boxas komentáře u knih

"Nenarodil jsem se s touhou po svobodě. Narodil jsem se svobodný."
Nelson Mandela

Názor na Nelsona Mandelu můžete mít, jaký chcete.
Od nepokrytého odivu a sympatií, až po zdůrazňování toho, že to byl terorista a podněcovatel násilí.
Záleží na vás, co si z jeho života vyberete, protože to byl život dlouhý, mnohovrstevný a těžko jednou knihou postižitelný.
Je zbytečné hledat argumenty pro Mandelu i proti němu. Našli byste obojí. A mnohem víc.
Jisté je jen jedno. Byl to člověk, na kterého historie nezapomene.
Přečtěte si tyto jeho paměti!
Stojí za těch pár dnů, které jim obětujete. Koneckonců Nelson Mandela svoji cestu za svobodou měl čas promýšlet skoro třicet let, které strávil ve vězení.

1 07.03.2025

Je to úplně jiný svět, ten svět zlatých lilií a lotosových střevíčků.
Jsem moc ráda, že mi autorka tento pohled na čínskou společnost konce 19. století zprostředkovala.
S takovými knihami, jako je např. Gejša, se to ovšem nedá srovnat.
Nevím, jestli je to chyba překladatelky a jí použitých jazykových prostředků, nebo jestli je to problém samotné autorky, ale kniha působí stylisticky ploše a nevýrazně. Chybí tomu hloubka a jazyková pestrost.
Navíc je děj velice jednoduchý a předvídatelný. Prostě další obdoba toho, kterak chudá dívka ke štěstí přišla, ano tady okořeněno atraktivním prostředím. Jenže takových příběhů o Popelce už bylo napsáno tolik!
I přes některé výhrady stojí ovšem kniha Lotosové střevíčky za přečtení. Když už tedy ne kvůli něčemu jinému, tak kvůli těm deseticentimetrovým vyšívaným střevíčkům.
P. S. Víte, že zde, v Číně, skutečně vznikl základ pohádky o Popelce? A odtud se rozšířila až do Evropy? Vždyť co Popelku odlišovalo od všech ostatních dívek? Přeci ta malá nožka. Stejně jako urozené čínské dámy.

3 07.03.2025

Ale ano, i když tu pár výhrad asi je, tak proč ne? Zvlášť když jste pěkně v suchu a teple... Film se mi ale líbil víc.

1 25.02.2025

Hezké, ale doba se změnila a dneska jsme někde jinde, než byl Sienkiewicz a vůbec celá Evropa ve vztahu k Orientu a k Africe. Prostě osvícený a statečný čtrnáctiletý bílý pán se dnes už nenosí. Nevím, jestli by se to dnešním
-náctiletým dětem líbilo.

5 24.02.2025

James Oliver Curwood bez přehánění, bez patosu, bez jakýchkoliv zbytečných eko, bio a dalších keců píše o lásce k přírodě a o tom, jak jeden lovec pochopil... Přečtěte si ji! A váš pohled na medvědy se změní, tak jako se k nim změnil vztah Jimmyho Langdona.
Je to skutečně krásná kniha.

7 22.02.2025

Nejen že jsem se chvílemi ztrácela, ale mimo první část mě to ani moc nebavilo. U každého z příběhů bylo cosi, co mi vadilo. Rozuzlení, rádoby tajemno, neustálé odkazy na jiné autorovy knihy, změť postav a časových rovin atd. atd. Je to celé jakoby vyškrabané ze šuplíku, jako když mě tedy nakladatel uhání, tak mu něco dám.
Vydržela jsem jen kvůli čtenářské výzvě.

3 20.02.2025

Fakt výborná kniha, doporučuji vřele všem paním učitelkám (popř. pánům učitelům) zdaleka nejen na 1. stupni ZŠ. To byste se hodně divili, kolik chyb se dá nasekat v diktátu pro druhou třídu ZŠ!

2 19.02.2025

Jo, jo, Marie Sochrová, to je klasika!

1 19.02.2025

Skutečně skvělá, ale nedoporučuji nikomu, kdo by se češtinou jednou nechtěl živit. Grepl nikoho nešetřil. Ani studenty, ani čtenáře.

Dost na to, jak získat základní přehled o naší a částečně i světové literatuře (a nebýt úplně za blba, když na něco takového přijde řeč...) :-)

2 19.02.2025

Dost na to, jak získat základní přehled o naší a částečně i světové literatuře (a nebýt úplně za blba, když na něco takového přijde řeč...) :-)

3 19.02.2025

Výborná, i když ta pátá hvězdička je asi trochu z nostalgie. Líbily se mi např. kapitoly o první české větě, o vzniku českých příjmení nebo o jazykových nápadech obrozenců. Věděli byste třeba, jak to bylo s americkým dolarem nebo pistolí? A jak Tyrš vyučuje jízdu na kole? Najdete zde!

1 19.02.2025

Dobré. Nikoliv skvělé, jak to paní Agatha bezesporu uměla, ale pořád se to dá dobře číst.

2 18.02.2025

Monte Walsh je archetypem, pravzorem, typickou postavou všech příběhů o honácích ze starého Divokého západu, o všech těch dříčích z farem, toulavých pistolnících, spravedlivých soudcích, šerifech, majitelích rančů, chránících své lidi, prostě o všech, kteří se nám vynoří v hlavě, když narazíme na tento žánr.
On a další z Diagonály Y jsou tím Chrisem a jeho společníky ze Sedmi statečných, honáky ze dvou usedlostí ve Velké zemi i těmi, kteří žili na ranči Yellowstone. Když námořní kapitán James McKay z Velké země krotí svého divokého mustanga, je to jako když se o totéž snaží Monte. Do frasa, "Dyť je to jenom kůň, ne?"
A jaký je vlastně rozdíl mezi Calem Brennanem z Diagonály Y a Johnem Duttonem z ranče Yellowstone? Podle mne žádný.
Jack Schaefer postavil svými knihami všem těm zapomenutým, bezejmeným honákům a vlastně celému Divokému západu trvalý pomník. Díky mu za to!

12 15.02.2025

Vida, vida, co všechno se dalo podniknout za covidu! A ne, že ne!
Je to milá, vtipná knížka o hezkých a zajímavých místech u nás. Když ji máte při ruce, tak se asi nebudete nudit. Pobaví vás i potěší.
Jo a mimochodem, takhle nějak si představuji i samotného Ladislava Ziburu! :-)

11 06.02.2025

Ta pátá hvězdička je možná tak trochu z nostalgie. Závěrečný test, zda tato kniha opravdu odolala zubu času, hodlám předložit svému vnukovi. Je prvňáček, půl roku ve škole, tak uvidíme, uvidíme, jak se mu bude Ferdova abeceda líbit!

2 04.02.2025

Zajímavá setkání se zajímavými lidmi. Autor má na tyhle věci čich a dokáže si je najít, ať je, kde je. Mně zaujalo především vyprávění o Náhorním Karabachu. Měla jsem také pocit, že to je něco jako Přední východ. Samé šutry, písek, sucho a špína. Ladislav Zibura mě svým vyprávěním o lesích, trávě, platanech a meruňkách vyvedl z omylu a já mám teď v hlavě obrázek o zemi zaslíbené, nedotčené civilizací (skoro), nebo tedy aspoň masovým turismem.

7 04.02.2025

Hezký!
Opravdu hezký!
A ten závěr, tak ten mě skoro dojal. Málokdy se Čech od Čecha dočká něčeho jiného než skuhrání a lamentování, a přitom si fakt nemáme v porovnání s jinými částmi světa na co stěžovat. A toto Ladislav Zibura ví. Svým putováním, optimismem a láskou k naší zemi si mě získal. Člověk fakt asi musí vyjet párkrát někam do světa, aby získal odstup od těch našich žabomyších válek a pak ocenil i docenil ten náš Kokořín.

7 31.01.2025

Nikdy mě nenapadlo podívat se na historii tak, jak to udělal polský novinář Witold Szabłowski. Tedy přes kuchaře a kuchařky a jídlo, které vařili.
Líbila se mi už předchozí kniha Jak nakrmit diktátora, tahle o Rusku je však propracovanější, ale také mnohem, mnohem depresivnější.
Podobně jako autor také například nechápu, jak na Ukrajině při několika hladomorech mohlo zemřít x milionů lidí. Nikdo neví kolik. Vždyť je to tak nesmírně úrodná země, ta nejlepší půda - černozem! Jak je to možné?
Jak je možné, že jediné, co udělali pro zdraví kuchařek v Černobylu, bylo, že jim po několika dnech sebrali dozimetry, aby kuchařky neustálé pípání těchto měřičů záření nevyvádělo z míry. A co kuchař cara Mikuláše, popravený společně s carskou rodinou? Proč on? Za co?
Ach jo. Místy fakt depresivní!
Ale v knize jsou i mnohem veselejší pasáže. Tak třeba divočáci, naučení přijít až k posedu, aby si kremelští mocní mohli "užít" honitbu. A nebo víte, že aby těsto dobře vykynulo, že je mu potřeba zpívat? Aspoň tak to prý tvrdil Stalinův kuchař a kupodivu to prý fungovalo! Tak to zkuste!

4 27.01.2025

Přiznám se, že ačkoliv se hodně zajímám o dějiny, tak mě nikdy nenapadlo to, co Witolda Szabłowského, tedy co vlastně jedli všichni ti mocní a kdo to pro ně uvařil? A jak? A měl strach, jestli kvůli připálené cibulce nebo přesolené polévce nepřijde o hlavu?
Byla to pro mne kniha zajímavá, nevšední a objevná.
Autor mi dokázal, že vždycky je možné se podívat na současnost i minulost novým, netradičním a velice zajímavým pohledem.
A přitom se můžete naučit i mnohý nový recept! Některé docela dobře použitelné, jiné jen těžko. Třeba pečenou celou kozu asi dělat nebudeme.

Ale co třeba kofta, jak to měl rád Saddám Husajn?
"Rozemlel jsem půl na půl hovězí a jehněčí maso, smíchal ho
s rajčaty, cibulí a petrželí. Směs jsem dal odpočinout do lednice, aby
pak dobře přilnula na špízy. Připravil jsem misku na umývání
rukou, rozdělal oheň, upekl pita chleba a udělal jsem salát z rajčat
a okurek. Když máš nachystané maso, tak ho v tenké vrstvě naneseš na
špízy, přimáčkneš prsty, pak špízy položíš na několik minut na rošt
– a hotovo."

Nebo co tohle?
"Tak jsem vzal jablka, část jsem jich rozmixoval s pár lžičkami
medu a část upekl. Ta upečená jsem vykrájel a místo jádřince jsem
dal jablkovou pěnu s medem."
Chutnalo by? Ano? Tak to máte stejné chutě jako postrach Albánie Enver Hodža.

Ale v knize nejsou jen recepty a úsměvné nebo smutné příběhy, občas se kuchaři projevili jako dobří pozorovatelé okolí. Konec konců na jejich dobrém odhadu situace a nálady diktátora mnohdy závisel jejich život. A nejen jejich!
Líbila se mi např. tato pasáž z příběhu Husajnova kuchaře:
"V Sovětském svazu se i kuchaři chovali jako kuchaři velmoci. Vařili jsme
na jednom velkém plynovém sporáku a oni každou chvíli posouvali naše
hrnce. Nebylo to nutné, místo by stačilo pro všechny, ale oni už byli takoví.
Jejich země se roztahovala po světě a oni se roztahovali v kuchyni.
Přesunovali hrnce tak, že zabíraly místo a plotny určené pro naše hrnce.
Samozřejmě, jakmile to udělali, přišel jsem a vrátil svůj hrnec na místo. Za
chvíli zase někdo z ruských kuchařů přesunul své hrnce na naše hořáky
a něco si brumlal pod nosem. Určitě nás proklínal, nevím, neumím rusky.
Tyhle hrátky trvaly několik hodin.
Tehdy mě napadlo, že právě tak začínají války. Každý chce, aby jeho hrnce
byly co nejblíž u ohně."

3 27.01.2025