Cechratka
komentáře u knih
Hana
Alena Mornštajnová
Dobrou stránkou této knihy je, že když se ji rozhodnete přečíst, nezabere vám to hodně času. Během pár stránek se dostanete do jiné doby a k jiným postavám. Díky tomu je kniha čtivá a skoro nic v ní nepůsobí zbytečně. Na druhou stranu je díky tomu velmi plochá, nad ničím se nezastaví, ničemu nedá pořádně prostor. Prostě jede dál.
Nejvíc mi u ní vadilo, že působí jako vydírání na city čtenáře, jako by hlavním úkolem bylo je rozplakat, a proto autorka postupně přidává jednu katastrofu za druhou. Je toho tolik, až je to únavné a protivné. Věřím, že právě díky této možnosti si pořádně zaplakat, je tato kniha tak opěvovaná, ale i když jsem se k plačícím řadám připojila, musím říct, že rozhodně nepociťuji touhu se k této knize vracet, právě naopak.
Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových
Marcel Proust
Prousta čtu poprvé a dělám to v době, kdy jsem dlouho dobu nečetla nic staršího dvaceti-třiceti let, a ten rozdíl oproti dnešním knihám opravdu bije do očí.
Četba Světa Swannových připomíná kodrcavou jízdu kočárem, ve své podstatě nepohodlnou, vleklou a úzkostně tíživou tím, jak vás nechává s cizími i vlastními myšlenkami. Dnešní knihy jsou za to moderní auta kupředu poháněná stresem a představou, že za každou zatáčkou musí být cosi velkého, jinak si pasažér přesedne.
U Prousta z vás stres opadne, nicméně klid, který by se měl dostavit, nepřijde, protože se budete nimrat v těch cizích myšlenkách a vzpomínkách, květech a architektuře a občas na vás padne dojem, že jste uprostřed impresionistické malby, které jde hlavně o zachycení okamžiku, resp. času samotného, aby se zastavit, zůstal, či prostě nabyl hodnotu.
A i přesto, že se čte těžko, až se na to člověk chce občas i vyprdnout nebo si minimálně dát pauzu, když jízda skončí, strašně vám chybí.
Šikmý kostel
Karin Lednická
(SPOILER) Podtitul knížky sice zní „románová kronika ztraceného města“, ale spíše než jako kronika působí jako feministický výkřik. To, co tvoří daný příběh, totiž není kostel, ale silné ženy. V příběhu je jich spousta a každá má svůj pohled na svět a svou motivaci, což působí jako koření celého děje.
Přestože je knížka o ženách, i muži se tu najdou, bohužel ve většině případech jen pro to, aby se stali něčími manželi. Autorka měla bůh ví proč touhu ukončit vše šťastně, a tak na konci sezdala zbylé nesezdané a uprostřed knihy řešila až telenovelský problém „nemůžu si tě vzít, jsi moje příbuzná“. Do knihy se to nejen nehodilo, ale bylo to zcela zbytečné (a také vzhledem k tomu, že na začátku knihy všem sdělila, kdo je čí potomek, zcela nešokující), za mě se tomu mohla bez potíží vyhnout a dost možná by nalezla i zajímavější dějovou linii.
Co stojí za vyzdvihnutí, je práce s historickými fakty, na knize je vidět, že autorka svůj výzkum vedla opravdu důkladně a zaměřila se na spoustu věcí. Pro každého, kdo žije na Karvinsku, by tato knížka měla být povinná, protože i když zde žiji a spoustu věcí se ke mě dostala, o některých jsem vůbec neměla potuchy, a to je škoda, když jde o náš kraj.
O čem mluvím, když mluvím o běhání
Haruki Murakami
Tato knížka je důkaz, že je Murakami velký vypravěč. Když vám totiž člověk nadšeně vypráví o něčem, co vás nezajímá, nebo vás to nebaví, otráveně protáčíte panenky a modlíte se, aby už sklapl, ale tady mě bavilo poslouchat. Dokonce bych si byla přála, aby knížka byla delší. Barvité popisy ubíhají před očima, až má člověk pocit, že tam opravdu je a prožívá to naplno sám. Dokonce občas dostane i chuť jít si zaběhat, nebo se alespoň hýbat. Určitě je inspirativní, co se týče toho něco nevzdat. Opravdu pokud máte zrovna chuť s něčím seknout, doporučuju tuhle knihu.
Přesto nic není zalité sluncem. Ačkoli autor umí vyprávět, jde vidět, že je knížka určitým souborem momentálních myšlenek. Je přesně taková jako myšlenky v hlavě, občas něco načnete a to vám připomene něco jiného a tak se zaměříte na to a na začátek už se nevrátíte. Nechápejte mě špatně, Murakami umí vyprávět souvisle, ale když se vám nějaká pasáž zalíbila, a chcete vědět, co bylo dál, on už mluví o něčem jiném a k tomu předtím se nevrátí, je to mírně frustrující, minimálně pro mě.
Taky mě zarazila jeho zcela viditelná představa, že tělo a duch jsou dvě rozdílné věci, měla jsem za to, že to už je v dnešním světě zcela překonaná myšlenka.
Další věcí, která mi vadila, ale opravdu vadila, byl doslov, za který sice autor nemůže, ale někdo by za něj měl dostat vynadáno. Vskutku hanba, co za lidi dnes mohou sedět na pozici šéfredaktora, psát (i když to neumí), a nutit ostatním své myšlenky (i když za to nestojí), přitom je přímo v textu naznačeno, že jediný důvod, proč se panu Vačkovi dostalo této pocty, je fakt, že také běhá, ooouvej.
Starý kraj
Dörte Hansen
Knížka mě velmi oslovila. Líbí se mi, že kniha ukázala pohled dvou stran, lidí z města i lidí z vesnice, stejně jako v životě ukázala, že nic není černé ani bílé, že je vše tak trochu komplikované a že občas, když prohlašujeme, že je něco „mé“, podléháme tak velké iluzi. Nicméně knížka není filozofickým dílem, je to jemný příběh o prolínání různých časů prostřednictvím rodinných pout.
Vypravěčka
Jodi Picoult
Tato knížka měla velký potenciál. Byť si autorka vybrala téma holokaustu, dnešními autory natolik zneužívané téma, že má člověk pocit, že to nic nového ani nepřinese, uchopila jej přece jen z jiného úhlu, z toho morálního. O to více mrzí, že to všechno zabila pod tíhou červené knihovny a upířího hororu. Část odehrávající se v době druhé světové si pak nezadá ničím s jinými příběhy, kterými nás dnešní beletrická nakladatelství zásobují, jen je mnohem více naivní. Přitom má autorka stoprocentně navíc. Její poetičnost a myšlenky jsou jedinečné, bohužel je ještě neumí naplno využít, a protože její knihy jsou dobře prodejné, myslím, že už ani nebude mít snahu se chtít zlepšovat, proč když ona ta červená knihovna tolik prodává. V jejím případě je to obrovská škoda.
Stráže! Stráže!
Terry Pratchett
Příběhy s noční hlídkou jsou za mě to nejlepší, co Zeměplocha přinesla. Tak skvělé postavy, že i příběh se dostává na druhou kolej. Nicméně to tak nezůstane napořád. Protože s každou další knihou, kde se hlídka objeví, je lepší a zajímavější.
Soudné sestry
Terry Pratchett
Soudné sestry jsou pro mě velkou nostalgií, bylo to první knížka, kterou jsem od Pratchetta četla, a byla to ona, která způsobila, že jsem jeho knihám zcela propadla. Vždycky si ji ráda přečtu a zasměju se u ní. Jediné, co jí mohu vyčíst, je fakt, že tak málo lidí sdílí mé nadšení pro trojici těchto čarodějek.
Barva kouzel
Terry Pratchett
Zeměplochu já můžu. Trhlá, chytrá a jazykově hravá. Přesto tento díl trošku zaostává za jinými ze série, prostě po opuštění Ankh-Morporku došla ne šťáva, ale motiv, který by čtenáře napnul a hnal do čtení.
Miami Blues
Charles Willeford
Knížku jsem dostala zadarmo k nákupu a rozhodně není něčím, co bych si pořídila sama. Nicméně přečetla jsem a znovu se k ní vracet nebudu. Ač není zle napsaná, příběh je děsný jako i většina postav. To jediné kladné je, že se knížka dá přečíst opravdu rychle a ani k tomu nepotřebujete zapínat mozek.
Packa hraje rock
Magali Le Huche
Příběh nic moc. Packa prostě jde a někoho potká, na další straně se to opakuje, jde a někoho potká. Dá se to odpustit jen proto, že má knížka za úkol hlavně ukázat nástroje, a to jí jde. Ilustrace obstojí (byť člověk občas váhá, cože je to na obrázku za zvířátko), zvuk je super (byť se nástroje občas prolínají, takže se nedá dítěti říct, tohle je klavír, protože nevíte, zda bude sluch soustředit na klavír, či saxofon, který jde slyšet v pozadí). I přes všechny výtky, dětem se knížka bude líbit, bude je bavit mačkat jednotlivé body, poslouchat a učit se.
Všechno lítá, co peří má i nemá
Šárka Fenyková
Je zvláštní, že je knížka doporučována teprve od šesti let, sama bych řekla, že je spíše pro mladší. Náš tříleťák si ji třeba hned oblíbil. Ilustrace jsou krásné a přesné a informativní část je pro tak malé děti zcela dostačující :)
Montessori - Doma, 3 - 6 let
Nathalie Petit
Už počet stránek napoví, že se nejedná o podrobné zkoumání vzdělávacích technik montessori, přesto jsem čekala trošku více. V podstatě je knížka jen letmým náhledem, který je obohacen o citace z různých výzkumů a průzkumů. Na spočítání oněch nápadů, jak využít „myšlenky k činu“, vám vystačí prsty na rukou. Přesto pořízení této knížky není ztrátou času a peněz, naopak pro dnešní uspěchané a věčně nestíhající matky, je téměř ideální
Pyramidy
Terry Pratchett
Pyramidy nejsou mé oblíbené, vinu pak tolik nevidím v ději jako spíše v samotných postavách, přijdou mi takové nemastné neslané, až na jedinou výjimku a tou je Ty Mrcha.
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Detektivky nejsou mým šálkem čaje. Nicméně chápu, proč je tato tak oblíbená. Čte se dobře, postavy jsou sympatické, příběh působí promyšleně, dokonce je z knihy cítit i určitá snaha překročit své hranice a stát se odrazem společnosti, ba ji i lehce kritizovat. Přesto jsou v knize i slabá místa, objevují se klišé i vyložené nesmysly. Hlavně se však nejedná o něco, co by v člověku rezonovalo delší dobu.
Rok v lese
Emilia Dziubak
Na první pohled vypadá knížka úchvatně, ale když se díváte pozorně, zjišťujete velké nedostatky. Díky dost nerealistické ilustraci se synovi některá zvířátka, která už uměl, začala zbytečně plést. (zubr v některých měsících silně připomíná divoké prase, krtka snadno zaměníte za rejska. A kdo poznal mouchu má u mě palec nahoru, protože u nás v rodině to nepoznal nikdo). Je to krásný nápad, ale chtělo to propracovanější ilustraci.
Absorbující mysl
Maria Montessori
Tato knížka se mi nehodnotí snadno.
Většinou když si přečtete něco podobného, je to plné věcí, které víte nebo tušíte, a vlastně to nevede k ničemu novému. Tato knížka taková není, opravdu obsahuje zajímavá fakta (byť občas zastaralá, přece jen je to stará knížka) i podněty vyzývající k zamyšlení. Je cenným přínosem si ji přečíst.
Na druhou stranu na mě občas působila jako laciná reklama. Staré školství dělá všechno špatně, fuj, fuj, dejte své děti k nám, my to děláme dobře. Ale ve většině případů moc neosvětlí, v čem to „dobře“ vlastně spočívá, co je to jiné, které oni mají a normální školy ne. Snad je to proto, že se autorka opravdu chtěla věnovat fungování psychiky dítěte a podobné rozepisování by jen odvádělo od tohoto hlavního tématu. Velmi v to doufám, protože občas to na mě působilo jako holé chvástání bez důkazů.
Prodavač snů
Augusto Cury
Byla jsem mladá (= naivní), když jsem poprvé četla prodavače snů. Zhltla jsem ho za pár dnů. Byla jsem okouzlena množstvím myšlenek a moudrostí. Říkala jsem si, to by si měl přečíst úplně každý.
Dnes už je čtení mnohem střídmější. S mnohým nesouhlasím, ale hlavně je těžké uvěřit, že by slova prodavače snů mohla v reálném životě vůbec obstát. I tak je to ale pořád krásná kniha hodna přečtení.
Útěk z Kůstkova (barevné vydání)
Jeff Smith
Tak nějak si nejsem jistá, že je to knížka pro děti. Některé vtipy a dvojsmysly a ilustrace jsou vyloženě pro dospěláky. Celá atmosféra je ale dost dětská s jednoduchým dějem. Nu nevím. Asi pro dospělé, co mají pořád duši dítěte :)
Milenka mého muže
Lucy Dawson
Úplnou náhodou jsem narazila na ukázku této knížky, dostala jsem z ní dojem, že půjde o téměř psychologické dílo, zabývající se nejen naší závislostí na nejbližších ale hlavně identifikací nás samotných podle nich, takže když pak někdo z blízkých odejde, stáváme se téměř „ničím“.
Už po pár stránkách, co jsem knihu otevřela, jsem věděla, že šlo o velmi špatný omyl. Tahle knížka se nesnaží o nic z toho, je to prostě babský pokec dvou kamarádek o absurdních situacích, které se v reálu nemohou ani náhodou stát.
Už chování hlavních postav nemá se skutečným životem nic společného. Největší měrou je to proto, že si autorka vůbec nelámala hlavu tím podívat se na celou situaci z jiné perspektivy, třeba z perspektivy milenky, nebo onoho muže. To pro ni nebylo důležité, tyto postavy jsou tam jen proto, aby se hlavní postava mohla nějak cítit a dle toho mohla činit špatná rozhodnutí. A tak se to vrší všechno na sebe. Rozhodně je to zbytečné čtení, o němž se dá pozitivně říct pouze to, že uteče velice rychle.
