaní jako jeden z atributů narativního světa. ... Kniha pro pomalé a vnímavé čtení o vypravěči stvořiteli. Napsal ybch víc, ale nemůžu (zatím).

22.03.2015

Na otázku co že tím chtěl pan Vaculík říct, mám jednoduchou odpověď: pouze to, co napsal :)

3 21.03.2015

Český Oblomov s dobrýmm koncem. Parádní záležitost.

1 19.03.2015