Boogie007 komentáře u knih
Byla jsem hodně natěšená (z předchozí četby), ne moc spokojená (z formátu e-knihy. Není nad normální knihu či jen, v tomto případě, sešitek. Po tištěném formátu bych hmátla rychleji, takhle jsem otálela) a trochu rozpačitá (z délky textu a absence nějakých záchytných bodů, které by i čtenáře, tedy i mě, trochu navedly k pachateli. A já si pak řekla jó, tak tohle jsem přehlédla). Ale nechyběly plusové hodnoty - historické souvislosti.
Nepřijde mi to jako typická detektivka - trochu thriller, trochu paměti, reportáž. Start poněkud zpomalený, ale pak to nabírá otáčky. Dostihy přítomné jen jako doplněk, hlavním tématem je zde politika a volby ... a vztah otec x syn. Opět oceňuji "já" formu.
Po letech jsem začala znovuobjevovat duo Kutinová - Kubátová. Jak slova matky, tak i dcery mi rozechvívají srdíčko, startují i moje vlastní vzpomínky, okouzlují neuvěřitelným lidstvím a klidným vzdorem proti někdy ne moc přívětivému osudu.
Tentokrát to je kombinace receptů a vzpomínek té mladší, které se předávají z generace na generaci a zabydlí se na každodenním nebo svátečním stole. Komu z nás se při tom nerozezní chuťové pohárky vzpomínkou na ten "náš" recept, který nám předkládala babička či maminka - chuť a obraz, který se snažíme napodobit a znovu zažít.
Tady došlo k tomu, čeho jsem se u D. Francise obávala. Příliš překoníčkováno. I když mám jinak koně moc ráda, tak hrozně nerada čtu o tom, jak je dostihový sport degradován a zneužíván pro peníze, vydírání a k všemu, co se k tomu váže. V tom, co jsem zatím četla, bylo dostihové téma trochu naředěno jiným povoláním hlavní postavy. Je ale pravda, že tady mi to trochu nahrazuje stálá myšlenka na skvělou "Vraždu v Orient expresu" a zcela jasný odkaz na Hamleta ... toho mimochodem doporučuji jako doplňkovou četbu ať před či po přečtení "V šachu".
Byla jsem malá, měla jsem zrovna angínu a protože jsem čekala na další dávku antibiotik, mohla jsem se dívat na televizi do nočních hodin. Dávali Poberty a mě zcela uchvátili (něco podobného se mi stalo jen u Frajera Luka). Na další shlédnutí jsem si musela počkat, až se mi podařilo konečně sehnat DVD, ale ke knížce jsem se dostala snadněji. V knihovně jsem si ji půjčovala několikrát ročně. Tak moc jsem ji toužila mít doma, že jsem uvažovala o "trvalé výpůjčce". Nakonec jsem ji objevila ve výprodeji a můj štít zůstal čistý :-). Čtení se musíte naplno věnovat, autor rád používá věty, které zaberou skoro 1/2 stránky, tak se nesmíte ztratit. Ale příběh náhlé volnosti, poznávání světa dospělých, automobilu a koně s neobvyklou chutí mě natrvalo zaháčkoval.
Rodina, pro kterou je dobrá pověst nejvyšší metou a za tím "jdou i přes mrtvoly". Dědictví, o kterém má každý jinou představu. A jediný muž, který je schopen prohlédnout, co stojí za chováním jednotlivých lidí a odkrýt pečlivě střežená rodinná tajemství.
Nad touto knížkou mám rozporuplné pocity. Na jedné straně velký smutek, že jde o poslední, jen načrtnuté dílo mého milovaného pana Ransoma, kde mělo navíc dojít ke spojení dvou skupin dětí - hrdinů předchozích knih. O čem všem bychom se mohli ještě dočíst a následovaly by další díly? Na druhé straně je to lahůdka, která nás nechává nahlédnout přes autorovo rameno a být u toho, jak tvořil. Vše, co je zde zahrnuto (povídky i rozpracované ukázky), dokazuje, jak skvělý byl pan Ransome spisovatel.
Artur Ransome uvedl v této knížce poprvé na scénu dvě skupiny dětí - Vlaštovky a Amazonky. Zprvu znepřátelené strany, pak plující pod "stejnou vlajkou". Dále představuje domorodce a (vysloužilého piráta) kapitána Flinta, kteří sehrají své důležité role nejen zde, ale i v následujících dílech série. Je to nádherné, kempovat spolu s nimi na ostrově Divokých koček, objevovat nezmapované kraje, podnikat dobrodružné výpravy a pátrat po ztraceném pokladu kapitána Flinta. Kéž by tak mohly mít delší prázdniny ... a my víc ke čtení ;-).
Jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré ... nebýt toho, že Tom Dudgeon byl donucen porušit jedno z nejdůležitějších pravidel, tak by Dick s Dorotkou zůstali suchozemskými krysami (i když s bydlištěm na lodi), nepoznali by členy klubu Lysek a my bychom neměli co číst ;-).
Jen pár dnů poté, co se Walkerovic sourozenci vrátili z nechtěné cesty po moři, už před sebou měli vyhlídku na další dobrodružství. Cílem expedice se stalo zmapování neznámého území. Čeká je tu jedno překvapení za druhým ...
Nejsem dobrý čtenář detektivek. Většinou nezvládám čekat na rozuzlení a brzo po začátku přetáčím na konec a pak zbytek v klidu a pokoji dočtu. Ale tady jsem se nechala unášet proudem. Hlavní postava mi zcela přirostla k srdci - člověk raněný, ale klidný, vědom si vlastních mezí, které ale dokáže v případě nutnosti překročit. S velikou chutí jsem si četla informace o jeho práci - prodeji alkoholu (i když se nejblíž k tomu dostanu jen tak ve formě rozinek v rumu). Tudíž, shrnuji jako čtivou, přemýšlivou, akční i informační záležitost.
Kniha se velmi dobře čte. Zajímavé téma, hlavně pro milovníky knih :-). Jen závěr mi přišel poněkud překotný.
Příjemně čtivá historická detektivka. Barvitě popsané prostředí (rytířské klání, středověká Praha, ...), postavy (i skutečné) a soudce Melichar, kterého bych označila jako českého soudce Ti :-).
Stále ještě dost lidí je dobře seznámeno s šedivou, nesvobodnou atmosférou dob minulých. Nevýrazné obličeje, stálý dohled a hradba mlčení, na to naráží hlavní hrdina v bývalém SSSR při pátrání po tajemném Aljošovi a zhodnocení reálnosti hrozby členu královské rodiny. Dobře popsané akční scény, zmínka o závodech v Pardubicích, tomu dávám plusové bodíky, ale už mě moc nenadchla zápletka, která mě hodně připomíná scénáře a klišé vznikající za Studené války.
John Grisham je velmi dobrý spisovatel. To mi dokázal už v prvních odstavcích, kdy čtenáře seznamuje s pravidly baseballu. Něco, co by mě jinak bezpečně uspalo po pár vteřinách, podal tak, že jsem četla lehce a se zájmem. A to byl jen začátek, pak se na pozadí baseballového světa rozehrál příběh otce a syna a nenaplněných snů a velká tragédie.
Ano, jak se zmiňují předchozí komentáře, tuto knihu nelze označit jako detektivku. Tím asi dost čtenářům připraví zklamání. Příliš zdlouhavé a popisné odstavce o architektuře, ze kterých jsem měla pocit odcizení a špíny. "Šedivý" pocit mě neopouštěl ani dál, ale říkám si, že to tak asi mělo být. Tak jako u nás se hrdinky, ale i celá finská společnost, potýká s dnešními problémy - nedostatkem kvalifikovaných lékařů a personálu, pokřiveným přístupem ke stáří, kdy se s věkem neváže moudrost a soucit, ale staří jsou přítěží a problémem. Ale i ti muži a ženy vyššího věku mají stále city, zvláštní smysl pro humor a přístup k životu a smrti. Tak že, zbavte se čekáním na klasickou zápletku a rozuzlení a nahlédněte do světa domovů důchodců a pečovatelských center očima jejich klientů.
Silná osobní zpověď, vzpomínky na doby plné úspěchu i zatracení, pohled na dění a osoby, které protkli její životní putování. Autorka je velmi přímá, nic nezastírá, i k bolestným věcem se staví přímo čelem. Velmi si užívám i její osobitý styl psaní.
Pro mě čtení poněkud ztížené formou scénáře - divadelní hry - současně sledovat dialog a kdo to pronesl, pak jsem se od toho odbourala a jen se soustředila na obsah. A to už jsem si jen vychutnávala nepilovskou milou klasiku.
Knihu jsem otvírala s pochybami, zda nebude čtení nudné, když už vlastně víme, kdo je tu záporák. Rozhodně se mi obavy nevyplnily a hltavě jsem se vrhala na každou další stránku.