boxas komentáře u knih
Žádná "velká literatura", ale kdo by toto hodnotil, když má před sebou knížku tak milou a laskavou a když má navíc, podobně jako autor, velice rád psy.
Kdo má rád FF, tak toto je určitě něco, co ho nezklame. Autor zde svým typickým dokumentaristickým způsobem splétá několik dějových vláken (Vietnam, území bývalé Jugoslávie, Panama, USA...), která se nakonec spletou v silný, dobře logicky promyšlený děj, který začal před lety dlouho před válkou ve Vietnamu a skončí na prahu nového tisíciletí. Jako bonus je zde dobrá pointa, takže rozhodně nedoporučuji knihou listovat! Ale jinak doporučuji vřele! Z knih FF zatím to nejlepší, co jsem četla.
Ve své době to musela být výjimečná kniha. Nezapomeňme, že to bude už 50 let, co ji autor dokončil! Těch zajímavých vědeckých poznatků a těch postupů, které využil! Já vím, že dnes už některé vypadají jako z pravěku, ale stejně! Na druhé straně i když autorovi odpustím poněkud rozvleklé tempo a mnoho technických detailů, tak mu nedokážu jen tak odpustit poněkud zbrklý a jaksi nedotažený závěr.
Skvělé čtení, jako ostatně všechno, co TP napsal o čarodějkách z Lancre!
A když sem mnozí píšou svoje oblíbené citáty, tak také jeden můj oblíbený:
"Já tím myslím," vysvětloval mu trpělivě troll, "jestli s sebou nevezete nějaký pivo, lihoviny, víno, likéry, omamný byliny nebo knihy obscénního čili voplzlýho charakteru."
Výsměšek stáhl kvestora z okénka.
"Ne," odpověděl.
"Ne?"
"Ne!"
"Určitě ne?"
"Určitě."
"A neměli byste vo nějaký zájem?"
Tanečníkovou nejsilnější zbraní je lest, nejsilnější zbraní Lincolna Rhyma je preciznost a důslednost v každičkém detailu.
A právě díky těmto dvěma charakteristikám jsme svědky excelentního souboje dvou geniálních myslí, na který asi jen tak nezapomeneme.
Autorovi se nedá upřít smysl pro dramatičnost. Knížka dokáže bezesporu zaujmout i v dnešní době, protože některé otázky lékařské etiky jsou nadčasové, ale...
...ale charaktery jednotlivých hrdinů jsou šablonovité, děj je předvídatelný, popis lékařských postupů přespříliš detailní atd., atd. Je trochu škoda, že nám autor nedopřál takový ten dodatek, co např. bylo po pěti letech, a tak jsem si "nový konec" vymyslela sama...
Další bezvadné setkání se třemi čarodějkami, které jsou jedna lepší než druhá. Skvěle jsem se bavila! A asi nejvíc, když se ty tři vypravily do divadla nebo když "ubohé stařenky" sbíraly roští... Při výstupu stařenky Oggové jsem div že neslzela smíchy.
Tohle a Pýchu a předsudek můžu číst pořád dokola a pořád mě to bude bavit. Je to jako pohlazení od někoho, kdo vás chápe a má vás rád.
Nebavilo mě to, tak s touto knihou končím. Moc řečí, moc jmen, moc míst a nuda...
Přečteno poprvé v nějakých dvanácti letech, teď tedy znovu. A kupodivu se mi knížka líbí stejně jako tehdy.
Já fakt nevím, jak to ta Jane Austenová dělá! Vždyť píše pořád na jedno brdo a vlastně o ničem. Stále stejné situace, stejné prostředí, stejné typy lidí.
Tak proč Jane Austenová okouzlila svými knihami už miliony lidí (včetně mě) na celém světě?
Jde o to, JAK píše!
Její knihy jsou poklidné, nic moc se zdánlivě neděje a její hrdinky chtějí vlastně jedna jako druhá pořád totéž. Štěstí, lásku a uznání. A v tom jim rozumíme, a přestože mají také svoje chyby, sympatizujeme s nimi.
Emma je přesně tento typ hrdinek, kvůli kterým autorku tak rádi čteme. Držíme jí palce a z celého srdce jí přejeme, aby toho "svého", který ji bude chápat a milovat, potkala.
O co víc politiky a zákulisních čachrů, o to míň bojů a odvahy. Jsem raději, když Cato a Macro stojí proti barbarským kmenům někde v Británii. Ale i tak se mi příběh Den císařů líbil a doporučuji!
Ne sice takové jako původní Hunger Games, ale pořád se to dobře čte. Coriolanus Snow nám názorně předvádí, že cesta do pekel je lemována dobrými úmysly.
První část mě zaujala, druhá mě poučila, ale pak se to všechno už jen jaksi opakovalo.
Nějak moc nerozumím trochu zvláštnímu rozporu - relativně dobrému procentuálnímu ohodnocení této knihy a spíš vlažným komentářům, které tu (zatím) ke knize jsou.
Tak mi prosím dovolte dodat i můj názor na věc.
Primární cíl je naprosto zřejmý, tedy pobavit (a trochu poučit) i takové čtenáře (a že jich je), jako jsem kupříkladu já, tedy ty, kteří se vyhýbají různým podcastům.
Kniha je kniha, o tom žádná, a já si moc ráda nasadím brejle, zalezu do postele a v klidu si přečtu pár stránek.
A podsouvat autorům Janu Studničkovi a Tereze Kujové, že to udělali, aby si přišli na nějakou tu korunu? Ale no tak, vážení! Dovedu si představit, že při sběru materiálu, jeho třídění, zpracovávání, při všem tom dohadování co ano a co už ne, prostě při všem tom okolo vyjde hodina práce na této knize na míň, než kdyby si kupříkladu pronajali stánek a prodávali třeba ponožky.
A že jsou jednotlivé části knihy trochu nerovnoměrné, že autoři mají tendence odbočovat od tématu, že (pro mě a moji generaci) používají až moc dneska moderních (anglických?) slov a zkratek, pro což bych potřebovala přidaný výkladový slovník, no jo, co už, taková je doba...
A když už jsme u těch slov - tak ještě adresně něco málo autorovi a autorce. Každý z nás má v sobě asi nastaveno, co už je a není tak říkajíc "za hranou". Chápu vaše argumenty, píšete, o čem píšete, někdy se vyhnout nelze, ale stejně mi připadá vaše výrazivo místy až moc sprosté. A není to jen tím, že patřím k jiné generaci.
Připadá mi to zbytečné. Vaše kniha tím hodně ztrácí. Jako byste se podbízeli (hluboko pod cenou), komu vlastně?
Škoda.
Skvěle jsem se bavila!
A Mrakoplaš i Barbar Cohen se definitivně zařadili mezi moje nejoblíbenější, hned vedle Bábi Zlopočasné a desátníka Karotky Rudykopalssona.
Rozhodně jeden z nejlepších dílů Úžasné Zeměplochy!
Posuďte sami:
Rozhlédl se (Cohen) po ostatních členech hordy. Každý muž slabě přikývl.
"Tak dobrá, mládenci," řekl tiše. "A teď do toho."
"Ehm co mám dělat?" zeptal se pan Čabajka.
"Mysli na něco, co tě vždycky hodně namíchne. Aby se ti začala vařit krev! Představ si, že v řadách nepřítele je všechno, co nenávidíš."
"Ředitelé škol," řekl pan Čabajka.
"Výborně."
"Tělocvikáři!" vykřikl pan Čabajka.
"Jasně."
"Žáci, kteří žvýkají!" zasípal pan Čabajka.
"Koukněte na něj, už mu jde z uší pára," upozorňoval Cohen.
"První v posmrtným životě počká na ostatní u brány. Vpřed!"
A co toto:
"No, tak teda, já se z toho snad po-" začal Bleskový.
"Seznam, pane Podrsi, jen slova uvedená na seznamu," zvýšil hlas pan Čabajka.
"Poslyšte, skláním se před vašimi zkušenostmi, když se jedná o to, projít drsnou divočinou, ale tohle je civilizace a vy musíte používat ta správná slova. Prosím!"
"Radši dělej, co ti říká, Bleskovej," přikývl Cohen.
Se špatně skrývanou nechutí vylovil Podrs z kapsy kus papíru a rozložil ho.
",Do háje'?" řekl. "Co to má bejt? A co má bejt tady to ,sakva, sakva' nebo ,i Čermáka!'?"
"To jsou civilizované kletby," vysvětloval pan Čabajka.
"No, tak ty si můžeš vzít a -"
"Jak?" zeptal se pan Čabajka a pozvedl prst.
"Můžeš si je nacpat do -"
"Jak?"
"Klidně si je -"
"Jak?"
Podrs zavřel oči a zaťal pěsti. "Do háje, sakva, i s Čermákem!" zařval.
"Výborně," pochválil ho pan Čabajka. "To bylo mnohem lepší."
Merlin je jedním ze tří největších kouzelníků světové literatury - tedy společně s Gandalfem a Harry Potterem.
Jeho příběhy rozhodně stojí zato si přečíst, a tak se s ním, Merlinem, seznámit.
Knihy Mary Stewartové k tomu tvoří velice solidní základ.
Knihu jsem četla už před několika roky, takže si už některé detaily těžko vybavuji, ale musím uznat, že je to čtení natolik dobré, že si hlavní postavy a děj pamatuji i teď a pořád si myslím, že Puls stojí za přečtení.
Celou tu dlouhou pouť s Geraltem z Rivie a ostatními jsem se nemohla v duchu ubránit srovnání s jinou putující společností Rolanda z Gileadu a jejich cesty k Temné věži. Bohužel však Sapkowski ve mně ani zdaleka nedokázal vyvolat takové sympatie jako Stephen King. A přitom měly mnohé postavy Zaklínače velice slušně našlápnuto! Nejen skupinka kolem Geralta, ale i trpaslíci například.
Zaklínači asi hodně pomohlo jeho seriálové zpracování. Asi tak jako filmy o Frodovi a ostatních výrazně zvýšily zájem o knihu Pán prstenů. A bohužel pokus o filmové zpracování Temné věže byl tak žalostný, že raději neměl být vůbec žádný! Knize to ublížilo. Seriál o Zaklínači má spoustu vad na kráse, ale přitáhl ke knize mnoho nových čtenářů. Stejně tak jako vydařená počítačová hra.
Tak v čem byl můj problém s touto sérií? Autor mi vlastně nedal příležitost se s někým z jeho hrdinů blíž ztotožnit. Skáče jako ta jeho morová blecha sem a tam, ale nikde není dlouho. Vlastně mi nedal nikdy dostatečný prostor k tomu, abych si některou z jeho postav stihla víc zamilovat, nebo se naučit nenávidět. A taky mi nedal čas se s většinou z nich rozloučit...
Všechno zůstalo jaksi jen na povrchu. A tak bohužel na Geralta a jeho věrné asi časem zapomenu, ale na Rolanda a jeho hledání Temné věže ovšem už nikdy. A to je velká škoda, protože je zde hned několik velice silných pasáží, které se daly zužitkovat mnohem líp!
A ještě poznámka k závěru ságy o Zaklínači. Moc. opravdu moc bych si přála, aby všechno dopadlo jinak...přesněji řečeno, aby autor tuto ságu ukončil jinak.
Sice trochu jednostranné, ale...
Michelle Obama se např. ani nesnaží zakrýt svoji nechuť vůči Donaldu Trumpovi a také její obdiv k manželovi je možná až moc okatý, ale na druhou stranu její snaha zachovat si i uprostřed Bílého domu alespoň něco vlastního, soukromého a rodinného je veskrze sympatická.
Líbí se mi, jak otevřeně mluví o svých skromných poměrech v dětství, o svém nemocném tatínkovi a své poněkud svérázné mamince a líbí se mi i to, že se rozhodla být aktivní první dámou, mít svůj vlastní program a plnit i svoje vlastní vize, ne být jen doprovodem manžela prezidenta na cestách a jeho taneční partnerkou na plesech.
Myslím, že poselství knihy Můj příběh je vcelku jasné - věřte v sebe a svoje schopnosti, opírejte se o rodinu a přátele a nemyslete jen na sebe, dělejte něco i pro společnost, v níž žijete. A toto poselství je mi sympatické. Tak jako Michelle s tím divným příjmením (podle jejích vlastních slov) Obama.