Camri komentáře u knih
"Ach, Bože, společenskost je pouze a jenom velkej úsměv, velkej úsměv není nic jinýho než samý zuby, škoda, že nemůžu zůstat tady nahoře a bejt laskavej."
Svěží, svobodomyslná kniha, která však dává smysl. Kerouac s naprosto odzbrojující prostotou zaznamenává hluboké myšlenky v jejich surové podobě (nebo aspoň dovedně vytváří zdání takové bezprostřednosti). Osamělost Kerouaca-buddhisty se projevuje nejen v nepochopení ze strany rodiny nebo většinové společnosti, ale občas i přátel. Z této knihy si odnáším (kromě touhy podniknout roadtrip napříč Amerikou) především to, že ideály buddhismu, jakkoli krásné a vznešené, se těžko aplikují na reálný život. Můžou ale inspirovat k větší vnímavosti a laskavosti, a i když se to jeví jako donkichotský boj, stojí za to o ně usilovat. V naší cynické době snad ještě víc než kdy předtím.
"Nepozoroval jste, že se všichni specializujeme na to, co nejvíc nenávidíme?"
Vtipné spirálovité vyprávění s nejistým a (ne)šťastným Jimem v centru dění. Amis výborně zachytil pokrytectví, ješitnost a zoufalství, s kterým se setkáváme v univerzitním prostředí i po 70 letech od vydání Šťastného Jima. A akademik, který nikdy neprokrastinoval a nevyhýbal se nepříjemným povinnostem, nechť hodí kamenem!
https://www.youtube.com/watch?v=YcKDgFEms3U
Jsem si myslela, že to bude nějaká tulácká elegie opěvující krásy Ameriky.
Ale dobrý i tak, vážně. Taková odyssea po minulých životech, hoodně drsně převyprávěná (bohužel to taky občas drhne – tzn. dlouhé popisy, opakování myšlenek).
Četla jsem po zhlédnutí filmu. Ta omáčka okolo Chrisova příběhu mě moc nebavila, ale jinak to bylo skvělé inspirativní počtení.
Poprvé jsem se s knížkou setkala na střední a nebyla jsem z ní moc nadšená – ani jsem ji nedočetla do konce, takže některé předchozí komentáře moc dobře chápu. Po letech se mi ale znovu dostala do rukou, tentokrát v originálním anglickém vydání a došlo mi, že překlad byl dost možná kámen úrazu (it really killed me = to mě umrtvilo – eh???). Obecně ale možná šlo také o větší rozhled a orientaci v americké kultuře, který mi při prvním čtení chyběl, což mi zabránilo ocenit výjimečnost tohoto textu; zejména Holdenovu frustraci z prostředí rádoby nóbl "prep schools," v nichž se měli děti zazobaných rodičů připravovat na studium na nejprestižnějších (a nejdražších) amerických univerzitách. Kromě toho Holden popisuje některé situace tak strašně vtipně, že jsem se musela smát nahlas (např. setkání s jeptiškami). Co se týče povahy vypravěče, se kterým mají někteří čtenáři trochu problém, nemyslím, že by Holden všechny a všechno nenáviděl. Naopak – je vidět, že se snaží s lidmi navázat spojení, jenže si při tom počíná tak naivně, ale zároveň sarkasticky (pravděpodobně aby zamaskoval svou adolescentní nejistotu a podpořil dojem alfa samce), že je jeho chování pro ostatní matoucí, a tak každá jeho interakce s ostatními vyústí v nepochopení nebo rozpačitost. Jediné výjimky jsou snad ty jeptišky a samozřejmě jeho mladší sestra Phoebe – bezelstná stvoření, před kterými se Holden nemusí předvádět.
Takže moje doporučení pro všechny, kdo zvažují čtení tohoto kultovního románu: pokud máte možnost a vaše angličtina je slušná (podle mě je to psané skutečně jednoduchým a přístupným jazykem), zkuste si to přečíst v originále.
Soudě dle referencí v populární kultuře jsem pokládala za důležité seznámit se specifickým stylem Woolfové. Příběhová vlákna jednotlivců spletená v okruh kolem paní Dallowayové tu a tam postříbřená lyrickými popisy se mi jako koncept zamlouvají, ale právě ony popisy mě však začaly postupně nudit a při jejich čtení jsem nekontrovatelně ztrácela koncentraci. Přesto uznávám, že jde o text rozhodně mimořádný a chápu, proč se jeho autorka nesmazatelně zapsala do literární historie.
Rodinné sídlo je zvláštní oříšek k rozlousknutí. Obávám se, že ne příliš dobrý (a dosud jediný český překlad) má značný podíl na tom, že jsem si knihu nedokázala tolik vychutnat, přestože se tam zcela jistě vyskytovaly vtipné, ba i filozoficky zajímavé pasáže.
Velký přínos této knihy ale nespočívá v příběhu samotném nebo překotných dějových zvratech, ale spíš z hlediska zachycení zeitgeistu. Počátek 20. století je totiž fascinující překotnou dobou, kdy se završuje industriální revoluce a svět se neodvratně posouvá k moderní mentalitě, přičemž tento posun s sebou přináší i odklon od "pohádkových" sídel a jednoznačně dobrých (a zlých) charakterů postav k vícevrstevnatému pozorování společnosti i samotných jedinců.
Každopádně doporučuji po přečtení zhlédnout filmovou adaptaci Jamese Ivoryho s Emmou Thompson a Helenou Bonham Carter, která se opravdu povedla (což bych si možná kvůli dlouhé stopáži nemyslela, kdybych knihu dopředu nečetla).
Skvělý úvod do židovství. Vzhledem k rozsahu se nedá ubránit jistému zjednodušování, na což ostatně autor sebereflektivně upozorňuje, nicméně jako základní publikace poslouží výborně. Obzvlášť musím ocenit poslední kapitoly o aktuálních otázkách spojených se Židy, informace o poválečné situaci v Německu nejsou tak často v (našich) médiích reflektovány.
Kunderu mám jako spisovatele ráda, ale snažila jsem se o objektivní čtení. Kniha je hodně obsáhlá a poučná, kratší kapitoly se louskají skvěle. Snad jen.... Kdyby se Novák držel informací, které získal a které dovedně zanalyzoval, udělal by lépe. Místo toho ale čtenáři předhazuje své vlastní otázky, které jsou mnohdy zbytečné a zavádějící. Je v pořádku, pokud má čtenář po přečtení knihy otázky, ale badatel/spisovatel/novinář/kterýkoli psavec by je neměl do textu vůbec zahrnovat, neumí-li na ně uspokojivě odpovědět. Pro příště tedy více Occamovy břitvy a méně mělkého rýpání.
Od Serotoninu jsem plynně přešla k Bitevnímu poli, takže jsem byla už trochu připravená na bezútěšnou perspektivu moderní společnosti. I tak jsem opět dychtivě a přitom s jistou nevolí sledovala myšlenky, které se honí hlavou vypravěči (hrdinou bych ho mohla nazvat jen stěží).
Obyčejně nemám ráda, když jsou mi postavy ideově "vzdálené" (hloupý předsudek, vím!), ale když přečtete 140 stránek za necelé 4 hodiny na jeden zátah, tak je to najednou nějak jedno – prostě jste byli lapeni. Tedy já alespoň byla.
Jídlo, Francie, cestování... to všechno je zajímavé a hezky se o tom čte, ale vůbec nejvíc mě fascinovalo jak láskyplně (ale bez přikrašlování) popisuje Julie své manželství s Paulem.
Sklenička vína, kapitola z Pohyblivého svátku a lucidní snění o Paříži 20. let na sebe nenechá dlouho čekat!
A teď zcela vážně – věcná upřímnost téhle knihy mě prostě dostala. Pro mě zatím nejlepší Hemigwayovo dílo.
Román o iluzích i o kruté realitě amerického Jihu na sklonku 30. let. Zajímavé, nikoli však dechberoucí. Psychologie postav i děj jsou celkem kvalitní, cením pár skutečně nečekaných cliffhangerů.
Tahle kniha ležela v knihovně snad od nepaměti. Vím to moc dobře, protože jako malá holka jsem si se hřbety hrávala a když jsem se naučila hláskovat, tak jsem si ty názvy pořád dokola četla - se zakloněnou hlavou. Co život dal a vzal jsem do ruky vzala, když mi život pozastavil lockdown. Neměla jsem od knížky moc očekávání, protože jako puberťačka jsem si z knihovny půjčila Vejce a já, což mě tehdy nudilo tak, že jsem knihu odložila. CDaV byla ale absolutně jiná zkušenost. Asi jsem byla naměkko už z věnování, které na mě z obálky vypadlo, protože babička tuhle knížku věnovala mojí mamce, když udělala maturitu.
Odpočinkové, nadčasové, vtipné a zejména v části o tuberkulóze velice dojemné a svým způsobem napínavé čtení. Občas jsem trochu skřípala zuby nad překladem některých eventualit. Překladatelku však chápu, výrazy z kapitalistické Ameriky by čtenáři žijící v socialistickém Československu také těžko pochopili. A mě koneckonců došlo, že burská pomazánka je arašídové máslo.
Tak přesvědčivě se vysmát intelektuálům může zase jen intelektuál. A Woody Allen – když se mazaně vydává za šílence – to prostě umí.
Deník kočky Modroočky, který jen tak mimochodem obsahuje několik důležitých životních rad (nejen) pro začínající buddhisty.
Slepá mapa se čte snadno. Má ale několik zásadních nedostatků. Tak především kniha působí tak, jako by se autorce vymkl popisovaný příběh z ruky. Děj je stále rozšiřován o nové postavy a jejich příběhy působí rušivě. Jejich svázání s hlavními hrdinkami je navíc vyumělkované. Další problém představuje způsob vyprávění. Er-forma by by byla vhodnější, protože to, co Anežka vypráví, se jen těžko mohla sama dozvědět (tím spíš od své matky, která pravděpodobně nebyla sdílná, natož od babičky, kterou nepoznala a dalších lidí, jejichž myšlenky a pocity by musela dokonale znát). Její perspektiva je pro příběh v podstatě zbytečná. Pokud chtěla autorka použít první osobu, bylo by asi lépe knihu rozdělit do tří částí a napsat každou část z pohledu babičky, dcery a vnučky. Výtku bych měla i k dialogům (přímé řeči), které nevypadají moc přesvědčivě, spíš jako z nějakého průměrného seriálu.
Od knihy jsem čekala trochu víc sofistikovanější styl i příběh. Hana od stejné autorky mne oslovila víc.
Martin Řezníček píše tak, jak točí reportáže. Profesionálně a přitom lidsky. Všimla jsem si, že často používá zajímavá slova, slovní obraty a přirovnání, které svědčí o jeho sečtělosti a schopnosti vykreslovat události těm, kteří je vidět (ani pocítit) na vlastní oči (nebo kůži) nemohou.
Kdybych byla Američanka, asi bych řekla "I loved this book" – jsem ale Češka, tak jen řeknu, že se mi knížka hodně líbila. Sympatické, zajímavé a poučné vyprávění i pro ty (a možná hlavně pro ně), kteří podobnou zkušenost nemají (jako já).
Ačkoli by se kniha dala považovat za téměř akademickou (přesněji ale spíš populárně naučnou), tak nebyl jediný okamžik, kdy by má pozornost při jejím čtení ochabla. Že ale nejde o nějaký "fejkový" pokus o literaturu faktu, nýbrž o erudovaný avšak vtipný výklad, dokazuje rozsáhlý poznámkový aparát s použitými zdroji. A přesně takové seznámení s hlavními idejemi a problémy existencialismu jsem hledala. Existencialismus je mnohem víc než černý rolák a deprese – naopak je to filozofický směr, který povzbuzuje k tomu, abychom žili "naplno" ale přitom převzali zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Jsem také vážně velmi ráda, za podrobnější vysvětlení fenomenologie, která pro mě byla dosud trochu záhadou, ačkoli je hodně propojená právě s existencialismem. Navíc doplnění o úvahy samotné autorky je skutečně přínosné; zejména na začátku 14. kapitoly, kde vysvětluje proč je existencialismus stále relevantní i v 21. století, jsem si ohromeně přečetla myšlenky, které mě napadaly po celou dobu, Bakewellová je ale dokázala obratněji zformulovat. Líbily se mi i tipy na filmy, které existencialismus ovlivnil. Co je však důležitější, je to, že mě tohle čtení inspirovalo k četbě zmíněných knih. Věřím, že s tím, co vím teď, mi do sebe bude vše mnohem lépe zapadat.