callahanh komentáře u knih
Moderní klasika určitě zaslouží pozornost, je ale jasné, že na každého zapůsobí jinak. Ačkoli jsem dosud od Irvinga tolik knih nepřečetl, jeho styl kombinující situace tragické s těmi komickými, se mi líbí, protože vše je vždy vyvedeno do takového absurdna, že by se to klidně mohlo někdy někde stát. A ani Svět podle Garpa není výjimkou, od začátku je jasné, že tohle není úplně konvenční kniha a autor půjde trošku jinou cestou. Na to, jak velký rozsah zabírá, je poměrně čtivá, chvílemi strhující a nejlepší jsou na ní pasáže, kdy se střídá tragika s komikou a slévá se v jeden lehce bizarní celek. Dobré jsou i vložené povídky od "Garpa". Je fascinující, jak dokázal Irving popsat život jednoho průměrného spisovatele a vtipně i vážně, ale přitom velmi ctilivě odvyprávět ty nejzásadnější události, které ho potkaly. Chvíli jsem se usmíval, chvíli zase zamýšlel nad malicherností některých věcí a pomíjivostí života, a tak to má být. Jediné, co mi na románu vadí, je fakt, že Irving tu chtěl obsáhnout přece jen až moc věcí (kritiku různých hnutí, absurdnost jednání některých jedinců, zamyšlení nad úrovní literatury), což se mu úplně nepodařilo a některé působí tím pádem trošku prvoplánově a pak také to, že vlastně nevím, zda mi byl Garp sympatický. Pár dní po přečtení to nemůžu říct úplně jistě, nicméně "na pivo" bych s ním asi nešel, protože je na můj vkus až moc sebestředný. A je vlastně zvláštní, že román s hrdinou, který mi není jednoznačně sympatický, hodnotím tak vysoko. I to o Irvingově umění leccos svědčí. 80%
Mrtvá zóna se mi hodně líbila, skvělé prolínání skutečných postav s těmi fiktivními. Zvláštní je, že ač Zóna není horor, má tak neskutečně smutnou a depresivní atmosféru jako snad žádný z mistrových hororů. To se mi na knize líbí asi nejvíc, Johna Smithe mi bylo strašně líto, osobně ho považuji za jednoho z nejsmutnějších hrdinů moderní literatury a jestli jsem někdy snil o tom, jaké by to bylo vědět, co se stane v budoucnu, tak po přečtení Mrtvé zóny mě to přešlo. Knihu všem doporučuji, doporučuji i těm, kteří Kingovy horory nečtou, protože tato kniha hororem opravdu není. 90%
Poměrně zajímavý vhled do života ve viktoriánské Anglii, pro který je vlaková loupež jen jakousi záminkou k tomu sepsat knihu. Crichton určitě odvedl velký kus práce a dal dohromady mnohdy neznámé reálie, které leccos objasní a tak trošku čtenáře provedou dějinami zločinu a toho, proč a kdo ho ve své době páchal. Ocenit se musí i nejrůznější odbočky mimo plánování loupeže (třeba pasáže se souboji zvířat patří vůbec k nejsilnějším momentům), které jsou sice detaily, ale dotváří celou atmosféru. On vůbec celý příběh o největší vlakové loupeži své doby je fascinující a určitá dokumentárnost spojená s autorskou licencí k některým podzápletkám je hodně atraktivní a netradiční. I přes všechny zmíněné klady ale nelze opomenout, že román je trochu těžkopádný a místy se hůř čte a moc tomu nepomáhá ani argot podsvětí, který sice působí autenticky a částečně osvěžujícím dojmem, jenomže je ho tu moc a čtenář se mnohdy musí vracet, aby význam jednotlivých výrazů odhalil. Nebýt tohoto, bylo by hodnocení tak o deset procent lepší, takhle je to za 70 %, nicméně milovníkům této dějinné éry lze doporučit všema deseti.
Nesbømu možná víc sedí rozmáchlá dramata antického, případně shakespearovského stylu než tradiční thrillery. Království je toho jasným důkazem, protože příběh v něm je hodně intenzivní a silný a ve své tragičnosti až velkolepý. Knize hodně pomáhá umístění na odlehlé maloměsto, protože atmosféra, kde se všichni znají a každý nový je pro ně vetřelec, je zachycena naprosto přesně. Nesbø přesně ví, jak strukturovat příběh tak, aby byl čtenářsky atraktivní a zároveň čtivý, což dělá a nutí číst dál, zároveň velmi postupně odkrývá tajemství, které se viditelně někde skrývá. I přes své mistrovství ale nezakryje určitou stereotypnost, protože řešení některých problémů je pořád stejné a jen těžko se věří tomu, že by hrdinům tak prošlo (nesmí chybět ani "záchrana" na poslední chvíli, což trochu evokuje Hollywood), což možná dojem trochu sráží. Malinko na závadu je i pomalejší rozjezd, ten se ale po pár stránkách rozplyne a vše je rázem strhující. Autor ale rozhodně dokáže vybudit zvědavost, a i když opravdu je to někdy stereotypní a trochu za vlasy přitažené, nejde skončit, dokud nepřijde závěr. Ten možná není tak intenzivní, jak by se nabízelo a de facto nepřichází s žádným vykoupením ani spravedlností, rozhodně je ale uspokojivý, ačkoli čtenář přece jen čeká trochu víc. Království je ale rozhodně výborný román, který netěží jen ze slavného jména svého autora a dokáže zaujmout i ty, kteří od něj nikdy nic nečetli. 80 %
Hodně zajímavý román, který plyne pomalu a je hodně košatý, což milovníci klasiky ocení. Atwoodová nikam nespěchá a dává si prostor na skoro autentické vylíčení dobového prostředí a atmosféry, které je vesměs detailní a postupně ve flashbacích vypráví spletitý příběh o jednom zločinu. Ten se postupně zamotává a vstupují do toho tak trochu osudy přistěhovalců do USA, boje o posun psychiatrie a částečně i boj za lepší postavení žen. Ačkoli četba není strhující, je hodně atraktivní a minimálně první tři čtvrtiny jsou fantastické. Závěr je poněkud zvláštní a většinou se odbývá formou dopisů, což je příjemná změna, na druhou stranu to v kontextu románu působí trochu odosobněně a samotná pointa je až moc romantická a jako by se nehodící k tomu, co se předtím dělo. Je tedy rozhodně dobře, že Atwoodová čtenářům nevnucuje, zda je Grace vinna, či nikoliv a v závěru ještě všechna fakta shrne v doslovu, takže rozhodnutí nechává na nich, vyvrcholení ale asi opravdu mohlo být výraznější a možná i o něco méně smířlivé. Alias Grace ale rozhodně stojí za pozornost a trpělivému čtenáři se v mnohém odmění. 80 %
My je typickou ukázkou díla, které rozjelo určitý směr, ale v záplavě mnoha následovníků zůstalo trochu upozaděno a navíc bylo asi trochu překonáno. Zamjatin zaslouží uznání, že ukázal cestu mnoha dalším autorům a de facto založil žánr dystopie. Jeho dílo je však trochu náročnější, protože jeho technické vzdělání je znát z každé stránky a spoustu matematických odkazů vskutku plně pochopí jen ti, kteří rozumí složitější matematice a i z toho důvodu se román ne úplně dobře čte a někdy se čtenář musí vracet k jednotlivým větám, aby pochopil jejich alespoň základní význam. To je ale asi to jediné, co můžeme vytýkat, protože atmosféra odosobněného světa, v němž jsou všichni jen čísla, život mají rozplánovaný po minutách, volný čas mají přesně určený a žijí ve skleněných domech, je naprosto dokonalá a chvílemi až mrazivá. Působivá je i proto, že hlavní hrdina s tímto režimem souzní, je mu naprosto oddaný a považuje ho za správný. O to víc pak vynikne jeho boj, když pozná, že může existovat i něco jiného, kde může být sám za sebe, poznat cosi jako svobodu a nechat průchod svým citům. Závěr je pak naprosto zdrcující, trpký a deziluzivní. Kniha není nikterak dlouhá a poměrně dost věcí nevysvětluje, to ale nevadí, protože už jen představa podobného společenství je naprosto děsivá a je bohužel smutné, že se o něj lidstvo mnohokrát pokusilo. Zamjatin byl ohromný vizionář a je fascinující, že My vzniklo před sto lety, a přesto je tak současné. Nebýt již zmiňované čtenářské náročnosti a přespřílišných hrátek s jazykem a vyjadřovacími prostředky, kterými od sebe přece jen autor potenciální zájemce trochu odhání, bylo by asi dílo mnohem slavnější a přístupnější další generacím. 70 %
Na Nůž se dá nahlížet ze dvou pohledů, oba jsou zcela legitimní a dá se říct, že jeden bez druhého ani nemůžou existovat. Na jednu stranu totiž Nesbømu nejde upřít to, že opravdu umí psát - krátké věty, atraktivní zápletky a prostředí, temné osudy jednotlivých postav, spousta násilí, strhující děj a vesměs velmi dobrá práce s napětím. Bonusem budiž i rozvíjení charakterů nejen hlavní postavy, ale i těch vedlejších, a pokud čtenář s Holem prošel všechny, nebo alespoň většinu předchozích knih, musí být určitým způsobem emočně pohnut. Na druhou stranu ale autor tak trochu podlehl možná pocitu vlastní výjimečnosti, možná nešťastnému současnému syndromu hollywoodských blockbusterů a všechno se snaží mít větší, epičtější a pochopitelně delší. Troufnu si tvrdit, že odhalit pachatele je zcela nemožné, protože na něj absolutně nic neukazuje, a když se odhalí, moc to k němu nesedí, protože jeho motiv je dost na vodě (a asi těžko věřit, že při promyšlenosti celého činu by nedomyslel klíčový detail). Ono těch zvratů je tu přece jenom až moc a ne všechny jsou úplně uvěřitelné a některé události jsou vskutku na hraně jakési realističnosti (Harryho autonehoda končící ve vodě), což by se ale v rámci žánru dalo asi i prominout, ačkoli v knize je na to čtenář o něco citlivější než ve filmu. Samotný závěr se pak dá považovat za jakousi úlitbu všem, protože Nesbø si nechává otevřená vrátka, jen to udělal tak trochu prvoplánově. Při hlubší analýze je fascinující, že za těch dvanáct knih je Hole ještě příčetný, stále pracuje u policie a ženy se o něj perou, když je regulérní alkoholik a ani to moc nevypadá, že by cokoliv jedl. Dá se tedy asi říct, že hodnotit Nůž nějak nízko je pozérství a jakési pokrytectví, protože kladů má víc než dost, pořád je strhující, dobře a rychle se čte a fanoušky Harryho Holea nepochybně uspokojí, nelze ale zavírat oči nad určitým megalomanstvím a lehkým do sebe zahleděním autora, které je znát na extrémní překombinovanosti, která je někdy na hraně serióznosti. 80 %
Styl psaní autorky, kdy "jen" sbírá různá svědectví a sepíše z nich knihu bez jakéhokoli komentáře, se může zdát na první pohled neobjevný, nenápaditý a laciný. Jenomže Alexijevič dokáže všechno seřadit tak, že jde o neuvěřitelně silnou, psychicky náročnou a realistickou knihu, která naplno odhalí, že válka je hnus, není na ní nic pěkného a zničila životy a dětství celé generace. Ať už vzpomínky lidí různého vzdělání a společenského původu zabírají jednu stránku, tři, nebo deset, mají společné to, že v nich jde o autentické výpovědi plné bolesti, zmařených nadějí, předčasné dospělosti a rozmetaných nadějí. SSSR byl specifický navíc v tom, že lidé trpěli neskutečným hladem, což se promítá v každé druhé výpovědi. Poslední svědci nejsou jednoduché čtení, psychicky velmi působí a opakovaně se díky síle výpovědí číst asi nedají. Je z nich ale každopádně jasné, proč Alexijevič získala Nobelovu cenu a proč je ve své vlasti nežádoucí. V neposlední řadě si pak člověk uvědomí, že ať se děje cokoliv negativního a ve společnosti je napětí, proti děsům války to není nic a doufejme, že něco podobného už nikdo z nás nezažije. 80 %
Nenechte se zmást, že jde o pohádku, protože Dračí oči mají blíž k fantasy a svým způsobem jsou typicky kingovské, ačkoli hodně umírněné. Děj je na Kinga hodně jednoduchý, nemá moc odboček a není v něm zase tolik postav, což ale vůbec nevadí, protože vše je čtivé, má to slušný spád a autor se tu nijak nerozepisuje ohledně popisů prostředí a psychologie postav. Rozhodně to není špatně, protože to potřebné odhalí a naplní tím účel, že chce zaujmout i děti. Je samozřejmě nutné se připravit na to, že je to temnější čtení a zlo je opět krásně zlé a propracované, pochopitelně ale ne tak, jako u spisovatelových nejlepších děl. Navíc znalci Temné věže ocení odhalení minulosti Flagga a celkovou atmosféru, která má k této sáze hodně blízko. Název Dračí oči je možná trochu zavádějící, protože o draky tu vůbec nejde a ony oči plní trochu jiný účel, než bychom asi čekali, ale to nikterak nevadí. The Eyes of the Dragon určitě není tím nejlepším, co King kdy napsal a k jeho nejslavnějším a nejchválenějším dílům má daleko, o něco podobného se ale autor ani nesnažil, protože chtěl napsat jen a pouze "pohádkový" příběh, který by si mohla přečíst i jeho tehdy malá dcera a tento účel splnil. 70 %
Vesměs klasická Dánovka, která nijak nepřekvapí. Opět se posuneme dál, co se týče vývoje všech postav, které postupem času zrají v naprosto zkušené rutinéry, kteří si ze sebe umí dělat legraci a jsou to stále sympaťáci každým coulem. Případ, který tentokráte řeší, není na jednu stranu nijak výrazný a závažný, na tu druhou je ale naprosto otřesný a skrývá se za ním organizovaný zločin, na který doplácejí ti bezbranní. Vzhledem k tomu, co se ale kolem děje, má kniha trochu temnější atmosféru a je posmutnělá, protože dva ze stálých hrdinů už nikdy nebudou stejní a jejich odcházení je hodně smutné, což se projevuje právě na náladě všech zúčastněných. Je asi pravda, že Chozého linie je trochu navíc a prakticky nikam nevede, v rámci nějaké návaznosti tu ale být asi musela, takže se to nedá autorovi úplně vyčítat. Kdyby tu nebyl příběh rodiny jednoho mrtvého důchodce, asi by se taky nic nestalo, na druhou stranu se v něm autorovi podařilo zachytit onu typickou atmosféru nefungující rodiny, která se sejde na pohřbu a každý její člen je úplně jiný a sleduje diametrálně odlišné cíle. Pohřbeni zaživa je možná rutinní kniha, ale jako oddechovka funguje naprosto parádně a milovníkům všech policistů z Našeho města nabídne ne úplně veselý pohled na jejich další osudy, což ale k této práci patří 70 %
Z dnešního pohledu se Mannovu dílu dá vytýkat snad jen přímočarost a doslovnost, s níž je napsáno, protože se opravdu nesnaží o žádné metafory ani jinotaje a vše naopak pojmenovává konkrétně a bez naprostých pochyb, koho kým myslí, i když se jména postav nevyskytují. Jinak si ale není nač stěžovat, protože Mefisto je brilantní a mrazivou studií bezcharakterního člověka bez názoru, který vidí jen svou kariéru a vše ostatní mu je jedno. Mannovi se podařilo vystihnout dekadentní atmosféru Výmarské republiky a popis nočních klubů a divadelního prostředí této doby je naprosto fantastický a čtenář je do nich úplně vtažen. Hodně zajímavé je i zachycení určité sexuální frustrace hlavního hrdiny, která tu probleskuje, nikdy ale není naplno řečeno, že jde vlastně o SM praktiky. K nejsilnějším momentům pak patří samotný závěr, kdy si Höfgen začíná uvědomovat svou naprostou tragédii a ví, že nevede cesta zpět. Tempo je možná trochu pozvolnější a postav asi zbytečně moc, to ale tolik nevadí, protože jako nadčasový portrét bezpáteřního člověka, který se neštítí ničeho, funguje Mefisto fantasticky a pořád může být určitým zdvihnutým prstem společnosti, protože každá doba má své Höfgeny, kteří "chtějí jenom hrát" a nic kolem neřešit. 85 %
Hodně silná kniha, která by měla být povinnou četbou. Alexijevičová zcela záměrně nebuduje příběh, ale nechává promluvit hrdinky, které se vydaly na frontu, aniž by tušily, co je tam čeká. A promluvy to jsou naléhavé, závažné, děsivé a mrazivé. Asi opravdu nikdo si nedokáže představit, co válka skutečně znamená a jak strašná byla blokáda Stalingradu. Kniha se nečte lehce, protože číst si o tom, že když je hlad, musíte sníst i uschlý koňský trus, navíc před sebou neustále vidíte roztrhaná těla a taky mrtvé děti, není snadné a zamává to i s tím největším cynikem. Naprosto fascinující je na knize i to, jak velké vlastenectví dokázali Sověti do svých obyvatel zasít, protože většina žen byla až fanatická a láska k vlasti pro ně byla obrovská. Je možné namítat, že sovětští vojáci jsou tu popisováni až moc smířlivě, na druhou stranu mnohé ženy určitě spoustu negativ neviděly a je dost pravděpodobné, že vojáci se na domácí půdě drželi zkrátka a mohli být opravdu za "gentlemany". Osobně jsem válečných knih přečetl docela dost, ale málokterá na mě zapůsobila tak jako tato - naprosto sugestivní, syrové, bezvýchodné a čtenář mnohdy jen těžko potlačuje slzy. Kniha v každém zanechá dojem, protože je jako by odosobněná a úplně jí chybí jakýkoli patos nebo laciné působení na emoce. Pro mě osobně jde o jednu z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a není důvod ji neohodnotit plným počtem. 100 %
První část Čtyř po půlnoci sestává ze dvou novel. Časožrouti jsou standardní kingovské téma, které kdyby autor chtěl, je schopen převést do svého typicky monumentálního románu. V kratší formě je ale snesitelnější, i když je v něm mnoho postav. Disponuje ale výbornou a bezvýchodnou atmosférou, bohatými popisy Časožroutů a i na menším prostoru brilantně propracovanou psychologií postav. Skryté okno do skryté zahrady je výborná novela, která se se znalostí filmu čte trochu jinak, ale právě se znalostí filmu je na ní vidět, jak je King skvělý autor, protože vede čtenáře tam, kde ho chce mít, leccos mu naznačuje, nikdy mu ale nedá úplně jasnou odpověď, proto je novela znepokojující, což korunuje skvělý závěr. I tahle novelka má výbornou atmosféru, propracované postavy a navíc i realistické téma. Škoda, že víc autorů není jako King a nenechá čtenáře nahlédnout do "své kuchyně", protože jeho předmluvy jsou naprosto fenomenální. 70 %
Napsáno už toho tady bylo dost a s většinou vesměs souhlasím. Je nesmysl chtít po Nesbøm, aby radikálně změnil svůj styl psaní, když pořád funguje. Žízeň navazuje na předchozí Policii a vlastně i Přízrak, tudíž je dobré číst knihy v tomto pořadí. Postava Harryho Holea tu prodělá velkou osobní transformaci, která je asi tím nejzajímavějším na všech knihách. Stejně tak se tu objevují nové a poměrně sympatické vedlejší postavy, rozehrávají další linie, které se neuzavřou, takže zasvěcený čtenář si může tzv. chrochtat blahem. Samotná kriminální zápletka už hraničí s hororem, protože brutalita pachatele už je extrémní a hodně krvavá, takže čtení není nic pro slabší povahy, tím pádem jsou ale vraždy vynalézavé a atraktivní. Jak u Nesbøho románů bývá zvykem, odhalením pachatele nic nekončí, protože vždy stojí někdo v pozadí, znovu je to ale poměrně důvěryhodné a motivace je uvěřitelná. Těžko říct, zda lze autorovi vyčítat to, že se drží jakéhosi "hollywoodského" schématu spočívajícího v šokujících odhaleních, několika koncích a až filmovém stylu psaní. Osobně nepatřím k fanouškům popisů přestřelek a velké akce, protože to na mě tak nepůsobí, ale být to tu zkrátka musí. Žízeň je román, který je určen jen a pouze těm, kteří ví, kdo je Harry Hole, čím si prošel a jaké má osobnostní možnosti a těm, kteří znají Nesbøho styl. Ostatní by měli začít od začátku a do knihy se nepouštět. 85 %
S četbou Agathy Christie jsem začal tím asi nejslavnějším případem a nutno říct, že pro začátek to byl dobrý krok, protože jsem znal rozuzlení a mohl jsem se soustředit na samotný styl autorky. A ten není nijak složitý ani náročný, ba naopak. Kapitoly jsou krátké, čtivé a uvádí se v nich jen to nejnutnější. O nějaké psychologii postav tu nemůže být ani řeč, jediný, o němž se čtenář dozví nějaké větší podrobnosti, je Hercule Poirot, který navíc není fyzicky moc popsán, takže si do něj může profilovat kteréhokoli hereckého představitele. Oproti filmovým verzím je v knize lépe vysvětleno to, jak se přijde na skutečnou identitu zavražděného, i když stále je třeba respektovat dogma, že Poirot je zkrátka génius, který má v hlavě databázi všech zločinců. Je pravda, že postav je tu dost a dost a je těžké se v nich orientovat, na druhou stranu ona klaustrofobní atmosféra uzavřeného vlaku a zasněžené krajiny také dělá své. Samotný závěr je pak jako by nedodělaný a otevřený, šlo ale zřejmě o autorčin záměr, takže nemá cenu se jím moc zabývat, i když mohl být asi jasnější. Z pohledu moderního čtenáře zvyklého na ledasco je Vražda v Orient-expresu staromilská záležitost, v níž se toho tolik nestane a důležité jsou dialogy a detektivní dedukce a pachatel není žádný psychopat nebo masový vrah. Hodně příjemná záležitost, která ale vyžaduje trochu tolerance a trpělivosti. 75 %
Jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední měsíce četl a taky jedna z mála "současných" knih, k jejichž četbě jsem se odhodlal. Z každé stránky Binetova debutového románu o tom, jak píše román o atentátu na Heydricha, je znát jeho absolutní zapálení pro věc a obdiv pro stále nedoceněnou událost, která skutečně změnila chod celé války. V celé knize Binet velmi chytře a čtivě popisuje, s jakými úskalími se potýkal, kolik knih o atentátu přečetl a sám pak uznává, že něco jako literatura fakt de facto neexistuje, protože vždy se může něco ztratit v překladu, přepisu nebo převodu na jakékoli médium. Při čtení jsem se zároveň trochu styděl, protože spoustu věcí o celé události jsem vůbec nevěděl, takže pro mě byly nové. Je fascinující jak autor celou dobu srovnává román a tzv. literaturu faktu a tak nenásilně vede čtenáře k tomu, že za strhujícím příběhem se mnohdy skrývají úplně obyčejné osudy nenápadných lidí. HHhH je asi jediné dílo z poslední dekády, o němž by se daly psát sáhodlouhé studie a rozbory a vždy bychom přišli na něco nového, protože Binetův přístup je natolik uvědomělý a vyzrálý, že to nemá obdoby. Kniha, která se vymyká úplně všemu a je hodně jiná než tzv. bestsellerová literatura. 90 %
Jestli se něco Kingovi v Coloradu Kidovi povedlo, je to zachycení takové té čtenářské touhy dychtit po každém, byť sebeslabším příběhu. Co by se za ním mohlo skrývat? Co jeho aktéry vedlo k věcem, které se v něm staly? Jenže někdy (a možná většinou) v životě příběhy zkrátka nemají žádný děj a jsou jen určitým výsekem osudů některých lidí, které se protnou právě v tu chvíli, kdy dochází k jakési gradaci onoho děje. Velice svižným, zároveň ale nostalgickým tempem vypráví King laskavou historku ze života dvou dlouholetých kamarádů, kteří mají to nejlepší za sebou a zbyly jim jen vzájemné špičkování a láska k žurnalistice a příběhům. Postava studentky slouží jako jakési nové vlití krve do žil těchto přátel a oni jsou rádi, že se s ní se svou celoživotní láskou pochlubí a podělí, protože cítí, že je na stejné vlně. To, že titulní příběh nemá pointu, v tomto případě nevadí, protože primární je samotná událost a onen zápal při jejím rozplétání. Naprosto ale chápu, že někomu absence rozuzlení zásadně vadí. Pro mě osobně je ale Colorado Kid roztomilá mistrova hříčka o tom, že v životě je plno věcí, které nemají řešení a je nejlepší je nechat být a ony se zkrátka nějak vyřeší (nebo taky nevyřeší) samy. Novelu by ale určitě měli číst ti, kteří už mají Kinga trochu načteného a chápou jeho pohnutky. 70 %
Další Nesboho kniha bez Harryho Holea a pořád to, alespoň pro mě, není úplně ono. V Synovi hodně dlouho trvá, než se člověk začte a jeho zásadním problémem je opravdu velké množství postav, v nichž se těžko orientuje a některé nemají zásadní význam a pouze se na chvilku objeví, s tím souvisí i určitá zdlouhavost. Úplně uspokojivý není ani konec, v němž sice nečekaná pointa vesměs funguje, ale akce je tam zbytečně moc a působí to jako klasický hollywoodský thriller s béčkovějším laděním. Jinak se Nesbomu nedá upřít čtivost, příběh je hodně zajímavý a má spád a podobenství s Biblí mi na chvilku vytanulo na mysli, detailně jsem to ale nerozebíral a až tady jsem se dočetl onu symboliku. Je vidět, že si s tím Nesbo dal práci a onen biblický motiv poměrně funguje, i když svým osobitým způsobem. Šimon Kéfas i Sonny byli sympatičtí, i když jim chybělo určitě charisma, které má právě Harry Hole, i proto se možná čtenář o ně tolik nebojí a soucití vlastně jen se Šimonovu ženou a policejní novickou, která se ocitá na rozcestí mezi povinností a morálkou. Kdyby byl Syn o sto stránek kratší, asi by se nic nestalo a byl by sevřenější, v této podobě jde nicméně o slušný román, k němuž se ale čtenář asi nebude moc vracet. 70 %
Ve svém poselství samozřejmě dnes už asi překonaná kniha, z níž obžaloba války může pro někoho čnít dost lacině, jenže když si uvědomíme, v jaké době byla napsána, je jasné, že její význam je zcela zásadní. Cesta zpátky není silná ve svém antimilitarismu, ale v naprosto realistickém vylíčení rozbité země, která prohrála válku, neví, kam bude směřovat a vlastně ani neví, jak se chovat k přeživším veteránům - na jednu stranu jsou to ti, kteří prokázali odvahu a šli za ni bojovat, na tu druhou jí ale připomínají těžkou porážku, ztrátu národní hrdosti a bolestivou ránu. V románu je plno působivých momentů - ať už setkání studentů s učiteli, kteří logicky nemohli mít respekt a sami si to uvědomovali nebo vracení se jednotlivých hrdinů do rodin, kde buď čekali rodiče, kteří ale vůbec netušili, čím jejich synové prošli, nebo manželky, které zase většinou začaly nové románky a najednou nevěděly, jak se ke všemu postavit. Devízami knihy jsou jednoznačně posmutnělá atmosféra, všudypřítomná deprese a propracovaná psychologie postav, jimž se čtenář dostane až na dřeň. Potěšující je i to, že samotný závěr dává hlavnímu hrdinovi určitou naději v lepší zítřky. K plnému počtu chybí asi větší spád zejména uprostřed knihy, kde se děj trochu táhne. Remarque nicméně umí pojmenovat věci, tak jak jsou a umí společnost varovat před nebezpečím nesmyslných bojů. Jen škoda, že ho nikdo neposlouchá. 85%
Dílo je z devatenáctého století a bez problémů čtivé je i dnes, což je asi jeho největší pozitivum. Dobu vzniku ale musí mít čtenář pořád na paměti, protože Stroj času je roztomile naivní sci-fi, v němž se vlastně nic moc neděje a jde spíš o jakousi autorovu vizi a úvahu nad tím, kde skončí lidstvo někdy v roce 800 000 a nutno asi říct, že současný vývoj mu trochu dává za pravdu a je možné, že za tisíc let to tady tak bude vypadat. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o novelu, tak tady postavy nemají moc šanci na vývoj, ale jde opravdu jen o popis prostředí, vylíčení několika událostí a celkovou atmosféru, která je hodně zvláštní a jak už jsem psal naivní, což je vlastně dáno i tím, že celý příběh je vlastně vyprávěn nadšeným vynálezcem, čili mu můžeme věřit a nemusíme, ačkoli samotný konec to trošku posouvá do té reálnější roviny, čili že se vše opravdu stalo. Fanoušci sci-fi dílo určitě ocení víc, ale vzhledem ke krátkému rozsahu, čtivému stylu i zajímavým myšlenkám ho dočtou i ti, kteří žánru nijak neholdují. 70%