boxas komentáře u knih
Vzhledem k tomu, že to byla moje první kniha této autorky, tak jsem se na začátku topila v různých dějových linkách, jménech a souvislostech, které mi unikaly. Pak jsem se sice v ději zorientovala, ale detektivní zápletka mi připadala jaksi nevěrohodná a až do konce knihy jsem nepochopila, jakou to celé má mít souvislost s andělíčkářkou a už vůbec ne jakou to má souvislost s Hermannem Göringem. To jako že MOTIVACE? Nebo DĚDICTVÍ minulosti? GENY? Nebo to, že určité množství Švédů je prostě šílených?
A proč tam proboha musí být aspoň jeden Žid, nějaká ta lesba, nějaký ten gay a pár migrantů jakož i politiků navrch?! Už jsem čekala jen na adoptovanou černou holčičku ze Sierra Leone!
Říká se: Mnoho psů, zajícova smrt. To platí i v tomto případě. Autorka rozehrála tolik motivů, že se v nich nakonec sama utopila a z možná slibné detektivky zbyl jen slabý odvar.
A ještě jedna poznámka k audioknize: Zdeněk Junák má velice příjemný hlas a ráda ho poslouchám, a pokud Sylva Talpová neskřehotá jako rádoby malinká holčička, tak to taky ujde, ale KDO proboha vymyslel to "obzvláštnění" nahrávky různými ruchy, skřeky, šumy a dalšími úlety?! V okamžiku, kdy už tam po Xté začalo řvát nějaké děcko bez ohledu na věk a danou situaci, nebo když už zase začal chrčet a chlchlat kávovar, tak jsem měla už fakt chuť vyhodit tu nahrávku i s kávovarem.
Skvělá, jedinečná, nezapomenutelná! A také jedna z mála těch knih, u nichž jsem opravdu upřímně litovala, že je konec... i když kniha nekončí tak, jak bychom asi my, romanticky založené nátury, chtěli.
Autorka si žádný hollywoodsky nasládlý konec nepřála a byla to také její zásadní podmínka pro jakékoliv filmové zpracování.
A když tak nad tím uvažuji, musím uznat, že měla pravdu. Slavná závěrečná slova Rhetta Butlera jsou jen logickým vyústěním jeho komplikovaného vztahu ke Scarlett, stejně tak jako je logickým vyústěním úvah Scarlett O Harra její rozhodnutí vrátit se domů na Taru.
Je věčná škoda, že se u nás vžil z nějakého nejasného důvodu pro tuto knihu název Jih proti Severu. Originální název Odváto větrem daleko výstižněji vyjadřuje to, o co M. Mitchellové asi šlo. Tedy vrátit se aspoň ve vzpomínkách k časům, které jsou nenávratně pryč.
Poznámka na okraj: postavu Scarlett prý autorka "modelovala" podle své babičky.
Milí přátelé S. Kinga, tak mně se to líbilo.
Kniha je sice obsáhlá, ale má spád a kupodivu i slušné tempo. Je napínavá a nenudí. Nebyl by to King, aby si nedopřál pár úvah, zde na téma politika, víra a ekologie, ale nepřehání to.
Někteří kritizovali konec, já ne. Připadá mi jako logické vyústění nelogických jevů pod kupolí.
P. S. Jedenkrát jsem se mrkla krátce na seriál. Slaboučký odvar něčeho jako Ztraceni. Rozhodně si tím nekažte dojem z knížky!
Ale no tak, já přece taky vím, že Pán prstenů je lepší! Ale je to jako srovnávat hrušky a jablka. Trilogie Pán prstenů je jednou z mé TOP desítky, Hobit by se do TOP asi nedostal, ale i tak je to krásná kniha!
Jednoznačně nejlepší popis středověké nebo starověké bitvy, jaký jsem kdy v nějaké knize četla.
Vřele doporučuji!
Krátká ukázka:
"Nejdřív se ozvalo brnkání pěti tisíc uvolněných tětiv, zvuk zlověstný jako tón ďáblovy harfy, a po něm následoval svistot šípů, zprvu děsivý jako prudký nápor větru, ale postupně slábnoucí, jak se dva mraky opeřených střel, hustší než jakékoliv hejno špačků, vznesly k šedému nebi a letěly k nepříteli.
Hook už sáhl po dalším šípu, ale přesto nemohl odtrhnout pohled od toho, co viděl poprvé v životě – pět tisíc šípů ve dvou tak obrovských houfech, že zastínily mdlé světlo oblohy, dvě smrtící bouře, jež stoupaly k nejvyššímu bodu své dráhy, aby za ním začaly klesat.
Byl den svatého Kryšpína.
Na okamžik nastalo ticho.
A pak zasáhl první šíp cíl a po něm další.
Kovové hroty střel narážely na plechové pláty zbroje a rachot a řinčení znělo jako krupobití seslané Satanem."
Za poslední rok určitě nejlepší thriller, jaký jsem četla. Plný zvratů a překvapení, kde (téměř) nic není tak, jak vypadá. Dočetla jsem ve dvě v noci a Harlana Cobena si definitivně řadím mezi svoje nejoblíbenější autory.
"V každé tlusté dívce je hubená dívka a spousta čokolády."
Čarodějky z Lancre v té nejlepší formě. Akční, napínavé, plné páně Pratchettova někdy nekorektního humoru. Autorova fantazie byla skutečně bezbřehá a velice osvěžující. Vskutku výborné zakončení příběhů tří (čtyř) čarodějek. Pro ty, kteří mají humor ze Zeměplochy rádi, je Carpe Jugulum jasná volba.
"Nádvořím dole se rozlehlo zadunění klepadla. V tutéž chvíli se otevřely dveře na druhé straně sklepení.
Objevilo se v nich přinejmenším půl tuctu upírů.
"Chovají se velmi hloupě, nemyslíš?" obrátila se Stařenka k Igorovi. "Dej mi pár kolíků."
"Khohlíky dhošly, Sthařenko."
"Dobrá, tak mi podej láhev svěcené vody… Pospěš si."
"Už nhám žhádná nezbhyla, Sthařenko."
"To už nemáme vůbec nic?"
"Mhám pohmeranč, Sthařenko."
"K čemu?"
"Dhošly nhám citrhóny."
"A k čemu by to bylo dobré, strkat upírům do úst pomeranče?" zeptala se Stařenka a opatrně pozorovala přibližující se nepřátele.
Igor se poškrábal na hlavě. "No, thřeba bhy bhak nechythili thak snhadno chřibhku…"
Peter May ve formě. Sice ne tak dobré jako např. Skála, ale pořád dobré a napínavé.
"Otázka není, na co se díváš, nýbrž co vidíš."
Henry David Thoreau
Půlnoční knihovna je rozhodně zajímavé čtení ... ale ...
Začátek mi až příliš připomněl knihu Veronika se rozhodla zemřít od Paulo Coelho, kterého jako by Matt Haig přímo citoval. Jen vyměnil Veroniku za Noru Seedovou a přidal hodiny.
Nápad s půlnoční knihovnou, kde se zastavil čas a kde je všechno možné, je dobrý a nosný, ovšem kdyby nebylo toho věčného (autorova i Nořina) filozofování. A také kdyby člověk neznal tu myšlenku ...co by se stalo, kdyby... už z jiných verzí, např. z filmů Otec rodiny nebo Všechno, všude, najednou. Výsledkem u Matta Haiga je sice zajímavá, ale lehce předvídatelná kniha, kdy už po několika návratech do knihovny pozornému čtenáři musí dojít, kam to celé asi spěje.
P. S. Veronika se rozhodla zemřít je nejméně o jednu třídu lepší.
Ano, je to knížka s předvídatelným dějem - ale to ještě neznamená, že by nebyla dobrá.
Ano, okatě útočí na naše city - ale to ještě vůbec neznamená, že by nám malé Annie nebylo líto.
Doporučuji audioverzi! Přednes Martina Zahálky přidává knize nejméně jednu hvězdičku navíc.
Pomalý rozjezd, počáteční zmatek ve jménech, názvech, nástrojích, pracovním (a jiném) zařazení, jakožto i ve vztazích a podobně, ale stačilo si na tento svět korporací trochu zvyknout a pak už dobrý.
Nabízí se srovnání se světem jiné výjimečné mladé ženy - Sancie z Čaropisců a Ilan z Naslouchače mají hodně společného, nejen svoji výjimečnost, původ z okraje společnosti, odhodlání atd., nicméně Ilan se mi přeci jen líbí víc.
Tak to bylo opravdu moc pěkné dobrodružství Terryho Pratchetta, jakož i všech zúčastněných. Moc se mi to líbilo.
Vtipné hlášky a postřehy promíchané trochou filozofie, mytologie, historie, mystiky a především názorem, že když už tedy je to mládí v ... tak že by měl člověk odejít jako hrdina.
Co je tedy nejdůležitější? No jasně! Nejdůležitější je mít po ruce nějakého minstrela (barda, zpěváka, loutnistu atd. atd.), který naše velké činy zaznamená pro příští věky! A o tom, vážení, je Poslední hrdina!
Budou mi chybět. Nejen Barbar Cohen, ale i ostatní - Bláznivý Humoš, Cucák Vilda, alias Šílený Vil, Caleb Rozparovač, Bleskový Podrs, prostě celá ta partička starých nahluchlých dědků, co si říká Stříbrná horda. I když kdo ví, jak to s nimi takhle blízko Cori Celesti vlastně dopadlo...
Aspoň kousek:
Cucák Vilda zasunul bez dalšího slova roubík na původní místo.
„Takovej za groš kudla,“ zabručel, „a dokonce ani nemá harfu. Co je to za pitomýho barda, kerej nemá ani harfu? Akorát tuhle malou dřevěnou věcičku, co vypadá, jako dyš rozřízneš hrnec. To je ale blbej nápad!“
„Tomu se řiká loutna,“ vysvětloval huhlavě Caleb s pusou plnou mrože.
„Soževonoto? Loupna?“
„LOUTNA, HUMOŠI!“
„Jasně že sem loupil!“
„Ale houby, to je na zpívání písniček. Dámám,“ nedal se odradit Caleb.
„Jako vo kytkách a tak. Romantika, chápeš?“
Horda ten výraz znala, i když činnost, kterou obsahoval, byla mimo hranice jejích pestrých a zaměstnaných životů.
„Je úžasný, co taková písnička se ženskejma udělá,“ zamyslel se Caleb.
„No, teda řeknu vám, že v době, když sem byl já mladej,“ vrtěl hlavou Bleskový Podrs, „tak když si někdo chtěl získat zájem nějaký holky, musel svýmu nejhoršímu nepříteli useknout tentononc a dát jí to darem.“
„Sože vy to furt?“
„POVÍDÁM, ŽE ZA MEJCH ČASŮ SI MUSEL SVÝMU NEJHORŠÍMU NEPŘÍTELI USEKNOUT PINDIPÁSKA A DÁT JÍ HO!“
„Jo, no jo! Máš recht, romantika je úžasná věc!“ přikyvoval spokojeně Humoš.
Kniha je bezesporu zajímavá, jen jako by se autor nemohl rozhodnout, komu je vlastně primárně určena.
Dětem? Asi ne, na to je moc suchá.
Odborníkům? To asi také ne.
Takže nejspíš lidem, kteří mají zájem o egyptskou mytologii v obecnější rovině.
Na druhou stranu se autorovi nedá vytknout poctivá snaha shromáždit v jedné knize vše, co se o egyptské mytologii dozvěděl.
Odbočky v ději, které příběh jen rozmělňují a nikam neposouvají, postavy, které s příběhem nijak nesouvisejí, zápletka tak vycucaná z prstu, že jí snad nemohl věřit ani sám autor, rádoby hlubokomyslné úvahy o smyslu života a opakovaně nekonečné čtení poznámek z tabulí (poslouchala jsem audioverzi).
5x jsem si myslela (a pak už i doufala), že se blíží konečně závěr a ono nic. Doslova. Žádná gradace, napětí, nebo dokonce nějaké překvapení, nic. Jen rozplizlý konec, který vyšuměl jaksi do ztracena.
Tak tohle se Jeffery Deaverovi nepovedlo. Umí to mnohem líp!
Děj knihy je už jaksi vyšumělý, reálie zastaralé, překlad fakt ubohý, místy značná naivita (autora či Ryana, to je jedno), k tomu utrpení z mizerného poslechu... Ty tři hvězdičky jsou jen za velice slibný začátek a také trochu z nostalgie, protože film s H. Fordem se mi na rozdíl od knihy líbil.
Mám tuto sérii moc ráda a těším se na každý další díl, který mi přijde do ruky, ale upřímně řečeno tentokrát to na plný počet nebylo.
Skvělá kniha! Dokazuje, že i literatura faktu může být čtivá a zajímavá.
Dobrodružství Toma Sawyera se mi líbilo o kousek víc, ale i tak spokojenost...
Cato s Macronem se vracejí do Británie.
Potkávají některé své dávné známé, ale víc je těch nových, mnohem méně přátelských. Bitvy, léčky, bezvýchodné situace, hrdinství, zrada, podlost, fanatismus, disciplína, věrnost Římu... Je mnoho témat, se kterými se v této knize potkáme.
Vy, kteří jste ještě Krvavé havrany nečetli, se máte prostě na co těšit!