boxas komentáře u knih
Slečna Marplová je důkaz toho, že lidi se nevyplatí podceňovat. Zdánlivě starosvětská stará slečna zásobující maminky mimin z okolí svetříky velikosti 2, ale ta hlava! Ty kombinační schopnosti! A smysl pro detail! A vůbec. Se slečnou Marplovou se člověk nikdy nenudí.
Stačí, že Ken Kesey napsal tuto knihu. I kdyby už nikdy za celý svůj život nenapsal nic dalšího, tak tímto dílem se zařadil mezi nejlepší americké spisovatele minulého století. A možná celé americké literatury. A jak tu psali i někteří další - také já v tomto případě nevím, jestli je lepší kniha nebo Formanův film.
Ženy! Čtěte! Budete mít rády autorku a její nezaměnitelný humor, ale asi se vám zprotiví vajíčka...
Muži! Vyhněte se knize obloukem. Stejně ji nepochopíte... :-D
Ano, dala jsem této knize také pět hvězdiček, jako ostatně mnozí jiní, jenže upřímně řečeno pasáže z této knihy byly už omílány a rozemílány tolikrát, že se obávám toho, že by všechny ty recenze a rozbory a rozpracované maturitní otázky tuhle útlou knížečku zasypaly a navždy pohřbily pod horou rádoby filozofických keců. A to si tato úžasná kniha nezaslouží.
Já bohužel nesdílím obecné nadšení.
Kniha mně připadala příliš popisná, rozvleklá a přes zajímavý námět nudná.
Kdyby se byla autorka rozhodla ji seškrtat tak na dvě třetiny, měla by lepší spád a tempo. K některým tématům se autorka vrací opakovaně, jiná témata jen načrtne a odloží. Výsledkem je nastavovaná kaše, jako asi Barka dělala svým dětem.
Poslouchala jsem jako audioknihu, abych si děj znovu připomněla, protože jsem nedávno viděla filmové zpracování a nějak mi to "nesedělo".
Uvědomila jsem si při tom, jak často a dost svévolně manipulují filmoví scénáristé s literárními předlohami. Konkrétně u této knihy Aghaty Christie a jejím zpracováním v anglickém televizním seriálu je to do očí bijící. Ještě bych pochopila, že třeba z různých důvodů zaměnili údolí Petry za středověký křižácký hrad. Jde mi o to, jak svévolně překroutili jednotlivé postavy a jejich motivaci a přitom právě těmto detailům autorka věnuje velice pečlivou pozornost.
Když to tedy shrnu - kdo si u filmových nebo televizních zpracování knih Aghaty Christie myslí, že zná dílo této autorky, je na velikém omylu! U Schůzky se smrtí to tedy platí stoprocentně. Tady je společný snad jen název.
Já sice vím, že kniha by snesla nejrůznější ALE... je tak romantická, je tak naivní, je tak neuvěřitelná, ten vedlejší motiv bratra a sestry tam být nemusel atd. atd.
Všechno tohle samozřejmě vím, ALE když mě to tak chytilo za srdce a fakt jsem na konci zcela hloupě brečela.
A co se týče filmu - byla jsem už připravená, tudíž kapesník jsem nepotřebovala, nicméně ta scéna na křižovatce se nedá zapomenout. Ani v knize, ani ve filmu.
Nečekala jsem, že to bude tak dobré čtení, o to větší spokojenost.
Kvůli Nasterei jsem se k Naslouchači vrátila znovu po dost dlouhé době, abych si osvěžila děj. A musím říct, že se mi to teď líbilo možná i víc než poprvé.
Napadl mě citát, myslím že O. Wildeho: "Ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou." Taková byla Ema Bovaryová. Sobecká, marnivá, povrchní, s hlavou v oblacích, muži obletovaná a rozmazlovaná, přesvědčená o tom, že "má na víc". Ani mateřství ji nezměnilo, a tak její pád ze snových výšin tvrdě na zem byl krutý a trpký zároveň. Co s takovým životem? Bez peněz, bez hýčkání, pracovat a chovat se zodpovědně, to se nikdy nenaučila.
SPOILER!
Myslím, že Ema by dopadla stejně, i kdyby se nezadlužila. Zestárla by, milenci by ji opustili s prvními hlubokými vráskami, rodina ji nezajímala, její zájmy byly povrchní, nic pořádně nedělala a ani to neuměla. Jak by tedy skončila? Zatrpklá, s lahví v ruce, nebo by i tak stejně spáchala sebevraždu? Vždyť i ten její odchod z tohoto světa byl trochu na efekt.
Udivuje mě, s jakou přesností a precizností vystihl G. Flaubert tuto ženu. Skutečně mistrovské dílo! Jen škoda, přeškoda, že má Paní Bovaryová nálepku povinné školní četby. To této knize velice škodí.
Tohle a Rozum a cit můžu číst pořád dokola a pořád mě to bude bavit. Je to jako pohlazení od někoho, kdo vás chápe a má vás rád.
Jedna z nejhezčích knih o přírodě a lásce k ní, co kdy byla napsána.
Tak David Raker to zase rozjel ve velkém stylu. Nedokáže ho zastavit ani to, že v minulém díle skoro umřel. Co by taky neudělal v zájmu pravdy a své bývalé přítelkyně Emily, že ano?
Navíc je to tentokrát fakt záhada! Prázdný dům, jídlo na sporáku, dětské hračky rozházené po zemi, pes bloudící po domě, ale taky mrtvola z mrazáku na pobřeží...
Až potud vše v pořádku. Moje očekávání věcí příštích bylo veliké...
...ale pak se to zadrhlo.
Ani mi tak nevadilo hup sem, hup tam z kontinentu na kontinent, z jednoho časového období do jiného, spíš třeba to, jakým způsobem autor pro tento díl "odsunul" bývalého policistu Colma Healyho, protože se mu jednoduše nehodil příliš do krámu.
A korunu všemu nasadil Tim Weaver na konci knihy. Nejenom jedním tajemstvím, které spojovalo Davida Rakera s Carriinou rodinou, ale především samotným závěrem. Proto přes veškeré klady, přes to, že mě knížka bavila, nemůžu dát plný počet hvězdiček.
!POZOR SPOILER!
Pozornému čtenáři nebo posluchači určitě neunikl jeden nafukovací kruh někde v polovině knihy. Pak už veškeré snahy Tima Weavera byly jen kouřovou clonou a bylo vlastně naprosto jasné, jak příběh dopadne.
Skvělá kniha o neméně skvělé ženě!
Čte se to samo. Dříve či později od knihy vstanete a začnete si k četbě přehrávat písně Edith Piaf, toho malého Vrabčáka s velikým srdcem a tak smutným osudem.
Momonka věděla, o čem píše, když tuhle knížku o své sestře dávala dohromady...
Jak už tu někdo konstatoval, je to asi nejlepší životopis, jaký jsem kdy četla.
P. S. Nikdy nezapomenu na procesí kurev, které jdou do kostela poděkovat dobrému Pánu Bohu za uzdravení maličké (slepé) Edith nebo na to, jak nemocná Edith stojí na pódiu a zpívá, že ničeho nelituje...
Osobně si myslím, že za posledních 70 let byly jen tři naprosto výjimečné, nezaměnitelné a nenapodobitelné hlasy: Edith Piaf, Johnny Cash a Freddie Mercury. Nikdo další.
Nebylo to špatné čtení.
Navíc pro mne s přidanou hodnotou, kterou je pro mě islandská literatura, protože tohle byla úplně první knížka nějakého tamějšího autora, kterou jsem dostala do ruky.
Děj má spád, Huldar je docela sympatický chlapík, Freyja je sympatická taky, takže některé drobnější vady na kráse jsem autorce ráda odpustila.
Zajímavý námět o prolínání a vzájemném ovlivňování světa fikce a reality a o tom, jak mohou knihy a jejich hrdinové ovlivnit náš život.
Jenže upřímně řečeno Stephen King podobný námět zpracoval už několikrát a myslím, že lépe než v této knize.
Neříkám, že se kniha čte (nebo poslouchá) špatně, jen jsem pořád měla neodbytný pocit, že tohle nebo ono jsem už u Kinga někde četla. A mnohem líp!
Namátkou: poměry ve vězení a chlapík, který píše pro jiné viz Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, nebo autor, který svými knihami ovlivňuje životy druhých a doplatí na to viz Misery.
Podtrženo, sečteno: kniha Právo nálezce čtenáře neurazí ani nenadchne.
To byla zase jednou radost číst!
A ať mi prominou zapřisáhlí příznivci Hercula Poirota, já nedám dopustit na tuhle drobnou, trochu všetečnou, ale nesmírně bystrou obyvatelku vesničky St. Mary Mead Jane Marplovou!
Jsou knihy a KNIHY.
Tahle patří jednoznačně a nezpochybnitelně do druhé kategorie.
Velice dlouho jsem ji měla v oddílu Chystám se číst, odrazovala mě délka i určitá rozvleklost a vyčerpávající popisnost, a také, přiznejme si, téma legálnosti a etiky potratů, ale v okamžiku, kdy jsem si zvykla na to pomalé Irvingovo vyprávění, jsem si místo, sirotčinec i moštárnu, oblíbila a Homer Wells i ostatní mi asi budou chybět.
Následně jsem se podívala na film. Není špatný, ale jsem ráda, že to bylo až po knize. Atmosféra knihy je zachována, ale jinak je děj prořezaný tak jako ty jabloně v sadech Ocean View na konci zimy.
Skvělá, jedinečná, nezapomenutelná! A také jedna z mála těch knih, u nichž jsem opravdu upřímně litovala, že je konec... i když kniha nekončí tak, jak bychom asi my, romanticky založené nátury, chtěli. Autorka si žádný hollywoodsky nasládlý konec nepřála a byla to také její zásadní podmínka pro jakékoliv filmové zpracování. A když tak nad tím uvažuji, musím uznat, že měla pravdu. Slavná závěrečná slova Rhetta Butlera jsou jen logickým vyústěním jeho komplikovaného vztahu ke Scarlett, stejně tak jako je logickým vyústěním úvah Scarlett O Harra její rozhodnutí vrátit se domů na Taru. Je věčná škoda, že se u nás vžil z nějakého nejasného důvodu pro tuto knihu název Jih proti Severu. Originální název Odváto větrem daleko výstižněji vyjadřuje to, o co M. Mitchellové asi šlo. Tedy vrátit se aspoň ve vzpomínkách k časům, které jsou nenávratně pryč. Poznámka na okraj: postavu umíněné, sebestředné, ale nezlomné Scarlett prý autorka "modelovala" podle své babičky.
Je to kniha mého srdce.
"Nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš křivou hubu.“
Asi není co dodat. Snad jen, že dokud se bude krást, lhát, dokud se bude pletichařit, dokud budou ti slušní a poctiví jen nečinně přihlížet tomu, co se kolem nich děje, a dokud se budou dávat a brát úplatky, bude tato hra aktuální...takže asi vždy.
Heleně Fieldsové se podařilo udržet laťku dobrého napínavého čtení i v této sedmé části její Dokonalé série. Luca Callanacha i Avu Turnerovou jsme si my čtenáři už dávno oblíbili a s napětím očekáváme každý další jejich případ.
Jsem ráda, že jsem se k této sérii před časem dostala, a jenom doufám, že závěr Dokonalé lítosti není vlastně vůbec žádný závěr... :-)