Cara.17
komentáře u knih

Příběh, který nám španělská autorka předkládá, je velice neobvyklý. Nejen, že u něj musíte číst mezi řádky, poněvadž interakce mezi postavami překypuje různými náznaky, vyhýbajícími se pohledy, mlčením, neobjasněným chováním, změnami nálad atd., ale zároveň je rozdroben do kratičkých kapitol připomínajících dílky puzzle a je ponecháno na čtenáři, zda si ty dílky poskládá, aby získal celistvý obraz.
Musím smeknout pomyslným kloboukem před autorčiným umem, poněvadž styl jejího psaní je nevídaný. Přesně jak je řečeno v anotaci, díváte se na dění očima dítěte. Vnímáte a prožíváte to, co malý Jan. Spolu s ním pozvolna odkrýváte tvrdou pravdu - skutečný důvod, proč se k němu a jeho rodině nastěhovali prarodiče. Snažíte se smířit s budoucností, která je sice vždy nejistá ale v tomto případě víte, že bude složitá a těžká. A ač to není snadné nebo příjemné, stáváte se svědky toho, jak se malý chlapec vzdává svého dětského uvažování a pomalu se přetváří v dospělého člověka...
Paměť stromu se sice neřadí k těm příběhům, po kterých bych ráda sáhla kdykoli znovu, nicméně jsem ráda, že jsem si ho přečetla. Téma, které řeší, není vůbec jednoduché, ale bohužel velmi aktuální. Mimo to se jedná o kvalitní četbu. Autorka si na svém vyprávění dala velmi záležet. Charaktery postav i jejich uvažování jsou uvěřitelné a promyšlené do nejmenších detailů. A jak už jsem zmiňovala - má velice neobvyklý styl psaní. I z krátkých odstavečků a vět vám toho poví víc, než kdyby se to jiný spisovatel snažil popsat na deseti stranách. Tleskám její práci!


Čekání na Vlka je velice užitečná kniha pro každého dospělého, který má nelehký úkol seznámit dítě se smrtí - ať už v rodině, blízkém okolí či jako nedílnou součást života.
Autorka se něžným a pozvolným vyprávěním za doprovodu hezkých ilustrací dotýká smutku a prázdnoty po odchodu milované bytosti. Zároveň nechává prostor pro dospělého, aby dítěti sám určité věci dovysvětlil.
Krásný a potřebný leč velmi smutný příběh.


"Nevytvářím filmy pro děti. Vytvářím je pro všechny s dítětem v nás, nehledě na tom, jestli je nám 6 nebo 60."
Na tvorbě od Disneyho je krom nádherných ilustrací a nadčasovosti úžasné i to, že s přehledem zaujme lidi všeho věku. A to nejen z hlediska zábavnosti ale i smysluplnosti.
Lví král je příběh o hledání sebe sama a svého místa v životě. Je o věrnosti, lásce, povinnosti, zradě, bolesti, touze, odvaze a koloběhu života. Je o přijetí těžkostí, k nimž nepatří jen nevyhnutelné změny ale i smrt. Tento příběh má v sobě tolik moudrosti a rad, až se nechce věřit, že ho najdete v sekci pro děti.
Samotné listování touto knihou je slast. Nádherné celostránkové ilustrace, při jejichž prohlížení musí snad každému, kdo viděl film, v hlavě znít mistrovská hudba Hanse Zimmera.
Jedná se o skvostný kvalitní počin, který by neměl uniknout nikomu, v kom ještě dlí hravá dětská duše plná údivu a snů.

Když jsem na Kouzla rodu Thornů narazila a přečetla si anotaci, byla jsem okamžitě na četbu natěšená, poněvadž - hlavní hrdinka, co vyrůstala v knihovně, knihy, co si žijí vlastním životem, vidina romantiky s nebezpečným čarodějem... Věřím, že nejsem jediná knihomolka, které z těchto prvků zaplesalo srdce radostnou nedočkavostí.
Jenže... všichni víme, jak to s velkým očekáváním bývá.
První, co mě zklamalo, bylo málo pasáží s grimoáry.
Grimoáry měly v této knize obrovský potenciál udělat z příběhu naprosto epic záležitost. Nicméně autorka se rozhodla pro jinou cestu, která mě vůbec nepotěšila - místo nebezpečných grimoárů se tu velká část příběhu zaobírala "uvězněním" Elisabeth a jejím zdravotním/psychickým stavem. Ach jo... tohle mě fakt vůbec nezaujalo.
Další, co se mi protivilo, byla postava Silase. Ano, toho Silase, kterého si tolik čtenářů oblíbilo. Je sice pravda, že spolu s Nathanielem tvořili povedenou dvojku a jejich interakce byla zajímavá, jenže to, jak je Silas vykreslený... Jestli někomu připadá přitažlivé, že se jedná o bezcitného démona, který bez mrknutí oka a sebemenších výčitek svědomí dokáže zabít člověka, a přitom se k Elisabeth a Nathanielovi chová jako "nejlepší kamarád", je to jeho věc, ale mě to rozkošné vůbec nepřipadalo.
S vymyšleným světem, většinou postav i zápletkou, jsem však byla vcelku spokojená a i přes moje dvě výtky se jedná o jednu z lepších YA knih. Takže nakonec jen jedna hvězdička dolů.
P.S. Pochvalu si zaslouží i velice hezká obálka knihy.


Eira Landanová je osmnáctiletá učnice, která to v životě neměla jednoduché – je čarodějkou se silnými magickými schopnostmi a krom toho slýchá hlasy, které nikdo jiný neslyší. A právě kvůli své jedinečnosti se stala pro ostatní učně v Čarodějné věži trnem v oku. Jejich zášť vůči ní vygradovala do té míry, že Eira při jednom konfliktu ztratila sebeovládání a nechtěně zabila člověka. Od té chvíle se její život ještě víc zkomplikoval.
Eira se však nehodlá se svou pověstí „nejopovrhovanější učnice“ smířit. Když se jí naskytne příležitost zúčastnit se Turnaje pěti království, rozhodne se ji využít a ukázat tak všem, kdo o ní pochybovali, že je schopnou čarodějkou...
Kdybych byla mladší a neměla načtených už tolik young adultovek, možná bych dala o hvězdičku víc, jenže teď... Když jsem se knihou prokousávala, byly tam takové momenty, že jsem měla chuť dát jen dvě hvězdičky. Proč? Důvodů je víc, ale jedním z těch hlavních je, že mě to nebavilo.
Prostředí, v němž se příběh odehrává, bylo vcelku zajímavé a příběh sám o sobě měl jakš takš potenciál, ale byl procpaný mnoha nezáživnými údaji - ať už z historie, fungování jednotlivých zemí či dalšími informacemi, kterými nás autorka zahlcovala prostřednictvím Eiřina pátrání po její minulosti atd. Nemyslím to nijak špatně - je jasné, že každý spisovatel musí čtenáře s takovými věcmi obeznámit, jenže v této knize to bylo podané strašně nudně.
Krom toho jsem si neoblíbila ani jednu z postav. Jejich charaktery byly málo propracované - žádná nebyla ničím výrazná. A co se týče dialogů? Zase šeď a nuda. A u některých jsem se div nechytala za hlavu, jak trapné a dětinské byly.
U romantické linky (v tomto případě milostného trojúhelníku), jsem se už za hlavu chytila doslova. Zatímco v jiných povedenějších knihách to jiskření mezi postavami můžete skoro cítit, tady to ani neprsklo.
Turnaj to naštěstí trochu vytáhl a učinil děj napínavějším + Eiřiny magické schopnosti byly hodně neobvyklé. Zvrat na konci v podobě smrti jedné z hlavních postav jsem opravdu nečekala, avšak vzhledem k tomu, že příběhu chyběla hloubka, slzy na krajíčku jsem vážně neměla.
Takže celkově hodnotím jako úplný průměr. Elise Kova si u nás určitě najde svoje čtenáře, kteří budou v této sérii rádi pokračovat, ale já už to nebudu. Jestli jsem během svého čtenářského života něco zjistila, pak to, že nemá smysl dávat šanci dalším dílům, když mě ten první vůbec nezaujal a je mi úplně jedno, co se s postavami bude dít dál.


(SPOILER) Zimní tulipán je pěkný příběh o malé holčičce Klárce, která se spolu se sněhovou vílou Belou vydává zachránit bílé Vánoce.
Daniela Krolupperová má příjemný a jednoduchý styl vyprávění, což v kombinaci s jedinečnými ilustracemi Ivony Knechtlové vytváří povedené dílo pro děti.
Jediné, co mi trochu kazilo dojem, byl závěr. Problém s tulipánem byl bezesporu zajímavým nápadem, avšak aby na řešení přišla malá holčička, zatímco královna víl a její "poddaní" si s tím vůbec neví rady... OK, asi jsem už na takové naivní příběhy stará.
Věřím však, že dětem se to bude líbit a určitě jim to zpříjemní čekání na první sníh či Vánoce.


Další krásná a pozoruhodná klasika od Ondřeje Sekory. Tentokrát nás autor seznámí se životem ptáčků. Ukáže nám, jaká hnízda si staví, čím se živí, jak se namlouvají a pečují o mláďata a mnoho jiného...
Musím říct, že mi bylo velmi smutno, když jsem četla tu část s kukaččím mládětem. Avšak i tohle se v přírodě bohužel děje a oceňuji, že i takovéto věci pan Sekora zahrnul do svého díla a čtenářům tím lépe přiblížil nelehký ptačí život.
I přestože nemám k jeho knize výtky a zcela zaslouženě jí uděluji 5 hvězdiček, zůstává pro mě z jeho děl na předních příčkách oblíbenosti Ferda Mravenec a Brouk Pytlík - tato díla totiž v sobě mají více humoru a zábavnosti. Krom toho je mám pevně spjaté se svým dětstvím, takže duo Ferda a Pytlík u mě zkrátka vede.


Zatímco se většina lidí v patnácti letech připravuje na přijímací zkoušky na střední školu, jistý člověk napsal svou první knihu. Ano, řeč není o nikom jiném než o Christopherovi Paolinim.
Myslím si, že by bylo zbytečné zmiňovat se, o čem jeho série Odkaz Dračích jezdců pojednává. Chci se však pozastavit nad propracovaností a vyspělostí celého příběhu. I přestože autor první verzi po pár letech přepracoval a zcela jistě i vylepšil, nelze mu upřít velký talent a zápal pro své dílo. Je jen málo knih pro mladé, kde se to hemží tolika zajímavými a hlubokými myšlenkami.
Velice mě nadchla i ta část, kde kupříkladu Eragon vyráběl meč. Takto detailní proces výroby zbraně mě opět utvrdil v tom, že Paolini svůj příběh nebral na lehkou váhu a rozhodl se mu obětovat spoustu času a velkou píli.
Co však autorovi v této sérii moc nešlo, byla romantická linka. Jakožto zástupkyně ženského pohlaví mám zcela přirozeně romantiku v knihách ráda, a tak jsem očekávala i doufala, že počáteční náznaky povedou k něčemu pevnějšímu. Jak hořce jsem se však zklamala… Nezbývá mi tedy než tímto vzkázat všem dalším romantickým duším: musíme si počkat na pokračování. Koneckonců sám Paolini nevyvracel, že by se někdy v budoucnu do Alagaësie vrátil. Tak snad jednou…

Pokud moc neholdujete sáhodlouhým knihám z osobního rozvoje, ale zároveň si rádi přečtete něco, co vás duševně obohatí a postrčí k vašemu lepšímu já, pak jste tu zcela správně.
Charlie Mackesy vás prostřednictvím této jednohubky s nevšedními ilustracemi seznámí se čtveřicí přátel. Jací přátelé to jsou, napovídá sám název. Krom toho, že každý z nich patří k jinému živočišnému druhu, jsou jedineční i svými charakterovými vlastnostmi a díky jejich rozhovorům máme možnost získat různé pohledy a odpovědi na otázky, které si občas sami klademe...
Ač se mi tato kniha velmi líbila, přece jen jsem nebyla nadšená tolik jako z podobně zpracovaného dílka Panda a dráček. Nevím, jestli je to proto, že už mám něco načteno a jakožto starší jsem i "moudřejší", ale zkrátka věci, které tu byly řečeny, mi jsou už dlouho známé a tudíž pro mě nebyly ničím převratným či objevným. Mimo to mě příliš neoslovily ty náčrtkové ilustrace, takže pokud bych jednou uvažovala o koupi tohoto díla, dám přednost druhému kreslenému vydání.
Tyto dvě mušky však nejsou ničím závažným, abych kvůli nim snižovala hodnocení. Krom toho se říká: "Opakování je matkou moudrosti," takže je určitě dobré si připomenout a osvěžit to, co už víme.


Jestli jsem se něco ve svém "čtenářském životě" naučila, pak to, že zhlédnout první film a až poté číst knižní předlohu, stojí za houby. A nemusí to být vždy tak, že se vám filmy nelíbily. Já jsem v tomto případě byla s filmy vcelku spokojená, dokonce jsem na nich byla v kině. Bylo to v době "největší slávy" Stmívání a čím víc všude bylo reklamy, tím snáz a rychleji jsem se tím "přejedla" a dopadlo to tak, že se tomu dnes už vyhýbám.
Stephenie Meyer bezesporu píše dobře a věřím, že i dnes si najde svoje čtenáře, nicméně já už mám tenhle "upírský boom" za sebou a ani výhledově se k němu vracet nechci.
Stmívání pro mě zkrátka nebylo něco jako Pán prstenů či Harry Potter - tedy dílo, u kterého nezáleží na tom, kolikrát si ho přečtu/zhlédnu, protože mě stále baví a bavit bude, jelikož má v sobě jakousi nadčasovost.
Stephenie Meyer nám tu sice hezky vykreslila rodící se upřímný vztah Belly a Edwarda a jiné autorky jako např. Maasová, by se od ní mohly učit, jenže mi v jistém směru připadal poněkud naivní a ne úplně zdravý. Na první pohled je romantické, pokud byste pro svého partnera obětovali téměř cokoli a byli schopni se pro něho změnit (a teď opravdu nemám na mysli přeměnu na upíra), ale je to tak správné? U Belly mi totiž připadalo, že si sama sebe moc neváží a naopak Edwarda považuje za vzor dokonalosti a to není v pořádku...
Pokud tedy upírskou ságou nejste jako já "přehlceni" a nevadí vám naivní vykreslení vztahů, směle se do ní pusťte a užijte si ji, ale já už ji asi napořád nechám odloženou v minulosti.


Anna krví oděná byla mou první a s největší pravděpodobností i poslední knižní ochutnávkou hororového žánru. Četla jsem ji v době, kdy mi horory připadaly "cool" a kdy mi nevadilo si v noci při cestě na WC rozsvěcovat ve všech místnostech...
Dnes - jakožto starší a v některých věcech "pohodlnější" - dávám přednost takové literatuře, při které nemám tendence sprintovat z koupelny zpět do postele rychlostí světla.
Kendare Blake má velice svižný, čtivý a napínavý styl psaní. Bylo osvěžující si přečíst příběh vyprávěný z pohledu mužského hrdiny. Case, Annu a další kladné postavy jsem si oblíbila a když se objevil hlavní záporák, měla jsem čtenářský zážitek umocněný i "vnější atmosférou", poněvadž u nás zrovna začínala bouřka... Takže naprosto epic načasování.
Jinak určitě stojí za zmínku, že to není čtivo pro ty, co mají slabší žaludek. Jsou tu dost nechutné popisy plné krve a vnitřností zavánějící pachem rozkladu. To, co Anna kvůli kletbě vyváděla, bylo příšerné a utvrdilo mě to v tom, že horory a jiné "krváky" nejsou a nikdy nebudou můj šálek kávy. Ale vzhledem k tomu, že mě tahle duchařina zaujala, druhý a závěrečný díl jsem si zkrátka nedokázala odepřít.


Po dočtení tohoto díla jsem se cítila poněkud rozpolceně.
Jelikož mi bylo vyvrcholení příběhu známo dřív, než jsem se do knihy pustila, nedokázala jsem si četbu užít. Podobný pocit jsem měla např. u Romea a Julie - zkrátka víte, že s každou další stránkou jste blíž nevyhnutelné tragédii... Nicméně když se na příběh podívám jako na celek, tak je velice kvalitní. Nechci říkat, že se mi líbil (je neveselý od začátku až do onoho hrozného konce), ale napsaný je dobře.
Autoři zde vykreslují pro ženy tvrdou a nesmlouvavou dobu. Maryši mi bylo neskutečně líto. Její osud je odstrašujícím příkladem, jak se z hodného milého děvčete stává chladná žena a pro Vávrovy děti ne příliš laskavá nevlastní matka. Velice oceňuji, že tu autoři ukázali prozření Maryšiných rodičů - stávají se dalším důkazem, kam může člověka dovést touha po penězích (tím spíš když je to na úkor jiného člověka). S Franckem jsem nedokázala moc sympatizovat. Sice se na první pohled mohlo zdát, že to s Maryšou myslel dobře ale krom toho, že se vůbec neptal na její názor (což bohužel nedělal nikdo) ani dostatečně nedomyslel, že by jejich život "na hromádce" nepřinesl nic dobrého ani jednomu z nich.
Shrnuto a podtrženo - Maryša je dílo, které stojí za přečtení a zamyšlení. I přestože je psané nářečím, neměla jsem se čtením problémy. Možná se k němu za nějaký čas ještě jednou vrátím, ale jak jsem psala na začátku příspěvku - není to nic pěkného, co bych potřebovala mít v knihovničce. Je to de facto do knihy přetvarované rčení "zlo plodí zlo".
Pokud vás tohle dílo zaujme, zkuste mrknout na filmové zpracování z roku 1935. Oproti knižní předloze je zde lehce nastíněno, co se s Maryšou bude dít po jejím nešťastném činu.

Jsem neskonale ráda, že mám maturitu za sebou a tudíž se už nemusím prokousávat knihami, po kterých bych z vlastní vůle nikdy nesáhla.
Ano, chápu, že Krysař v literatuře a jejím vývoji zaujímá svoje místo a z pohledu literárních odborníků se v něm dají najít jisté "hodnotné prvky", ale jakožto laik hodnotím knihy po svém a k tomuhle prostě říkám ne. A ještě jednou ne. Ten konec a vlastně celý příběh je totální pohromou a tu jedinou hvězdičku uděluji za občasnou zajímavou myšlenku či větu a za postavu rybáře Jörgena, který se na konci jako jediný zachoval správně.

Čím jsem starší, tím víc se snažím v tvorbě - ať už knižní či filmové - najít hlubší smysl daného příběhu. A řekla bych, že to tak má většina z nás. Proto bych ráda spojila tento „hlubší smysl“ s tak známým dílem jakým je Robinson Crusoe.
Příběh o muži, který se proti vůli svých rodičů vydává na moře a záhy ztroskotá u pustého ostrova, je znám určitě každému. (Všichni jsme slyšeli třeba tato úsloví: Ten žije osamoceně jako Robinson. Anebo: Jsem jako Robinson – taky čekám až přijde Pátek.)
Nevzpomínám si, kdy jsem knihu četla poprvé. (Hádám, že mi mohlo být kolem dvanácti let.) Pamatuji si však, že se mi četla velmi dobře. Dobrodružný, napínavý a svižný styl psaní obohacený o znamenité ilustrace Zdeňka Buriana – komu by se takový skvost nelíbil a nechtěl ho mít ve své vlastní sbírce?
Na samotný příběh můžeme nahlížet ze dvou úhlů.
Zaprvé, dílo jako takové velmi dobře a realisticky popisuje Robinsonův život na pustém ostrově. Přes jeho snahu dostat se zpět do civilizace až po přijetí osudu a „zabydlení se“ na tomto – zpočátku – zcela opuštěném místě. Bavilo mě číst o tom, jak si zařizoval jeskyni, sháněl potravu, vyráběl různé nástroje, pěstoval plodiny a choval zvířata. Čtenář tímto způsobem zjišťuje, že žít na vlastní pěst mimo civilizaci není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, ale zároveň to není zcela nemožné. Příchod lidojedů poté umocnil napětí a posunul příběh novým směrem.
A teď ten druhý úhel, který bych nazvala „čtení mezi řádky“. Ač se Robinson Crusoe většině lidí vryl do paměti jakožto dobrodružný román, překypuje (stejně jako mnoho pohádek a bajek) radami a poučeními. Máme tu mladého muže, který se i přes rodičovské varování vydává na lákavou a zdánlivě bezpečnou cestu. Zpočátku vše vychází dobře, ale zanedlouho veškeré jeho plány a tužby doslova ztroskotají. Robinson si rychle uvědomuje, jak pošetilý byl a jak ledabyle odvrhoval rady zkušenějších a moudřejších lidí. Toto mi silně připomíná každého z nás – dokud něco nezažijeme anebo nevyzkoušíme na vlastní kůži, nevěříme radám ani našich nejbližších.
Co si však zaslouží ještě větší pozornost je Robinsonova neutuchající naděje. Daniel Defoe oproti jiným autorům, kteří nechávají svoje hrdiny (a někdy i celý příběh) uvíznout v čisté tragédii, ukazuje, že i přes selhání lze znovu najít cestu na světlo. Tato cesta samozřejmě není jednoduchá – Robinson zažívá silnou beznaděj, osamocení a výčitky svědomí. Snaží se také sžít s myšlenkou, že z pustého ostrova možná nikdy neunikne, přesto se snaží žít svůj život dál.
Co na mě dál zapůsobilo, byli lidojedi a Pátek. Lidojedi pro Robinsona znamenali velký šok. K neštěstí, které ho potkalo, se přidala další hrůza - to by se dalo připodobnit k tomu, že ačkoli se někdy může zdát, že jsme na hranici svých sil a víc už toho neuneseme, ve skutečnosti tomu tak není. Člověk vydrží mnohem víc, než si myslí.
Naproti tomu Pátek by se dal přirovnat k prvním zábleskům světla mezi temnými mraky.
Je velmi povzbuzující, že autor Robinsonovi dopřál ten konec, který mu jistě všichni čtenáři přáli. Celý příběh je navíc dokladem toho, že i z našich nezdarů můžeme vyjít mnohem silnější a bohatší, než by nás kdy napadlo.
Ať už se tedy rozhodnete k četbě této knihy jen proto, abyste se odreagovali anebo budete stejně jako já číst mezi řádky, určitě nebudete zklamaní.


Četli jste už někdy nějaký retelling? A pokud ano, líbil se vám? Co se týče mě, tak se jich v mém seznamu přečtených knih pár najde, ale stále se nemohu zcela rozhodnout, zda jsem z nich povětšinou nadšená či nikoli.
Retellingy (neboli převyprávění) se v poslední době v literatuře docela rozmohly. Třeba jen na Krásku a zvíře vyšlo tolik retellingů, až jednomu zůstává rozum stát. Zda je to dobře či špatně musí posoudit každý sám. Nicméně tento příspěvek bude na docela jiný retelling a sice na Aladina a kouzelnou lampu.
Už když se podíváte na krásnou obálku knihy, dýchne na vás teplé pouštní prostředí s příměsí Orientu. Tuto „atmosféru“ pak umocní samotná četba. Jessica Khoury umí vyprávět a popisovat prostředí neskutečným způsobem. Při čtení mi před očima vyvstávaly starodávné chrámy zaváté pískem a obestřené dávnou magií - musela bych nějakou dobu přemýšlet, kdy naposledy jsem měla z četby takový zážitek.
Co se týče hlavních postav, tak ani na těch autorka svým spisovatelským umem nešetřila. Džinka Zahra, bytost stará stovky let, svým chováním zpočátku jasně dávala najevo, že lidé jsou pro ni jako zrnka písku – nic víc než pouhé mihnutí v koloběhu času. O to zajímavější bylo sledovat, jak se postupně z této chladné a odměřené bytosti proměňovala. Naproti tomu Aladin byl tím typickým pouličním zlodějíčkem se srdcem na dlani, kterého si prostě nešlo neoblíbit. Třetí hlavní postavou byla princezna Kaspida – ta by se dala považovat za ekvivalent princezny Jasmíny. Odhodlaná, chytrá a odvážná. Zkrátka hrdinka, která si dokáže stát za svým a prát se o to, co chce, po čem touží a co je správné.
Příběh se původní pohádky o Aladinovi držel jen částečně, což bylo skvělé v tom, že se nejednalo o pouhý „překopírovaný“ originál. Samotnou mě překvapilo, jakými cestami autorka hrdiny vedla.
Shrnuto a podtrženo - tuto knížku jsem si velice oblíbila a hlavně užila. Určitě se bude líbit všem, kdo mají rádi retellingy, orientální prostředí, krásné popisy a pořádnou dávku napětí.


„Není všechno zlato, co se třpytí.“
Asi takto bych shrnula poselství z knihy britského bestsellerového autora Nicka Hornbyho.
Pokud si přečtete anotaci, zjistíte, že hlavní hrdinkou je mladá, krásná a talentovaná Barbara Parkerová, které se právě splnil sen mnoha dívek a sice vyhrála soutěž Miss. Nicméně Barbaru tento triumf nijak netěší a po pár minutách se rozhodne titulu vzdát, načež odjíždí do Londýna, kde se hodlá stát televizní komičkou.
Jelikož se příběh odehrává v 60. letech a tehdejší televizní i divadelní tvůrci měli jasnou představu o tom, jak mají herci pro tu či onu roli vypadat, nemá Barbara zpočátku štěstí, protože její věk a krása „nezapadá do škatulky“ určené komediálním hercům. Barbara je však velice tvrdohlavá a pro svůj sen ochotná udělat téměř cokoli, a tak se jí nakonec podaří prosadit si svou a získá roli v televizním sitcomu.
Z Barbary – po změně jména Sophie Strawové – se brzy stává úspěšná herečka, díky čemuž se jí otevírají dveře a objevují možnosti, o jakých se jí ani nesnilo. Sophie si zpočátku svůj nový život známé celebrity užívá, avšak zanedlouho v ní začne klíčit semínko pochybností. A nejen v ní. Bude jí i jejím kolegům sláva a tvorba komediálních seriálů stačit ke spokojenému šťastnému životu? Bude je úspěch a popularita naplňovat tak, jak si to vysnili, anebo se brzy rozhodnou pro něco jiného?
Musím říct, že po přečtení knihy se mi na některé věci trochu změnil názor.
Zaprvé jsem se utvrdila v tom, že když o něčem sníte a to se následně stane skutečností, nikdy to není tak dokonalé a uspokojující jako ve vašich představách.
A zadruhé, pokud si přečtete knihu, která se bez příkras zaobírá tvůrci a jejich tvorbou (ať už se jedná o filmy, seriály či knihy), tak jestliže jste alespoň trochu empatičtí, uvědomíte si, že vymyslet něco nového co má mít nejen hlavu a patu, ale zároveň to má být úspěšné a pokud možno i trochu originální, je obrovská dřina. Připadá mi, že my jakožto společnost často šmahem odsoudíme něčí výtvor, protože nám tam „něco nesedělo“, anebo se nám tam „něco nelíbilo“, ačkoli svou nelibost mnohdy nedovedeme ani popsat. Tím spíš, když jsme se sami nikdy nepokusili napsat knihu či scénář k filmu. Určitě není na škodu přimhouřit oko nad nějakou tou „mouchou“, která trochu kazí jinak kvalitní dílo, ale je samozřejmě důležité hledat kvalitu a neschvalovat či obdivovat kdejakou „splácaninu“.
Co se týče mého celkového dojmu z knihy, pak musím zmínit, že i když to nebyl můj šálek kávy, četla se mi dobře. Autor má svižný a zábavný styl psaní, při kterém jsem se nenudila a občas se i zasmála. Všechny postavy měly skvěle vykreslené charaktery, takže se jevily přirozené a uvěřitelné. Líbilo se mi, jak autor popsal tehdejší dobu a onen bohémský život a nezabíhal do zbytečných detailů.
Knihu bych doporučila spíše starším čtenářům, zvláště pak těm, kteří se alespoň trochu orientují v televizní a filmové tvorbě 1. poloviny 20. století (kvůli občasným narážkám a zmínkám na tehdejší počiny si totiž četbu užijí víc oni než mladší generace).


Nadaná britská autorka a ilustrátorka Jill Barklemová, která už bohužel není mezi námi, nás zve do světa dobrosrdečných myšek žijících v Ostružinovém houští. V osmi kapitolách se tak seznamujeme s jejich životem a zvyky a nechybí ani cestování spojené s dobrodružstvím, prozkoumávání tajuplných míst, poznávání nových přátel, návštěvy cizokrajných zemí a mnoho jiného...
Autorka by si zasloužila hlubokou poklonu za nádherné - NÁDHERNÉ!!! - a do nejmenších detailů propracované ilustrace, které dokonale korespondují s příběhem. Jednotlivé příběhy jsou samy o sobě kvalitním dílem, protože ač jsou jednoduché a snadno pochopitelné, ukrývají v sobě podněty k zamyšlení. Především musím vyzdvihnout srdečnost, soudržnost a nezištnou ochotu, jež dýchají celým myším společenstvím. Nejednou mě napadlo, jak krásně a snadně by se nám žilo, kdybychom se k sobě všichni chovali aspoň z poloviny tak jako malí hrdinové této knížky.
Velký dojem na mě udělalo i to, jak autorka důmyslně propracovala "chod" tohoto zvířecího společenství - shánění potravy (zvláště soli), přípravy pokrmů, rozdělení práce a povinností, způsoby cestování, různé vynálezy, systém měr a vah atd.
Přestože je kniha určena především dětem, dovolím si ji doporučit i starším čtenářům - hlavně těm, kdo se chtějí odreagovat a trochu vydechnout od "dospěláckého" života. Jsem si jistá, že vám stejně jako mně udělá velkou radost a po přečtení se budete cítit příjemně odpočatí.
Je to jedno z mála děl, kterému dle mého názoru nejde nic vytknout. Jsem moc ráda, že ho mám ve své vlastní knihovničce a vím naprosto jistě, že po něm ještě mnohokrát sáhnu.


Nad příhodami paní Patrákové jsem se musela místy usmívat. Jakožto pejskařka totiž vím, do jakých malérů vás vaši čtyřnozí společníci dokážou dostat a co všechno jsou schopni vyvést.
Na druhou stranu jsem bohužel musela občas i kroutit hlavou - především u těch pasáží, kdy autorka popisovala, že šla se svými chlupáči na procházku, aniž by je měla připoutané na vodítku. Jelikož máme malého pejska, tak bych se nedopočítala, kolikrát jsme zažili infarktové situace, kdy se k nám přihnalo velké psisko a vztekle doráželo na toho našeho (připoutaného na vodítku!), který měl chudák stažený ocas až na břiše a klepal se nám u nohou. Majitel onoho velkého psa byl v takové chvíli samozřejmě v klidu a ač jeho mazlíček ignoroval příkazy k návratu, ještě na nás (častokrát zvesela) volal: "On je hodný, nic nedělá!"
No... co k tomu dodat? Snad jen, že majitelé zakousnutých či potrhaných psů by to určitě viděli jinak. Krom toho by bylo opravdu chvályhodné, kdyby si nezodpovědní majitelé velkých plemen uvědomili, že na světě nejsou sami a že ani sebevycvičenější pes nemusí vždy poslechnout.
Takže když to shrnu, bylo to pro mě takové hořkosladké počtení a rozhodně jsem se utvrdila v názoru, že každý člověk by si měl pořizovat pouze takové psí plemeno, které je schopný zvládnout. O počtu psů nemluvě.


Hezké ilustrace mě nalákaly k četbě a vyvolaly ve mně jistá očekávání... A toho se mi bohužel nedostalo. Koneckonců správné příběhy jsou stejně jako život sám plné zákrutů, překážek, zajímavých souvislostí, ponaučení a překvapivých závěrů. No a tady se pouze přesuneme z bodu A do bodu B.
Z mého pohledu může kniha smysluplně posloužit pouze malým dětem, které se učí číst a zároveň se chtějí pokochat hezkými obrázky. Starší děti a dospělí si nejspíš budou ťukat na čelo, jaká vlastně byla pointa tohoto extrémně jednoduchého příběhu.


Když jsem začala tuhle knihu číst, trvalo mi pár stránek, než jsem si zvykla na styl vyprávění. Je tu totiž méně přímé řeči a více popisování. Ničemu to však nevadilo. Naopak. Pro mě to byla příjemná změna!
Autorčino vyprávění je laskavé, čtivé a zajímavé. Z každého řádku doslova cítíte s jakou láskou je tento příběh napsaný. Díky krásným popisům se vám před očima objevuje hluboký les plný divokých zvířat, vnímáte změny ročních období, hřeje vás radost, když si Laura a Mary hrají, uvědomujete si, jak těžkou práci museli lidé v tehdejší době vykonávat, aby se mohli dosyta najíst a vést důstojný život. A především cítíte pokoj, mírumilovnost, spokojenost ze smysluplného a plnohodnotného života, úctu a vděčnost vůči rodičům i přírodě... Chvílemi mi bylo až smutno z uvědomění, jak rychle a snadno se tyto hodnoty z lidské společnosti vytrácejí. Jak sice žijeme ve vyspělejší době, ale jsme šťastnější, spokojenější a každodenními činnostmi naplněnější? Odpověď nechám na každém z vás.
Malý dům ve Velkém lese jsem si velmi zamilovala. Trochu mi připomínal naši českou klasiku Gabra a Málinka, kde je obdobně kouzelně vykreslené ono krásné dětství bez internetu a dalších vymožeností.
Moc děkuji autorce za tento nádherný příběh. Ani v nejmenším se nedivím, že se jedná o velkou klasiku americké literatury. Už ji mám ve své vlastní knihovničce a těším se, až se k ní znovu vrátím.
