Boogie007 komentáře u knih
Nechci vybírat z autorčiných knih tu nejlepší, protože každá z nich mi něco dala. Ale, popravdě Hana mi nejvíc uvízla v hlavě a vyvolala nejvíc emocí. Nemohla jsem se odtrhnout a přečetla jsem jí za jeden den. Zkrátka, všechno ve mě křičelo, že chci přečíst ... a odhalit ... víc. Jako by mě popadl vír.
Škoda, že nejde udělit víc hvězdiček.
Tiché roky mě udělily výchovný pohlavek tím, že mi předvedly, jak rychle si může člověk druhé zařadit, aniž by pátral po tom, co za tím kterým jedincem a jeho chováním je. Slepá mapa mě zas připomněla, že všichni jsme lidé s tužbami, láskami, pády a vítězstvími a ty, kteří tu byli před námi, nemáme odsouvat s tím, že je to pouhá historie.
Ticho, které rozložilo rodinné vazby a hořce poznamenalo osudy členů. Postupně jsou odkrývány nezdravé vztahy, zklamání, drama, které zlomí nejen přímé aktéry, ale i život, který teprve vznikne. Objevila jsem autorku, kterou chci více poznat.
Zase čteno skoro bez dechu. Po předchozích zkušenostech jsem si odpustila "soudy" postav, jen se nechala unášet proudem a čekala na odkrytí osudů, motivací a provázaností.
Bylo to na střední škole, kdy mě Gérard Depardieu v roli Cyrana připravil doslova o dech. Spojení ucholaskající francouzštiny, Rostandových veršů a bolavého, nadčasového příběhu lásky mě hned hnal do knihovny. Chudinka teta mi tehdy celou knihu přepsala na stroji. Spolu se Cyranem odhazuji širák, stojím pod balkonem s krvácejícím srdcem, vracím se spolu s ním z měsíce a umírám s naplněnou touhou mít svůj štít čistý.
Volbou není snadné se prokousat, ale kdo to zvládne, ten má o čem přemýšlet. V červnu 1947 se v brooklynském penziónu Růžový palác setkají Newyorčan Nathan Landau, krásná polská emigrantka Sophie Zawistowska a začínající jižanský autor Stingo (za ním se skrývá sám autor). Začíná se odvíjet tok příběhu, složený z několika pramínků. Jedním z nich je Stingovo seznamování se s láskou a sexem, dalším jeho zamyšlení nad Jihem a nad otroctvím, ale hlavním je osud Sophie, která přijala Stinga jako jakéhosi zpovědníka. Sophiina volba je vlastně volbou několikerou: 1. její rozhodnutí neúčastnit se odboje, 2. rozhodnutí svést R. Hösse, aby zachránila své dítě, 3. rozhodnutí o svém bytí a nebytí, ale hlavní volbou je, když má vzít do rukou osud svých dětí. Autor se zde pokouší o hloubkovou analýzu fašismu, jeho vlivu na člověka a otázkami svědomí a viny.
Tak si mě zase po letech našla. Nyní ještě vylepšená o poetické ilustrace pana Trnky. Broučky mám nesmazatelně spojené s hlasem mojí babičky a černým hrnečkem, se kterým jsem chodili žebrat o med.
Vyprávění plné pokory, lásky, smíření a víry. Ne vždy se nám to podaří tak klidně přijmout. Ale i to nepříjemné a nešťastné je nezbytnou součástí našich životů. Jan Karafiát to dětem tak hezky přiblížil.
Pro srovnání jsem shlédla i loutkový film z roku 1966. Je to hezké zpracování, krásně namluvené, ale přepracované tak, aby z něj vypadl ten nejdůležitější motiv - Bůh.
Trosečníci z Vlaštovky jsou pro mě srdeční záležitostí, vždycky budou to nejlepší z ransomovské série. Byl to můj vůbec první díl, který jsem četla a také ho mám přečtený nejvíckrát. Právě u této knihy mohu sledovat i svůj růst. Nejdřív jsem posádkám záviděla, to že jim dospěláci povolili žít si po svém, bez dozoru. V další etapě jsem oceňovala přátelství a moc si přála najít kamarády, jako byli oni. A teď? Teď oceňuji dětskou fantazii, jejich odpovědnost a soběstačnost. Umět si nalovit ryby, poradit si v krizových situacích - zkrátka, přežít a užít si to. Kéž by měly Ransomovy knihy takovou popularitu jako Harry Potter ... už na tom (v menším) pracuji a obdarovávám těmito knížkami děti v okolí.
Knížku jsem si objednala po poslechu pár povídek na rozhlasových vlnách. Četla je přímo spoluautorka. Tento košt stačil k tomu, aby ve mě vyvolal touhu si přečíst víc. A opravdu jsem nebyla zklamaná, bavila jsem se a na závěr litovala, že už je konec.
Se zájmem sleduji seriál Durrellovi, vyvstávají ale otazníky ohledně událostí zde předvedených, a tak se vrhám ke knihovně a oprašuji autorovi vzpomínky z dětství, rodiny i krásné přírody na Korfu.
Jestli jsem někdy hrdá na své češství, tak je to v jazykové oblasti. Čeština je barevná, hravá, plná možností. A Karel Čapek s ní umí skvěle pracovat ... čemu dáme jeden název, on opíše desítkou/tkami dalších výrazů. A jeho humor, satira a téměř detektivní, prazákladní pozorování věcí, to mě uvádí v úžas a radost :-).
V této knížce A. Ransome dále rozvíjí příběh skupinky klubu Lysek a sourozenců Dicka a Dorotky. Je to příběh hezky detektivní, Lysky se musí očistit z velmi nepříjemného nařčení. Úplně se s nimi zalykám nad nespravedlností, s jakou s nimi ostatní zacházejí a bezmocí, které děti naštěstí nadlouho nepodléhají. A musím vyseknout velkou poklonu Dorotce ... snad budoucí detektivní vyšetřovatelce ;-)???
Když jsem knížku objednávala, tak jsem ani moc nepátrala po popisu. Samotný autor už byl pro mě zárukou. Když mi knížka přišla, tak jsem se trochu ulekla, když jsem zjistila, že tématem by měly být pražské hospody, restaurace, vinárny. Ale stačila už jen první část, abych se zase "odlekla" a v klidu si mohla užívat krásný poetický popis historie nejenom samého předmětu, ale i okolí, k tomu se dozvídat zajímavosti o pražských znameních, atd. atd. A protože mě to tak zajímalo a nejsem z Prahy, tak jsem zabrousila na internet a kontrolovala si, zda jsou všechna zmíněná zařízení stále v provozu. Jsou :-).
Agathu máme především zařazenou jako autorku detektivního čtení, ale už ve svém životopise a nyní i v této knize se projeví její skvělý humor, nadhled a popis místa i lidí. Spolu s druhým manželem se zúčastnila několika archeologických výprav, užila všeho, co s tím bylo spojené (včetně nepohodlí, blech atd.), ale přesto na tento čas s láskou vzpomínala v době, kdy válka znemožnila jakékoliv archeologické bádání.
Knížka, která rozvíjí autorovo vzpomínání, které probíhalo po rozhlasových vlnách. Mistr Anderle je především malíř, však je kniha doplněna spoustou jeho kreseb, a tak skvěle dokáže do nejmenší podrobnosti nám popsat místa, lidi, události tak, že je před sebou vidíte, stáváte se přímými účastníky. Je to nádherné, klidné, vtipné čtení a dívání. Pokud jeho pořad posloucháte, tak získáte i takovou třešničku na dortu a nad knihou vám bude v hlavě současně znít i autorův hlas.
Svérázné společenství (prostitutky, vandráci, zloději) žijící poblíž bývalé konzervárny by leckdo mohl označit jako spodinu. Tak často jsme svázáni předsudky, odklepneme si ty, kteří nesplňují naše nároky, standardy. Ale neskrývá se v těchto "odsouzencích" lidskost a to dokonce větší než u uvědomělé, spořádané společnosti?
Začínají prázdniny a Amazonky s Dickem a Dorotkou na ně mají svoje plány. Ale ouvej, přijíždí teta děvčat a je nabroušená na jejich maminku, která je nechala v domě samotné. Tak se z D a D stávají uprchlíci, z Amazonek vzorná děvčata a teta se rozhodně nesmí o uprchlících - piktech dozvědět. A je jasné, že to jen tak bez problémů nebude ...
Dodnes ve mě přežívá touha po stejných nebo podobných zážitcích, jako měli dětští hrdinové A. Ransoma. Svoboda, akce, fantazie.
Musím říct, že tato kniha se mi z Durrellovi korfské trilogie zdá asi nejlepší. Při čtení jsem si několikrát vysloužila nechápající výrazy z okolí, když jsem nahlas vybuchla smíchy. Díky panu Durrellovi se zájmem čtu i o takových potvorách, na kterých by můj zrak jinak ani nespočinul.
Moc se mi nechtělo rozloučit s hrdiny této série. Ale těch ran, bolesti, smrti, krve a zla, to už na člověka muselo být moc :-).