callahanh | Komentáře u knih | Databáze knih

callahanh callahanh komentáře u knih

Růženky Růženky Stephen King

Růženky nedosahují kvalit těch nejlepších Kingových děl, ale pořád jsou výborné. King tu opět rozjíždí svůj oblíbený velký příběh (a asi je jedno, jaká byla dělba práce mezi ním a juniorem), a i když v rámci své tvorby není tak originální, zaujme a strhne zajímavým příběhem o tom, co se stane, když na světě zůstanou jen muži. Kniha má spád, je potřebně epická, v úvodu je dokonce seznam postav, aby se čtenář lépe orientoval, nechybí tu typicky "libové" kingovské hororové výjevy, brutální násilí a černý humor. Tentokrát jsem měl ale pocit, že linie se světem, v němž žijí ženy, které usnuly, je tu jaksi navíc a trochu zdržuje. Chyběly mi tu i typicky kingovské minispoilery a bohužel i pořádný záporák, protože Frank, který k němu má nejblíž, není úplně zlý a vzbuzuje trochu soucit, což není primárně špatně, jen je to u Kinga neobvyklé. Trochu moc tu vystupují i jakési feministické vyznění a reakce na aktuální rasové problémy v USA, lehce zklame i smířlivý konec. Růženky jsou samy o sobě výborné dílo, jelikož ho ale napsal Stephen King, čtenář má automaticky vyšší očekávání, což ho tedy trochu sráží. 80 %

09.04.2019 4 z 5


Život je jinde Život je jinde Milan Kundera

Velice zajímavý a typicky kunderovsky odosobněný román je plný metafor a filozofických úvah, které doplňují příběh jednoho básníka, který si vytvořil vlastní, odvážnější alterego, jemuž přisuzoval hrdinské skutky, sám byl ale zbabělec, upsal se nastupujícímu komunismu a celý život byl pod silným vlivem panovačné matky. Dilema umělců krutých padesátých let tu Kundera vystihl výborně a na Jaromilovi popsal velkou část národa, která se sklonila před totalitou a nebála se udávat. Velkou roli tu opět hraje pro autora zcela signifikantní nevinný žert, který se změní v osudovou záležitost a změní život hned několika lidem. Autorova schopnost ironie je zcela jedinečná, a vzhledem k tomu, že nad svými hrdiny má nadhled a de facto se jim vysmívá, je pak pointa celého příběhu o to krutější. Možná, že si mohl ušetřit srovnávání Jaromilova života s ostatními básnickými velikány, to je ale snad jediná výtka, kterou lze k románu mít. Život je jinde je výborná kniha o selhání levicového intelektuála, české malosti a o tom, jaká tragédie je nemít vlastní názor, být neustále pod něčím vlivem a o zoufalé snaze proslavit se. 80 %

25.02.2019 4 z 5


Dekameron Dekameron Giovanni Boccaccio

U Dekameronu záleží na tom, jak k jeho četbě čtenář přistoupí. Důležité je hledět na něj optikou doby, v níž vznikl, kdy opravdu mohl způsobit skandál mnoha lechtivými povídkami, které by dnes mohly sloužit jako scénář k pornu a nemusely by se moc upravovat, upozorňováním na rozmařilost církve, hloupost lidí a naopak jejich "vyčůranost". Z dnešního pohledu je pochopitelně kniha strašlivě naivní, nepropracovaná, a jelikož se skládá jen z povídek, nemá jednolitý děj a záleží, co koho baví. To, jak Boccaccio dokázal eufemisticky popsat soulož, ale zaslouží obdiv, protože v jeho podání působil tento akt až roztomile a romanticky, nejlepší je za mě jednoznačně vymítání ďábla a zahánění ho do jeskyně, to nepřekonalo nic, navíc jsem toto spojení ihned zařadil do svého slovníku. Jestli je ale kniha něčím cenná, je to poměrně drsný a realistický popis morové rány, který je hned na začátku, a který evokuje to, jak bezmocní proti ní všichni byli. Dekameron není jednoduchá četba, ale rozhodně se vyplatí do něj alespoň nahlédnout a jeden den z něj si přečíst, aby si člověk udělal představu o tom, jak se literatura za ty stovky let vyvinula. 70 %

31.01.2019 4 z 5


Katyně Katyně Pavel Kohout

Nemůžu si pomoct, ale Katyně je kniha, v níž obsah zvítězil nad formou. Kdyby totiž byla přímočařejší a ne tak složitě strukturovaná, mohlo jít o druhého Spalovače mrtvol. Kohout se nebojí těžké ironie, černočerného humoru, který je pronášen jakoby mimochodem a používá velkou nadsázku, navíc to, o čem žertuje, je mrazivé a děsivé zároveň. Kniha má několik vrcholů (k těm nejlepším patří krátká vojenská kariéra Šimsova, která zcela přesně popisuje fungování totalitní mašinerie, dále pak samotný závěr nebo líčení praktické maturitní zkoušky) a je v ní znát detailní autorova příprava, protože všemožné úkony a dějiny trestu smrti zná perfektně. O to větší je škoda, že forma je zbytečně složitá, používá zvláštní způsob přímé řeči, která je vysvětlivkami oddělována v úplně jiné fázi vět, než jsme zvyklí, kombinuje současnost s několika flashbacky a velice těžce se v ní orientuje a to, co se stalo některým postavám, dojde čtenářům až s velkým zpožděním. Proto se román nečte úplně jednoduše, což ještě ztěžuje užívání různých odkazů a cizojazyčných a nepřeložených citátů. Někomu nemusí sednout ani několik možná trochu samoúčelných erotických scén, které jsou z dnešního pohledu decentní, ale až takový význam pro děj nemají. Zajímavostí budiž to, že hlavní hrdinka nemá snad žádný dialog ani monolog a jedinou větu pronese až na samotném konci. Katyně je velmi dobrá kniha, která poukazuje na praktiky totalitních režimů a ad absurdum dotahuje situaci, kdy by trest smrti byl na denním pořádku. Jen opakuji, že je škoda, že ji Kohout píše tak složitě a nejde čtenáři naproti, protože zrovna tato kniha by si to zasloužila. 70 %

13.09.2018 4 z 5


Na západní frontě klid Na západní frontě klid Erich Maria Remarque (p)

Měl-li bych vybrat jeden jediný válečný román, který by si měli všichni přečíst, volil bych určitě Na západní frontě klid. Ač "stará" klasika, pořád má čtenářům co předat a navíc skvěle vystihuje, že válka je nejzbytečnější věc na světě. Proč mají skoro děti vraždit někoho, kdo jim nic neudělal a "jen" pochází z nepřátelského tábora? Remarque tu skvěle zachytil pocity generace, které bylo přerváno dětství a byla vržena hned do té nejkrutější dospělosti. Je fascinující, že i na tak malé ploše dovede popsat jak pocity totálního zmaru, tak krátkého veselí a bezstarostnosti, ale také toho, že ti, kteří byli na frontě, nikdy nemohli rozumět někomu, kdo tam nebyl a naopak. Nechybí kruté líčení bitev, pobytu v nemocnici, i toho, jak člověk ztrácí kamarády a nemůže s tím nic dělat. V druhém plánu lze z knihy vyčíst, že morální autorita v podstatě není, když učitel, kterého bychom si měli vážit, nás "nenápadně" pošle na frontu, ačkoli nemá představu, jak to tam vypadá a jak zbytečné boje jsou. Alarmující dílo, které náš přetechnizovaný a uspěchaný svět nenásilně upozorní na to, že většinou řešíme neuvěřitelné blbosti a nemáme ani představu o tom, jak tenká hranice může být mezi životem a smrtí a že k životu vlastně potřebujeme naprosté minimum. Objektivně není knize co vytknout, jen jí dle mého názoru chybí trochu větší konzistence a opravdu emotivní scéna. 90%

09.05.2016 4 z 5


Svět podle Garpa Svět podle Garpa John Irving

Moderní klasika určitě zaslouží pozornost, je ale jasné, že na každého zapůsobí jinak. Ačkoli jsem dosud od Irvinga tolik knih nepřečetl, jeho styl kombinující situace tragické s těmi komickými, se mi líbí, protože vše je vždy vyvedeno do takového absurdna, že by se to klidně mohlo někdy někde stát. A ani Svět podle Garpa není výjimkou, od začátku je jasné, že tohle není úplně konvenční kniha a autor půjde trošku jinou cestou. Na to, jak velký rozsah zabírá, je poměrně čtivá, chvílemi strhující a nejlepší jsou na ní pasáže, kdy se střídá tragika s komikou a slévá se v jeden lehce bizarní celek. Dobré jsou i vložené povídky od "Garpa". Je fascinující, jak dokázal Irving popsat život jednoho průměrného spisovatele a vtipně i vážně, ale přitom velmi ctilivě odvyprávět ty nejzásadnější události, které ho potkaly. Chvíli jsem se usmíval, chvíli zase zamýšlel nad malicherností některých věcí a pomíjivostí života, a tak to má být. Jediné, co mi na románu vadí, je fakt, že Irving tu chtěl obsáhnout přece jen až moc věcí (kritiku různých hnutí, absurdnost jednání některých jedinců, zamyšlení nad úrovní literatury), což se mu úplně nepodařilo a některé působí tím pádem trošku prvoplánově a pak také to, že vlastně nevím, zda mi byl Garp sympatický. Pár dní po přečtení to nemůžu říct úplně jistě, nicméně "na pivo" bych s ním asi nešel, protože je na můj vkus až moc sebestředný. A je vlastně zvláštní, že román s hrdinou, který mi není jednoznačně sympatický, hodnotím tak vysoko. I to o Irvingově umění leccos svědčí. 80%

29.10.2015 4 z 5


Mrtvá zóna Mrtvá zóna Stephen King

Mrtvá zóna se mi hodně líbila, skvělé prolínání skutečných postav s těmi fiktivními. Zvláštní je, že ač Zóna není horor, má tak neskutečně smutnou a depresivní atmosféru jako snad žádný z mistrových hororů. To se mi na knize líbí asi nejvíc, Johna Smithe mi bylo strašně líto, osobně ho považuji za jednoho z nejsmutnějších hrdinů moderní literatury a jestli jsem někdy snil o tom, jaké by to bylo vědět, co se stane v budoucnu, tak po přečtení Mrtvé zóny mě to přešlo. Knihu všem doporučuji, doporučuji i těm, kteří Kingovy horory nečtou, protože tato kniha hororem opravdu není. 90%

18.10.2014 4 z 5


Čtyři klíče: Velká vlaková loupež Čtyři klíče: Velká vlaková loupež Michael Crichton

Poměrně zajímavý vhled do života ve viktoriánské Anglii, pro který je vlaková loupež jen jakousi záminkou k tomu sepsat knihu. Crichton určitě odvedl velký kus práce a dal dohromady mnohdy neznámé reálie, které leccos objasní a tak trošku čtenáře provedou dějinami zločinu a toho, proč a kdo ho ve své době páchal. Ocenit se musí i nejrůznější odbočky mimo plánování loupeže (třeba pasáže se souboji zvířat patří vůbec k nejsilnějším momentům), které jsou sice detaily, ale dotváří celou atmosféru. On vůbec celý příběh o největší vlakové loupeži své doby je fascinující a určitá dokumentárnost spojená s autorskou licencí k některým podzápletkám je hodně atraktivní a netradiční. I přes všechny zmíněné klady ale nelze opomenout, že román je trochu těžkopádný a místy se hůř čte a moc tomu nepomáhá ani argot podsvětí, který sice působí autenticky a částečně osvěžujícím dojmem, jenomže je ho tu moc a čtenář se mnohdy musí vracet, aby význam jednotlivých výrazů odhalil. Nebýt tohoto, bylo by hodnocení tak o deset procent lepší, takhle je to za 70 %, nicméně milovníkům této dějinné éry lze doporučit všema deseti.

01.02.2024 4 z 5


Království Království Jo Nesbø

Nesbømu možná víc sedí rozmáchlá dramata antického, případně shakespearovského stylu než tradiční thrillery. Království je toho jasným důkazem, protože příběh v něm je hodně intenzivní a silný a ve své tragičnosti až velkolepý. Knize hodně pomáhá umístění na odlehlé maloměsto, protože atmosféra, kde se všichni znají a každý nový je pro ně vetřelec, je zachycena naprosto přesně. Nesbø přesně ví, jak strukturovat příběh tak, aby byl čtenářsky atraktivní a zároveň čtivý, což dělá a nutí číst dál, zároveň velmi postupně odkrývá tajemství, které se viditelně někde skrývá. I přes své mistrovství ale nezakryje určitou stereotypnost, protože řešení některých problémů je pořád stejné a jen těžko se věří tomu, že by hrdinům tak prošlo (nesmí chybět ani "záchrana" na poslední chvíli, což trochu evokuje Hollywood), což možná dojem trochu sráží. Malinko na závadu je i pomalejší rozjezd, ten se ale po pár stránkách rozplyne a vše je rázem strhující. Autor ale rozhodně dokáže vybudit zvědavost, a i když opravdu je to někdy stereotypní a trochu za vlasy přitažené, nejde skončit, dokud nepřijde závěr. Ten možná není tak intenzivní, jak by se nabízelo a de facto nepřichází s žádným vykoupením ani spravedlností, rozhodně je ale uspokojivý, ačkoli čtenář přece jen čeká trochu víc. Království je ale rozhodně výborný román, který netěží jen ze slavného jména svého autora a dokáže zaujmout i ty, kteří od něj nikdy nic nečetli. 80 %

23.04.2023 4 z 5


Nůž Nůž Jo Nesbø

Na Nůž se dá nahlížet ze dvou pohledů, oba jsou zcela legitimní a dá se říct, že jeden bez druhého ani nemůžou existovat. Na jednu stranu totiž Nesbømu nejde upřít to, že opravdu umí psát - krátké věty, atraktivní zápletky a prostředí, temné osudy jednotlivých postav, spousta násilí, strhující děj a vesměs velmi dobrá práce s napětím. Bonusem budiž i rozvíjení charakterů nejen hlavní postavy, ale i těch vedlejších, a pokud čtenář s Holem prošel všechny, nebo alespoň většinu předchozích knih, musí být určitým způsobem emočně pohnut. Na druhou stranu ale autor tak trochu podlehl možná pocitu vlastní výjimečnosti, možná nešťastnému současnému syndromu hollywoodských blockbusterů a všechno se snaží mít větší, epičtější a pochopitelně delší. Troufnu si tvrdit, že odhalit pachatele je zcela nemožné, protože na něj absolutně nic neukazuje, a když se odhalí, moc to k němu nesedí, protože jeho motiv je dost na vodě (a asi těžko věřit, že při promyšlenosti celého činu by nedomyslel klíčový detail). Ono těch zvratů je tu přece jenom až moc a ne všechny jsou úplně uvěřitelné a některé události jsou vskutku na hraně jakési realističnosti (Harryho autonehoda končící ve vodě), což by se ale v rámci žánru dalo asi i prominout, ačkoli v knize je na to čtenář o něco citlivější než ve filmu. Samotný závěr se pak dá považovat za jakousi úlitbu všem, protože Nesbø si nechává otevřená vrátka, jen to udělal tak trochu prvoplánově. Při hlubší analýze je fascinující, že za těch dvanáct knih je Hole ještě příčetný, stále pracuje u policie a ženy se o něj perou, když je regulérní alkoholik a ani to moc nevypadá, že by cokoliv jedl. Dá se tedy asi říct, že hodnotit Nůž nějak nízko je pozérství a jakési pokrytectví, protože kladů má víc než dost, pořád je strhující, dobře a rychle se čte a fanoušky Harryho Holea nepochybně uspokojí, nelze ale zavírat oči nad určitým megalomanstvím a lehkým do sebe zahleděním autora, které je znát na extrémní překombinovanosti, která je někdy na hraně serióznosti. 80 %

02.01.2022 4 z 5


Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas Světlana Alexijevič (p)

Styl psaní autorky, kdy "jen" sbírá různá svědectví a sepíše z nich knihu bez jakéhokoli komentáře, se může zdát na první pohled neobjevný, nenápaditý a laciný. Jenomže Alexijevič dokáže všechno seřadit tak, že jde o neuvěřitelně silnou, psychicky náročnou a realistickou knihu, která naplno odhalí, že válka je hnus, není na ní nic pěkného a zničila životy a dětství celé generace. Ať už vzpomínky lidí různého vzdělání a společenského původu zabírají jednu stránku, tři, nebo deset, mají společné to, že v nich jde o autentické výpovědi plné bolesti, zmařených nadějí, předčasné dospělosti a rozmetaných nadějí. SSSR byl specifický navíc v tom, že lidé trpěli neskutečným hladem, což se promítá v každé druhé výpovědi. Poslední svědci nejsou jednoduché čtení, psychicky velmi působí a opakovaně se díky síle výpovědí číst asi nedají. Je z nich ale každopádně jasné, proč Alexijevič získala Nobelovu cenu a proč je ve své vlasti nežádoucí. V neposlední řadě si pak člověk uvědomí, že ať se děje cokoliv negativního a ve společnosti je napětí, proti děsům války to není nic a doufejme, že něco podobného už nikdo z nás nezažije. 80 %

09.12.2021 4 z 5


Dračí oči Dračí oči Stephen King

Nenechte se zmást, že jde o pohádku, protože Dračí oči mají blíž k fantasy a svým způsobem jsou typicky kingovské, ačkoli hodně umírněné. Děj je na Kinga hodně jednoduchý, nemá moc odboček a není v něm zase tolik postav, což ale vůbec nevadí, protože vše je čtivé, má to slušný spád a autor se tu nijak nerozepisuje ohledně popisů prostředí a psychologie postav. Rozhodně to není špatně, protože to potřebné odhalí a naplní tím účel, že chce zaujmout i děti. Je samozřejmě nutné se připravit na to, že je to temnější čtení a zlo je opět krásně zlé a propracované, pochopitelně ale ne tak, jako u spisovatelových nejlepších děl. Navíc znalci Temné věže ocení odhalení minulosti Flagga a celkovou atmosféru, která má k této sáze hodně blízko. Název Dračí oči je možná trochu zavádějící, protože o draky tu vůbec nejde a ony oči plní trochu jiný účel, než bychom asi čekali, ale to nikterak nevadí. The Eyes of the Dragon určitě není tím nejlepším, co King kdy napsal a k jeho nejslavnějším a nejchválenějším dílům má daleko, o něco podobného se ale autor ani nesnažil, protože chtěl napsat jen a pouze "pohádkový" příběh, který by si mohla přečíst i jeho tehdy malá dcera a tento účel splnil. 70 %

01.10.2021 4 z 5


Pohřbeni zaživa Pohřbeni zaživa Dominik Dán

Vesměs klasická Dánovka, která nijak nepřekvapí. Opět se posuneme dál, co se týče vývoje všech postav, které postupem času zrají v naprosto zkušené rutinéry, kteří si ze sebe umí dělat legraci a jsou to stále sympaťáci každým coulem. Případ, který tentokráte řeší, není na jednu stranu nijak výrazný a závažný, na tu druhou je ale naprosto otřesný a skrývá se za ním organizovaný zločin, na který doplácejí ti bezbranní. Vzhledem k tomu, co se ale kolem děje, má kniha trochu temnější atmosféru a je posmutnělá, protože dva ze stálých hrdinů už nikdy nebudou stejní a jejich odcházení je hodně smutné, což se projevuje právě na náladě všech zúčastněných. Je asi pravda, že Chozého linie je trochu navíc a prakticky nikam nevede, v rámci nějaké návaznosti tu ale být asi musela, takže se to nedá autorovi úplně vyčítat. Kdyby tu nebyl příběh rodiny jednoho mrtvého důchodce, asi by se taky nic nestalo, na druhou stranu se v něm autorovi podařilo zachytit onu typickou atmosféru nefungující rodiny, která se sejde na pohřbu a každý její člen je úplně jiný a sleduje diametrálně odlišné cíle. Pohřbeni zaživa je možná rutinní kniha, ale jako oddechovka funguje naprosto parádně a milovníkům všech policistů z Našeho města nabídne ne úplně veselý pohled na jejich další osudy, což ale k této práci patří 70 %

20.06.2021


Válka nemá ženskou tvář Válka nemá ženskou tvář Světlana Alexijevič (p)

Hodně silná kniha, která by měla být povinnou četbou. Alexijevičová zcela záměrně nebuduje příběh, ale nechává promluvit hrdinky, které se vydaly na frontu, aniž by tušily, co je tam čeká. A promluvy to jsou naléhavé, závažné, děsivé a mrazivé. Asi opravdu nikdo si nedokáže představit, co válka skutečně znamená a jak strašná byla blokáda Stalingradu. Kniha se nečte lehce, protože číst si o tom, že když je hlad, musíte sníst i uschlý koňský trus, navíc před sebou neustále vidíte roztrhaná těla a taky mrtvé děti, není snadné a zamává to i s tím největším cynikem. Naprosto fascinující je na knize i to, jak velké vlastenectví dokázali Sověti do svých obyvatel zasít, protože většina žen byla až fanatická a láska k vlasti pro ně byla obrovská. Je možné namítat, že sovětští vojáci jsou tu popisováni až moc smířlivě, na druhou stranu mnohé ženy určitě spoustu negativ neviděly a je dost pravděpodobné, že vojáci se na domácí půdě drželi zkrátka a mohli být opravdu za "gentlemany". Osobně jsem válečných knih přečetl docela dost, ale málokterá na mě zapůsobila tak jako tato - naprosto sugestivní, syrové, bezvýchodné a čtenář mnohdy jen těžko potlačuje slzy. Kniha v každém zanechá dojem, protože je jako by odosobněná a úplně jí chybí jakýkoli patos nebo laciné působení na emoce. Pro mě osobně jde o jednu z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a není důvod ji neohodnotit plným počtem. 100 %

13.07.2020 5 z 5


Čtyři po půlnoci I. - Časožrouti / Skryté okno do skryté zahrady Čtyři po půlnoci I. - Časožrouti / Skryté okno do skryté zahrady Stephen King

První část Čtyř po půlnoci sestává ze dvou novel. Časožrouti jsou standardní kingovské téma, které kdyby autor chtěl, je schopen převést do svého typicky monumentálního románu. V kratší formě je ale snesitelnější, i když je v něm mnoho postav. Disponuje ale výbornou a bezvýchodnou atmosférou, bohatými popisy Časožroutů a i na menším prostoru brilantně propracovanou psychologií postav. Skryté okno do skryté zahrady je výborná novela, která se se znalostí filmu čte trochu jinak, ale právě se znalostí filmu je na ní vidět, jak je King skvělý autor, protože vede čtenáře tam, kde ho chce mít, leccos mu naznačuje, nikdy mu ale nedá úplně jasnou odpověď, proto je novela znepokojující, což korunuje skvělý závěr. I tahle novelka má výbornou atmosféru, propracované postavy a navíc i realistické téma. Škoda, že víc autorů není jako King a nenechá čtenáře nahlédnout do "své kuchyně", protože jeho předmluvy jsou naprosto fenomenální. 70 %

27.02.2020 4 z 5


Žízeň Žízeň Jo Nesbø

Napsáno už toho tady bylo dost a s většinou vesměs souhlasím. Je nesmysl chtít po Nesbøm, aby radikálně změnil svůj styl psaní, když pořád funguje. Žízeň navazuje na předchozí Policii a vlastně i Přízrak, tudíž je dobré číst knihy v tomto pořadí. Postava Harryho Holea tu prodělá velkou osobní transformaci, která je asi tím nejzajímavějším na všech knihách. Stejně tak se tu objevují nové a poměrně sympatické vedlejší postavy, rozehrávají další linie, které se neuzavřou, takže zasvěcený čtenář si může tzv. chrochtat blahem. Samotná kriminální zápletka už hraničí s hororem, protože brutalita pachatele už je extrémní a hodně krvavá, takže čtení není nic pro slabší povahy, tím pádem jsou ale vraždy vynalézavé a atraktivní. Jak u Nesbøho románů bývá zvykem, odhalením pachatele nic nekončí, protože vždy stojí někdo v pozadí, znovu je to ale poměrně důvěryhodné a motivace je uvěřitelná. Těžko říct, zda lze autorovi vyčítat to, že se drží jakéhosi "hollywoodského" schématu spočívajícího v šokujících odhaleních, několika koncích a až filmovém stylu psaní. Osobně nepatřím k fanouškům popisů přestřelek a velké akce, protože to na mě tak nepůsobí, ale být to tu zkrátka musí. Žízeň je román, který je určen jen a pouze těm, kteří ví, kdo je Harry Hole, čím si prošel a jaké má osobnostní možnosti a těm, kteří znají Nesbøho styl. Ostatní by měli začít od začátku a do knihy se nepouštět. 85 %

23.05.2019 4 z 5


Vražda v Orient-expresu Vražda v Orient-expresu Agatha Christie

S četbou Agathy Christie jsem začal tím asi nejslavnějším případem a nutno říct, že pro začátek to byl dobrý krok, protože jsem znal rozuzlení a mohl jsem se soustředit na samotný styl autorky. A ten není nijak složitý ani náročný, ba naopak. Kapitoly jsou krátké, čtivé a uvádí se v nich jen to nejnutnější. O nějaké psychologii postav tu nemůže být ani řeč, jediný, o němž se čtenář dozví nějaké větší podrobnosti, je Hercule Poirot, který navíc není fyzicky moc popsán, takže si do něj může profilovat kteréhokoli hereckého představitele. Oproti filmovým verzím je v knize lépe vysvětleno to, jak se přijde na skutečnou identitu zavražděného, i když stále je třeba respektovat dogma, že Poirot je zkrátka génius, který má v hlavě databázi všech zločinců. Je pravda, že postav je tu dost a dost a je těžké se v nich orientovat, na druhou stranu ona klaustrofobní atmosféra uzavřeného vlaku a zasněžené krajiny také dělá své. Samotný závěr je pak jako by nedodělaný a otevřený, šlo ale zřejmě o autorčin záměr, takže nemá cenu se jím moc zabývat, i když mohl být asi jasnější. Z pohledu moderního čtenáře zvyklého na ledasco je Vražda v Orient-expresu staromilská záležitost, v níž se toho tolik nestane a důležité jsou dialogy a detektivní dedukce a pachatel není žádný psychopat nebo masový vrah. Hodně příjemná záležitost, která ale vyžaduje trochu tolerance a trpělivosti. 75 %

27.11.2018 4 z 5


HHhH HHhH Laurent Binet

Jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední měsíce četl a taky jedna z mála "současných" knih, k jejichž četbě jsem se odhodlal. Z každé stránky Binetova debutového románu o tom, jak píše román o atentátu na Heydricha, je znát jeho absolutní zapálení pro věc a obdiv pro stále nedoceněnou událost, která skutečně změnila chod celé války. V celé knize Binet velmi chytře a čtivě popisuje, s jakými úskalími se potýkal, kolik knih o atentátu přečetl a sám pak uznává, že něco jako literatura fakt de facto neexistuje, protože vždy se může něco ztratit v překladu, přepisu nebo převodu na jakékoli médium. Při čtení jsem se zároveň trochu styděl, protože spoustu věcí o celé události jsem vůbec nevěděl, takže pro mě byly nové. Je fascinující jak autor celou dobu srovnává román a tzv. literaturu faktu a tak nenásilně vede čtenáře k tomu, že za strhujícím příběhem se mnohdy skrývají úplně obyčejné osudy nenápadných lidí. HHhH je asi jediné dílo z poslední dekády, o němž by se daly psát sáhodlouhé studie a rozbory a vždy bychom přišli na něco nového, protože Binetův přístup je natolik uvědomělý a vyzrálý, že to nemá obdoby. Kniha, která se vymyká úplně všemu a je hodně jiná než tzv. bestsellerová literatura. 90 %

13.04.2018 4 z 5


Colorado Kid Colorado Kid Stephen King

Jestli se něco Kingovi v Coloradu Kidovi povedlo, je to zachycení takové té čtenářské touhy dychtit po každém, byť sebeslabším příběhu. Co by se za ním mohlo skrývat? Co jeho aktéry vedlo k věcem, které se v něm staly? Jenže někdy (a možná většinou) v životě příběhy zkrátka nemají žádný děj a jsou jen určitým výsekem osudů některých lidí, které se protnou právě v tu chvíli, kdy dochází k jakési gradaci onoho děje. Velice svižným, zároveň ale nostalgickým tempem vypráví King laskavou historku ze života dvou dlouholetých kamarádů, kteří mají to nejlepší za sebou a zbyly jim jen vzájemné špičkování a láska k žurnalistice a příběhům. Postava studentky slouží jako jakési nové vlití krve do žil těchto přátel a oni jsou rádi, že se s ní se svou celoživotní láskou pochlubí a podělí, protože cítí, že je na stejné vlně. To, že titulní příběh nemá pointu, v tomto případě nevadí, protože primární je samotná událost a onen zápal při jejím rozplétání. Naprosto ale chápu, že někomu absence rozuzlení zásadně vadí. Pro mě osobně je ale Colorado Kid roztomilá mistrova hříčka o tom, že v životě je plno věcí, které nemají řešení a je nejlepší je nechat být a ony se zkrátka nějak vyřeší (nebo taky nevyřeší) samy. Novelu by ale určitě měli číst ti, kteří už mají Kinga trochu načteného a chápou jeho pohnutky. 70 %

19.01.2018 4 z 5


Syn Syn Jo Nesbø

Další Nesboho kniha bez Harryho Holea a pořád to, alespoň pro mě, není úplně ono. V Synovi hodně dlouho trvá, než se člověk začte a jeho zásadním problémem je opravdu velké množství postav, v nichž se těžko orientuje a některé nemají zásadní význam a pouze se na chvilku objeví, s tím souvisí i určitá zdlouhavost. Úplně uspokojivý není ani konec, v němž sice nečekaná pointa vesměs funguje, ale akce je tam zbytečně moc a působí to jako klasický hollywoodský thriller s béčkovějším laděním. Jinak se Nesbomu nedá upřít čtivost, příběh je hodně zajímavý a má spád a podobenství s Biblí mi na chvilku vytanulo na mysli, detailně jsem to ale nerozebíral a až tady jsem se dočetl onu symboliku. Je vidět, že si s tím Nesbo dal práci a onen biblický motiv poměrně funguje, i když svým osobitým způsobem. Šimon Kéfas i Sonny byli sympatičtí, i když jim chybělo určitě charisma, které má právě Harry Hole, i proto se možná čtenář o ně tolik nebojí a soucití vlastně jen se Šimonovu ženou a policejní novickou, která se ocitá na rozcestí mezi povinností a morálkou. Kdyby byl Syn o sto stránek kratší, asi by se nic nestalo a byl by sevřenější, v této podobě jde nicméně o slušný román, k němuž se ale čtenář asi nebude moc vracet. 70 %

07.08.2017 4 z 5